Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Charles Eisenstein: Kudy z dluhové pasti

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

 

„Řešení“ viníků krize jsou jen vyděračskou simulací

„Legitimita daného společenského řádu tkví v legitimitě jeho dluhů,“ píše  americký analytik Charles Eisenstein. Právě takové posouzení těch dnešních – anoncuje už titulkem stati – se však snaží zablokovat šejdířská lež.

To, že se dluhy mají splácet, je meřítkem férovosti od nepaměti. Na první pohled by se proto mohlo zdát, že i „země typu Jamajky či Řecka nebo municipality jako Baltimore či Detroit, mají-li k úhradě svých dluhů nedostatečné příjmy, by se v zájmu svých splátek věřitelům měly cítit morálně zavázány k privatizaci veřejných statků, seškrtání penzí i mezd, odprodeji přírodních zdrojů a redukci veřejných služeb“.

  • charles-eisenstein-kudy-z-dluhove-pasti

Sílící „hnutí odporu proti dluhu však čerpá z poznání, že mnohé z těch závazků nejsou fér“. Nejvíc to bije do očí u „půjček, zahrnujících nelegální či podvodné praktiky“, obnažených krizí z roku 2008. Počínaje pofidérními hypotékami se závěrečným „balónovým efektem“, přes „půjčky šité na míru nekvalifikované klientele“ až po „nesrozumitelné bankovní produkty, podsouvané lokálním exekutivám, udržovaným, co do jejich rizik, v nevědomosti“. To vše „vyústilo ve vícenáklady v miliardách dolarů k tíži občanů a veřejných institucí“.

Evropě tyto šejdířské praktiky konfrontuje Mezinárodní občanská síť pro audit dluhů (International Citizen Debt Audit Network, ICAN). Její aktivisté spouštějí vlnu „občanského auditu dluhů“. „Procházejí účetní knihy municipalit a jiných veřejných institucí.“ A „identifikují dluhy, zatížené podvody, nespravedlností či porušením zákona“. S touto faktickou oporou se „pak snaží příslušnou exekutivu či instituci přesvědčit, aby podobné závazky rozporovala a renegociovala“.

Několik francouzských měst tak oznámilo už roku 2012, že část svých závazků vůči bance Dexia, sanované z veřejných financí, splácet nebudou. Poněvadž její úvěrové smlouvy obsahovaly podvodné triky, šponující úrok až na 13 procent. Americké město Baltimore se zase soudí s bankéři, usvědčenými z manipulace s úrokovou sazbou Libor. Skandální švindl hrozil městu ztrátou v miliardách dolarů.

Zfixlovaný „Libor je ovšem jen špičkou ledovce“. Efekt „občanských auditů“ však limituje už fakt, že „hříčkou manipulace finančními zájmy je zákon sám“. Dvojnásob na vlně „systémové korupce“ po krizi z roku 2008, „konvertující ´rizikové´ deriváty v bezrizikové produkty – nikoli snad jejich vlastní zásluhou, nýbrž díky sanaci Federálním rezervním systémem, který z nich udělal faktickou garanci“.

„Původci ´finančních instrumentů hromadného ničení´ (jak je oznámkoval Warren Buffett) si namastili kapsy, zato majitelům rodinných domů, jiným  dlužníkům a daňovým poplatníkům zbyla jen zhroucená hodnota aktiv a ještě větší dluhy.“ Problém však sahá ještě hlouběji – k „nespravedlivým ekonomickým, politickým či sociálním podmínkám, jež lidi nutí si půjčovat a stát se dlužníky“. A „je-li to bezpráví tak všudypřítomné, není snad nelegitimní už většina samotných dluhů?“

„Pokles reálných mezd a redukce veřejných služeb lidi v řadě zemí doslova nutí, aby se zadlužili, mají-li si zachovat životní úroveň. Je snad legitimní dluh, systematicky oktrojovaný velké většině zemí a národů? A pokud ne, odpor vůči nelegitimními dluhu má i zásadní politické důsledky.“

Těch, kdo to pociťují na vlastní kůži, je nepřeberná škála – „od zemí Afriky a Latinské Ameriky, jižní a východní Evropy až po komunity jiné barvy pleti, majitele obydlí na hypotéku, municipality a nezaměstnané. Okruh shrbených pod tíhou enormních dluhů, aniž by sami v čemkoli pochybili, nemá konce.“ Proto se mezi aktivisty, co dluhovému vyděračství kladou odpor, šíří jako lavina heslo, mířící k samému jádru věci: „Necítíš-li se dlužníkem, neplať.“ („Don´t owe. Won´t pay.“)

Pokud by zůstalo odkázáno jen na morální apely, bylo by to málo. Právo zná naštěstí klauzuli, opravňující neuznat i dluh, jenž s literou zákona jinak formálně v rozporu není. Terminus technicus zní „odiózní dluh“. „Původně označoval finance, půjčené jménem země jejím vedením, z nichž sama daná země neměla užitek.“ „Totéž pojetí lze však uplatnit na širší ploše“ – „jako mocný nástroj systémové změny“.

S úspěchem se jím řídil nejeden „audit dluhů na úrovni země“, například Ekvádoru. Ten roku 2008 vyhlásil „default svých závazků vůči zahraničním věřitelům v řádu miliard dolarů“. „Nic strašného ho za to nestihlo, zato však vytvořil nebezpečný precedent (z hlediska věřitelů). O shodnou možnost jde i  řecké Komisi pro pravdu o veřejném dluhu, provádějící audit suverénního dluhu země. S gustem ho sledují i jiné státy, jejichž dluhy, které jsou očividně nesplatitelné, je na věčné časy odsuzují k vynuceným úsporným opatřením, škrtům mezd, rozprodeji vlastních přírodních zdrojů, privatizaci atd.“ Jediným „privilegiem“, jež z toho mají, je „viset až po uši v dluzích i nadále (a zůstat součástí globálního finančního systému)“.

„Většina dluhů není stejně jaktěživ splacena.“ Například Jamajka si od roku 1970 půjčila celkem 18,5 miliardy dolarů – a přestože jich už splatila 19,8 miliardy, dalších 7,8 miliardy ji stále čeká. Filipíny si půjčily celkem 110 mld. USD, splatily 125 miliard, dalších 45 miliard však dluží i nadále. „Nejsou to ojedinělé případy. Ve své podstatě jde o to, že se peníze – v podobě pracovní síly a přírodních zdrojůz těchto zemí vysávají. A ven jich odplyne víc, než jich kdy dorazí do nich.“  

Z křiklavých příkladů „odiózního dluhu“ je třeba „financování výstavby jaderné elektrárny ve filipínském Bataan, z níž enormně profitoval Westinghouse i Marcosovi kumpáni, žádnou elektřinu však jaktěživ nevyrobila“. Anebo „vojenské výdaje junt v Salvadoru nebo Řecku“. A „co kolosální dluhy, které zůstaly po rozsáhlých centralizovaných rozvojových projektech? Neoliberální ideologie hlásá, že z nich má velkolepý užitek daná země, teď se však ukazuje, že tím, kdo z nich profitoval nejvíc, byly korporace právě ze zemí, které na ně půjčily. Motivem rozvoje tohoto ražení je umožnit tomu, kdo si půjčuje, aby generoval zahraniční měnu tím, že nechá exploatovat svou ropu, minerály, dřevo či jiné zdroje, nebo že zemědělství, živící vlastní populaci, promění v komoditní agrobyznys, anebo předhodí svou pracovní sílu  globálnímu kapitálu. Generovat zahraniční měnu se požaduje proto, aby se splácely dluhy, záruka, že z toho budou mít prospěch i lidé dané země, však neexistuje.“ Není už proto „většina dluhů ´rozvojového´ světa, vzniklých za koloniálních a imperiálních poměrů, odiózní?“  

„To samé platí o dluzích municipalit, domácností a fyzických osob. Daňové zákony, finanční deregulace a ekonomická globalizace vysály peníze do rukou korporací a těch nejzámožnějších a všechny ostatní, aby zajistili své základní potřeby, donutily k půjčkám. Dnes si municipality a regionální vlády musí půjčovat na služby, které se, dokud průmysl v ´dostizích až na dno´ nedezertoval do zemí s menší regulací a lacinou pracovní silou, financovaly z daňových inkas. Půjčovat si na své univerzitní roky, dotované dřív značnou měrou vládou, musí i studenti.“

„Líčit to tak, že růst dluhů je dílem narůstající lenosti a nezodpovědnosti, proto nelze. Únik z dluhové pasti je zablokován systémově. Není to fér a lidé to vědí. Úměrně tomu, jak se bude koncepce nelegitimních dluhů šířit, bude slábnout i morální závazek je splácet a přibude i nových forem odporu.“ V „zemích, zasažených ekonomickou krizí typu Španělska, kde legitimitu hypotéčních dluhů konfrontují silná hnutí proti konfiskaci obytných nemovitostí, byl jeden z jejich aktivistů právě zvolen primátorem Barcelony.“

„Momentální řecké drama však ilustruje, že izolovaným aktům odporu hrozí snadná porážka.“ Osamělé Řecko stálo před volbou, těhotnou humanitární katastrofou. Třebaže Syriza nakonec kapitulovala, minulé týdny a měsíce světu názorně demonstrovaly „pravou tvář dluhového otroctví i nedemokratických institucí typu Evropské centrální banky, diktujících státům i domácí ekonomickou politiku“.

Tím rychleji expandují varianty, „mířící mimo konvenční finanční systém“. Prokreslují i kontury toho, co „by ho mohlo nahradit“. V podobě  „alternativních měn“ i „časových bank“. „Zemědělských družstev, napojených přímo na odběratele“ i „družstev právní“ nebo „lékařské pomoci“. „Půjčoven nástrojů“ i „družstev pro péči o malé děti“. A řady dalších „forem ekonomické kooperace, šířících se právě hlavně v Řecku a Španělsku“.

Téma dluhu má co politické aktivizace, již je s to vyvolat, velký potenciál.  „Díky své všudypřítomnosti i psychologickému náboji.“ Lidé dluh vnímají jako „chomout“, „břemeno“ a „permanentní mez vlastní svobody“. „Dluh toho či onoho druhu mají tři čtvrtiny Američanů. Studentské dluhy už činí přes 1,300 miliard dolarů. V průměru víc než 33.000 dolarů na absolventa. Municipality napříč zemí osekávají služby až na kost, propouští zaměstnance a snižují penze. Proč? No aby zaplatili dluhy. To samé platí o celých zemích. Většina lidí o tom, že dluh jejich životy tyranizuje, už žádné sáhodlouhé výklady nepotřebuje.“  

Všechny dosavadní návrhy, kudy z dluhové pasti, míří až k následkům. Příčiny míjí velkým obloukem. Průchodné řešení komplikuje už fakt, že „odpis dluhů by znamenal i zánik aktiv, s nimiž celý finanční systém stojí a padá“. A to i těch, jež „tvoří základ vašeho penzijního fondu, solvence vaší banky, spořícího účtu vaší babičky“. „Chaosu by tak předešlo jen to, že by určitý subjekt dluhy vyplatil a pak je zrušil (plně či zčásti, nebo alespoň snížil úrok na nulu)“.

Že takový sv. Mikuláš je jen z říše snů, ví i Eisenstein. A obratem dodává:  „Naštěstí se nabízejí i varianty, které jdou do hloubky víc a jsou i elegantnější.“   A sice buď v podobě „pozitivních peněz“, anebo „záporně úročené měny“. V prvém případě má na mysli „peníze emitované přímo vládou a poskytované dlužníkům na úhradu jejich dluhu a jeho následný výmaz“. „Negativně úročenou měnou“ rozumí „poplatek z hotovosti v bankovních rezervách, zdaňující bohatství přímo u jeho zdroje“. A „umožňující úvěry za nulový úrok, redukující koncentraci bohatství a udržující finanční systém ve funkčním stavu i v době, kdy ekonomika neroste“.

Všechny skutečně „radikální návrhy spojuje vědomí, že peníze, stejně jako majetek a dluh, nejsou než sociopolitické konstrukce“. „Společenské konvence, zprostředkované symboly: ciframi na papírových bankovkách a bity v kompjútrech. Neměnné rysy reality samé, jimž nezbývá než se přizpůsobit, to nejsou. Konvence, jimž říkáme peníze a dluh, změnit lze. Má-li toho být dosaženo, vyžaduje to však hnutí, konfrontující neměnnost stávajícího systému a kreativně hledající jeho alternativy.“

zdroj:http://www.stripkyzesveta.cz/cz/media/1281/charles-eisenstein-kudy-z-dluhove-pasti

Facebook komentáře