Velká krvavá hra o Afghánistán

Podrobnosti

ze světa / Asie a Pacifik|

30. srpen 2009|

#64|

8414 x

Je to čím dál bizarnější. Barack Obama označil korupcí a podvody prolezlé volby v Afghánistánu za úspěch a „projev svobodného vyjádření lidu", což svým způsobem, byť samozřejmě nepřímo, dokládá, kam také vede jedna z afghánských opiových tras. A dobře zhuleně znějí i teze, které nás mají přesvědčit, že Afghánci okupaci jednotkami NATO a USA prostě milují a už by bez ní nemohli žít. Bush, Obama a s nimi všichni jejich političtí nohsledové z vazalských států a jejich médií proto do omrzení omílají, že k úspěchu v Afghánistánu je zapotřebí jen trocha diplomacie, rozvojových projektů a nastolení dobré správy země, ale jediné, co veřejnost mezitím reálně vnímá, je vysílání dalších a dalších vojáků, kteří tam mají bojovat s Talibanem.

Poměrně čerstvý velitel amerických jednotek v Afghánistánu generál Stanley McChrystal nejdřív ze všeho prohlásil, že Taliban vítězí, pak tvrdil, že ne, a pak prohlásil, že i přesto potřebuje další vojáky. Do konce roku bude v Afghánistánu 96 500 amerických vojáků a k nim ještě nějakých sedm tisíc vojáků NATO, včetně těch našich.

Jak nedávno poznamenal Pepe Escobar v Asia Times, některé věci začínají nabírat rozměrů frašky. Například 4050 vojáků německého Bundeswehru, kteří bojují s tak zvaným Talibanem (což je ale ve skutečnosti termín pro každého, komu se nelíbí okupace jeho země) na severu Afghánistánu musejí před případným výstřelem varovně zakřičet. Nejprve anglicky: „United Nations - stop, or I will fire!" Pak přichází na řadu zkomolenina jazyka paštu, v němž totéž sdělení zní něco jako „Milgaero milatuna-dríš, ka ni si dasí!" a poté následuje podobný blábol v darí. Na chladné a rázné „Achtung!" zapomeňte, raději vzpomeňte na Monty Pythony.

A zatímco tragédie Afghánistánu pokračuje a devátým rokem narůstá počet obětí ze všech možných myslitelných stran, o skutečné příčině okupace Afghánistánu už mluví málokdo. Výjimkou z poslední doby je John Foster, kanadský ekonom specializující se oblast energetiky. V deníku The Toronto Star připomněl, proč že je Afghánistán tak důležitý.

Pohled na mapu spolu s alespoň základním povědomím o regionu podle něj zcela jasně odkrývají skutečné motivy, byť jsou dnes důmyslně skrývané za vějičkou vojenských a demokratizačních akcí. Afghánistán sousedí se zeměmi bohatými na ropu a zemní plyn, Turkmenistánem a Íránem, které mají (po Rusku) druhé a třetí největší zásoby zemního plynu na světě.

A Turkmenistán je přitom země, o níž se prakticky nemluví. Jeho zemní plyn lze na světové trhy dostat jen přes plynovody a do roku 1991 jeho plyn navíc mířil jen na sever do zbytku Sovětského svazu. Nyní Rusové plánují stejným směrem další plynovod, zatímco Číňané staví plynovod směrem na východ a Američané mluví o nezbytnosti „diverzifikace tras". V Turkmenistánu si podávají dveře vysoké delegace z Ruska, Číny i USA, přičemž Barack Obama dokonce zřídil i funkci náměstka ministra zahraničí pro euroasijskou energetickou diplomacii.

Washington už od 80. let minulého století razí ideu plynovodu, který by z Turkmenistánu vedl přes Afghánistán, konkrétně přes provincii Kandahár. A tuto myšlenku zdaleka neopustil, o čemž svědčí slova náměstka ministra zahraničí Richarda Bouchera z roku 2007, podle kterého je „třeba stabilizovat Afghánistán" a propojit ho s jižní a střední Asií, „aby energie mohla proudit jižním směrem." Zamýšlený plynovod se označuje zkratkou TAPI (podle trasy z Turkmenistánu přes Afghánistán, Pákistán a Indii) a za posledních sedm let se jeho osudem pod patronací Asijské rozvojové banky zabývalo jedenáct plánovacích schůzek. A výsledek? Stavba by měla započít příští rok. Plynovod je zapracován i do afghánského rozvojového plánu z loňského roku, nikdo o něm ale nemluví. Jako by o tom snad nikdo z čelních představitelů okupačních zemí ani nevěděl, nebo co.

Írán přitom mezitím plánuje výstavbu svého vlastního plynovodu, který by vedl přes východ Pákistánu do Indie. Pákistánci už s projektem v principu souhlasili a čeká se jen na stanovisko Indie. Pokud kývnou, dostane americký sen o plynovodu přes Afghánistán těžkou ránu.

Jsme svědky velké hry o nepředstavitelné peníze. Peníze nadnárodních koncernů, pro jejichž zisky dnes vojáci mnoha zemí, včetně té naši, za bezpočet státních miliard už devátým rokem čistí cestu přes mrtvoly bojovníků Talibanu i prostých afghánských civilistů.

Za militarizaci přístupu k energetickým surovinám se platí mnoho v dolarech, životech i morálce. Důsledky jsou dlouhodobé. A tak je potřeba se znovu zeptat: Je i pro nás Afghánistán opravdu tak důležitý?

Komentáře