Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Steinmeier k 80. výročí přepadení SSSR Německem

Hodnocení uživatelů:  / 6
NejhoršíNejlepší 

9.6.2021 17:20 Osmdesát let po německé invazi do Sovětského svazu připomněl v pátek spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier obzvláště těžké utrpení tamního obyvatelstva. 22. června 1941 překročilo hranice Sovětského svazu přibližně 3,3 milionu německých vojáků. Zahynulo 27 milionů sovětských občanů, z toho 14 milionů civilistů, zemřely tři miliony německých vojáků.

Válka Německa proti Sovětskému svazu byla „vražedným barbarstvím“, řekl Steinmeier v Německo-ruském muzeu v Berlíně-Karlshorstu. Zdůraznil, že nikdo neutrpěl za druhé světové války tolik obětí jako národy tehdejšího Sovětského svazu. Statisíce sovětských vojáků byly zabity, vyhladověny nebo zastřeleny již během prvních měsíců. Připomněl také popravčí čety, které zabíjely židovské ženy, muže a děti, a další zločiny proti civilnímu obyvatelstvu.

..a teď vyjádření hitlerovské, krvavé mordy Melnyka, člena banderovské kliky z Kyjeva. (pozn. red.)

  • steinmeier-k-80-vyroci-prepadeni-sssr-nemeckem
  • steinmeier-k-80-vyroci-prepadeni-sssr-nemeckem
  • steinmeier-k-80-vyroci-prepadeni-sssr-nemeckem

Vzpomínková akce byla zastíněna konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou. Ukrajinský velvyslanec Andrij Melnyk ceremoniál bojkotoval, protože se konal v německo-ruském muzeu. To byla „z pohledu Ukrajinců urážka, velmi politováníhodná a zároveň odcizující,“ napsal v dopise organizátorovi, řediteli muzea Jörg Morrému. Kromě toho uvedl, že společná vzpomínková akce se zástupcem Ruska pro něj nepřipadá v úvahu kvůli konfliktu na východě Ukrajiny. Podle muzea zrušilo svou účast celkem sedm z patnácti velvyslanců nástupnických států Sovětského svazu, včetně velvyslanců tří pobaltských států Litvy, Lotyšska a Estonska. Úřad spolkového prezidenta vyjádřil nad tímto politování, ale odmítl kritiku výběru místa konání.

Německý spolkový prezident, sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier přednesl tento projev zaznamenaný na hlavní jeho internetové stránce:

Pro nikoho není snadné připomínat si hrůzy minulosti. Potlačená vzpomínka, nepřiznaná vina se však nikdy nestane lehčí, naopak, stává se stále těžším břemenem. Měli bychom si to uvědomit, abychom nezatěžovali současné a budoucí generace vinou, která jim nepřísluší, ale kvůli nám samotným.“

Boris Popov se dožívá 22. června 1941 jako mladý tankista. Je mu 19 let a jeho jednotka se nachází několik kilometrů od Minsku. Ráno 22. června po snídani, jak říká, vyšel se svými kamarády na zahradu, aby se vyhřívali na slunci. Boris Popov slyší první výstřely a výbuchy, leží v trávě. Je neděle.

Dva z jeho spolubojovníků jsou zabiti hned v prvním boji, jeho tank je zničen. Velitel pluku nařídí ústup. Vojáci se vydali pěšky do Minsku. Nevědí, že tam na ně již čeká německý Wehrmacht. Tak padne Boris Popov – deset kilometrů od Minsku, ještě v prvních dnech války – do německého zajetí.

První tábor, do kterého je odvezen, je Drosdy, pět kilometrů severně od Minsku, což není skutečný tábor, ale shromaždiště pod širým nebem. Záběry z německého filmového týdeníku z těchto dnů ukazují toto místo: obrovské prostranství ohrazené ostnatým drátem, kde v letním parnu sedí nebo stojí v prachu tisíce a tisíce sovětských vojáků a důstojníků. Mnohé z nich vidíte v civilním pracovním oblečení, v jednoduchých vycpaných bundách, jiné v uniformních košilích, mladé i již starší muže. Někde v tomto davu je Boris Popov. K německým záběrům z kroniky slyšíme vypravěče říkat: „Tváře těchto podlidí jsou poznamenány hrabivostí a vražedností.“ Ve skutečnosti vidíme tváře naprosto vyčerpaných zajatců sužovaných hladem a žízní.

Jen v Drozdech padnou za oběť takzvanému „komisařskému rozkazu“ desítky tisíc lidí. S údajnými „politickými komisaři“ Rudé armády se podle pokynů Wehrmachtu nemělo zacházet jako s válečnými zajatci, ale měli být „vyřízeni na místě“.

Boris Antonovič Popov, voják a veterán Rudé armády, zemřel přesně před rokem, 20. června 2020, ve věku 98 let. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale jeho příběh mi byl vyprávěn. Sám Boris Popov nám o tom vyprávěl na přednáškách a v projevech a naposledy před pěti lety v dokumentárním filmu berlínsko-braniborské rozhlasové stanice.

Boris Popov v něm sedí na lavičce v parku v Minsku, kde žil od roku 1950. Nesedí tam jako devadesátiletý muž. Ano, starý, ale beze stopy únavy. Živý, pohotový – působí impozantně.

Měl štěstí. Válku přežil. Měli jsme štěstí, že nám mohl vyprávět svůj příběh.

Je to příběh jednoho vojáka. A válka, o níž vypráví, začala o dva roky dříve německou invazí do Polska – dva roky, během nichž druhá světová válka zasáhla velkou část Evropy ničením, okupací a tyranií.

To, co následovalo, co začalo 22. června 1941, bylo rozpoutání nenávisti a násilí, radikalizace války směřující k iluzi totálního vyhlazení. Německé tažení bylo od prvního dne vedeno nenávistí: antisemitismem a antibolševismem, rasovou mánií vůči slovanským a asijským národům Sovětského svazu.

Ti, kdo vedli tuto válku, zabíjeli všemi možnými způsoby, s nebývalou brutalitou a krutostí. Ti, kteří za to byli zodpovědní a kteří se ve svém nacionalistickém blouznění odvolávali dokonce na německou kulturu a civilizaci, na Goetha a Schillera, Bacha a Beethovena, znesvětili veškerou civilizaci, všechny zásady lidskosti a práva. Německá válka proti Sovětskému svazu byla vražedným barbarstvím.

Ať je to pro nás jakkoli těžké, musíme na to pamatovat! Vzpomínka na toto peklo, na absolutní nepřátelství a odlidštění druhého – tato vzpomínka zůstává pro nás Němce závazkem a pro svět mementem.

V prvních měsících války, v létě 1941, byly zabity, vyhladověny a zastřeleny statisíce sovětských vojáků.

Ihned s postupem německých vojsk začalo také vraždění židovských mužů, žen a dětí popravčími četami SD, SS a jejich pomocných jednotek.

Statisíce civilistů na Ukrajině, v Bělorusku, Pobaltí a Rusku se staly oběťmi bombardování, byly neúprosně pronásledovány a vražděni jako partyzáni. Města byla zničena, vesnice vypáleny. Na starých fotografiích vystupují ze zdevastované krajiny jen ohořelé kamenné komíny.

Nakonec bude Sovětský svaz oplakávat 27 milionů mrtvých. 27 milionů lidí nacistické Německo zabilo, zavraždilo, ubíjelo k smrti, nechalo vyhladovět, přivedlo k smrti nucenými pracemi. 14 milionů z nich byli civilisté. Nikdo neutrpěl v této válce tolik obětí jako národy tehdejšího Sovětského svazu. Přesto se tyto miliony lidí nezapsaly do naší kolektivní paměti tak hluboko, jak by si jejich utrpení a naše odpovědnost žádaly.

Tato válka byla zločinem – zrůdnou, zločinnou agresivní a vyhlazovací válkou. Každý, kdo dnes cestuje na její místa a setkává se s lidmi, které tato válka zpustošila, si 22. červen 1941 připomene i bez pamětního dne nebo památníku.

Stopy tohoto dne lze nalézt u starých lidí, kteří jej zažili jako děti, i u těch mladších, u jejich vnuků a pravnuků. Najdete je od pobřeží Bílého moře na severu až po Krym na jihu, od Baltských dun na západě až po Volgograd na východě. Jsou to znamení války, znamení zkázy, znamení ztráty.

Zůstaly po nich masové hroby – „bratrské hroby“, jak se říká v běloruštině, ukrajinštině a ruštině.

Zabíjení pokračovalo i na jevišti. Voják Wehrmachtu Paul Hohn, umístěný v běloruském Berasinu, si 31. ledna 1942 do svého deníku poznamenal: „Jsou tři hodiny odpoledne. Za poslední hodinu byli zastřeleni všichni Židé, kteří zde ještě žijí, 962 osob, žen, starců a dětí. […]. Nakonec. Akci provádí 20členné komando Stapos. Střídají se dva muži najednou. Židé jdou po jednom […] sněhem […] k jámě, do které vstupují jeden po druhém a vleže jsou jeden po druhém zastřeleni. […] Takto se vymýtí mor. Z okna mého pracoviště je ghetto vidět na 500 metrů a zřetelně je slyšet křik a výstřely. Je škoda, že tam nejsem.“

Každá válka přináší zkázu, smrt a utrpení. Ale tato válka byla jiná.

Bylo to německé barbarství. Stála miliony životů, zpustošila kontinent a ve svých důsledcích rozdělila svět na několik desetiletí.

Válka a její dědictví také rozdělily naši paměť. Ani tři desetiletí po pádu železné opony se toto rozdělení nepodařilo překonat. Zůstává břemenem pro budoucnost. Naším úkolem je to změnit, k čemuž je naléhavě zapotřebí vynaložit více úsilí napříč hranicemi – v zájmu minulosti, ale především v zájmu mírové budoucnosti budoucích generací na tomto kontinentu! Proto jsme dnes zde, na historickém místě, v muzeu, které podporuje 17 institucí ze čtyř zemí. Před touto budovou vlají jejich čtyři vlajky.

Dokonce i tam, kde jsou viditelné stopy války dnes zastřeny nebo zarostlé podrostem osudového století, léty stalinismu, studené války, koncem Sovětského svazu – stále lze vnímat její stopy. Válka zůstává patrná – jako jizva, po které si člověk hladí prsty.

Ale my Němci? Podíváme se vůbec tam, na příliš neznámý východ našeho kontinentu?

Kdo v Německu ví o Malém Trostinci u Minsku, kde bylo v letech 1942-1944 zavražděno nejméně 60 000 lidí? Nebo vesnici Chatyň, která byla v létě 1943 srovnána se zemí a všichni její obyvatelé – z toho polovina dětí – byli zabiti? Kdo ví o Korjukivce na severu Ukrajiny, kde během dvou dnů padlo za oběť největší a nejbrutálnější trestné akci druhé světové války 6700 mužů, žen a dětí?

Kdo zná město Ržev nedaleko Moskvy, kde Rudá armáda utrpěla v nekonečné bitvě více než milion mrtvých a raněných – jen tam?

Kdo zná městečko Mizocz, před jehož branami byli v jediný den, 14. října 1942, zastřeleni židovští obyvatelé? Pouhých pět fotografií německého četníka Gustava Hille vzpomíná na místo činu, které je nyní zvlněnou luční krajinou.

„Ticho a klid leží nad mrtvými pohřbenými pod zřícenými, trávou porostlými usedlostmi. Mlčení je horší než slzy a kletby.“ Tak píše Vasilij Grossman na podzim roku 1943.

Ale nad tím tichem je slyšet: příběhy těch, kteří přežili, sovětských válečných zajatců, nuceně nasazených, vysídlených civilistů, kteří byli okradeni o svůj majetek, vojáků Rudé armády, kteří měli zatlačit a porazit Wehrmacht. Jedním z nich byl David Dushman, poslední osvoboditel Osvětimi, který zemřel před několika dny – stejně jako Boris Popov ve věku 98 let. I on byl po celý svůj život svědkem.

Ano, tato válka vrhá dlouhý stín a my v něm stojíme dodnes.

V dopise své ženě Helmuth James Graf von Moltke, který v srpnu 1941 pracoval jako pracovník mezinárodněprávního oddělení vrchního velení Wehrmachtu, píše: „Zprávy z Východu jsou opět hrozné.“ […] „Hekatomby mrtvol“ leží „na našich ramenou“. Znovu a znovu se objevují zprávy o transportech vězňů a Židů, z nichž dorazí jen dvacet procent. Stále znovu slyšíme, že ve vězeňských táborech panuje hlad, tyfus a další epidemie nedostatku.

Válka, o které von Moltke referoval, se vymykala jakýmkoli lidským měřítkům. Byli to však lidé, kteří ji vymysleli a uskutečnili. Byli to Němci.

A tak nás – generaci po generaci znovu a znovu – zanechává s mučivou otázkou: Jak k tomu mohlo dojít? Co věděli naši předkové? Co udělali?

Nic z toho, co se tehdy stalo daleko na východě, se nestalo náhodou. Einsatzgruppen bezpečnostní policie, SD, Waffen-SS a jejich pomocníci nevraždili a nedrancovali náhodně. Sledovali vyhlazovací mánii a vražedné plány, které byly vypracovány v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti a na příslušných říšských ministerstvech. A následovali Wehrmacht, německé vojáky, kteří už jako domnělí partyzáni okrádali, obtěžovali nebo zabíjeli obyvatelstvo. Zločinná útočná válka měla na sobě uniformu Wehrmachtu. Na jeho zvěrstvech se podíleli i vojáci Wehrmachtu. Nám Němcům trvalo dlouho, příliš dlouho, než jsme si tuto skutečnost přiznali.

Plány, kterými se němečtí vojáci řídili, se nazývaly „Generalplan Ost“, „Hunger- oder Backe-Plan“ a povyšovaly nelidskost na princip. Byly to plány zaměřené na vykořisťování a vyhladovění lidí, jejich vyhnání, zotročení a nakonec vyhlazení.

Úředníci Hlavního úřadu říšské bezpečnosti plánovali vyhlazování s cynickou pečlivostí. Plánovali válku, v níž za nepřítele prohlásili veškeré sovětské obyvatelstvo od novorozenců až po starce. Tento nepřítel neměl být poražen pouze vojensky. Za válku, která mu byla vnucena, měl zaplatit svým životem, svým majetkem, vším, co tvořilo jeho existenci. Celá evropská část Sovětského svazu, celé oblasti dnešní Ukrajiny a Běloruska, měly být – cituji z rozkazů – „vyčištěny“ a připraveny na německou kolonizaci. Milionová města jako Leningrad, dnešní Petrohrad, Moskva nebo Kyjev měla být srovnána se zemí.

Ani sovětští váleční zajatci nebyli považováni za vězně. Nebyli to kamarádi. Byli zbaveni lidskosti – odlidštěni. Wehrmacht, který byl za vězně zodpovědný, neměl v úmyslu je živit, „prokrmovat“, jak se tehdy říkalo. A němečtí generálové nepopírali Hitlerův záměr učinit z Wehrmachtu vykonavatele tohoto zločinu. „Nepracující váleční zajatci budou hladovět.“ Tak nařídil generální štáb německé armády v listopadu 1941. Boris Popov hladoví ve čtyřech různých německých zajateckých táborech od prvního do posledního dne svého zajetí. V Drozdech, jak vypráví, dostali až po dvanácti dnech půl litru vodové polévky, kterou si nabírali z litinové vany, po níž je hnali němečtí strážní.

Kromě hladu jsou smrtící i hygienické podmínky. Šíří se havěť, epidemie a nemoci. Válečný zajatec Nikolaj Nikolajevič Danilov hlásí: „Nemocní a zdraví lidé leželi promíchaní. Po těle nám lezly vši a krysy.“

Na výstavě, kterou zde dnes zahajujeme, můžete vidět zdánlivě nevinnou fotografii. Zobrazuje stovky stromů, které se tyčí k nebi. Při bližším pohledu si uvědomíte, že jsou to stromy bez listí, bez větví, bez kůry. Sovětští váleční zajatci je z kmenů seškrabávali holýma rukama, aby nezemřeli hlady. Fotografie nám dává představu o hrůze těchto táborů. Pochází ze zámku Holte-Stukenbrock ve východním Vestfálsku. Také místo těchto zločinů, jen ne daleko na východě, ale necelou hodinu cesty od mého rodného města – od místa, kde jsem vyrůstal a kde jsem se ve škole nedozvěděl nic o tom, co se tam před necelými dvěma desetiletími stalo.

Po Drozdech je Boris Popov převezen do bývalého Stammlageru 352 v Masjukowschtschině, dnešní čtvrti Minsku. Jen zde zemřelo 80 000 válečných zajatců. Ale Popov má štěstí, musí pracovat, jako asistent na poště vojenské správy. Na začátku roku 1942 je převezen do tábora v Gomelu, o dva měsíce později do Stammlagru IV B v Brandenburgu.

Boris Popov prožívá své osvobození 23. dubna 1945 v Mühlbergu na Labi. Je výjimkou. Téměř šest milionů mužů a žen Rudé armády se stalo válečnými zajatci v Německu. Více než polovina z nich zahynula – většina v koncentračních táborech na východě.

Po osvobození může Boris Popov poprvé po čtyřech letech napsat dopis své matce. Do Leningradu. Neví, zda je ještě naživu. Během německé blokády zemřel hlady milion Leningradců. Před několika lety Daniil Granin v německém Bundestagu vyprávěl o hrůzách blokády: „Smrt přicházela tiše, tiše jako myš, den za dnem, měsíc co měsíc, každých 900 dní. Jak se dalo uniknout hladu? […] Oškrábali lepidlo z tapet a vyvařili kožené řemeny. Lékárníci v ústavech destilovali lak. Jeden jedl kočky a psy.“ V zablokovaném městě sloužily jako jídlo nepředstavitelné věci. Daniil Granin ve svém nezapomenutelném projevu vyprávěl o zvěrstvech, která se mi jako prezidentovi této země těžko propouštějí přes rty.

Tato záměrná akce, jejímž cílem nebylo město dobýt, ale vyhladovět ho během 900 dní blokády, byla také součástí tzv. hladového plánu.

Matka Borise Popova blokádu přežila. V roce 1946 se Boris Popov vrátil do Leningradu. Podaří se mu dokončit studia, ožení se a přestěhuje se s manželkou do Minsku, kde pracuje jako hlavní inženýr ve filmovém studiu Belarusfilm. V této funkci se také v sedmdesátých letech vrací do Německa.

Boris Popov nám zanechal pohnutý životní příběh. Ale dlouho to nikdo nechtěl slyšet. Ne v Sovětském svazu, kde musel až do roku 1975 bojovat o to, aby byl uznán jako bývalý válečný zajatec. A to ani v Německu. Těžký osud jeho vlastních německých vojáků, kteří se stali sovětskými zajatci, zastínil zájem o osud těch sovětských. Pro některé z nich to pravděpodobně znamenalo i ulehčení německého svědomí v bezprostředně poválečném období.

Zločiny spáchané Němci v této válce nás však stále tíží. Na potomky obětí i na nás. Až do dnešního dne. Tíží nás, že to byli naši otcové, dědové, pradědové, kteří vedli tuto válku, kteří se podíleli na těchto zločinech. Na adrese Boris Popov hladoví ve čtyřech různých německých zajateckých táborech od prvního do posledního dne svého zajetí. V Drozdech, jak vypráví, dostali až po dvanácti dnech půl litru, vodové polévky, kterou si nabírali z litinové vany, po níž je hnali němečtí strážní.

Kromě hladu jsou smrtící i hygienické podmínky. Šíří se havěť, epidemie a nemoci. Válečný zajatec Nikolaj Nikolajevič Danilov hlásí: „Nemocní a zdraví lidé leželi promíchaní. Po těle nám lezly vši a krysy.“

Zločiny spáchané Němci v této válce nás však stále tíží. Na potomky obětí i na nás. Až do dnešního dne. Tíží nás, že to byli naši otcové, dědové, pradědové, kteří vedli tuto válku, kteří se podíleli na těchto zločinech. Tíží nás, že příliš mnoho pachatelů, kteří se dopustili nejzávažnějších zločinů, nebylo postaveno před soud. Tíží nás, že jsme obětem příliš dlouho upírali uznání.

A nezapomínejme ani dnes, že utrpení, hrůzy této války a její důsledky – vyhnání, rozdělení, okupace – se nás dotýkají i dnes, v našich vlastních rodinných dějinách. Jsou to ti starší z nás, kteří válku zažili jako děti. Bojovali v něm jejich otcové. To jejich matky trpěly strašnými věcmi, také z rukou postupující Rudé armády. Mnozí z otců, jak říkali před několika lety, „zůstali v Rusku“. Padli, byli nezvěstní nebo zemřeli v zajetí. Stín této války leží i na životech této generace bez otců.

Ti, kdo chtějí tyto stíny paměti osvětlit, nemusí cestovat daleko – najdou je na našem prahu. Nejde jen o bývalé zajatecké tábory jako Stukenbrock ve Vestfálsku nebo Sandbostel v Dolním Sasku, které jsem před několika dny navštívil. V Německu se nachází více než 3 500 hrobů sovětských nuceně nasazených a válečných zajatců. Karlshorstské muzeum všechna tato místa shromáždilo a sestavilo jejich mapu. Stejně jako se na Západě navštěvují památníky druhé světové války, chtěl bych, aby mladí lidé navštívili zapomenutá místa na východě našeho kontinentu. Byl by to důležitý příspěvek ke společné paměti.

Pro nikoho není snadné vzpomínat na hrůzy minulosti. Potlačená vzpomínka, nepřiznaná vina se však nikdy nestane lehčí, naopak, stává se stále těžším břemenem.

Měli bychom si to uvědomit, abychom nezatěžovali současné a budoucí generace vinou, která jim nepřísluší, ale kvůli nám samotným. Měli bychom vzpomínat, abychom pochopili, jak tato minulost přetrvává v přítomnosti. Pouze ti, kdo se naučí číst stopy minulosti v přítomnosti, budou moci přispět k budoucnosti, která se vyhne válkám, odmítne tyranii a umožní mírové soužití ve svobodě.

A proto bychom měli vědět, že místa jako Mizocz, Babyj Jar a Korjukiwka na Ukrajině, jako Ršov v Rusku, jako Malý Trostinec a Čatyň v Bělorusku, že tato zapomenutá místa jsou také místy německé historie.

Skutečnost, že po tom všem, co se stalo, jsou dnes Němci v Bělorusku, na Ukrajině nebo v Rusku pohostinně přijímáni – zejména v těchto místech – že jsou vítáni, že jsou vřele přijímáni – to není nic menšího než zázrak.

Skutečnost, že jsem byl před šesti lety, v den výročí konce války, přijat jako německý ministr zahraničí ve Volgogradu, bývalém Stalingradu, velkým zástupem veteránů – vzpřímených a hrdých ve svých uniformách, které jim byly příliš velké, s rukama zdviženýma k vojenskému pozdravu a se slzami v očích – je jednou z dojemných, formujících vzpomínek mého života.

Moje prosba zní: v tento den, kdy vzpomínáme na miliony a miliony mrtvých, si také uvědomíme, jak vzácné je smíření, které vyrostlo nad hroby.

Z daru smíření vyplývá pro Německo velká odpovědnost. Chceme a musíme udělat vše pro ochranu mezinárodního práva a územní celistvosti na tomto kontinentu a usilovat o mír s nástupnickými státy bývalého Sovětského svazu a mezi nimi s Ruskem.

Boris Popov obdržel v roce 2007 poštu od německého sdružení Kontakte-Kontakty. Byl požádán, aby svůj příběh vyprávěl v dopise. Tento dopis byl začátkem. Až do své loňské smrti Boris Popov přednášel a hovořil jako svědek současnosti ve školách a před publikem v Bělorusku a Německu. V březnu 2020, jen několik měsíců před svou smrtí, mu byla udělena Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo v Minsku.

Vím, že nás vdova po Borisi Popovovi Sojka Michajlovna Popovová a její vnučka právě teď sledují prostřednictvím živého vysílání v Minsku. Rád bych vás touto cestou srdečně pozdravil.

Na otázku jednoho berlínského studenta, co cítí, když vzpomíná na dobu svého věznění, Boris Popov jednou odpověděl:

„Nutně se nabízí otázka: nebylo by na čase, aby lidstvo zásadně odmítlo války a řešilo mírovou cestou, ve vztahu vzájemného respektu, i ty nejsložitější otázky?“

Tuto otázku nám položil Boris Popov.

Evropa byla již dříve blíže odpovědi než dnes. Před desetiletími, navzdory napětí a blokové konfrontaci, panoval na obou stranách železné opony také jiný duch. Mám na mysli ducha Helsinek. Uprostřed vzájemné hrozby jaderného zničení vznikl proces, který pomohl zabránit nové válce tím, že uznal společné zásady a spolupracoval. Tato cesta, která vedla k Závěrečnému aktu z Helsinek, je již téměř půl století stará. Nebylo to ani snadné, ani jednoduché. Byla to však cesta, která vedla mimo logiku eskalace a nebezpečí vzájemného zničení. A mnohem víc než kamenitých cest se bojím stagnace a odcizení.

Mám velké obavy, že smutná historie, kterou si dnes připomínáme, se sama stává stále více zdrojem odcizení. Pokud se zpětný pohled zúží na jedinou, národní perspektivu, pokud se výměna informací o různých perspektivách paměti zastaví nebo je popřena, pak se historiografie stává nástrojem nových konfliktů, předmětem nových zášti. Jsem přesvědčen, že historie se nesmí stát zbraní!

To nás totiž spojuje: Nevzpomínáme se zády k budoucnosti, ale s pohledem upřeným do budoucnosti, s jasným a hlasitým voláním: Už nikdy takovou válku! Vím, že tuto výzvu sdílím s mnoha a mnoha lidmi v Polsku a pobaltských státech, na Ukrajině, v Bělorusku a Rusku, ve všech nástupnických státech Sovětského svazu. Právě vám, občanům všech zemí, které trpěly německou vyhlazovací válkou, dnes adresuji svá slova:

Nedovolme, abychom se znovu setkávali jako nepřátelé; nedovolme, abychom v druhém přestali rozpoznávat lidskou bytost. Nedovolme těm, kteří mluví o národní aroganci, pohrdání, nepřátelství a odcizení, aby měli poslední slovo. Paměť nás musí sbližovat. Nesmí nás to znovu rozdělit. Budoucnost – lepší budoucnost – je v našich rukou.

Zde, v tomto domě, byl zpečetěn konec války. Pro naši zemi a pro toto město bude Karlshorst vždy zvláštním místem – místem vzpomínek.

Přes všechny politické rozdíly, přes všechny nezbytné spory o svobodu, demokracii a bezpečnost musí existovat prostor pro vzpomínku. Proto jsem dnes tady.

Vzpomínání na minulost nemusí zahojit rány způsobené v přítomnosti – ale ani přítomnost nikdy nevymaže minulost. V každém případě v nás minulost žije dál: buď jako potlačená historie, nebo jako historie, kterou přijímáme. My Němci jsme v tomto ohledu příliš dlouho selhávali, pokud jde o zločiny páchané na východě našeho kontinentu. Je čas to napravit.

Proto jsme dnes tady v Karlshorstu. Jsme tu, abychom si připomněli 27 milionů mrtvých – 14 milionů civilních obětí.

Jsme tu, abychom si připomněli obrovský přínos mužů a žen, kteří sloužili v řadách armády. Rudá armáda bojovala proti nacistickému Německu.

Vzpomínáme na jejich odvahu a odhodlání, na miliony lidí, kteří spolu s americkými, britskými a francouzskými spojenci a mnoha dalšími položili a ztratili své životy za osvobození od nacistické tyranie.

Svědčím o tom, že si hluboce vážím jejich boje proti, jak píše Jehuda Bauer, „nejhoršímu režimu, který kdy sužoval tuto planetu“.

Skláním se před ukrajinskými, běloruskými a ruskými oběťmi – před všemi oběťmi na území bývalého Sovětského svazu.

– Richard Seemann Narodil se v roce 1933. Je absolventem dnešní Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, kde získal titul PhDr. Pracoval v Československém rozhlase, zahraničním vysílání. Po propuštění v roce 1970 byl zaměstnán jako topič a v železářství. V roce 1990 se vrátil do služeb Československého rozhlasu, kde zastával různé funkce, mimo jiné ústředního ředitele. Od roku 1993 je v důchodu a nadále spolupracuje s Českým rozhlasem. Od roku 1997 až 2008 byl členem Rady Českého rozhlasu, kde zastával po pět let funkci předsedy. Je autorem řady komentářů, článků a knih

https://cdn3.russian7.ru/wp-content/uploads/2019/10/1-106-768×566.jpg

https://tn.fishki.net/26/upload/post/2018/11/19/2772978/cdsh1mcw0aa-lje.png

https://d15-a.sdn.cz/d_15/c_img_G_I/r5NQeb.jpeg?fl=cro,0,0,1280,720%7Cres,2560,,1%7Cwebp,75

ještě malou otázečku:…kdo tam na východ tehdáá to hajhytlerstvo asi poslal?

zdroj: http://vasevec.parlamentnilisty.cz/komentare/steinmeier-k-80vyroci-prepadeni-sssr-nemeckem

 

 

 

Facebook komentáře