Na Bartoše má být v rámci jeho aktivit veden obsáhlý spis, který má v kompetenci protiextrémistické oddělení PČR. Jeho údajně extrémní názory mají být předmětem trestního stíhání, protože prý nejsou v souladu se zákony liberálně demokratické ČR. Jeho jednotlivé politické výroky na demonstracích mají být extrémem, který už je v liberální demokracii nepřípustný. Podívejme se na problematiku extremismu, ať můžeme posoudit, jakým je Bartoš extrémistou.

Standardně se přistupuje k extremismu ze sociologického hlediska. Podle Gaussovy křivky je společnost vždy dělená do různých oblastí, oblast běžná (průměrná) je ta, ve které se nachází vždy nejvíce jedinců, pak zde máme oblasti extrémní (proti sobě stojící, na okrajích, které obsahují minimum jedinců). V tomto sociologickém ohledu Bartoš extrémistou bezesporu je. Ale má nás zajímat pouze sociologický pohled? Severní Korea má společnost také takto rozdělenou. Jsou zde extrémisté, kteří systém odsuzují, pak jsou zde extrémisté, kteří systém chtějí posílit a mezi nimi se nachází většina, která je se systémem loajální. Asi budeme souhlasit, že extrémisté, kteří jsou v Severní Koreji na straně proti-systémové, nemusejí být extrémisty názorovými. Jejich názory mohou být v souladu se společensko politickou realitou, s ohledem na přirozené danosti a společné dobro země, bez ohledu na názorové postoje ideologicky formované většiny. Jinými slovy, většinová společnost a její hlavní ideologie může být posunuta do extrému, v té chvíli názorový oponent nemusí zastávat ideje, které by byly extrémní.

Podobně to může být s Bartošem, i když je extrémistou z pohledu sociologického, nemusí být extrémistou ve svých názorech, jestliže je budeme poměřovat, nakolik se shodují s přirozenými politickými danostmi, jestliže budeme přihlížet k tomu, do jaké míry korespondují s dobrem (prospěchem, svobodou) naší společnosti. Je třeba mít na zřeteli, že i když jeho názory jsou v kvantitativním smyslu a s ohledem na hlavní ideologický proud okrajové (extrémní), nemusí být extrémní v kontextu pravdivého přístupu k politicko-společenské realitě. Ve smyslu přístupu ke společenské realitě si vždy předložme tři pozice, dvě extrémní a jednu středovou. Dvě extrémní názorové pozice pak můžeme brát jako mylné, nekorespondující s kladným politickým řešením, jako postoje defektní, deformující a škodlivé.

Bez znalosti trestního spisu se nelze přesně vyjádřit k Bartošovým jednotlivým výrokům, které mají být podle protiextrémistického oddělení policie trestné (článek byl psán před zveřejněním obvinění, pozn. ND) Budeme tedy postupovat jen zjednodušeně v hlavních problémech, které mají Bartoše stavět do pozice názorového extrémisty. Situaci můžeme zkráceně poukázat v jednotlivých bodech, vybraných s ohledem na pravděpodobný zájem protiextrémistického oddělení:

Národ – Extrémní přístup z jedné strany tvrdí, že národ je záležitostí devatenáctého století, že dnes již národy neexistují, že v současnosti mají být jen občanské společnosti. Středová pozice hovoří o existenci národa, jeho cenné kultuře a jeho vlastním zájmu. Extrémní názor z druhé strany mluví o vyvolenosti národa, o jeho předurčení k ovládání ostatních.

Kultura – Radikalismus z jedné strany hovoří o multikulturalismu (hodnotovém rovnosti všech kultur). Tento extrém pak vyžaduje, abychom na svoji kulturu rezignovali a smísili se s jinými kulturami. Středová pozice hovoří o kvalitativní převaze naší kultury (křesťanství, svoboda, technický pokrok, racionalita, humanita). Extrém na druhé straně považuje ostatní kultury za bezcenné, hodné jen destrukce nebo přeformování.

Rasová otázka – V úhlu prvního extrémního pohledu lidské rasy neexistují a je prosazované rasové míšení. Pozice umírněná respektuje a ctí rasovou rozmanitost. Druhý extrém stanovuje nadřazenost jedné lidské rasy (darwinismus, vyvolenost Bohem nebo Prozřetelností).

Hospodářství – První extrém požaduje ekonomickou globalizaci spojenou s odstraněním ekonomických zájmů jednotlivých států. Středová pozice požaduje kontrolu finančního sektoru a měny ze strany národního státu, státní vlastnictví půdy, energetiky a nerostných zdrojů, samozřejmě také podporu národních podnikatelských subjektů na úkor cizích. Druhá extrémní pozice pak požaduje centrálně řízenou ekonomiku ideálně jedním vůdcem nebo stranou.

Evropa – V rámci prvého extrému mají být státy rozpuštěné v centrálně řízeném politickém celku. Pozice umírněná požaduje Evropu národních států, vzájemně spolupracující a participující na společných hodnotách a zájmech. Opačný extrém pak požaduje rozdrobenou Evropu na jednotlivé národní státy, bez celkové spolupráce.

Distribuce moci ve společnosti – Prvním extrémem je liberální demokracie s přesunutím rozhodování na nadnárodní instituce. Střední pozice usiluje o národní demokracii s autoritativními prvky. Druhý extrém chce vůdce nebo stranické vedení s neomezenými pravomocemi.

Uprchlíci – Právě zde asi bude největší trestně právní tlak na Bartošovu rétoriku. Uprchlická problematika má pochopitelně také tři pozice. První extrém vyžaduje přijímání všech uprchlíků. Střední pozice akceptuje přijetí oprávněných uprchlíků (ti, kteří prchají). Na druhé straně leží extrém prosazující odmítnutí všech uprchlíků. Tak se věci mají v případě uprchlíků, jestliže se však nejedná o uprchlíky, ale o příslušníky neevropských kultur a etnik, kteří jsou k nám organizovaně dováženi v souladu s prvními uvedenými extrémy- tak jak jsou výše zmíněné v jednotlivých bodech, pak se jedná o vetřelce (což je Bartošův termín, krásně souznící s anglickým výrazem alien, jak byl uveden v názvu slavného scifi filmu). V tomto kontextu je řízená imigrace projevem politického extremismu. Dokonce i naše některé politické subjekty, které zastávají první zmíněné první politické extrémy, jejichž je imigrace důsledkem, takzvané uprchlíky odmítají. I když se u nich jedná o paradox mezi idejemi a praxí, prostě násilí a bída spojená s imigrační vlnou jsou tak zřejmé, že i oni považují řízenou imigraci za zločin. Dopad imigrace je jasný, jde o ekonomickou zátěž a útok na naši bezpečnost. Politik zastávající středovou pozici pak má nárok pro imigranty podporující jednotlivce požadovat veřejně trest, to je skutečně proti-extrémistický požadavek, nikoli projev extremismu ( Za výrok v tomto smyslu má být Bartoš souzen).

Z uvedených souvislostí si každý může udělat závěry sám. Bartošovy projevy a texty jsou veřejně dostupné. I když se extrémy přitahují gravitační silou, je možné, že Bartoš se drží středové, umírněné pozice. Nechť každý sám posoudí, je-li Bartoš extrémistou, má-li být souzen Bartoš nebo někdo jiný. Otázku, mají-li být vůbec trestáni státní mocí političtí extrémisté, není nutné posuzovat.

Bartošova publikační činnost

Opomeňme možnost, že Bartoš nezná nebo nerozumí obsahu knih, které v jeho nakladatelství vycházejí a že má ryze komerční motivy. Přehlédněme také skutečnost, že u nás není zřízen úřad cenzora, který by se k možnému politicky extrémnímu obsahu knih před jejich uvedením na trh vyjádřil. Také by nemusela být zohledněná skutečnost, že když nemáme cenzora a vydavatel neprošel protiextrémistickým školením, pak nemůže sám kompetentně posoudit závadnost vydávaných knih (ideologický mainstream nelze brát jako oficielní školicí nástroj).

Připusťme, že Bartoš obsah knih zná, rozumí mu, a že chce, aby informace v knihách obsažené byly veřejně známé. V hledáčku protiextrémistické policie jsou podle dostupných informací především tituly, které se týkají problematiky Židů. Na prvním místě se jedná o knihu s názvem ‚Přednášky o holocaustu‘. Policisté z protiextrémistického asi předpokládají, že kniha bagatelizuje něčí utrpení, že může vést k propagaci násilných a extrémních řešení.

Zde je třeba říci pár slov, které by mohly situaci vyjasnit. V kořenech současné západní politické ideologie je učení židovských myslitelů, kteří se sešli v první polovině dvacátého století v takzvané Frankfurtské škole. Veřejně se přihlásili k odkazu židovského extrémisty Karla Marxe. Marx se kriticky vyjadřoval k ekonomickým vztahům ve společnosti. Aplikace Marxova učení v Rusku vedla k všeobecně známým vyhlazovacím hladomorům. Ideologové z Frankfurtu tedy nešli touto zdiskreditovanou cestou. Rozšířili kritiku na všechny formy násilí, útlaku a represe. Především se kriticky vyjadřovali k německému nacismu, italskému fašismu a sovětskému komunismu, který se v rámci Stalinova ‚socialismu v jedné zemi‘ rozešel s žido-marxistickým internacionalismem.

Profesoři z Frankfurtské školy ve svém kriticismu překročili kritikou zmíněné systémy. Došli k závěru, že i kapitalismus a liberální demokracie mají ve svých strukturách vložené prvky politických systémů, které kritizovali na prvním místě. Přepokládali, že dané systémy by přirozeným vývojem opět vedly k nacismu nebo fašismu a s tím spojeným útlakem menšin. V kontextu radikálního kriticismu se s logickou nutností nezastavili u kritiky politických systémů. Přešli ke kritice samotné západní kultury, která má být líhní kritizovaných politických platforem. Ani zde se však nezastavili, postoupili až k poslednímu myslitelnému činiteli kritizovaného zla. Frankfurtská škola jako posledního viníka vší oprese v západním světě fakticky stanovila bílého, heterosexuálního muže.

Po druhé světové válce dostala ideologie z Frankfurtu nový rozměr. Na první místo, jako největší zlo, které vzešlo z ‚hnízda západní kultury‘, jako produktu bílého heterosexuála, byl postaven holocaust. Vytvořili nutné spojení mezi existencí bílého muže a holocaustem. Důsledek je jasný, každý Evropan je vinen, je potencionálním strůjcem holocaustu. V takovém ideologickém prostředí se pak nikdo v západní civilizaci nemůže k otázce v uvedené knize vyjádřit, neboť je nositelem viny za tuto skutečnost.

To je jedna ideologická interpretace. Co když link bílý muž – holocaust neexistuje, co když neplatí spojení západní kultura – holocaust? Co když směřování k násilí, k likvidaci celých etnik je pro západní kulturu cizorodé? Nemohl se třeba Hitler, jako znalec judaismu, v největších zločinech, které jsou mu připisované, inspirovat u Židů? Ponechme tyto otázky nezodpovězené, v každém případě korelace mezi bílým heterosexuálním mužem a holocaustem berme jen jako hypotézu. Pak nemusí být bílý heterosexuál odstraněn menšinami a dokonce má prostor k diskusi o tomto tématu, bez morálních omezení.

K inkriminované knize musíme navíc zohlednit Bartošův postoj k nacismu. Jestliže platí hypotéza (kterou možná Bartoš zastává), že Židé v rámci skupinového prosazení podpoří svého největšího nepřítele, kterého pak vtáhnou do válečného konfliktu s jejich dalším nepřítelem, který by měl oba oslabit nebo zlikvidovat, pak by mohl být vznik silného nacismu připisován za vinu právě Židům a jejich politice. Jestliže platí uvedené předpoklady, podobného scénáře jsme nedávno byli svědky na Ukrajině. Stejně jako NSDAP byla v počátcích financována židovskými oligarchy, podobně židovští finančníci prokazatelně sponzorovali explicitní nacisty na západní Ukrajině. Toto Bartoš ve svých textech mnohokrát tvrdě kritizoval, tím snad dostatečně prokázal, že není nacistou, který by směřoval k holocaustu.

Dalším titulem Bartošova nakladatelství, který je na indexu, je kniha s názvem ‚Protokoly siónských mudrců‘. V knize je popisován plán Bohem vyvoleného židovského národa k ovládnutí světa. Podle mainstreamového podání se jedná o knihu primitivních smyšlenek z produkce carské tajné policie. V knize se mimo jiné dočteme, že Židé prostřednictvím svého kapitálu chtějí ovládnout západní média. Dnes můžeme při použití elektronického vyhledávače na internetu zjistit, že Židé skutečně západní masmédia kontrolují. Náhoda? Možná, v každém případě díky masmediím je Evropa plná mohamedánů. Kdyby informace o islámu nebyly hlavním informačním proudem cenzurované, v Evropě by asi nikdy nevyrostla jediná mešita, nikdy by pravděpodobně v Evropě nevznikly muslimské komunity. Dnes bohužel hrozí, že opět potečou potoky krve. Proč by tedy skutečný humanista neměl zveřejňovat informace, které by mohly vést k rozklíčování hrozícího násilného problému?

Posledním titulem, po kterém jdou z protiextrémistického, je kniha, která pojednává o záležitostech okolo vraždy A. Hrůzové. Podle obsahu publikace měla být Anežka zavražděná v rámci židovského náboženského rituálu. Nedávno se jeden izraelský rabín nechal veřejně slyšet, že Gójové jsou na světě proto, aby sloužili Židům. Podobně v západním podání mají lidem sloužit zvířata. Jak můžeme vědět, že Židé nepoužívají (nebo nepoužívali) služebné bytosti i k náboženským rituálům? Proč by v rámci judaismu nemohla vyrůst sekta, která by místo dobytčete obětovala nežidovskou dívku? Nevíme, v tomto smyslu nebyla otázka židovských spoluobčanů vyřešená.

Závěrem lze říci, že trestní stíhání Adama Bartoše ve věci jeho politické a publikační činnosti může svědčit ve prospěch pravdivosti jeho názorů. Jestliže se nemýlí, pak lze očekávat trestní reakci ze strany systému. Jestliže se mýlí, poučte ho, ale netrestejte!

autor je předseda MO ND Plzeň