Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

NEDĚLNÍK ADAMA B. BARTOŠE (V.): CHATA A POLITIKA

Šest dní jsem pracoval, sedmý den odpočívám. Prostě to tak vyšlo, není v tom žádný biblický záměr. Chata na konci světa, za námi už jen lesy a lišky tu dávají dobrou noc. Tchán už je stár, a chata, kterou se svou manželkou bezmála čtyřicet let piplal, zarůstá, jak zámek v pohádce o šípkové Růžence. Když se sem jednou za rok v létě dostaneme, je to přesně ten týden, který je třeba, aby to tu trochu prokouklo a člověk mohl s klidným svědomím odpočinout. Bojoval jsem s metrovou trávou, kousek po kousku zkulturňoval zahradu, sekal, stříhal, řezal, vytrhával, odvážel, hrabal. Do toho po večerech dokončoval důležitou práci na počítači. Manželka vysmejčila celou chatu, trochu to v ní přestěhovala, takže i uvnitř to prokouklo a bylo zkulturněno.

  • nedelnik-adama-b-bartose-v-chata-a-politika

Po šesti dnech je tedy (částečně) hotovo, dnes nic nedělám, rozhodl jsem se. Nejvyšší čas, abych na dovolené začal i odpočívat.

A tak po šesti dnech od příjezdu lezu do bazénu, který byl zatím jen doménou dětí. Počasí nám přeje, sluníčko svítí. Uvelebím se na plovacím lehátku s opěrkou a oceňuji, že má i držák na pivo. Čtu si Tušení stínu od Součka. Klid. Ticho. Slunce. Pohoda. Lehátko se na hladině lehce pohupuje, studené pivo chutná, sluníčko hřeje. Mraky mají hezké tvary, nebe je modré a vzduch je zde v horách čistý. Jen ty čáry na nebi mne štvou.

Tohle miluju. Vypnout. Číst si zajímavou knihu, která se čte skoro sama. Kdyby mělo lehátko držák na skleničku vína, bylo by to ještě lepší, ale i to pivo je dobrý. Studený. Orosený. Zavírám Součka i oči, slunce mne přemáhá, vystavím se mu, vypínám, po roce konečně odpočívám, a to totálně.

Dnes jsem nedělal nic, vyřídil jen pár mailů, dostal chuť na francouzské zapékané brambory, tak jsem je rodině připravil a k večeru podnikl s dětmi „expedici“ do ještě neposekaných koutů zahrady, kde představivost nepotřebovala příliš fantazie, abyste v těch koutech viděli prales, džungli či travnaté pláně. Udělali jsme mapu, v příštích dnech zde zakopu „poklad“ a děti ho budou hledat. V čase mezi obědem a expedicí jsem se právě houpal na lehátku v bazénu a lenošil. Tohle bych mohl dělat každý den, říkám si.

Ale některé věci člověku nedají klidu, takže i tady na chatě člověk chtě nechtě řeší politiku.

A ta politika ho pěkně štve a působí rušivě.

Jak se tak houpu na tom lehátku, nemohu neslyšet rádio, které oznamuje, že Adam Vojtěch ohlašuje, že od 1. září budeme zase nosit povinně roušky. Že by byl placenej z Aspenu?, povzdechnu si a řeknu si, že si tím nenechám kazit dovolenou. Čtu si Součka, napiju se piva, pustím Vojtěcha z hlavy. Ne, nebudu se rozčilovat. Stejně to bylo jasné, že to na nás znovu zkusej, od podzima, vždyť nás na to od jara připravujou, že to po prázdninách znovu vypukne (nechají vypuknout). Sluníčko mne přemůže, uklidní, kašlu na koronavirus, říkám si, přijel sis sem odpočinout, tak toho blba neřeš.

A zase mne to příjemně houpe, zase klid a pohoda, napínavej Souček, pivo je ještě pořád studený a orosený. A zase rádio a zase Adam Vojtěch, který blekotá, že tedy roušky nakonec jenom někde, předchozí zpráva je stará jak nějaký artefakt z dalekého Sumeru, o kterém zrovna v Součkovi čtu. Nejen, že nejspíše řízenej z Aspenu, ale ještě navíc blb. Vzpomenu si na film Blbý a blbější, tam taky dva neschopní jeli do Aspenu. Takhle nějak si představuji Vojtěcha, jak si jel pro své první notičky. Pobavení střídá vztek. Představa, že děti jdou v září do školy s rouškou, se mi hrubě nelíbí. Je to všechno podvod, nevěřím tomu, dělají z nás blázny a když do toho zatahují i děti, pění se ve mně krev.

Ne, nenechám se o tu pohodu připravit, přijel jsem sem na dovolenou, šest dní makal a proměňoval prales v obyvatelné místo, dnes je konečně hezky, nebudu politiku řešit. Odpočívám. Vypínám. Nechám se unášet mírným vánkem po bazénu, přivírám oči, slunce pálí, přes víčka maluje barevné obrazce, cvrčci cvrkají, a kupodivu – i když je všední den – klid neruší žádná sekačka, žádný křovinořez ani cirkulárka. Že by všichni zde dnes odpočívali, jako já? Lenošili?

Do ticha se ozve mobil. Na dovolené je mi ten zvuk vyzvánění obzvláště protivný. Ale volá kolega Ivan, snad mi spraví náladu. Navrhoval totiž, že bychom mohli udělat demonstraci proti rouškám. Jsem pro. Řešíme detaily a zabředneme do hovoru o rouškách a o tom, proč ten ministr zdravotnictví tak blbne. Ivan si myslí, že je za tím Maďar. Myšleno ten epidemiolog. I ten je zapojený do farmakolobby, navíc ve skandálním střetu zájmů (viz zde) a snažil se roušky protlačit, protože když jsou roušky, lidi se bojí a když se bojí, může se očkovat. A penízky se sypou. A prý “jsme si před koronavirem žili nad poměry”, nechal se také slyšet Maďar, co o nás tady teď chce rozhodovat, sám spatřen, kterak má na ruce hodinky Breitling za více než 200 tisíc. Takže nevím, kdo si tady žil nad poměry, i když uznávám, že ve farmakolobby asi nosí podobné hodinky všichni. Vláda však naštěstí nejspíše brzy vyhodnotila, že si další bulíky na nos už věšet nenecháme, tak dala zpátečku. Loučíme se s tím, že teď by demonstrace neměla smysl (když vláda dala zpátečku), ale budeme to sledovat. Díky, Ivane, měj se. Odkládám mobil, otevírám knihu, myšlenky přenáším do Sumeru. Teď už se nenechám ničím vyrušit.

Jenomže myšlenky jsou potvory. Byla řeč o Babišovi, tak mi vytane na mysli a zase mne vytáčí. Vzpomenu si, co jsem včera večer četl, po vší té úmorné práci, na internetu (aeronetu) a nestačil se divit. Babiš slibuje Bělorusům „samet“ (spíše by se mělo říci „majdan“), organizuje protistátní puč na evropské úrovni, zkrátka se nepředstavitelným způsobem vměšuje do vnitřní politiky jiného, nezávislého, státu. Na základě not, které dostal od amerických „páníčků“. Chce se mi z toho zvracet. Pohoda se zase rozplývá, jen co na to pomyslím. V duchu ho častuji sprostými slovy. Sám dobře ví, jaký byl Listopad podvod (mluvil o tom na skrytých „šumanovských“ nahrávkách), a bude nám tady vyprávět nějaké rozprávky? Co na něj ti Američané mají, že skáče podle jejich not a strká nos, do čeho mu nic není? Čím je vydíratelný? Zastával jsem se ho proti Milionu chvilek, ale tohle pěkně podělal.

Ach jo, zdá se, že se pohody nedočkám ani na chatě. Člověk nemůže nemyslet na to, jak si s našimi životy a zdravím jen tak ledabyle a skandálně pohrávají ti, kteří mají přitom pramalý zájem na tom, jak se nám daří a jde jim jen o to, aby se měli dobře oni sami.

Z vnitřního neklidu, kam mne uvrhlo všechno to přemítání o babiších a hamáčcích, se nějak nemohu dostat. Souček mne kvůli tomu přestal bavit, sluníčko zakryl mrak a dobrá nálada je pryč, když pomyslím na všechny ty prymuly, maďary a další chytrolíny, na všechny ty bývalé ředitele CIA, co Babišovi vozí do Prahy notičky, aby za ně dělal špinavou práci.

V podstatě mi dobrou náladu vrátí zase až politika. Opět zvoní mobil, Hannig volá. To bude taky rozumný, pomyslím si a zvednu to. Tohle byl sice zase politický, ale veskrze pozitivní telefonát. Národní demokracie kandiduje v krajských volbách na kandidátce Rozumných (vyjma Ústeckého kraje), tak řešíme věci s tím spojené. S Petrem Hannigem je radost spolupracovat. Někdy je sice ještě víc puntičkářský než já, ale mám pro to pochopení – oba jsme totiž Kozorohové.

Rozhovor s Hannigem mi po přemítání nad všemi těmi babiši, hamáčky, rouškami a barevnými revolucemi, nad všemi těmi mináři a epidemiology vrátil dobrou náladu. Přiznám se, že na malou chvíli jsem si totiž pomyslel, že život bez politiky by byl lepší, klidnější. Jenomže to je jen iluze. Oni vám klid nedají, pořád vás budou něčím buzerovat, pořád vám budou otravovat život, pořád vám budou brát svobodu. Takže není čas na nějaké velké nicnedělání, lenošení a popíjení piva v bazénu. Vstávám z bazénu a jdu si dělat poznámky, co mne napadlo…

Musíme se vrhnout do práce, protože na podzim nás čeká velký boj. Ne, nemyslím volby, myslím boj o svobodu, abychom nemuseli nosit roušky, nemuseli se nechat očkovat, nebyli šmírováni, čipováni, buzerováni…

Někdo namítne, že vláda se musí poslouchat a že s rouškami nic nesvedeme. A že chleba stejně levnější nebude a že on potřebuje práci, odpovídající mzdu, zkrátka sociální jistoty. Jenže nemylme se – s další vlnou vylhané covidové pandemie si budeme ničit své zdraví dýcháním svého oxidu uhličitého, covidpass nás nepustí nejen do ciziny, ale třeba ani do práce, bez očkování nás vyhodí ze zaměstnání a bez čipu pod kůží si za pár let, až zruší hotovost, nekoupíte už ani rohlík. Buď přijmeme jejich hru a staneme se poslušnými ovčany, nebo z nás udělají psance. Ale ještě je jedna možnost – vzít to do svých rukou a opět donutit vládu, aby u svých bláznivých nápadů dala zpátečku. Když se ozveme včas a razantně, nemusí být naše budoucnost tak chmurná.

A hlavně – za rok můžeme vládu vyměnit. Jsou před námi krajské volby, ale důležitější volby budou příští podzim. Jako předseda Národní demokracie vás už nyní žádám o podporu ve volbách v roce 2021 a o váš hlas pro kandidátku Rozumných, na které najdete nejen kandidátky Národní demokracie a Rozumných, ale i dalších národoveckých stran, jako je Aliance národních sil, republikánů apod. Potřebujeme vytvořit silný volební (a voličský) blok, který bude alternativou nejen ke zkorumpovaným zavedeným politickým stranám, ale i alternativou k SPD, která hlasy voličů zradila, stejně jako k Trikolóře (proč je Trikolóra podvod, o tom zase v některém z mých příštích textů).

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře