Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jak se tavicí kotel proměnil v soudek s dynamitem

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Současné dění v USA možná leckomu připadá nepochopitelné. Při aplikaci trochy historie a nijak zvlášť pokročilé logiky se však bude jevit v naprostém souladu s tím, co se dá v podobném případě očekávat.

  • jak-se-tavici-kotel-promenil-v-soudek-s-dynamitem
  • jak-se-tavici-kotel-promenil-v-soudek-s-dynamitem
  • jak-se-tavici-kotel-promenil-v-soudek-s-dynamitem
  • jak-se-tavici-kotel-promenil-v-soudek-s-dynamitem

Amerika směřuje k už jen těžko odvrátitelnému rozpadu, protože Američané ve své víře ve vlastní výjimečnost zašli o několik kroků dál, než by bylo bývalo záhodno. Ne že by na trochu toho excepcionalismu neměli nárok - původní Spojené státy dle vize Benjamina Franklina nebo Thomase Jeffersona skutečně byly v určitém směru výjimečné. Pravděpodobně žádný jiný stát předtím ani poté nevkládal takovou důveru ve schopnosti vlastních občanů postarat se o sebe, podnikat, řešit spory, inovovat nebo se vzdělávat, aniž by tyto občany tisíce vyhlášek a úředníků muselo neustále vodit za ručičku. Potud bylo vše v pořádku a projekt libertariánského státu uspěl nad veškerá očekávání.

A možná právě tento úspěch posílil víru v to, že pro Ameriku neplatí běžná omezení daná nedokonalostí lidské povahy. Stále více lidí propadalo přesvědčení, že člověk se skutečným Američanem stává už jen pouhým spočinutím na americké půdě a deklarací věrnosti vlajce. Postupem času zcela zapomněli, že Amerika v dobách otců zakladatelů nebyla žádným tavicím kotlem (tento pojem se objevil až na začátku 20. století), nýbrž specifickým státem s velmi specifickým obyvatelstvem. Z převážné většiny ho tvořili přistěhovalci z Británie, menší skupina pocházela s kulturně relativně blízkého Nizozemska. Prakticky bez výjimky protestanti. Byla zde i německá menšina, ta však stála spíše stranou a např. Benjamin Franklin považoval německé obyvatelstvo za nekompatibilní s americkým stylem demokracie.

Zkrátka a dobře, emigruje-li určitá skupina lidí, svou preferenci pro určitý styl řízení veřejných záležitostí si nese s sebou. Pocházejí-li ze země upřednostňující spíše kolektivistický a byrokratický způsob řízení, budou mít sklon jej prosazovat i v nové vlasti. Kolektivisticky založený Skandinávec se magicky nepromění v přívržence minimálního státu jen tím, že políbí americkou hroudu. Stačí se podívat na Minnesotu (shodou okolností centrum dnešních nepokojů). Při pohledu na tamní bělošské obyvatelstvo neuvidíte pravděpodobně - snad krom vyššího podílu modrých očí a blond vlasů - příliš velký rozdíl ve srovnání dejme tomu s Texasany. Když si však porovnáte, jak tyto dvě na první pohled stejné skupiny volí, je zřejmé, že preference doprava či doleva typická pro zemi původu má tendenci přetrvávat i dlouho poté, co byl člověk zdánlivě asimilován.

Během druhé poloviny devatenáctného století a začátkem toho dvacátého tedy diverzita amerického obyvatelstva prudce vzrostla. Ve větším množství začali přicházet právě Skandinávci, Italové, Irové, Němci a z Ruska prchající Židé. Tyto skupiny přirozeně posouvaly Ameriku více doleva, navíc - protože politické spektrum není ve skutečnosti jednorozměrné - každá svým vlastním specifickým způsobem. Diverzita to byla ještě do jisté míry únosná, paradoxně si však ve snaze nové obyvatelstvo asimilovat, sjednotit a homogenizovat vynutila daleko větší úroveň centralizace, a tedy i rozmělnění ideálů, na nichž Amerika otců zakladatelů stála. Jednou z prvních obětí bylo školství, v němž se stále více začal uplatňovat systém importovaný z Pruska. Pravděpodobně nejvzdělanější národ světa se tak vydal po sestupné spirále vedoucí až k dnes rozšířenému stereotypu "hloupého Američana".

Zatím jsem zcela pomíjel otázku černošského obyvatelstva - ačkoliv je zjevné, že import černých otroků byl již od začátku hrubou kontradikcí všeho, co americký sen hlásal, chybou již na prvním řádku rovnice. Ta již tehdy nevyhnutelně zakládala situaci, která má sice mnoho řešení, ale všechna jsou špatná či ještě horší.

Prvním z oněch špatných řešení po abolici otroctví byla segregace spojená s čímsi na způsob politiky nulové tolerance - bělošská většinu černošskou menšinu velmi tvrdě až brutálně nutila dodržovat své vlastní společenské normy.

Přibližně v 50.-60. letech se začalo prosazovat jiné špatné řešení, třebaže tehdy se tak nejevilo. Konec segregace a brutálního vynucování "bělošských" civilizačních norem sice černé obyvatelstvo naoko zrovnoprávnil, ale zároveň tuto menšinu rozložil zevnitř. Dokud si nemohla žít po svém, bylo to špatně z pohledu lidských práv. Dnes si může žít po svém, a nesmiřitelné rozdíly v kultuře tím pádem vyplouvají na povrch.

Dalším, z dnešního pohledu možná největším hřebíkem v rakvi Ameriky, jak si jí mnozí dodnes idealizují, ale která již dávno neexistuje, byl Hartův a Cellerův imigrační zákon z roku 1965. V předchozích čtyřčiceti letech byla imigrace právě ve snaze ustát onen nával různorodosti z dřívějších dekád velmi výrazně omezena. Nový zákon však znamenal naprostý obrat - přes ujišťování politiků, že jeho důsledkem v žádném případě nebude zásadní změna složení obyvatelstva, začali daleko ve větší míře přicházet imigranti z Jižní Ameriky, Asie, Afriky - zkrátka ze zemí a kultur, jež jsou s tou původní Americkou ještě méně kompatibilní než kultura italská či skandinávská.

Americký mýtus výjimečné země, pro níž neplatí obvyklá omezení, však již rozbujel naplno. Republikánští politici hlásali, že "hispánští přistěhovalci budou přirozeně tíhnout k pravici", ačkoliv tito přistěhovalci zhusta přicházeli z toho či onoho pokusu o socialistický ráj, jichž je Jižná Amerika plná. V rámci jejich domovské země by je možná i bylo možné označit za pravičáky, na americkém spektru však ve většině preferovali jeho levou část. Navíc, stejně jako všechny výše uvedené skupiny, svým vlastním specifickým způsobem.

Navzdory všem řečem o "rozdělené české společnosti" si Čech, který není s děním v USA a jeho historickými souvislostmi blíže obeznámen, jen stěží dokáže představit, co pojem rozdělená společnost skutečně znamená. Ani ty poměrně heterogenní evropské země s výraznějším podílem nového obyvatelstva se v tomto ohledu USA neblíží.

Demografický vývoj je samozřejmě pouze jednou ze složek onoho soudku s dynamitem, kterým se USA staly; má výrazný podíl na tom, že od roku 2016 se země nachází de facto ve stavu studené občanské války. Společně s proměnou amerického státu, politického myšlení, a vlivem nových ideologií (o tom snad někdy příště) tak vytváří situaci, kterou by pravděpdobně nedokázali vyřešit ani Solón nebo Karel IV obdaření diktátorskou pravomocí. Konec Spojených států v jejich stávající podobě tak může nastat mnohem dříve, než bychom si dokázali připustit - někdy v průběhu příštích 10-20 let. Je samozřejmě možné, že Americké impérium bude zacházet dlouhou a pomalou smrtí oficiálně existujícího, ve skutečnosti již dávno odumřelého státního celku, podobně jako tomu bylo u Římské a později Byzantské říše. Za stávající situace bych si však rozhodně vsadil spíše na rychlou smrt.

Autor: Jan Hořínek

Zdroj: https://horinek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=753417

 

Facebook komentáře