Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Co s Afghánistánem?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • afghan-obeti
Devátý rok trvající okupace Afghánistánu ukazuje marnost veškerého úsilí Západu v této zemi, připravuje Baracka Obamu o podporu své strany a hrozí přerůst v „jeho Vietnam".

Nedávné a stále ještě nedopočítané prezidentské volby v Afghánistánu musely být silná káva i pro západní diplomaty, kteří už jsou po letech v Kábulu zvyklí na ledacos. „Odhadujeme, že až patnáct procent volebních místností existovalo jen na papíře, nikdo do nich volit přijít ani nemohl, ale přesto vykazují tisíce hlasů pro prezidenta Hamída Karzáího," citoval americký list The New York Times vysoce postavený západní zdroj v afghánské metropoli. Karzáího „volební tým" se opravdu snažil zajistit svému šéfovi vítězství - v několika stech okrscích dostal až desetkrát víc hlasů, než je vůbec obyvatel příslušného obvodu, prokázaly se i případy, kdy někteří lidé hlasovali několikrát, neboť údajně nesmyvatelný inkoust, kterým byli voliči po vhození lístku označováni, šel smýt až příliš snadno. K tomu navíc západní novináři zjistili, že na koupení hlasovacího lístku stačilo v přepočtu asi osm dolarů a že v bezpočtu okrsků v provincii Kandahár nedostal kandidát opozice, ekonom Abdalláh Abdalláh, ani hlásek.

Podle názvu nezávislá ústřední volební komise, jejíž členy jmenoval osobně Karzáí, obdržela přes 2700 stížností na průběh voleb, přičemž asi sedm set z nich bylo kategorie A, tedy takových, že mohly zásadních způsobem ovlivnit výsledky voleb. Nakonec anulovala více než 60 tisíc odevzdaných hlasů, spočítala, že Karzáí získal přes 50 procent hlasů a vyhlásila ho vítězem už v prvním kole. Stovky kmenových vůdců z jihu země mezitím na svém shromáždění v Kábulu vyzvaly prezidenta k rezignaci, Abdalláh Abdalláh slíbil, že jeho stoupenci nebudou v Kábulu kvůli zfalšovaným volbám opakovat „druhý Teherán", nicméně napětí roste. Jak uvedl britský deník The Independent, nejlepším indikátorem toho je, že ceny kalašnikovů na černém trhu v Afghánistánu vzrostly dvojnásobně, na šest set dolarů.

Hamíd Karzáí se brání. V rozhovoru pro francouzský deník Le Figaro připustil, že se při hlasování některé „nepravosti" sice objevily, jedním dechem ale dodal, že jsou prý „nevyhnutelné" v každé „pučící demokracii".

 

Nic se "nelepší"

Volby v Afghánistánu přijaly také USA, které se tuto „pučící demokracii" už osmým rokem snaží ovládnout a nastolit v ní jakýs takýs výhodný řád. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová už před hlasováním ujistila, že Bílý dům „bude spolupracovat s jakýmkoli vítězem voleb", a prezident Barack Obama dokonce hlasování v prvních dnech označil „za úspěch". Nejspíš to ale učinil se silně skřípějícími zuby.

V srpnu 2007 tehdy ještě senátor Obama, který se teprve vydával na cestu do Oválné pracovny, totiž Afghánistán označil za „válku, kterou se musí vyhrát". Svým budoucím voličům plamenně slíbil, že rychle vyvede vojska z Iráku, sjednotí americké spojence k mohutnému tažení proti teroristům a jejich zbraním hromadného ničení v Afghánistánu, tamtéž skoncuje s korupcí a zajistí stabilní vládu.

O dva roky - a o 230 miliard dolarů a 700 zabitých amerických vojáků - později, není z oněch cílů splněno zhola nic. A neexistuje ani žádná záruka, že by nové požadavky na 65 miliard a dodatečných 17 tisíc vojáků, na situaci měly něco změnit. Jak z jiného úhlu suše konstatoval The Economist, kromě svržení talibanského režimu v roce 2001 a bez ohledu na přítomnost zhruba sta tisíc zahraničních vojáků a 32 miliard vynaložených na rekonstrukci země, jsou „dvě třetiny Afghánistánu považovány za příliš nebezpečné, než aby v nich mohly působit zahraniční humanitární organizace".

Situace v Afghánistánu, kde podle studie RAND Corporation „existují vesnice, jejichž obyvatelé o Hamídu Karzáím, který vládne od roku 2001, nikdy neslyšeli", je situace složitá. Americký deník The Christian Science Monitor s odvoláním na diplomatické zdroje uvádí, že Taliban, (což je ve skutečnosti souhrnné označení pro širokou škálu různorodých náboženských či etnických ozbrojených skupin), aktivně působí na 80 procentech území, což z Karzáího činí spíše jakéhosi guvernéra Kábulu, než prezidenta celé země. A ani v Kábulu už nemá spolu se západními armádami vše pod kontrolou, o čemž svědčí třeba nedávné útoky na sídlo NATO v hlavním městě.

Vrchní velitel amerických sil v Afghánistánu generál Stanley McChrystal připouští, že je situace „vážná", zatímco jeho nadřízený, nejvyšší velitel americké armády admirál Michael Mullen, si myslí, že je „vážná" a k tomu ještě „zhoršující se". Generál McChrystal počátkem září předložil ministru obrany USA Robertu Gatesovi zprávu, podle níž je „úspěch dosažitelný", a to prostřednictvím „přepracované strategie". Americká média očekávají, že se za těmito slůvky skrývá požadavek na další navýšení počtu amerických vojáků. K nynějším zhruba 64 tisícům by mělo přibýt 60 tisíc nových, přičemž deník The Washington Post cituje vojenské experty spekulující až o stovce tisíc.

Není bez zajímavosti, že zaměstnanec Britské civilní správy David Barbour už v roce 1880 ve svém dílku nazvaném Naše afghánská politika a okupace Kandaháru napsal, že „pokud má být okupace provincií Kábul, Kandahár, Herát a Afghánský Turkestán úspěšná za všech okolností, bude to vyžadovat 60 000 anglických vojáků". Jak málo se za tu dobu změnilo.

 

Nervozita roste

Možná by ale nemuselo stačit ani oněch sto tisíc vojáků, protože i okupace rozlohou menšího Iráku „spolykala" v jedné fázi i 160 tisíc mužů. Důležitější problém ale nyní Barack Obama nemusí řešit v dalekém Afghánistánu, ale doma. Liberální a protiválečně naladění členové Demokratické strany totiž budou chtít podle všeho ukončit válku v Afghánistánu dřív, než bude jejich šéf schopný oznámit skutečný pokrok v osm let trvajícím konfliktu. „Není pochyb, že na levici už si připravují bubny," říká Matt Bennett z think tanku Third Way, který zastupuje umírněné hlasy pokrokového proudu. „Obamovi spojenci v Kongresu nyní vedou skutečnou politickou bitvu, aby udržely narůstající kritiku pod kontrolou."

Ne vždy se to daří. Například demokratický senátor Russ Feingold už vyzval k časovému harmonogramu stažení amerických vojsk z Afghánistánu a přidala se k němu i vlivná šéfka Senátu Nancy Pelosiová, která varovala, že pro vyslání dalších vojáků do Afghánistánu nevidí „žádnou velkou podporu ve společnosti ani v Kongresu". Další vysoce postavený demokrat, senátor John Murtha dodal, že je při představě vyslání dalších vojáků „velmi nervózní", neboť USA podle něj „nemají dostatek finančních prostředků na udržení dlouhodobé mise, nemluvě o jejím prodloužení".

Profesor mezinárodních vztahů na Bostonské univerzitě Andrew Basevich k tomu pro The New York Times poznamenal, že ještě v letech 2003 či 2004 bylo možné pro válku získat podporu veřejnosti tím, že se zdůrazňovaly argumenty jako že USA ničí zlo, podporují demokracii a práva žen. „Dnes jsme ale jinde, ekonomika je v troskách, v Iráku a Afghánistánu umřelo pět tisíc vojáků a ony argumenty už nikoho nepřesvědčí. Přišla únava z války."

A co hůř, v době, kdy se proti válce v Afghánistánu v průzkumu CNN na počátku září vyslovilo už 54 procent Američanů, se v amerických médiích se začínají množit srovnání, která by ještě za Bushe a jeho „vítězného tažení" byla označována za otevřeně protivlastenecká a kacířská (a jako s takovými by s jejich autory bylo i naloženo) - totiž srovnání Afghánistánu s Vietnamem. „Afghánistán se může stát Obamovým Vietnamem," napsal americký politik a komentátor Pat Buchanan, „a může ho svrhnout stejně, jako Vietnam svrhl Lyndona Johnsona." Bývalý vrchní velitel ozbrojených sil NATO Wesley Clark vyzval Obamu, aby se z Vietnamu poučil a přestal Američanům lhát o účelech války v Afghánistánu. „Musíme se vyvarovat, abychom pletli Američanům hlavy příliš mnoha zdůvodněními naší tamní přítomnosti. Nejsme tam, abychom vytvářeli demokracii pro Afghánce, stabilizovali jaderný Pákistán nebo zkoušeli udělat něco se strategickou rivalitou na subkontinentu. To možná mohou být cíle na konec, ale do té doby musíme soustředit pozornost veřejnosti na Al Kajdu. A musíme být opatrní, kdykoli začneme mluvit o pokroku," míní Clark.

Barack Obama při výročí 11. září o neochvějném boji s Al Kajdou opravdu mluvil, ironií osudu však generál McChrystal týž den prohlásil, že zrovna v Afghánistánu po ní není ani památky...

 

Spojenci od soupeřů

Lidé z Obamova okolí, zvláště poradce pro otázky národní bezpečnosti James Jones a ministr obrany Robert Gates, přitom všem ale jistě vědí, že afghánský problém bude jen a jen narůstat, zvláště za situace, kdy lze očekávat sílící protiválečné hnutí. Svou roli přitom jistě sehrají i finance a Kongres bude Obamu nutit, aby při rekordních deficitech začal v příštím roce někde hledat úspory - a závratné výdaje na válku jsou dobrým místem, kde začít.

Pokud tedy bude chtít Obama vést svou „dobrou" válku v Afghánistánu (na rozdíl od té irácké, kterou v předvolební kampani označil za „špatnou") dál, bude se muset opřít o hlasy politické soupeře, republikánů.

Za prezidentem a jeho válkou tak dnes podle The NewYork Times hlavně vyhlášení jestřábi, jakými jsou například John McCain nebo Lindsey Graham. A byl to také Republikánský národní výbor, který vyzval Obamu v poselství nazvaném „Zůstaňte pevný, pane prezidente". „Jsme s prezidentem Obamou v jeho přesvědčení, že válku v válku v Afghánistánu je třeba vyhrát a zajistit našem velitelům a vojákům na místě vše, co k tomu potřebují," konstatuje dokument.

Spojence má Obama ještě i v osobě generálního tajemníka NATO Anderse Foga Rasmussena. Válka bude pokračovat bez ohledu na míru zfalšování voleb, prohlásil pro pákistánský deník Daily Times. „Samozřejmě, že potřebujeme v Afghánistánu legitimní vládu. Hluboce ale doufám, že volby a jejich výsledky Afghánci vezmou jako platné." Severoatlantická aliance to ale má s Afghánistánem také stále těžší. Veřejné mínění takřka ve všech státech NATO válku odmítá, dvě třetiny Britů požadují stažení svých jednotek ze země, země jako Lotyšsko odsouvají své kontingenty kvůli finančnímu kolapsu, Německo se vzpamatovává z rozkazu svého velitele, který vyústil ve smrt více než sedmi desítek civilistů, a několik set českých vojáků, přiznejme si, tuto situaci nevytrhne.

Ostatně, v projevu na americké námořní základně ve virginském Norfolku si Rasmussen postěžoval, že se „veřejná debata o úsilí v Afghánistánu vydala špatným směrem". Zdůraznil ale, že válka musí v dohledné budoucnosti pokračovat s tím, že NATO prý nesmí dopustit, aby z Afghánistánu odešlo.

 

Co z toho máme?

Jak nedávno poznamenal deník Asia Times, některé věci v samotném Afghánistánu mezitím nabírají rozměrů frašky, a řeč není o prezidentských volbách. Například 4050 vojáků německého Bundeswehru na severu Afghánistánu musejí před případným výstřelem varovně zakřičet. „Nejprve anglicky United Nations - stop, or I will fire! Pak přichází na řadu zkomolenina jazyka paštu, v němž totéž sdělení zní něco jako Milgaero milatuna-dríš, ka ni si dasí! a poté následuje podobný blábol v darí. Na chladné a rázné Achtung! zapomeňte, raději vzpomeňte na Monty Pythony, míní vlivný hongkongský deník. A britský konzervativní The Times v reportáži popisuje míru demoralizace okupačních sil. Když se generál McChrystal pokoušel zjistit podrobnosti o nedávném útoku, při němž při explozi dvou cisteren zahynulo celkem 125 lidí, „většina velitelů a vojáků byli buď natolik opilí nebo měli kocovinu příliš velkou na to, aby mu mohli odpovědět," konstatuje deník.

A o skutečné příčině okupace Afghánistánu dál mluví jen málokdo. Výjimkou z poslední doby je kanadský expert na energetiku John Foster, který v deníku The Toronto Star připomněl, proč že je Afghánistán tak důležitý. Afghánistán sousedí se zeměmi bohatými na ropu a zemní plyn, Turkmenistánem a Íránem, které mají (po Rusku) druhé a třetí největší zásoby zemního plynu na světě. A Turkmenistán je přitom země, o níž se prakticky nemluví. Jeho zemní plyn lze na světové trhy dostat jen přes plynovody a do roku 1991 jeho plyn navíc mířil jen na sever do zbytku Sovětského svazu. Nyní Rusové plánují stejným směrem další plynovod, zatímco Číňané staví plynovod směrem na východ a Američané mluví o nezbytnosti „diverzifikace tras". V Turkmenistánu si podávají dveře vysoké delegace z Ruska, Číny i USA, přičemž Barack Obama dokonce zřídil i funkci náměstka ministra zahraničí pro euroasijskou energetickou diplomacii.

Washington už od 80. let minulého století razí ideu plynovodu, který by z Turkmenistánu vedl přes Afghánistán, konkrétně přes provincii Kandahár. A tuto myšlenku zdaleka neopustil, o čemž svědčí slova náměstka ministra zahraničí Richarda Bouchera z roku 2007, podle kterého je „třeba Afghánistán stabilizovat" a propojit ho s jižní a střední Asií, „aby energie mohla proudit jižním směrem", připomíná Foster. Zamýšlený plynovod se označuje zkratkou TAPI (podle trasy z Turkmenistánu přes Afghánistán, Pákistán a Indii) a za posledních sedm let se jeho osudem pod patronací Asijské rozvojové banky zabývalo jedenáct plánovacích schůzek. Stavba by měla započít příští rok, plynovod je zapracován i do afghánského rozvojového plánu z loňského roku, nikdo o něm ale nemluví.

Írán přitom mezitím plánuje výstavbu svého vlastního plynovodu, který by vedl přes východ Pákistánu do Indie. Pákistánci už s projektem v principu souhlasili (za což je nyní USA podle některých názorů trestají eskalací bojů v jejich zemi) a čeká se jen na stanovisko Indie. Pokud kývne, dostane americký sen o plynovodu přes Afghánistán těžkou ránu.

Jsme svědky velké hry o nepředstavitelné peníze. Peníze nadnárodních koncernů, pro jejichž zisky dnes vojáci mnoha zemí, včetně té naši, za bezpočet státních miliard už devátým rokem čistí cestu přes mrtvoly bojovníků Talibanu i prostých afghánských civilistů.

Za militarizaci přístupu k energetickým surovinám se platí mnoho v dolarech, životech i morálce. Důsledky jsou dlouhodobé. A tak je potřeba se znovu zeptat: Je i pro nás Afghánistán opravdu tak důležitý?

A je tato válka tak důležitá pro Baracka Obamu? Může ji ukončit. V takovém případě by ho ale republikáni obvinili ze slabošství, z prohry, ze zrady oficiálně proklamovaných vznešených cílů, za něž už američtí vojáci zaplatili svým životem. Tím spíš, že odsun dnes by měl mnohem závažnější důsledky pro celý region, než kdyby Spojené státy svrhly Taliban a stáhly se hned na to. Obamovo dilema tedy zní prostě: Přistoupit na dlouhý a ještě krvavější konflikt bez valné naděje na jednoznačné vítězství, což ho může stát prezidentský úřad, nebo nařídit odsun a přijmout porážku, což ho ovšem může stát prezidentský úřad také. Dobrá řešení pro Baracka Obamu asi už nejsou. Pro Afghánistán ještě možná ano.

Facebook komentáře