Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jak uvažovat o Číně

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • cinaa
Když položíte lidem po celém světě otázku, co si myslí o Spojených státech jako zemi a světové mocnosti, dostanete velmi jasnou odpověď.

Každý má nějaký názor - obyvatelé Severu i Jihu, bohatí i chudí, muži i ženy, lidé politicky na pravici nebo levici, mladí i staří. Jejich názory jsou velmi rozdílné - od krajně příznivých až ke krajně nepřátelským. Lidé ale mají silný pocit, že vědí, co si mají o Spojených státech myslet.

Před třiceti lety platilo asi totéž o Číně. Dnes už ne. Mnoho lidí, možná většina lidí na světě si už není jista, co si myslet o Číně jako zemi nebo světové mocnosti. V této věci nejenže panuje nejistota, ale probíhá o ní také ostrá debata. Možná bude účelné podívat se, na které otázky se zaměřuje debata o Číně vedená lidmi mimo Číny. Tři z nich jsou hlavní.

První a snad nejznámější spor se vede o to, zda považovat Čínu v podstatě za socialistickou nebo kapitalistickou zemi. Čína samozřejmě o sobě pořád prohlašuje, že je socialistická. Nadále v ní vládne komunistická strana. Na druhé straně se zdá, že Čína zakládá svůj vnitřní hospodářský provoz na tržních principech, a určitě podle nich vede svůj zahraniční obchod.

Světová politická levice ani pravice není v této otázce jednotná. Někteří lidé na pravici jsou přesvědčeni, že tržní provoz je pouhou fasádou, za níž se skrývá vláda nadále sledující historické cíle tradiční marxisticko-leninsko-maoistické ideologie. Mnoho lidí na pravici ale vidí Čínu jako zemi na „přechodu" k plně tržní ekonomice a za fasádu považuje nikoli tržní provoz, ale ideologii.

Totéž platí o levici. Někteří se domnívají, že Čína nadále sleduje tytéž socialistické cíle a považují „tržní" provoz buď za taktický ústupek, nebo fasádu. Jiní lidé na levici se ale dívají na současnou čínskou politiku cynicky nebo otevřeně projevují zklamání.

Další spornou otázkou je, zda Čína nadále patří k Jihu nebo se nyní stala součástí Severu. Před třiceti lety o tom nebyly žádné pochybnosti. Čína se roku 1955 zúčastnila afro-asijské konference v Bandungu. Všude vystupovala jako bojovný zastánce geopolitických názorů a záměrů Jihu. Dnes je ale Čína hodnocena jako nejsilnější z „emergentních" zemí a druhá nejsilnější ekonomika světa. Světová média hovoří o skupině G-2 (tvořené Spojenými státy a Čínou), která se fakticky podělila o světovou moc. Jaká je to změna od konce 60. let, kdy Čína mluvila o Spojených státech a Sovětském svazu jako o dvou „supervelmocích", proti nimž by se všichni ostatní měli spojit.

Dnes se tedy hodně lidí jak na Severu tak na Jihu dívá na Čínu v podstatě jako na součást Severu. Jiní ale, na Severu i Jihu, nadále považují Čínu za vůdčí hlas Jihu. Poukazují na to, že koneckonců převážná část obyvatelstva Číny pořád žije na velmi nízké ekonomické úrovni.

Poslední a snad nejkontroverznější otázka zní, zda nadále považovat Čínu za vůdčí antiimperialistickou mocnost nebo se na ni samu dívat jako na imperialistickou mocnost. O tom se méně debatuje na Severu než na Jihu. Mnoho lidí trvá na tom, že Čína nadále sehrává klíčovou roli v bourání imperialismu USA, které jsou podle nich pořád nejvýznamnější imperialistickou sílou na světě.

Poukazuje se také na ekonomickou pomoc Číny zemím v Asii, Africe a Latinské Americe, která je poskytována bez dalších podmínek, jaké si normálně kladou USA a evropské země. Čína podle těchto názorů poskytuje zemím Jihu naléhavě potřebnou ekonomickou protiváhu - což je vynikající příklad socialistické spolupráce.

Jiní lidé na Jihu ale vidí čínskou pomoc jako způsob, jak si zaručit přístup ke klíčovým surovinám způsoby, které nutně neodpovídají optimálním potřebám těchto zemí. A některé znepokojuje přítok drobných čínských obchodníků do těchto zemí, kteří podle nich svou činností podrývají postavení místních drobných obchodníků a představují jistou formu osadní kolonizace.

Dnes je tato debata ještě nevytříbená a dělící čáry jsou nejisté. Není ale pravděpodobné, že by taková situace trvala delší dobu. Možná za deset let, a určitě za dvacet, budou opět všichni vědět, co si mají o Číně myslet. Názory (pro i proti) budou zase pevné.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 273, 15.1.2010.

Z angličtiny se svolením autora přeložil Rudolf Převrátil

Facebook komentáře