Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Čínský dlouhý pochod

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • mao-dlouhypochod
Čína, nejstarší a nejlidnatější stát světa, se v současnosti dostává do centra pozornosti především díky tomu, že její ekonomika vykazuje po tři desetiletí neuvěřitelný růst. Ekonomické reformy jsou ovšem neoddělitelné od vítězství komunistů v občanské válce
a vyhlášení Čínské lidové republiky právě před šedesáti lety.

Nástup hospodářských reforem v roce 1978 je právem spojován s návratem Teng Siao-pchinga do vrcholných funkcí. Jejich podstata je spojována s přechodem k tržní ekonomice, ale koncept Tengových reforem je složitější. I když postupně došlo k uvolnění tržních sil, soukromé vlastnictví výrobních prostředků se stalo samozřejmostí a úspěšným podnikatelům byly otevřeny dveře do komunistické strany, základem čínských reforem byrokratického socialismu nikdy nebyl dogmatický liberalismus. Koncept Tengových reforem daleko více připomíná merkantilismus.

Čínská vláda si ponechala kontrolní balík ve strategických odvětvích ekonomiky. Její zahraniční obchod vytvářel rezervy a industrializace i rozvoj školství, vědy a výzkumu byly a jsou spojeny s vládním plánováním. Podle prognózy zpravodajských služeb Spojených států Globální trendy 2025 již dnes čínské státní investiční fondy (Sovereign Wealth Fund, SWF) v kombinaci se zahraniční pomocí často triumfují v rozvojových zemích nad projekty Světové banky.

Výsledek Tengových reforem je zřejmý zvláště v současné celosvětové hospodářské krizi. V polovině letošního roku činily podle Čínské lidové banky zlaté a devizové rezervy Číny 2,13 bilionu dolarů, což bylo první místo na světě (pro srovnání: druhé Japonsko mělo v téže době rezervy 1,02 bilionu, třetí Rusko 0,4 bilionu dolarů). Čína dokázala zahraničně-ekonomické ztráty vynahradit posílením vnitřního trhu. A tak se dnes odborníci přou, zda letošní přírůstek HDP Číny bude 7,5 či 8,5 procenta (pro srovnání: podle Eurostatu se v postsocialistické Evropě pohybovaly v druhém čtvrtletí letošního roku meziroční změny HDP od -20,4 procenta po růst 1,4 procenta v Polsku). Podle citované prognózy zpravodajských služeb USA se svět vrací do podoby před dvěma sty lety, kdy byl podíl Číny na produkci světového bohatství 30 procent a Indie 15 procent.

Stránky novin a časopisů plní diskuse, kdy Čína předběhne Spojené státy ve velikosti HDP. Pravděpodobně se tak stane během dvou desetiletí - a je možné, že se tak již stalo v oblasti reálné ekonomiky. Světová banka uvádí velikost hrubého domácího produktu Číny v roce 2008 ve výši 3,860 bilionu dolarů, Mezinárodní měnový fond 4,401 bilionu - v obou případech je to třetí místo ve světě. Je-li HDP počítaný podle parity kupní síly, je Čína umísťována na druhé místo ve světě.

Čína však stále zůstává rozvojovou zemí. Při přepočtu HDP na hlavu je na 104. (3185 dolarů na hlavu), resp. 105. (6100 dolarů) místě ve světě. Podle indexu lidského rozvoje (HDI), což je souhrnný údaj, který kombinuje příjmy, vzdělanost a zajištění zdraví (užívá ho ve svých přehledech Zpráva o lidském rozvoji OSN), zaujímá Čína 81. místo ve světě; pro srovnání - Indie je na 128. místě.

V roce 1987 čínská vláda vyhlásila Strategii rozvoje o třech krocích:

První krok: Zdvojnásobit HDP z roku 1980 a zajistit, aby lidé měli dost jídla a oblečení. Cíl byl splněn na konci 80. let.

Druhý krok: Zvýšit HDP z roku 1980 na čtyřnásobek do konce 20. století. Uvedeného cíle bylo dosaženo v roce 1995.

Třetí krok: Do poloviny 21. století zvýšit HDP na hlavu na úroveň středně rozvinutých zemí.

Čína se vydala na velký ekonomický pochod. V roce 2006 zahájený 11. pětiletý plán národního ekonomického a sociálního rozvoje předpokládá roční růst HDP o 7,5 procenta a zdvojnásobení HDP na hlavu. Mělo by být vytvořeno 45 milionů nových pracovních míst, stabilizovány ceny a uchována rovnováha zahraničních zisků a výdajů. Výdaje na vědu a výzkum mají dosáhnout dvou procent HDP (ovšem už dnes je Čína státem s největším množstvím vědeckých studií o nanotechnologiích, zemí, kde je podle oficiálních údajů na vysokých školách 20 milionů studentů a 326 tisíc postgraduálních studentů). Spotřeba energie na jednotku HDP by měla být snížena, a to o 20 procent. Hlavní zdroje znečištění ovzduší by měly být sníženy o 10 procent, les v zemi by měl být rozšířen na 20 procent půdy atd.

Ekonomické reformy, které dnes přitahují tolik pozornosti, mají ale i své politické kořeny. Jejich počátek je třeba hledat v revoluci, která vedla 1. října 1949 k vy-hlášení Čínské lidové republiky.

 

Čínská revoluce

Uvést do pohybu takový kolos, jakým je Čína, vyžaduje nesmírné nahromadění energie. V případě čínské revoluce se jednalo o propojení energetických potenciálů tří nejzávažnějších otázek politiky 19. a 20. století: otázky národnostní a sociální, ale i otázky individuální svobody.

Na počátku bylo národní ponížení. Od konce 18. století vedly západní mocnosti boj o „otevřené dveře do Číny". Po opiových válkách v 19. století, zahájených poté, kdy se Čína snažila na svém území omezit obchod s opiem a usazování cizinců, Britové, Francouzi, Američané i Rusové získali v Číně privilegia, která činila z určitých enkláv kolonie. Ponor válečných lodí ve velkých řekách vytyčoval hranici, kam až bezprostředně sahala moc Západu. Ještě v dubnu 1949 se na řece Jang-c´-ťiang střetli čínští komunističtí vojáci se dvěma britskými válečnými loďmi. Až v prosinci 1999 skončila portugalská správa nad posledním kolonizovaným územím Číny - přístavem Macao. A k tomuto okupačnímu chování bělochů se počátkem 30. let minulého století obsazením Mandžuska připojilo Japonsko.

K velkým Čankajškovým chybám v boji proti komunistům a jejich spojencům patřilo, že měl tendenci upřednostňovat občanskou válku před bojem proti Japoncům a že se nikdy neváhal spojit v tomto vnitronárodním boji se západními mocnostmi.

Otázka politických svobod byla svázána s anarchií panující ve státě. Již koncem 19. století spojili čínští revolucionáři v čele se Sunjatsenem svobodu s ideou demokratické republiky. Založení republiky v roce 1911 ale skončilo tím, že se Čína začala zmítat v krvavých šarvátkách separatistů a ambiciózních generálů. Definovat svobodu znamenalo sjednotit státní správu. Nástrojem sjednocení se měla stát v roce 1912 vytvořená národní strana - Kuomintang. Té na jejím l. všečínském sjezdu Sunjatsen vepsal do vínku principy, které po 2. světové válce opakovala protikoloniální národněosvobozenecká hnutí po celém světě, a to včetně spolupráce s komunisty a Sovětským svazem.

Patří k velkým chybám Čankajška, který zemřelého Sunjatsena ve vedení Kuomintangu vystřídal, že spory s komunisty a jejich spojenci vyhrotil v nevhodnou dobu a nevhodnou formou.

Sociální otázka byla spojena s nezměrnou bídou formující se dělnické třídy i rolníků. Čína počátku století byla drasticky sociálně diferencovaná s rostoucím množstvím stále se radikalizující národní inteligence. V roce 1921 vznikla v Šanghaji Komunistická strana Číny.

K velkým Čankajškovým chybám patří i to, že nikdy nedokázal zformulovat věrohodný sociální program, který by oslovil základní masu čínského lidu.

 

Rozkolem k válce

Ještě po roce 1925, kdy v tzv. Incidentu 30. května Britové v Šanghaji a Kantonu rozstříleli děly studentské demonstrace, postupoval Kuomintang, v němž působili i sovětští poradci, jednotně s komunisty v boji proti separatistům. Boj trval až do roku 1927, kdy v čínské části Šanghaje dělnické milice vedené Čou En-lajem získaly faktickou moc; v té druhé, cizinecké části města, bylo ovšem 40 tisíc zahraničních vojáků. Revolucionizovaní dělníci a obyvatelé města však nebojovali proti nacionalistům z Kuomintangu.

Francouzský spisovatel André Malraux, budoucí ministr kultury v de Gaullově vládě, vykreslil v románu Lidský úděl, jak nacionalisté a jejich spojenci přikládali do rozpálených kotlů lokomotiv živé komunisty a odboráře. Malraux - autor slavného výroku „kdo není v mládí komunistou, nemá srdce, kdo je komunistou v dospělosti, nemá rozum" - právem obdržel za tento román Goncourtovu cenu: plasticky popsal, jak se rodí skutečná nenávist. Nikoliv pouze třídní nenávist, pouze nacionální či pouze ideová nenávist, ale opravdová lidská nenávist.

Oněch přibližně pět tisíc tehdy popravených obhájců Šanghajské komuny představuje zahájení gigantické šachové partie - občanské války mezi nacionalisty a komunisty. Byla to válka plná vznešených ideálů a hrdinství, právě tak jako nezměrného utrpení a krutosti. Tato občanská válka trvala neuvěřitelných dvaadvacet let - což je pro obyvatele českých zemí, kde se moc zpravidla předává v poklidu u stolu, nesrozumitelné nejen svojí formou, ale i délkou krize. A nikdy to nebyla válka mezi komunisty a liberálními demokraty.

V nastalém rozkolu Čankajšek vytvořil separátní vládu a zahájil otevřený boj proti komunistům. Jemu věrné vojenské jednotky povstaly s cílem zmocnit se velkých měst ve střední Číně. Podařilo se sice vytvořit oblast pod komunistickou správou, ale Čankajšek měl převahu v lidech i technice. Po několika letech bojů, v neposlední řadě za pomoci tehdy již německých poradců, byli komunisté poraženi. V téměř beznadějné situaci prorazila část čínské Rudé armády obklíčení a zahájila Dlouhý pochod.

 

12,5 tisíce kilometrů

Podle historiků vojenství je Dlouhý pochod nejrychlejším a nejdelším pěším přesunem v bojových podmínkách v dějinách lidstva. Z provincie Ťiang-si na jihovýchodě Číny se vydal zbytek věrných napřed na západ a potom na sever, do provincie Šen-si. Ti, kdo pod vedením generála Ču Te a komisaře Mao Ce-tunga překonali nejdelší vzdálenost, ušli za 13 měsíců 12,5 tisíce kilometrů. Překonali 18 horských pásem, z nichž pět bylo pokrytých sněhem, 24 velkých řek, rozsáhlé bažiny a dvě nepřátelské linie. Celou cestu sváděli boje jak s nacionalisty, tak s armádami vladařů nepřátelských provincií.

Podle americké encyklopedie Historie vojenství na Dlouhý pochod vyrazilo přibližně 200 tisíc bojovníků, z nichž polovina cestou padla či zahynula útrapami. Kolem 40 tisíc bojovníků bylo ponecháno v průběhu cesty na místě jako kádry pro přípravu revoluce. Zároveň ale přibližně 50 tisíc bojovníků se během cesty k pochodujícím jednotkám přidalo.

Takto se rodí legendy, které pomáhají mobilizovat lid. Tehdy ještě nemohly image vytvářet reklamní štáby a televize. Na počátku politikovy slávy musel být jeho čin. Během Dlouhého pochodu přišel na svět romantický obraz čínského revolucionáře. Tehdy se rodila i chlapská důvěra mezi spolubojovníky - ale i zárodky příštích sporů. V seznamu hrdinů Dlouhého pochodu je možné nalézt budoucího předsedu Čínské lidové republiky Liou Šao-čchiho, který byl svržen v počátcích tzv. kulturní revoluce. Na jejím plánování a řízení měl vedle Maa hlavní podíl jiný z účastníků Dlouhého pochodu, Lin Piao. Během Dlouhého pochodu koval však své politické ostruhy i architekt dnešních čínských ekonomických reforem, Teng Siao-pching. Život nesnáší schémata - i největší z činů je pouze článkem v dlouhém řetězu činů dalších.

Završení Dlouhého pochodu znamenalo začátek střední hry na šachovnici občanské války. Cíl pochodu byl dobře vybrán nejen jako vhodný terén pro ústřední základnu, ale i jako oblast blízko hranic se Sovětským svazem a v dosahu bojišť proti japonským okupantům. Tento vojenský výkon je však neoddělitelný i od jedné významné politické změny.

Během Dlouhého pochodu se v lednu 1935 ve městě Cun-i sešlo rozšířené politbyro ÚV Komunistické strany Číny a do svého čela zvolilo Mao Ce-tunga. Tento vesnický učitel neznal ani Čou En-lajovu Paříž, ani Göttingenskou univerzitu jako Ču Te. Zato skvěle rozuměl duši čínského národa. S jeho příchodem se neměnily jen tváře ve vedení, ale i vojensko-politická strategie revoluční akce.

V době, kdy komunistická strana vyzvala k povstání ve městech, představoval Mao podle kritérií Kominterny frakci. Nejenže s povstáním ve městech nesouhlasil, ale sám, stranou generální linie, zahájil v září 1927 tzv. povstání podzimní sklizně. Tehdy vznikla první revoluční základna na venkově: v provincii Čchang-ša začala partyzánská válka rolnických, hornických a levicových oddílů, z níž vzešel životaschopný zárodek pro budoucí Dlouhý pochod.

 

Strategie partyzánské války

Revoluce v novověku byly záležitostí metropolí. Na začátku vždy byl nějaký Bostonský čajový dýchánek, padla Bastila, byl rozehnán parlament nebo někdo vystřelil z Aurory - tedy události, jež se odehrály ve městě. Marxismus-leninismus vidí jako revoluční třídu městský proletariát, rolník je maloburžoazní kolísavec. A právě v době, kdy Sovětský svaz prováděl kolektivizaci, kulak byl největší nepřítel a stát odsával z vesnice veškeré dostupné zdroje pro industrializaci, Mao prohlásil, že právě na vesnici je skryto budoucí vítězství.

Klasická představa revoluce říká, že dlouhý útlak a bída vyústí v povstání, jehož se pokud možno účastní alespoň část armády. Povstání je relativně krátký, různě násilný akt, který probíhá převážně v hlavním městě, neboť cílem je získat kontrolu nad centrálami státního aparátu: královským či prezidentským palácem, ministerstvy války a vnitra, komunikacemi a sdělovacími prostředky. Často ale po vítězném povstání následovala občanská válka a případně i zahraniční intervence. Takový byl průběh americké a francouzské revoluce, ale také revolucí v Rusku.

Mao celé toto schéma převrátil. Revoluce přestává být krátké povstání a mění se ve vleklou válku. Hlavní město není místem, odkud se šíří revoluční vlna na venkov. Naopak, základnou revoluce má být vesnice a postupným získáváním venkovských oblastí se města dostávají do obklíčení. Zrodila se strategická partyzánská válka, vize, že konečných cílů lze dosáhnout na základě úspěchů partyzánů bojujících proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému protivníkovi.

Partyzány vojenská teorie i praxe té doby znala. Jenže od dob, kdy se ve Španělsku a Rusku partyzáni postavili Napoleonovi, byli vnímáni jen jako podpůrná aktivita pro činnost pravidelné armády. V Maově koncepci jsou pravidelná armáda i partyzáni stejně významné součásti: celý model lze rozčlenit do vojensko-sociálních vrstev, jejich propojení je možné chápat i jako časovou návaznost.

Oddíly sebeobrany a milicí. Jde o ozbrojené vesničany, kteří nejsou vytrženi z rodinného života a normálního pracovního procesu.

Regionální vojsko. Oddíly bojovníků působících už mimo svou domovskou vesnici, které ale mohou být při akci dočasně doplňovány oddíly sebeobrany. Jsou zorganizovány a vyzbrojeny podle místních požadavků a podoby protivníka. Rekrutují se z vesničanů i lidí z měst.

Pravidelná armáda. Klasická armáda operující po celé zemi a působící ve strategických směrech útoků a obrany.

„Každý komunista si musí osvojit tuto pravdu: Z pušky vzejde moc," napsal Mao Ce-tung roku 1938 ve stati Válka a otázky strategie. Podle Maovy koncepce ovšem pušce velí strana, ne puška straně. Vzhledem k povaze revoluce jsou podle Maa regionální vojska i pravidelná armáda zapojeny i do výrobních a politických úkolů. K tomuto modelu revoluce patří, že existuje ústřední oblast pod kontrolou pravidelné armády, která působí jako sociální laboratoř, ukázka možných radikálních reforem pro vysněný stát budoucnosti, ale i jako výcvikové středisko pro vojáky i agitátory, zásobárna zbraní i tištěného slova.

V roce 1947, v předvečer rozhodující ofenzívy, popsal Mao zásady strategie lidové války: „1) Útočit nejprve na rozptýlené a izolované síly nepřítele a teprve potom na soustředěné a mocné síly nepřítele. 2) Nejdříve se zmocnit malých a středních měst a rozsáhlých venkovských oblastí a teprve potom velkých měst. 3) Jako hlavní cíl si stanovit likvidaci živé síly nepřítele, nikoli udržení či dobytí měst nebo území." Mezi dalšími zásadami jsou požadavky soustředit v každé bitvě absolutní několikanásobnou převahu, vyhýbat se vyčerpávajícím bitvám; nepodstupovat boj bez jistoty vítězství; snažit se likvidovat nepřítele v pohybu; dobývat slabě chráněné pozice a města nepřítele, u silně chráněných vyčkat na dozrání podmínek; doplňovat svou sílu všemi zbraněmi, které byly ukořistěny nepříteli, ale často také lidmi, kteří byli zajati.

 

Vůlí k vítězství

V Maových spisech z 30. let lze nalézt formulace, že „ústředním úkolem revoluce a její nejvyšší formou je uchopení moci ozbrojenou silou, vyřešení otázky válkou" či „politika je nekrvavá válka a válka je krvavá politika". V tomto, jak by se v Evropě řeklo, machiavelliovském přístupu k politice jsou skryty dva motivy, které mohly vzejít jen z vesnického prostředí státu s dvouapůltisíciletou slavnou minulostí a s poníženou přítomností:

V díle Mao Ce-tunga je pro evropské marxisty obtížně stravitelný subjektivismus, představa, že cílevědomostí a vytrvalostí lze v politice dosáhnout vytýčeného cíle v podmínkách, které jsou na první pohled sociálně a ekonomicky zcela nevyzrálé.

Vojenská vize dlouhodobé války, odhodlání desetiletí bojovat, prohrávat a shromažďovat síly, ustupovat a stále při tom myslet na strategickou ofenzívu. „V praxi války hlavní úlohu v mnoha případech má sice obrana a v ostatních případech útok, ale přesto, díváme-li se na průběh války v jejím celku, má útok stále význam prvotní," psal Mao v roce 1938 ve studii příznačně nazvané O vleklé válce, tedy ve chvíli, kdy revoluce rozhodně nebyla v ofenzivní fázi.

Mao však nebyl klasický machiavelista. Byl revoluční romantik. Věřil v možnost odstranění válek. „Jsme pro odstranění války, my válku nechceme; ale válku lze odstranit jen válkou; aby nebylo pušky je třeba se pušky chopit." „Když studujeme zákony revoluční války, vycházíme ze snahy odstranit veškeré války."

 

Štěstí přeje připraveným

Střední hra na šachovnici občanské války se odehrávala na pozadí bojů proti japonským okupantům. V nich padlo dvakrát víc Číňanů než Britů a Američanů dohromady za celé období 2. světové války. Koncovka šachové hry začala poté, kdy sovětská vojska smetla
v Mandžusku japonskou armádu - v srpnu 1945 se rozhořel zápas komunistů a nacionalistů o ovládnutí tohoto prostoru. Americké lodi a letadla přesunuly půl milionu vojáků Kuomintangu do severní a střední Číny. Vzápětí americký generál George Marshall zahájil misi usmíření, na níž kupodivu lépe slyšel Mao než Čankajšek. Výsledkem bylo zastavení americké pomoci Kuomintangu a stažení amerických vojsk. Ve prospěch komunistů hovořil i ekonomický rozval a korupce v oblastech spravovaných nacionalisty.

Když útočící Čankajšek obsadil komunistické hlavní město Juan-an na severu Číny, měl již v týlu, ve straně i armádě komunisty a jejich sympatizanty. V následující protiofenzivě armáda vedená komunisty dobyla lednu 1949 Peking, v dubnu překročila řeku Jang-c´-ťiang, v květnu padla Šanghaj, v říjnu Kanton. A v prosinci 1949 prchl Čankajšek na Tchaj-wan, který posléze od kontinentální Číny oddělila - a dosud odděluje - americká 7. flotila.

Dnešní sláva Číny je do značné míry výsledkem popření řady romantických ideálů roku 1949. Přesto je jejím přímým dědicem. Před šedesáti lety přece neskončila v Číně pouze občanská válka o řešení sociální otázky - skončila i více než třicet let trvající válka za sjednocení a přes sto let trvající válka národněosvobozenecká.

 

Dědicové revoluce

Čínský ekonomický zázrak začal v okamžiku, kdy si představitelé této země pod vedením Teng Siao-pchinga uvědomili, že změn nelze dosáhnout rychle. Že originalita čínské koncepce revoluce je v dlouhé, vleklé válce - ovšem ekonomický rozvoj vyžaduje ještě více času. Že propast chudoby nelze překonat Velkým skokem či vyplnit ji tzv. Kulturní revolucí.

Mao a Teng - to jsou dvě fáze čínského dlouhého pochodu. Na něm se Maovo romantické spoléhání na vlastní síly změnilo v Tengův pragmatický neomerkantilismus. Mnohdy a pro mnohé je v této souvislosti nejasné, co je v dnešním Tengově socialismu s čínskými rysy marxismus a co tradiční konfucianismus.

Ekonomické úspěchy Číny jsou dány jak promyšlenou koncepcí rozvoje, tak i politickou stabilitou. Naplnění rozvojové koncepce vyžaduje, aby nebyla strategie zásadně měněna každé čtyři roky, jak se to děje v některých liberálních zemích. Koncepce ovšem znamená disciplínu a disciplína vyžaduje buď kolektivního ducha, nebo omezení individuální svobody. Zdá se ale, že si současné čínské vedení uvědomuje, že stabilita vyžaduje i politické reformy.

V Číně se podařilo něco, co žádná východoevropská země v dobách byrokratického socialismu nedokázala: obměna politické elity probíhá vždy po dvou volebních obdobích a přesto je zajištěna kontinuita. Mění se styl vládnutí, a to nejen pod tlakem ze zahraničí. Vždyť už před dvěma a půl tisíci lety Konfucius učil své žáky: „Vládni lidem nařízeními, udržuj mezi nimi pořádek tresty, budou od tebe prchat a ztratí veškerou sebeúctu. Vládni jim mravní silou, udržuj mezi nimi pořádek řádem a podrží si sebeúctu a přijdou k tobě z dobré vůle."

Demokracie proniká především do spodních částí politického systému. I když nelze tvrdit, že stav je dokonalý, je patrná celá řada zlepšení ve směru mezinárodních standardů. Orientaci na rozvoj svobod v Číně doprovází ovšem i povzbuzování vlasteneckého cítění. A je přirozené, že mnozí čínští vlastenci nelibě nesou kritiku své země ze strany politiků, kteří sami nedodržují lidská práva, či od občanských iniciativ, které počítají vězně v Tibetu, ale nevidí věznice v Afghánistánu, Iráku či v Guantánamu.

Pro liberály z takových institutů, jako je Freedom House, zůstává Čína zemí nesvobody. Také Praha po desetiletí dávala najevo, že ví lépe než Peking, jak se má v Číně budovat socialismus; dnes ví, jak se tam mají dodržovat lidská práva.

Čína stále zůstává rozvojovou zemí. Poslední zpráva Amnesty International hovoří o 150 milionech migrantů z venkova do měst v Číně. Také podle oficiálních údajů 140 milionů obyvatel venkova migruje za prací mimo svoji vesnici. Důvod tohoto tlaku je prostý: průměrná mzda ve městě vzrostla během prvního poloviny roku o 12,9 procenta. Ovšem ještě v srpnu tři miliony absolventů vysokých škol hledalo zaměstnání. Nezaměstnanost ve městech dosáhla v polovině letošního roku 4,3 procenta.

Národní akční plán pro zajištění lidských práv předpokládá, že letos a v příštím roce nalezne zaměstnání ve městech 18 milionů lidí z venkova. Co znamená takovýto sociální kvas si lze představit při vzpomínce na ochranářská opatření Německa proti možnému příchodu pracovních sil z Česka - který lze řádově odhadovat na stovky, maximálně tisíce lidí. Co by asi dělala Evropská unie, kdyby se za svým snem o konzumním způsobu života západních středních vrstev vydaly do světa miliony chudých Číňanů?

Porozumět Číně vyžaduje empatii, schopnost procítit její reálné úspěchy i problémy. Bez porozumění sociální, národní i politické revoluci v jejím specifickém projevu nelze pochopit, proč někteří tamní lidé říkají: „Mao učinil Čínu svobodnou, Teng ji udělal šťastnou."

 

*          *            *

Velký čínský pochod je největším sociálněekonomickým experimentem v dějinách lidstva. Šedesáté výročí vzniku Čínské lidové republiky je vhodná příležitost k tomu, popřát této pozoruhodné zemi mnoho úspěchů na její cestě.

 

 

 

Převzato z internetového časopisu Pro a Proti, který si lze objednat na adrese  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Publikováno v Literárních novinách

 

Facebook komentáře