Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Dubaj: Jak se blízkovýchodní Šangri-la stala peklem na Zemi

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

  • dubaj-krize
Finanční krize v Dubaji, plácku pouště, kde se ještě nedávno nic nezdálo nemožné, je ideální příležitostí připomenout si zásadní reportáž Johanna Hariho z letošního jara. Je to delší, ale stojí to za to.

Široký úsměv šajcha Muhammada, neomezeného vládce Dubaje, se vznáší nad jeho výtvorem. Jeho obličej je na každé druhé budově, namačkaná mezi známější tváře Ronalda McDonalda a plukovníka Sanderse z KFC. Tento muž prodal Dubaj světu coby město Tisíce a jednoho arabského světla, Šangri-La Blízkého východu chráněné před všemi písečnými a jinými bouřemi, které se regionem prohánějí. Dominuje obzoru připomínajícímu Mahnattan, shlíží z bezpočtu skleněných pyramid a hotelů poslepovaných dohromady do podoby hromady zlatých mincí. A je k vidění také na nejvyšší budově světa - protáhlém bodci čnícím do nebe výš než jakákoli jiná lidmi vytvořená stavba v dějinách.

V úsměvu šajcha Muhammada však cosi jako by dohasínalo. Všudypřítomné jeřáby na obzoru znehybněly, jako kdyby se zastavil čas. Nepočítaně domů zůstalo rozestavěných, jako by opuštěných. Jako třeba nejluxusnější ze všech hotelů, Atlantis - obří růžový hrad postavený za tisíc dnů za 1,5 miliardy dolarů na vlastním umělém ostrově. Dnes v něm dešťová voda proudí střechou a ze střechy odpadávají kazety. Měl tu stát navždy, dnes už jsou na něm ale patrné trhliny. Všechno tu už najednou nevypadá jako Manhattan na slunci, ale jako Island v poušti.

Jakmile se maniakální exploze stavebnictví zastavila a průmyslová vichřice se uklidnila, začínají tajemství Dubaje vyplouvat na povrch. Tohle město, vydupané prakticky z ničeho během několika divokých dekád, vyrostlo na dluzích, ekocidě, útlaku a otroctví. Dubaj je dnes živoucí kovovou metaforou neoliberálního globalizovaného světa, který se - konečně - nejspíš propadá do historie.

 

 

Kapitola první: Disneyland pro dospělé

Karen Andrewsová sotva mluví. Pokaždé, když začne vyprávět svůj příběh, skončí s hlavou v dlaních a nezadržitelně vzlyká. Je štíhlá a sportovně stavěná a má v sobě stále lesk někdejšího bohatství, i když jsou její šaty propocené stejně jako její čelo. Potkal jsem ji na parkovišti před jedním z nejluxusnějších mezinárodních hotelů, kde žije ve svém Land Roveru. Přespává v něm už několik měsíců, a to jen díky velkorysosti bangladéšských hlídačů parkoviště, kteří nemají srdce, aby ji vyhnali. Takhle její dubajský sen skončit rozhodně neměl.

Její příběh je přerušován pláčem a trvá přes čtyři hodiny. Čas od času se jí zlomí hlas. Karen sem přijela z Kanady, když její manžel dostal nabídku na vysoký manažerský post u jedné slavné nadnárodní firmy. „Když vyslovil Dubaj, řekla jsem mu, že jestli chce, abych se zahalila do černého a zřekla se alkoholu, tak ať si na cestu najde nějakou jinou. On mě ale umluvil, abychom to vyzkoušeli. A já ho navíc miluju."

Když v roce 2005 přistáli v Dubaji, všechny její obavy byly rázem pryč. „Bylo to jako Disneyland pro dospělé, v němž šajch Muhammad dělá Myšáka," říká. „Život byl fantastický. Máte tu skvělé obrovské byty, máte armádu vlastního služebnictva, neplatíte vůbec žádné daně. Vypadalo to, jako kdyby tady všichni byli jen generální ředitelé. Život se proměnil v jeden velký mejdan."

Její manžel Daniel koupil dvě nemovitosti. „Byli jsme Dubají opilí," říká Karen a vysvětluje, že právě v této době Daniel poprvé v životě udělal v obchodu několik chyb a rodina začala špatně hospodařit. „Nemluvím tu nějakých závratných sumách, ale Daniel byl stále zmatenější. Jako kdyby to ani nebyl on. Dostali jsme se trochu do dluhů." Po roce zjistila, proč: Danielovi diagnostikovali nádor na mozku.

Jeden lékař mu řekl, že mu zbývá rok života, jiný tvrdil, že je nádor benigní a všechno bude zase v pořádku. Dluhy ale narůstaly. „Než jsme přijeli sem, nevěděla jsem o dubajských zákonech ani to nejmenší. Předpokládala jsem, že když tu jsou všechny ty velké nadnárodní společnosti, musí to tu fungovat nějak jako v Kanadě nebo nějaké jiné liberální demokracii," říká Karen. Nikdo jí neřekl, že v Dubaji neznají pojem bankrot - když se dostaneš do dluhů a nemůžeš je splácet, jdeš do vězení.

„Jakmile jsme si to uvědomili, sedli jsme si a řekla jsem Danielovi, že odsud potřebujeme rychle vypadnout. Ve smlouvě měl zlatého padáka, a tak jsme si řekli, že vezmeme peníze a odjedeme." Daniel podal výpověď, ale padák nebyl zlatý ani stříbrný. Dluh zůstal. A jakmile v Dubaji skončíte s prací, zaměstnavatel je povinen informovat banku. Pokud máte pohledávky, na které vaše úspory nestačí, okamžitě vám zmrazí účty a nesmíte opustit zemi.

„najednou nám přestaly fungovat všechny kreditní karty. Neměli jsme nic. Vyhodili nás z bytu." Karen se celá třese a nemůže vyprávět dál.

Ještě týž den Daniela zatkli a promluvit s ním směla až šest dní na to. „Říkal mi, že je na cele s dalším dlužníkem, se sedmadvacetiletým klukem ze Srí Lanky, který prý nedokázal tu hanbu unést a podívat se do očí své rodině. Jednoho rána se Daniel probudil a uviděl, že ten kluk spolykal žiletky. Bušil na dveře cely o pomoc, ale nikdo nepřišel, a tak ten kluk umřel přímo před ním."

Karen pár týdnů žila po známých, ale „bylo to příliš ponižující. Nikdy před tím jsem nic takového dělat nemusela. Pracovala jsem v oděvním průmyslu, měla jsem vlastní butiky. Nikdy jsem..." její pohled odchází kamsi do ztracena.

Daniel byl odsouzen k šesti měsícům vězení v rámci soudu, kterému nerozuměl. Byl v arabštině, bez překladu. „Teď jsem tu nelegálně," říká Karen, nemám peníze, nic. „Musím počkat, až se Daniel nějak dostane ven." Zahanbeně se na mě podívá a ptá se, jestli bych jí nekoupil něco k jídlu.

Není sama. Celé město je přecpané zničenými bělochy, kteří tajně přespávají v dunách, na letišti nebo ve svých autech. „Na Dubaji je nejdůležitější vědět, že nic není takové, jak se zdá," říká Karen. „Vůbec nic. Tohle není město, to je velký podvod. Nalákají vás sem pohádkami o tom, že je to moderní místo, ale pod povrchem je to pořád středověká diktatura."

 

 

Kapitola druhá: Laskavec

Ještě před třiceti lety byla celá dnešní Dubaj vlastně jen poušť, v níž přežívali jen kaktusy, laskavce a škorpioni. V centru dnešní Dubaje jsou ještě stopy někdejšího města pohřbeného pod kovem a sklem. V tamní zaprášené budově Dubajského muzea vám odvyprávějí zdravotně nezávadnou verzi historie.

V polovině 18. století tady, v jižní části Perského zálivu, vznikla vesnička, jejíž obyvatelé se u pobřeží potápěli za perlami. Brzy se v ní zrodilo kosmopolitní společenství příchozích z Persie, Indického subkontinentu, arabských zemí. Všichni snili o tom, že právě tady zbohatnou. Svou vesničku pojmenovali podle daby, místního druhu kobylek, který proslul tím, že sežere takřka vše, na co přijde. Rozrůstající městečko pak obsadilo britské válečné námořnictvo, které je drželo pevně ve své moci až do roku 1971. Jakmile pak ale Britové odešli, Dubaj se rozhodla připojit se k šesti sousedním státům a utvořit s nimi Spojené arabské emiráty.

Britové odešli z Dubaje naprosto vyčerpaní, a to v době, kdy tam byla objevena ropa, která šajchy postavila před nečekané a pozoruhodné dilema. Byli to převážně negramotní nomádi, kteří celý život strávili v sedle velblouda - a najednou se mohli začít topit ve zlatě. Co si s tím měli počít?

Ve srovnání se sousedním Abú Dhabí měla Dubaj ropy jen pramínek, a tak se šajch Maktúm rozhodl, že ze zisků z ní postaví cosi, co přetrvá věky. Izrael dokázal, že poušť rozkvetla, šajch Maktúm poušť rovnou proměnil v zázrak. Rozhodl se postavit město, které by bylo střediskem turismu a finančních služeb a nasávalo by peníze a talenty z celého světa. Nalákal svět na život bez daní - a svět přišel rovnou v milionových počtech, přičemž jasně převálcoval původní obyvatelstvo, které dnes v Dubaji tvoří necelých pět procent. Hotové, neustále bobtnající a energické město pak jako by během tří desítek let spadlo z nebe. Během jedné generace se přehouplo z 18. století rovnou do století jednadvacátého.

Pokud se v Dubaji rozhodnete pro vyhlídkovou cestu turistickým autobusem, dostane se vám propagandisticky upraveného výkladu, jak že to všechno bylo. „Dubajským heslem je ´Otevřené dveře, otevřená mysl´, omílají průvodci neustále, než vás vysadí u některé z tržišť, kde si můžete koupit nějakou povinnou velbloudí tretku. „Tady jste svobodní. Můžete si koupit budovy," vypráví, a když míjíte další nový monumentální mrakodrap, upozorňuje: „Světové obchodní středisko postavila Jeho výsost..."

To všechno je ale lež. Šajch toto město nepostavil. Postavili ho otroci. A ti ho staví i dnes.

 

 

Kapitola třetí: Ztraceni z dohledu

V Dubaji se navzájem proplétají tři druhy lidí. Jsou tu cizinci jako Karen; jsou tu Emiráťané v čele s šajchem Muhammadem; a pak je tu zahraniční spodní třída, která je tu uvězněná. Jsou mimo zorný úhel. Vidíte je všude, ve špinavých modrých montérkách na ně jejich nadřízení řvou, ale vy jste se už naučili odvracet pohled. Je to jako mantra: tohle město postavil šajch. Tohle město postavil šajch. Dělníci? Jací dělníci?

Každý večer jsou stovky tisíc mladých mužů, kteří postavil Dubaj, na jejich staveništích naloženy do autobusů a odvezeny do bezútěšného betonového města asi hodinu jízdy, kde přežívají jako v karanténě. Ještě před pár lety je vozili sem a tam v dobytčácích, ale cizinci ze Západu si stěžovali, že na to není hezký pohled, a tak je dnes pěchují do malých železných autobusů, které v pouštním vedru nahrazují funkci skleníku. Ze všech se řine pot, jako z pomalu vymačkávané houby.

Sonapur je štěrkem vydlážděná a celé míle se táhnoucí řada nachlup stejných betonových baráků. V místě, jehož název v hindštině znamená „Město slunce", je namačkáno na 300 tisíc mužů. Když jsem zastavil u prvního, hned jsem ucítil všudypřítomný silný zápach stoky a potu. Seběhla se kolem mě spousta lidí, všichni mi chtěli říct, vlastně říct komukoli, co se s nimi děje.

Čtyřiadvacetiletý hubený Sahinal Monir pochází z Bangladéše. „Když vás sem lákají, tvrdí, že je Dubaj nebem na zemi. Pak se sem dostanete a zjistíte, že je to peklo," říká. Před čtyřmi lety přijel do Sahinalovy vesnice na jihu Bangladéše zprostředkovatel práce. Vysvětlil vesničanům, že existuje místo, kde si mohou vydělat 40 tisíc takka měsíčně (asi 12400 korun) za to, že budou od devíti do pěti pracovat na stavbě. Je to místo, kde se jim dostane skvělého ubytování, přepychového jídla a všichni s nimi budou zacházet slušně. Jediné, co musejí udělat, je zaplatit dopředu 220 tisíc takka (asi 72 tisíc korun) za pracovní vízum - to je ale suma, kterou si hravě za půl roku vydělají zpátky. A tak Sahinal prodal rodinné políčko, vzal si od místního lichváře půjčku a vyrazil do ráje.

Jakmile přistál v Dubaji, jeho stavební firma mu zabavila pas. Od té doby ho neviděl. Bez okolků mu řekli, že od teď bude pracovat čtrnáct hodin denně v pouštním vedru - západním turistům se doporučuje, aby v letních měsících netrávili na přímém slunci ani pět minut, protože teploměr stoupá až k 55 stupňům. A za to bude dostávat 500 dirhamů, ani ne čtvrtinu toho, co mu nasliboval zprostředkovatel doma. Pokud se ti to nelíbí, řekli mu, jeď zase domů. „Jak můžu jet domů? Máte můj pas a nemám peníze na letenku," namítl. „V tom případě bude lepší, když se dáš do práce," odpověděli.

Sahinal propadl panice. Jeho rodina doma - žena, syn, dcera i rodiče - ti všichni čekají na jeho peníze v radostném pocitu, že se na Sahinala konečně usmálo štěstí. On ale musel pracovat nejméně dva roky, aby si vydělal alespoň tolik, kolik ho stála cesta. A přitom vydělávat méně než v Bangladéši.

Ukázal mi svůj pokoj. Malý betonový kamrlík s trojpalandami, v němž se tísní s dalšími jedenácti muži. Veškerý svůj majetek má naskládaný na matraci: tři trička, jedny kalhoty a mobilní telefon. V pokoji to neuvěřitelně páchne, protože záchod - díra v podlaze v rohu místnosti - je ucpaná a ztracená v mračnu much. Není tu žádná klimatizace nebo ventilátor, a tak je vedro „nesnesitelné. Nedá se v tom spát. Celou noc se jen potíš a škrábeš se." Když je léto v plném proudu, spí se raději rovnou na zemi, na střeše, kdekoli, kde je alespoň nějaká naděje, že člověka ovane větřík.

Voda, kterou k ubytovnám dělníků vozí, není příliš odsolená. „Je nám z ní špatně, ale nic jiného k pití nemáme," říká Sahinal.

Práce tam je „nejhorší na světě", tvrdí. „Musíš tahat padesátikilové panely a pytle cementu v tom nejhorším vedru, jaké si jen umíš představit. To horko je nepopsatelné. Potíš se tolik, že ani nemůžeš močit, celé dny i týdny. Jako kdyby z tebe všechny tekutiny vyšly ven přes kůži. Pak smrdíš. Motá se ti hlava, ale nesmíš se zastavit, s výjimkou jedné hodiny odpoledne. Víš, že když něco upustíš nebo spadneš, můžeš umřít. A když onemocníš, zastaví ti mzdu, a tak jsi tu uvězněný na delší dobu."

Sahinal zrovna pracuje na 67. podlaží blyštivé nové věže, kterou staví stále výš a výš k nebi, k vedru. Neví, jak se budova bude jmenovat. Za čtyři roky ještě neviděl Dubaj v její nádheře, jak je vystavená pro turisty, ale zato ji den za dnem buduje.

Má hlad? Na chvíli se odmlčel: „Tady nikdo nemůže projevit, že má vztek. Nesmíš. Mohli by tě na dlouho uvěznit a pak deportovat." Loni několik dělníků vyhlásilo stávku, protože už čtyři měsíce nedostali mzdu. Dubajská policie obklíčila jejich ubytovny ostnatým drátem, přivezla vodní děla a vypláchla je odtud zpátky do práce. „Vůdci vzpoury" byli uvězněni.

Ptám se tedy jinak: Lituješ toho, že jsi sem přijel? Všichni muži kolem vzhlédli. „Jak o tom můžeme vůbec přemýšlet? Jsme tu uvězněni. Kdybychom začali přemýšlet o tom, že litujeme..." Sahinal větu nedokončil, ale ozval se jeden z jeho spolubydlících: „Chybí mi moje země, moje rodina, moje půda. V Bangladéši jsme si mohli jídlo vypěstovat. Tady, tady neroste nic. Jen ropa a baráky."

Kvůli recesi byla v mnoha sídlištích dělníků vypnuta elektřina a muži už měsíce nedostávají mzdy. Firmy, které je zaměstnávaly, zmizely s jejich pasy i penězi. „Ukradli nám všechno. I kdyby se nám nějak podařilo dostat se zpátky do Bangladéše, lichváři by chtěli svoje peníze, a kdybychom nezaplatili, skončili bychom ve vězení."

Na první pohled je to všechno ilegální. Zaměstnavatelé přece za práci musejí platit mzdu a navíc včas, nesmějí vám brát pas, dávat vám pauzy na odpočinek v tom největším vedru - nepotkal jsem ale nikoho, kdo by tohle všechno řekl nahlas. Ani jednoho člověka. Tito lidé jsou podvodem nalákáni, aby přijeli, a jsou uvězněni, aby zůstali, s tichým souhlasem dubajských úřadů.

Sahinal tu může klidně i zemřít. „V táborech je vysoké procento sebevražd," řekl mi jeden Brit, který v Dubaji pracoval u stavební firmy. „Nikdo o nich ale nemluví a ani je nehlásí úřadům. Označí se prostě jen jako ´nehoda´." Ani v takových případech ale jejich rodiny nejsou svobodné, protože zdědí dluhy svých mužů a synů. Studie Human Rights Watch zjistila, že tu existuje „spiknutí rozsáhlých rozměrů", které kryje smrti z vyčerpání vedrem, přepracování a sebevražd. Jen indický konzulát v roce 2005 registroval 971 úmrtí svých občanů. Jakmile se tato cifra dostala na veřejnost, byl konzulát požádán, aby už přestal počítat.

Sedím v prašné dusné noci se Sahinalem a jeho přáteli, kteří skládají drobáky na láhev nejlevnějšího alkoholu. Přímo ho hltají. „Pomůže ti to otupit smysly," vysvětluje Sahinal. A v dálce se třpytí horizont Dubaje, který buduje.

 

 

Kapitola čtvrtá: Ubit obchoďákem

Zničehonic jsem se ocitl pryč z táborů, oslněný jiskřivým mramorem obchodních domů, které jsou v Dubaji snad na každé ulici. Je takové vedro, že ve městě ani nemělo cenu stavět chodníky; všichni lidé se srocují v těchto katedrálách konzumu, aby se vykoupali v chladivém klimatizovaném vzduchu. Necelých deset minut jízdy taxíkem od místa, kde jsem se rozloučil se Sahinalem, jsem se najednou ocitl v butiku Harvey Nichols a znuděná prodavačka mi ukazuje tafettové šaty za dvacet tisíc liber. „Jak vidíte, střih je diagonální..." spustila a já si přestal dělat poznámky.

Čas jako by se v obchodním domě úplně zastavil. Dny tam ubíhají v záři téhož elektrického osvícení, stejně naleštěných podlah a stejných značek, které znám z domova. Tady je Dubaj koncentrována do dvou slov: dělej, nakupuj. V těch nejbohatších obchodních domech se potloukám takřka sám, obchody zejí prázdnotou a mám pocit, že slyším ozvěnu svých kroků. Do diktafonu mi všichni tvrdí, že obchody jdou dobře. Když přístroj vypnu, v tvářích se jim objeví panika. Je tu výstava klobouků před nadcházejícími dubajskými dostihy, jeden kousek v průměru za tisíc liber. „Ještě loni jsme tu měli plno, a podívejte teď," mávne návrhářka klobouků rukou po prázdném butiku.

Přistupuju k sedmnáctileté Holanďance v kraťasech, která si ani nevšímá, jak ji přítomní muži hltají pohledem. „Miluju to tady!" vysvětluje mi nadšeně. „Horko, obchody, pláž!" Vadí jí, že je to vlastně otrokářská společnost? Skloní hlavu, stejně jako prve Sahinal. „Snažím se to nevidět," říká. Už v sedmnácti se naučila odvracet pohled a neptat se; cítí, že ale zašla příliš daleko.

Mezi obchodními domy není nic než spojovací pruhy asfaltu. Každá silnice má alespoň čtyři pruhy, a tak Dubaj vypadá jako dálnice posetá shopping centry. Pěšky tu někdo chodí jen v případě, že chce spáchat sebevraždu. Obyvatelé Dubaje přejíždějí z obchoďáku do obchoďáku autem nebo taxíkem.

Jaký je to pocit, že je vaše země zaplavena cizinci? Na rozdíl od cizinců a otroků ale k místním - muži nosí bílé kalábije, ženy jsou v černém -- jen tak přistoupit nemůžu. Pokud byste to zkusili, ženy by po vás jen mlčky hodily okem a muži by se cítili uraženi, přičemž by jen odměřeně utrousili, že Dubaj je „fajn". Surfuju proto místní bloggerskou scénou a hledám nějaké typické mladé Emiráťany. Schůzku máme - jak jinak - v obchodním domě.

Ahmad al Atar je třiadvacetiletý pohledný mládenec se zastřiženou bradkou, na míru šitou bílou róbou a s pravoúhlými brýlemi. Mluví dokonalou americkou angličtinou a hned mi dává najevo, že Londýn, Los Angeles nebo Paříž zná možná líp, než kdejaký člověk ze Západu. Uvelebil se v křesle ve Starbucks a prohlásil: „Tohle je nejlepší místo na světě pro to, když  je člověk mladý! Vláda vám platí vzdělání až po univerzitní doktorát. Jakmile se oženíte, dostanete zdarma dům. Máte zadarmo zdravotní péči, a pokud u nás není k dispozici, zaplatí vám léčbu v zahraničí. Nemusíte platit ani za mobilní hovory. Skoro každý tu má služku, chůvu a řidiče. A neplatíme ani daně. Copak byste si nepřál pocházet z Emirátů?"

Snažil jsem se vůči jeho chvalozpěvům vznést nějaké námitky, ale naklonil se v křesle, vztáhl ruku a zarazil mě: „Podívejte, můj děda každé ráno vstával a ze všeho nejdřív musel dostávat  vodu ze studny. Když studna vyschla, museli pro vodu jezdit s velbloudem. Pořád měli hlad a žízeň a neměli práci. Celý život kulhal, protože když si zlomil nohu, nebyl po ruce žádný doktor. A podívejte na nás dneska!"

Pro lidi z emirátů je to santaklausovský stát, který rozdává dobroty, zatímco vydělává jinde: pronajímá půdu cizincům, změkčuje na nich daně a tyje taky ze zbytků ropných zásob. Většina Emiráťanů jako Ahmad pracuje pro vládu, a tak jsou chráněni před dopady ekonomické krize. „Nic jsem nepocítil a moji přátelé také ne," říká. „Tvoje práce je jistá. Vyhodí tě jen v případě, že uděláš něco opravdu špatného." A nyní se navíc zákony ještě zpřísňují, aby se vyhazov Emiráťanů ještě ztížil.

Jistě, ten příliv lidí ze Západu může někdo považovat za „ostudu", připouští Ahmad. „My je ale považujeme za cenu, kterou musíme zaplatit za rozvoj. Jak jinak bysme toho dosáhli? Nikdo se nechce vracet do dob života v poušti, do dob, než všichni ti zápaďáci přišli. My jsme se proměnili z čehosi podobného africkému státu ve stát s ročním příjmem na hlavu ve výši 120 tisíc dolarů. A to si máme stěžovat?"

Prý mu absence politických svobod nevadí. „Jen těžko byste našel místního, který by nepodporoval šajcha." Je to proto, že se bojí? „Ne, proto, že ho všichni opravdu podporujeme. Je to velký vůdce. Jen se podívejte!" Usměje se a pokračuje: „Jsem si jistý, že můj život je v mnohém podobný tomu vašemu. Bavíme se, dáváme si kávu, chodíme do kina. Můžete v Londýně zajít do Pizza Hut nebo Nanda, a já budu ve stejné chvíli ve stejném podniku v Dubaji," prohlásil a objednal si další latté.

Vidí to ale stejně všichni mladí Emiráťané? Opravdu to může být v tom pouštním písku všechno tak politicky zářivé? V uhlazeném hotelu Emirates Tower se setkávám se Sultánem Kásimím, jednatřicetiletým komentátorem dubajských novin a soukromým sběratelem umění, který má pověst stoupence postupných reforem. Je oblečen v západním stylu - modré džíny a košile od Ralpha Laurena - a nezvykle rychle mluví, čímž se při hovoru jakoby mění v manickou studnici argumentů.

„Lidé tady začínají lenivět, stávají se z nich obézní děti!" zvolá. „Ten opatrovnický stát zašel moc daleko. My sami už nemusíme dělat vůbec nic! Proč nikdo z nás nepracuje pro soukromý sektor? A proč se nemůžou matka s otcem o své dítě postarat sami?" Když ale nadhodím otrokářský systém, který postavil Dubaj, Sultán se zatváří naštvaně. „Lidé by si nás měli vážit," tvrdí. „Jsme ti nejtolerantnější lidé na světě. Dubaj je jediné skutečně mezinárodní město na světě. S každým, kdo k nám přijede, se zachází s úctou."

Mlčím a přemýšlím o rozlehlých táborech Sonapuru ležících jen pár kilometrů odsud. Ví vůbec, že existují? Vypadá podrážděně: „Víte, pokud tu máme třicet nebo čtyřicet případů zneužívání dělníků ročně, zní to, jako by toho bylo moc, ale když si uvědomíte, kolik je tu lidí..." Třicet nebo čtyřicet? To zneužívání je v systému endemické, namítám. Mlucíme tu o stovkách tisíc.

Sultán se vytáčí k nepříčetnosti. „Vy si snad nemyslíte, že jsou Mexičani zneužívání v New Yorku," vybafne. „A jak dlouho zachází s lidmi slušně Británie? Můžu přijet do Londýna a začít psát o bezdomovcích na Oxford Street a taky můžu vaše město vykreslit jako strašidelné místo! Dělníci u nás můžou kdykoli odjet! Každý Ind může odjet, každý Asiat!"

Oni ale nemohou, namítám. Sebrali jim pasy a nedávají jim výplatu. „Pokud se tak děje, tak je to špatné, a každý viník musí být potrestán. Měly by jim ale pomoct jejich ambasády." Zkusily to. Proč ale zakazujete dělníkům - silou - aby šli do stávky proti hnusným zaměstnavatelům? „Díky bohu, že to nepovolujeme!" zvolá. „Stávky jsou nevhodné! Nechceme být jako Francie. Jen si představte zemi, v níž dělníci přestanou pracovat, kdykoli se jim zachce!" A co tedy mají dělat, když jsou podváděni? „Odjet. Odjet ze země."

Vzdychl jsem a Sultán zhluboka dýchá také. „Lidé na Západě si na nás pořád stěžují," vysvětluje. Nasadí kňouravý tón, aby kritiky imitoval: „Proč nezacházíte líp se zvířaty? Proč nemáte lepší reklamu na šampony? Proč nezacházíte líp s dělníky?" To pořadí mluví samo o sobě: zvířata, šampony, dělníci. Sultán se mezitím dostává do obrátek, vrtí se v křesle a ukazuje na mě prstem: „Dělníkům, kteří pracovali u mně, jsem dal ochranné brýle a pracovní boty, a oni si je nechtěli nazout! Že prý by je to brzdilo v práci!"

A pak se usměje a vytahuje - podle svého - finální argument: „Když vidím, jak nás západní novináři kritizují, tak nevím, jestli si uvědomují, že střílejí do vlastních řad? Pokud Dubaj padne, bude Blízký východ nebezpečnější než dnes. Naším vývozním artiklem není ropa, ale naděje. Chudí Egypťané, Libyjci nebo Íránci vyrůstají se snem, že odjedou do Dubaje. Jsme pro region velmi důležití. Ukazujeme, jak má vypadat moderní muslimská země. Nemáme tu žádné fundamentalisty. Evropané by z našich problémů neměli mít škodolibou radost. Naopak, měli by si dělat starosti... Víte, co se stane, pokud tento model selže? Dubaj se vydá íránskou cestou, po vzoru fundamentalistů."

Sultán se znovu uvelebí v křesle. Moje námitky ho očividně rozrušily, a tak najednou mnohem klidněji a takřka prosebně říká: „Poslouchejte, moje matka musela každé ráno chodit ke studni a tahat domů kbelíky vody. V den své svatby dostala jako dar pomeranč, protože předtím ještě žádný nikdy neochutnala. Dva mí bratři umřeli už jako kojenci, protože v té době jsme ještě neměli rozvinutou zdravotní péči. Nesuďte nás." Úporně se mi zadívá do očí a zopakuje: „Nesuďte nás."

 

 

Kapitola pátá: Disidenti od koblih

Je tu ale i jiná tvář emirátské menšiny - malá skupinka disidentů, kteří se snaží zbavit šajcha jeho utlačovatelských zákonů. Naproti megastoru firmy Virgin a koblihárně Dunkin´Donuts, z níž na mě James Blunt zpívá své You´re Beautiful, se scházíme s šajchovým veřejným nepřítelem číslo jedna. Představíme se a Muhammad Mansúrí, v bílé róbě a se šlachovitým obličejem, mi hned začne vysvětlovat: „Lidé ze Západu sem přijíždějí, vidí všechny ty obchody a vysoké budovy a myslí si, že jsme svobodní. Všechny ty podniky a domy - pro koho tu jsou? Dubaj je diktatura. Královská rodina si myslí, že zemi vlastní a že lidé jsou jejími služebníky. Tady žádná svoboda není."

Našli jsme jedinou arabskou restauraci v obchodním domě a Muhammad mi začal říkat vše, co se v Dubaji pod pohrůžkou vězení, říkat nesmí. Jeho otec byl rybář a učil ho, aby nikdy nechodil s davem. Mysli sám za sebe, říkal mu. V náhlém rozmachu Dubaje Muhammad vystudoval práva a propracoval se až do čela Právnické asociace, jejímž cílem bylo dohlížet na to, aby dubajské zákony odpovídaly těm mezinárodním. A tam Muhammad najednou narazil na limity šajchovy tolerance. Byl vyděšen z „otrokářského systému", na němž vyrůstá jeho země, a promluvil o tom do BBC a s lidmi z Human Rights Watch. „Tak si mě odvedla tajná služba a řekla mi: buď budeš držet hubu, nebo přijdeš o práci a tvé děti si nikdy neseženou práci," vypráví. „Jak jsem ale mohl mlčet?"

Přišel o právnickou licenci i o pas - a stal se dalším člověkem uvězněným v zemi. „Dostal jsem se na černou listinu a moje děti také. Noviny o mně nesmějí psát."

Proč se stát tolik snaží ubránit své otrokářství? Nabízí prozaické vysvětlení: „Většinu firem vlastní vláda, a tak odmítají lidská práva, protože by jim to snížilo zisky. Je v jejich zájmu mít dělníky v pozici otroků."

Za poslední krize Dubaj zažila vzepětí demokracie, kterou lidé vyrvali šajchům z rukou. Ve třicátých letech minulého století se dubajští obchodníci spojili proti absolutistickému panovníkovi šajchu Saídu bin Maktúmovi al Maktúmovi a vydobili si právo kontroly nad státními financemi. Trvalo to jen pár let, než šajch - s nadšenou pomocí Britů - situaci znovu opanoval.

A dnes? Šajch Muhammad proměnil Dubaj v Kreditopolis, město postavené čistě jen na dluzích. Dubaj dluží 107 procent svého hrubého domácího produktu. Už dávno by zkrachovala, kdyby sousední ropou nasáklý stát Abú Dhabí pravidelně nevytahoval svou šekovou knížku. Podle Muhammada to omezuje svobodu ještě více. „Teď totiž určuje pravidla hry Abú Dhabí - a tam jsou dokonce ještě konzervativnější, než v Dubaji. Svoboda tady bude uvadat s každým dnem." Byl už přijatý nový tiskový zákon zakazující publikovat cokoli, co by „poškozovalo" Dubaj nebo „jeho ekonomiku". Je to důvod, proč místní noviny tisknou zářivé přílohy o „podpoře ekonomických indikátorů"?

Každý tun mává islamismem coby hrozbou schovávající se hned za obzorem. Každý imám je schvalovaný státem a každá bohoslužba je pečlivě kontrolovaná, aby nevykročila z „umírněných" kolejí. Muhammad ale namítá: „Nemáme tu islamismus, myslím si ale, že když držíte lidi na uzdě a nedáváte jim možnost ventilovat odpor, může vyrůst i u nás. Lidé, kterým je neustále připomínáno, aby jen drželi hubu, mohou jednou vybuchnout."

To odpoledne jsem se před další naprosto identickou výškovou budovou setkal s dalšími disidentem - Abdalchalíkem Abdalláhem, profesorem politologie na Emirates University. Jeho pro změnu netrápí politické svobody, jako spíš ztráta emirátské identity. Mezi místními lidmi je to známá postava, nebojácný tlumočník jejich hněvu. „Nastala tady trhlina," říká temně. „Tohle je zcela jiné město, než v jakém jsem se před padesáti lety narodil."

Rozhlédne se po nablýskaných mramorových podlahách a západních turistech: „To, co dnes vidíme, by mě nenapadlo ani v těch nejšílenějších snech. Nikdy by nás nenapadlo, že budeme tak úspěšní, že budeme udávat trendy, staneme se modelem pro některé arabské země. Lidé Dubaje jsou silně pyšní na své město, a právem. A přesto..." Zavrtí hlavou: „V srdcích víme, že jsme postavili toto město, ale ztrácíme ho na úkor všech těch cizinců."

Podle Abdalchalíka každý Emiráťan jeho generace prožívá „psychologické trauma". Jsou rozpolceni „mezi hrdostí a strachem". Jakmile to dořekl, přistoupila k nám usměvavá servírka. Objednal si Colu.

 

 

Kapitola šestá: Dubajská pýcha

V Dubaji existuje skupina lidí, pro které všechna ta rétorika o svobodě zní pravdivě, byť je to zároveň skupina, kterou vláda chce osvobozovat ze všech nejméně: gayové.

V podzemí jednoho slavného mezinárodního hotelu scházím do nejspíš jediného gay klubu na celém Arabském poloostrově. Vidím tu celé Spojené národy vzdouvajících se svalů a namakaných hrudníků, jak tančí na Kylie Minogue a baví se, jako by byli někde v Soho. „Pro gaye je Dubaj nejlepší místo v celém muslimském světě!" říká mi pětadvacetiletý Emiráťan s napomádovanými vlasy, zavěšený do svého jednatřicetiletého „manžela". „Žijeme. Můžeme se scházet. To je víc, než může většina arabských gayů."

Homosexualita je v Dubaji ilegální a trestá se až deseti lety vězení. Adresy neoficiálních gay klubů ale kolují po internetu, muži tam chodí a strach z policie očividně nemají. „Můžou udělat razii, ale jen nás rozeženou," vysvětluje mi jeden z hostů klubu. „Policie má na starosti důležitější věci."

V každém velké městě gayové najdou způsobe, jak se scházet, a Dubaj se stala centrem všech gayů z regionu, místem, kde mohou žít v relativním bezpečí. Sáleh, vytáhlý voják saúdské armády, sem přijel na koncert Coldplay, a teď mi popisuje, že jak je Dubaj pro gaye skvělá: „V Saúdské Arábii je těžké být heterák, když jste mladý. Ženy žijí odděleně, a tak všichni muži provozují gay sex. Chtějí ale sex jen s mladými kluky, tak od patnácti do jednadvaceti. Mně je ale už sedmadvacet, už jsem pro ně starý. Musel jsem najít skutečné gaye, a tady je to nejlepší. Všichni arabští gayové by chtěli žít v Dubaji."

A s těmito slovy odtancoval doprostřed parketu, k Holanďanovi s velkými bicepsy a širokým úsměvem.

 

Kapitola sedmá: Životní styl

Všechny průvodce označují Dubaj za „tavící kotlík", jak jsem ale bloumal městem, zjistil jsem, že každá skupina tu žije sama pro sebe, ve své vlastní etnické enklávě - a stává se karikaturou sebe samé. Jednou v noci - unavený tímto městem a jeho obchodními domy a tábory - jsem se vydal do Double Deckeru, místa, které vyhledávají Britové. U vstupu je červená londýnská telefonní budka a cedule z londýnských autobusových zastávek. Dubový interiér připomínal křížence mezi koloniálním důstojnickým klubem kdesi v Indii a školní diskotékou z osmdesátých let, se všemi těmi blikajícími světélky a rozjuchaným vřískotem. Když jsem vstoupil, dívka v minisukni kousek od dveří se svezla na zem a mládenec v pirátském klobouku jí pomáhal na nohy. Odložil přitom láhev piva a zalykal se smíchy.

Dal jsem se do řeči se dvěma dámami kolem šedesátky, které už byly dostatečně vysušené sluncem a nasávaly pomalu od oběda. „Člověk tady je kvůli Životnímu stylu," vysvětlily mi a objednaly si další drinky. O Životním stylu mluví všichni cizinci, když se jich ale zeptáte, co že to je, odpověď je neurčitá. Ann Wricková se to pokusila shrnout následovně: „Tady každou noc vyrážíte za zábavou. Doma to dělat nešlo. Pořád se setkáváte s lidmi. Je to skvělé. Máte spoustu volného času. Máte uklízečky a další personál, takže doma nemusíte dělat nic. Jen se bavit!"

Byly v Dubaji už dvacet let a s radostí mi začaly vysvětlovat, jak město funguje. „Je tu hierarchie, víte?" spustila Ann. „Na jejím vrcholu jsou Emiráťané, pak jsou Britové a další lidi ze Západu, a po nich nejspíš Filipínci, protože jsou o něco chytřejší než Indové. A na dně jsou Indové a všichni ti ostatní."

Obě ale připustily, že ještě nikdy nemluvily s rodilým Dubajcem. Nikdy? „Ne, oni jsou sami pro sebe." A jsou i věci, které se jim na Dubaji nelíbí. „Když máte nehodu, nastává hotová noční můra," vysvětluje mi Jules Taylorová. „Znaly jsme Britku, která přejela nějaké Inda a zavřeli ji na čtyři dny! A když máte v sobě byť jen slzu alkoholu, pak se tady na vás vrhnou všichni. Ti Indové se přitom sami vrhají pod auta, protože pak jejich rodiny dostávají krvavé peníze, víte, kompenzace. Policie ale dává vinu jen nám. Chudák ženská!"

Čtyřiadvacetiletá Britka, Hannah Gambleová, si musí na chvíli oddechnout od tance: „Miluju slunce a pláž! Je to tu báječné!" říká mi. A líbí se jí opravdu všechno? „Jistě," zvolá, ale pak se zarazí. Konečně si těch lidí některá Britka všimla, říkám si v duchu úlevně. Pletu se. „Banky! Vyhrkne Hannah. „Když chcete převést peníze, musíte poslat fax. Nemůžete to udělat on-line." A už nic jiného? Hluboce se zamyslí. „Jo, a doprava tady taky není nic moc."

Když se Britů ptám, jak se jim pozdává, že nežijí v demokracii, reakce je pokaždé stejná. Nejprve se zatváří nechápavě. Pak dotčeně. „To je arabský způsob života!" zakřičel na mě mladík z Essexu, když se snažil nasadit si na hlavu karnevalové parohy a zároveň lil pivo do hrdla kamarádovi, který ležel na zemi a zjevně se v pivu topil.

Později večer jsem se na hotelu dal do řeči se zachmuřenou Američankou, která pracuje v kosmetickém průmyslu a všem ostatním cizincům se snaží za každou cenu vyhýbat. „Tady končí všichni, kdo se nedokázali prosadit u sebe doma," říká. „Najednou jsou bohatí, ve funkcích, které jsou nad jejich schopnosti, a topí se v pocitu, jak jsou skvělí. Nikde na světě jsem ještě nepotkala tolik nekompetentních lidí v tak vysokých pozicích, jako tady." A dodává: „Je to tu naprosto rasistické. Měla jsem filipínské zaměstnankyně, které odváděly stejnou práci jako Evropanky, ale dostávaly za to sotva čtvrtinu evropské mzdy. Lidé, kteří tady opravdu pracují, neberou skoro nic, zatímco neschopní manažeři dostávají 40 tisíc liber měsíčně."

S výjimkou této Američanky se všichni cizinci, s nimiž jsem mluvil, shodují i v další věci: v radosti z toho, že mají služebnictvo, které za ně udělá všechno, s čím se doma v Británii museli doma neustále lopotit. Každý, alespoň se tak zdá, tu má služku. Ty jsou vesměs z Filipín, nicméně s příchodem recese začaly být filipínské dívky považovány za drahé, a tak je posledním výkřikem módy krásná dívka z Etiopie.

Je veřejným tajemstvím, že jakmile si nějakou služku najmete, máte nad ní absolutní moc. Seberete jí pas - každý to dělá; rozhodujete o tom, kdy dostane zaplaceno, a kdy - pokud vůbec - má nárok na volno; rozhodujete o tom, s kým smí mluvit. Neumí arabsky. Nemůže utéct.

Filipínská dívka zaměstnaná v Burger Kingu mi vyprávěla, jak je pro ni „strašné" procházet obchodní domy, protože filipínské služebné, které tam doprovázejí své pány, k ní přiskočí a prosí ji o pomoc. „Říkají... prosím, jsem držená jako ve vězení, nenechají mě zavolat domů, musím pracovat od svítání sedm dní v týdnu... Nejdřív jsem si myslela, že to předám dál, našemu konzulátu, a ptala jsem se jich, kde žijí. Ony ale nikdy neznaly svou adresu, a konzulát to beztak nezajímalo. Teď se jim snažím vyhýbat. Vzpomínám na ženu, která mi řekla, že přes čtyři roky neměla ani kousek ovoce. Myslí si, že když tady můžu chodit sama, mám nějakou moc, ale ve skutečnosti jsem bezmocná."

Jediný dubajský hostel pro ženy - špinavá soukromá vila těsně před zhroucením - je přecpaný uprchlými služkami. Mela Matariová, pětadvacetiletá Etiopanka s nesmělým úsměvem, mi vypráví svůj příběh, je to ale i příběh tisíců dalších. Agentura jí slíbila ráj v písku, a tak doma nechala svou čtyřletou dcerku a vyrazila do Dubaje vydělat peníze pro lepší budoucnost. „Dostala jsem ale poloviční mzdu, než jakou mi slíbili. Odvezli mě k australské rodině se čtyřmi dětmi a paní mě nutila pracovat od šesti od rána do jedné v noci. Každý den, bez jediného dne volna. Byla jsem vyčerpaná a prosila o nějaké volno, ale paní na mě zakřičela: „Přijela jsi sem pracovat a ne chrápat!" Jednoho dne jsem už ale dál pracovat nemohla a paní mě zbila. Mlátila mě pěstmi a kopala do mě. Ještě pořád mě od kopanců bolí ucho. Nedali mi ani dirham, prý že mi slíbili peníze najednou až po dvou letech. Co jsem měla dělat? Nikoho jsem tu neznala. A hrozně jsem se bála."

Jednou, po dalším bití, Mela vyběhla na ulici a lámanou angličtinou se ptala na etiopský konzulát. Dva dny prochodila městem, než ho našla. Tam jí ale řekli, že se má vrátit ke své paní. „To jsem přece ale nemohla," vypráví. „Od té doby jsem už půl roku v tomto hostelu. Dvakrát mluvila se svou dcerkou. „Ztratila jsem vlast. Ztratila jsem dceru. Ztratila jsem všechno." A mě se při jejích slovech vybavuje věta, kterou jsem zaslechl v Double Deckeru. Zeptal jsem se jedné Britky, jisté Hermiony Fraylingové, co je na Dubaji nejlepší. „Sluhové!" zvolala. „Vy sami nemusíte nic, oni všechno udělají za vás!"

 

 

Kapitola osmá: Konec Světa

Svět je prázdný. Opustili ho, jeho kontinenty nikdo nedokončil. Dalekohledem jsem zkoušel najít Británii, pustý šlechtický ostrůvek ošlehávaný slaným větrem.

Tady, u břehů Dubaje, totiž developeři znovu stavěli Svět. Vybudovali umělé ostrovy ve tvaru souše planety Země a chtěli pak každý kontinent prodat dál, aby si na něm někdo mohl postavit, co bude chtít. Kolovaly fámy, že David Backham projevil zájem o koupi Británie, ale lidé, kteří pracují na nedalekém břehu, mi tvrdili, že už tam nikoho neviděli celé měsíce. „Svět skončil," podotkl jeden Jihoafričan.

Celá Dubaj je dnes poseta bláznivými projekty, které ale už nejsou „ve výstavbě", ale „v kolapsu". Budovali tu třeba i klimatizovanou pláž s chladícími trubkami vedenými pod pískem, aby si všichni ti superbohatí lidé nespálili ani patu cestou z vody ke svému ručníku.

Projekty, které byly dokončeny než udeřila světová krize, dnes přitom vypadají opuštěně a zanedbaně. Hotel Atlantis byl otevřen minulou zimu a jeho zahajovacího večírku v ceně dvaceti milionů dolarů se zúčastnili třeba Robert De Niro, Lindsay Lohanová a Lilly Allenová. Je postaven na svém vlastním falešném ostrově - ve tvaru palmy, samozřejmě - a vypadá jako obří vzhůru nohama obrácený zub v podivně hnijící dásni. Je růžový a spirálovitý, architektura faraonů jakoby v podání Zsa Zsa Gaborové. Jeho velká lobby je monumentální katedrála s obří svítící skleněnou skulpturou uprostřed, která připomíná střeva každého hosta, který se v Atlantisu kdy ubytoval. Nečekaně tu prší; voda prosakuje střechou a dlaždice odpadávají ze zdí.

PR manažerka hotelu, dívka z Jihoafrické republiky, mi ukazuje nejžádanější pokoje a vysvětluje, že je to ten „největší přepych, jaký si člověk může na světě dopřát". Míjíme butiky, kde se prodávají diamantové prsteny za 24 milionů dolarů. Všechno je tu podřízeno tématu symbolizujícímu název hotelu, tedy ztracenému, potopenému kontinentu Atlantidy. Mají tu obří nádrže se žraloky, kteří znuděně krouží kolem potopených zámků a ponorek. Mají tu víc než 1500 pokojů a všechny s vyhlídkou na moře. Neptunovo apartmá má tři poschodí a výhled z něj vede rovnou do akvária se žraloky. Ležíte si na posteli a čučí na vás žraloci. V Dubaji můžete spát s rybami a přežít.

I tento luxus ale začíná vypadat opuštěně. Na několik nocí jsem se ubytoval v nejklasičtějším hotelu ve městě, v Park Hyatt. Je to oblíbené místo módních tvůrců a často tady bydlí třeba Tommy Hilfiger nebo Elle Macphersonová. Hotel vypadá prázdně. Kdykoli mám hlad, jsem v hotelové restauraci vždy sám. „Bývalo tady k prasknutí," šeptal mi personál, „ale teď tu už skoro nikdo není." Bloumám chodbami a připadám si jako Jack Nicholson ve filmu Shining, jako poslední muž v opuštěném domě, v němž straší.

Nejslavnějším hotelem Dubaje - hrdou ikonou celého města - je Burdž al Arab, který stojí na břehu a vypadá jako obří skleněná plachetnice. V jeho lobby jsem se dal do řeči s párem z Londýna. Doma v Británii oba pracují v bankovnictví a do Dubaje jezdí už desátým rokem a moc se jim tu líbí. „Nikdy nevíte, co tady najdete," říká mi on. „Při naší poslední návštěvě, na začátku svátků, jsme měli výhled na moře. A než jsme odjeli, stihli tam postavit celý ostrov."

Ze všech těch superlativů mi začala docházet trpělivost a vybuchl jsem: Copak vám nevadí ta všudypřítomná otrocká pracovní síla? Doufal jsem, že mi špatně rozuměli, protože ona odpověděla: „Právě proto sem jezdíme! Je skvělé, že tady sami nemusíme dělat vůbec nic!" A její manžel dodal: „Když jdete na záchod, otevřou vám dveře, spustí splachovadlo - jediné, co musíte udělat vy, je vytáhnout si ho z kalhot sám!" A oba se dali do bujarého smíchu.

 

Kapitola devátá: Postavit se poušti

Dubaj není jen městem, které si žije nad své finanční poměry; ono si žije i nad své ekologické možnosti. Stojíte na dokonale sestříhaném dubajském trávníku a sledujete rozprašovače, jak kolem vás cákají vodu. Vidíte turisty, jak dovádějí s delfíny. Můžete vlézt i do obřího mrazáku o velikosti hory, v níž je ukrytý lyžařský svah se skutečným sněhem. A hlásek kdesi vzadu vám neustále připomíná: vždyť tohle je poušť. Tohle je jedno z nejvíce žíznících míst na planetě. Jak je tohle všechno možné?

Sama matka Země se snaží se Dubaje zbavit, vysušit ji a poslat ji do pekel. Nová golfová dráha Tiger Woods Gold Course potřebuje ke svému zavlažování každý den čtyři miliony galonů vody, jinak prostě uschne a zmizí ve větry navátém písku. Město pravidelně zasypávají písečné bouře, které jsou s to zakrýt slunce a zastřít obzor. A vedle prachu je tu i vedro, které sežehne cokoli, co není neustále a uměle zavlažováno.

Dr. Muhammad Raúf, ekologický ředitel Gulf Research Centre, zní pochmurně, když mi ve své dubajské kanceláři říká: „Tohle je pouštní oblast a my se pokoušíme ji porazit. Je to velmi nemoudré. Když se postavíte poušti, prohrajete."

Šajch Maktúm kdysi položil základy svého výstavního města v oblasti, která nemá žádné užitkové zdroje vody. Žádné. Na povrchu není voda vůbec, ve studních je jí trochu, a k tomu všemu ještě jedna z nejnižších úrovní srážek na světě. A tak Dubaj pije moře. Voda je upravována v rozsáhlých odsolovacích zařízeních rozesetých podél celého Perského zálivu, což z ní činí nejspíš nejdražší vodu na světě. Její výroba stojí víc než produkce ropy a přitom se ještě coby vedlejší produkt procesu do ovzduší vypouští značné množství kysličníku uhličitého. Právě proto mají obyvatelé Dubaje v průměru největší emisní stopu ze všech lidských bytostí, dvakrát větší, než průměrný Američan.

Pokud se recese přehoupne do deprese, může Dubaj podle dr. Raúfa o vodu přijít. „Zatím máme dost finančních rezerv, abychom vodu doprostřed pouště vozit mohli. Pokud ale příjmy poklesnou - pokud svět, řekněme, přejde na jiné energetické zdroje než je ropa," potřásá hlavou, „budeme mít velký problém. Voda je základním zdrojem života. Byla by to katastrofa. Dubaj má vždy zásoby vody jen na týden. Nemá ji prakticky kde skladovat. Nevíme, co by nastalo, pokud by náš dodavatel zkolaboval. Přežití by bylo velmi těžké."

A globální oteplování, dodává, všechno ještě zhoršuje. „Budujeme tady všechny ty umělé ostrovy, ale jestli hladina světových moří vzroste, všechny zmizí a my budeme hodně tratit. Developeři neustále tvrdí, že je všechno v pořádku, že to prý berou do úvahy, ale já si tak jistý nejsem."

A stará se o tyto problémy i dubajská vláda? „Moc velký zájem o tyto otázky neprojevuje," připouští smutně dr. Raúf. Jen pro nejzákladnější přežití potřebuje obyvatel Dubaje trojnásobné množství vody než jakákoli jiná průměrná lidská bytost. Ve století, které začíná nedostatek vody brát vážně a přitom ustupuje od ropy, je tak Dubaj silně zranitelná.

Chtěl jsem zjistit, jak na to bude reagovat dubajská vláda, a tak jsem se podíval na to, jak zvládla problém, který už nastal - znečištění svých pláží. Jistá Američanka, která pracuje v jednom z těch mamutích hotelů, si už na mnoha webových online forech stěžovala, že je situace špatná a dál se zhoršuje, a tak jsem jí zavolal, abychom si sjednali schůzku. „Nemůžu s vámi mluvit," řekla mi rázně do telefonu. Ani kdyby to bylo mimo záznam? „Nemůžu s vámi mluvit." Já ale nemusím uvést vaše jméno... „Vy mě neposloucháte. Ten telefon je napíchnutý, nemůžu s vámi mluvit," vydechla a zavěsila.

Následující den jsem se za ní zastavil v kanceláři. „Pokud prozradíte, kdo jsem, pošlou mě hned prvním letadlem pryč," vysvětlila mi, než jsme se spolu vydali na nervózní procházku po pláži. „Začalo to tím, že jsme začali dostávat stížnosti od hostů, kteří používali pláž. Voda divně vypadala a divně taky smrděla. Lidem, kteří si v ní zaplavali, se dělalo špatně. A tak jsem napsala na ministerstva zdravotnictví a turistiky a čekala, že se hned ozvou, ale nestalo se nic. Ticho. Osobně jsem jim tam odnesla dopisy. Pořád nic."

Kvalita vody se mezitím jen zhoršuje. Turisté v ní začali narážet na splašky a na hladině moře plavaly kondomy a použité kusy toaletního papíru. Hotel si proto u profesionální firmy objednal vlastní rozbor vody. „Řekli nám, že je plná fekálií a bakterií, kterých je příliš na to, aby je mohli spočítat. Musela jsem začít hostům vysvětlovat, aby nechodili do vody, což je dost rozčilovalo, vždyť přece přijeli na dovolenou, a tak byli hodně vytočení." Začala proto psát naštvané vzkazy na webových forech a vysvětlovat, co se děje. dubaj se rozrostla tak rychle, že její kanalizační systém nestíhá, cisterny se splašky musejí čekat několikahodinové fronty na zpracování v továrně, a tak prostě jen začali kopat v poušti odpadní šachty a odpad vypouštět do nich. A odtud pak splašky už putují rovnou do moře.

Najednou se z tohoto problému stalo veřejné tajemství a městské úřady přiznaly jeho existenci. Oznámily, že začnou dávat pokuty řidičům cisteren. Kvalita vody se tím nezlepšila, stala se z ní černá a smrdící tekutina. „Je v ní spousta chemikálií. Nevím jakých, ale ta tekutina je jedovatá."

Dál si stěžovala a začala dostávat anonymní telefonáty. „Přestaň dělat Dubaji ostudu, nebo ti bude zrušeno vízum a vypadneš odsud," říkali jí. „Cizinci se tady bojí o čemkoli důležitém vůbec promluvit," podotýká. „Jedna kritická poznámka v novinách a už tě deportují. Co mám tedy dělat? Teď je voda horší než kdy předtím. Lidé z ní dostávají různé nemoci. Infekce očí, uší, žaludeční infekce, vyrážky. Jen se na to podívejte." Hned u pláže se na vlně vznáší exkrement, ve stínu jednoho z nejslavnějších dubajských hotelů.

„Dnes už vím, že dubajské úřady věci týkající se životního prostředí vůbec nezajímají," říká, když spolu stojíme v silném zápachu. „Pumpují jedy do moře, do své hlavní turistické atrakce, proboha! Pokud tady v budoucnu nastanou nějaké ekologické problémy, už teď vám můžu říct, jak s nimi naloží - popřou jejich existenci, budou všechno zapírat, dokud nedojde přímo ke katastrofě." Mezitím se kolem nás zvedl písek. To jak se poušť pokouší pomalu, ale neústupně vzít si zpět, co jí patří.

 

 

Kapitola desátá: Falešné plastové stromy

Nadešla moje poslední noc v dubajském Disneylandu a já se cestou na letiště zastavil v Pizza Hutu, který jsem uviděl u jedné z nekonečných, širokých, rozšklebených dálnic. Vypadalo to tam přesně stejně jako v Pizza Hutu na rohu kousek od mého londýnského bytu, naprostá kopie včetně toho barevného provedení, ze kterého se člověku dělá zle. Hlavou mi nervózně běhala spousta myšlenek. Nejspíš mě tak rozrušila Dubaj, říkám si, protože právě tady se sbíhá, kondenzována, veškerá světová dodavatelská síť. I doma mám ale věci, které vyrobili polozotročení lidé toužící dostat svou šanci kdesi tři tisíce kilometrů daleko. Je tedy jediný rozdíl v tom, že tady jsou ode mě jen tři kilometry a někdy člověk zahlédne i jejich tváře? Dubaj je tržní fundamentalistická globalizace napěchovaná do jednoho města.

Zeptal jsem se filipínské dívenky za pultem, jestli se jí v Dubaji líbí. „Je to OK," odpověděla opatrně. Opravdu? Nevěřím tomu. Úlevně vydechne: „Je to to nejhroznější místo! Nenávidím to tu! Trvalo mi pár měsíců, než mi to došlo - v Dubaji je všechno falešné. Stromy, pracovní smlouvy, ostrovy, úsměvy, dokonce i voda. Všechno je falešné!" Ona je ale v pasti, dodává. Musela se zadlužit, aby se sem dostala, a už je tu tři roky: tyhle příběhy už znám. „Myslím si, že Dubaj je jako oáza. Je to iluze, ne realita. Máte pocit, že v dálce vidíte vodu, ale když se dostanete blíž, máte jen pusu plnou písku."

Než to dořekla, vešel další zákazník. Rychle nasadila ten nejširší dubajský úsměv: „A čím vám posloužíme dnes, pane?"

 

 

Text byl původně publikován na www. Johannhari.com, převzato z webu Literárních novin

 

 

Facebook komentáře