Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

V budoucnu budeme mít krizí ještě víc

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • nouriel-roubini
Nejdříve přišla krize v realitách, pak se zhroutil finanční systém a dnes raketově rostoucí veřejné dluhy ohrožují už celé státy. Slavný ekonom Nouriel Roubini v rozhovoru pro Der Spiegel říká, že než se politici budou s to dohodnout na skutečných reformách, budeme muset prožít ještě mnohé další krize. Přitom by se podle něj mohlo dobře začít třeba rozbitím velkých bank.

 

Profesore Roubini, máte cameo roli v připravovaném pokračování filmu Wall Street. Koho jste hrál?

Sám sebe. Byla to ale jen rolička. Ve scéně, která následuje po krachu banky Lehman, se mnou dělají rozhovor o obavách z kolapsu globálního systému a říkají mi Dr. Zkáza.

 

Prý jste působil i jako poradce režiséra Olivera Stonea...

Formálně jsem konzultantem u filmu nebyl, jen jsem režisérovi párkrát poradil. Setkali jsme se několikrát při různých příležitostech a on se mě vyptával na finanční krizi. K roli Dr. Zkázy jsem se tak dostal vcelku náhodou.

 

Tu přezdívku jste získal, protože jste finanční krizi předvídal už v době, kdy ostatní ekonomové překypovali optimismem. Stále jste ohledně budoucnosti globální ekonomiky takový pesimista?

Předně, nejsem žádný sýček. Při pohledu do budoucna nevidím jen negativa, snažím se ale situaci hodnotit korektně. A když se podíváte na ekonomický obrázek současného světa, uvidíte tam spoustu temných mračen.

 

Podle Mezinárodního měnového fondu ekonomická aktivita oživuje a na příští rok je předpovídán růst kolem čtyř procent. Neměl by tedy Dr. Zkáza přepustit místo Dr. Rozmachovi?

Jsem realista. Pár světlých míst vidím jen v zemích jako jsou Čína, Indie nebo Brazílie. A ostatní? Americké ekonomické zotavení je bezkrevné, Japonsko vypadá komatózně a Evropa je v tom až po krk. Je náchylná k tomu, že znovu spadne do recese. I před řeckou krizí byly výhledy spíše umírněné, nyní je ale růst eurozóny skoro na nule.

 

Co si myslíte o hrozbách, které zosobňuje Řecko? (Poznámka: Rozhovor se odehrával předtím, než se EU a MMF v pondělí v časných ranních hodinách shodly na balíčku ve výši 750 miliard eur.)

Trhy jsou dnes z Řecka nervózní, ale je to přitom jen špička ledovce. Stále více varovných hlasů se ozývá z trhů s dluhopisy například v Británii a Irsku a problémy budou mít i dokonce i Spojené státy a Japonsko, a to hlavně kvůli svým mohutným rozpočtovým deficitům. Možná, že ne už letos, ale přijde to. V USA mají akutní finanční problémy státy jako Kalifornie, Nevada, Arizona, New York nebo Florida. Rostoucí rozpočtové deficity a olbřímí vládní dluhy jsou tím, co mě dnes trápí nejvíc.

 

Je tedy správné, když EU a MMF Řecku pomáhají 110 miliardami eur?

To je jen mlácení prázdné slámy, které trvá skoro rok. Obávám se, že Řecko je - spíše ano, než opačně - nejen bez hotových peněz, ale je přímo insolventní. A dáváním peněz insolventnímu státu a nucením k drastickým škrtům se nic nevyřeší. Řecko se nutně nestane více konkurenceschopné, ani když zvedne daně a omezí výdaje. Naopak, produkce může klesnout, nezaměstnanost vzrůst a podíl na trhu zmizí. Potřebujeme plán B.

 

Jak by takový plán B měl vypadat?

Je nutné přistoupit k preventivní restrukturalizaci dluhu. Musíme najít řádné řešení pro věřitele i dlužníky. A musíme najít fiskální úpravy pro další euro země jako například Portugalsko nebo Španělsko.

 

Myslíte si, že by na to německá vláda měla přistoupit? Německé banky by v takovém případě musely znovu přijít s dalšími miliardami.

Máte pravdu, více než 300 miliard z řeckého veřejného dluhu drží vesměs finanční instituce z Německa, Francie a Švýcarska. Budou se muset alespoň části z toho vzdát. Ignorováním řecké krize jsme už ztratili příliš mnoho času. Bez takového plánu B, pokud Řecko neřízeným způsobem zkolabuje, může být dominový efekt, který postihne Španělsko, Portugalsko a další části eurozóny, velmi rychlý a nebezpečný. Mohlo by to ve finále vést i k likvidaci měnové unie.

 

Zhoršila kancléřka Angela Merkelová vše tím, že na krizi nereagovala dostatečně rychle?

Ano, Evropská unie ztratila dlouhé měsíce při utváření záchranného balíčku pro Řecko jen proto, že narážela na německý politický odpor. Vnitropolitická situace v Německu a rostoucí skepticismus ohledně Evropské měnové unie vedly k tomu, že se politická reakce na řeckou krizi odkládala, čímž se ublížilo nejen snahám o záchranu Řecka, ale i tomu, aby nebyly infikovány i další části eurozóny.

 

Byla měnová unie chybou?

Tak daleko bych nezacházel. Mohlo být ale chybou vpustit do ní tolik zemí a tak rychle. Menší jádro fiskálně zdravějších zemí s homogennější ekonomikou a ochotou ke strukturálním reformám by utvořilo měnovou unii mnohem úspěšnější. Potíž je v tom, že jakmile už je někdo uvnitř, vystoupit nelze, aniž by se nenapáchalo mnoho škod.

 

Dnes máme krizi kolem dluhů, předtím to byla krize bankovní a ještě předtím krize v realitách. Máme si zvyknout na to, že budeme neustále stíháni novými krizemi?

Obávám se, že ano. Ve své nové knize konstatuji, že krize jsou součástí DNA kapitalismu. Nejsou výjimkou, ale spíš pravidlem. Pravidelný kolaps bývá nastartován i mnoha prvky, které jsou pro kapitalismus životně důležité, jako jsou třeba inovace nebo přijímání rizika. A to, čím jsme zrovna prošli, se může do budoucna jen zhoršovat.

 

Naznačujete, že jsou krize nevyhnutelné?

Nevyhnutelné nejsou, podíváte-li se ale do dějin, uvidíte opakující se vzorce - mám na mysli třeba přehnaně rozvolněnou monetární politiku, zranitelnost ze strany spekulantů a slabou regulaci. A to vše uvidíme znovu. Nejspíš budeme mít v budoucnu krizí ještě víc.


„Musíme vyhladovět bestii"

Existuje podle vás návod na krize?

Žádná krize není naprosto identická, ale mnohé jsou si podobné. Před krachem a pádem je vždy etapa růstu a bubliny. Lidé uvidí, že ceny některých věcí jako jsou třeba domy nebo ekvity rostou, pak je využijí jako záruku na vysoké půjčky a uvnitř finančního systému vzniká díra. Jakmile pak bublina splaskne, hodnotě těch věcí padne a lidé zůstanou s dluhy, které nemohou splatit.

 

Jak ale poznáte bublinu?

Je to těžké. Podezření začínám mít ve chvíli, kdy lidé tvrdí, že tentokrát je to jiné a že ta či jiná inovace radikálně změní způsob, jak žijeme a pracujeme, a dlouhodobě masivně navýší naše bohatství. Během bubliny moderních technologií byli i lidé, kteří sepisovali knihy s názvem „Dow na 36 000 bodech".

 

Nyní spousta peněz plyne do komodit typu ropy a mědi. Je tohle naše budoucí bublina?

Možná. Dělá to na mě dojem, jako by to nebyla ani záležitost poptávky, ale jen přelévání   peněz. Jednou z mých největší obav je dnes fakt, že jsme se rozhodli zachránit globální ekonomiku zaplavením světa mohutným množstvím hotových peněz. A riskujeme tak, že zopakujeme stejné chyby jako při minulém cyklu.

 

Jaká je ale alternativa vůči stimulačním programům a zásahům centrálních bank? Ponechat vše jen na trzích by svět uvrhlo do deprese.

Máte pravdu. Musíme si ale dát pozor, abychom tímto směrem nešli příliš dlouho, protože bychom pak riskovali, že vytvoříme zombícké banky a firmy, které jsou při životě udržovány uměle. Podívejte se, co se odehrává v bankovním průmyslu. Začali jsme s problémem, že jsou banky příliš velké na to, aby se nechaly padnout, a skončili jsme ještě větší konsolidací. JP Morgan převzal Bear Stearnse a Bank of America ovládla Merill Lynch. Máme tu tak finanční instituce, které jsou ještě větší než předtím. A ty instituce dnes navíc vědí lépe než dřív, že když udělají něco nebezpečného, něco nezodpovědného, budou znovu zachráněny státem.

 

Měly by se tedy instituce, které jsou příliš velké na to, aby padly, rozebrat na součástky?

A proč ne? Musíme bestii nechat vyhladovět. Mám ale obavu: Jak můžete - řádným způsobem - během příští krize zarazit globálně operující finanční instituce jako třeba Goldman Sachs nebo Morgan Stanley? Bylo by to příliš riskantní, a tak by to nakonec skončilo zase tím samým, tedy že jim pomůžeme.

 

Jak určíte, kdo je příliš velký na to, aby padl?

Pokud bych měl přemýšlet o parametrech, které definují systémově důležitou instituci, určitě bych bral v potaz výši aktiv a finančních závazků, stejně jako podíl na finančnímu systému a HDP. Důležité jsou přitom samozřejmě údaje nejen z účetní rozvahy, ale i mimo ni, stejně jako otázka, jak důležitá je ta či ona instituce v clearingovém a platebním systému. Pak už není problém ujasnit si, o kom by asi tak byla řeč.

 

Americký prezident Barack Obama uvedl plány na finanční reformu, mezi nimiž je i tzv. Volckerovo pravidlo a další regulace omezující velikost bank. Je potřeba ještě drastičtější regulace?

Je to dobrý začátek, ale já přemýšlím radikálnějším směrem. Model finančního supermarketu očividně selhal. Instituce, v nichž máte pod jednou střechou všechno - obchodní bankovnictví, investiční bankovnictví, hedgeové fondy, pojištění a spoustu dalších finančních služeb - je příliš složitá na řízení. Žádný ředitel to vše nemůže efektivně sledovat. Proto je potřeba to rozbít na kusy. Jakmile pak budete mít mnoho různých institucí s mnoha různými finančními službami, žádná z nich už nebude systémově významná.

 

Americká vláda bezmála před sto lety takto rozbila Standard Oil - a dnes jsou na světě jeho následníci mnohem větší než originál.

To, co navrhuji, se vrací k zákonu Glasse a Steagalla o restrikcích mezi komerčním a investičním bankovnictvím, tedy k regulacím, které před deseti lety ještě existovaly. Fungovaly dobře.

 

Jaké další finanční reformy považujete za nezbytné?

Trhy s deriváty by měly být průhlednější a striktněji je třeba regulovat i sekuritizaci. Finanční instituce musejí změnit svůj kompenzační systém, aby neztrácely přehled o svých dlouhodobých úrocích. A ratingové agentury musejí být přinuceny k tomu, aby změnily svůj model práce a přestaly být v konfliktu zájmu.

 

V současnosti ale výzvy k nějakým dalekosáhlým reformám bohužel znějí spíše jen utopicky.

Nepředpokládám, že by někdo moje názory realizoval během současné krize. Možná budeme muset počkat na další, než se začneme zvažovat radikálnější kroky. Obávám se ale toho, že pokud nevytvoříme systém, v němž by ke krizím nedocházelo tak často, bude odpor proti tržním ekonomikám, reformám, globalizaci či svobodnému obchodu příště prudší. Poučením by nám mělo být, že příští krize bude podle všeho zhoubnější než ta poslední, napáchá víc škod a vyžádá si víc nákladů, ať se na ni budete dívat z jakéhokoli úhlu, ať už z hlediska příjmů, zaměstnání, bohatství, fiskální nákladů. To si prostě nemůžeme dovolit.

 

Vaše návrhy reforem vycházejí z nynější krize. Pomohly by ale odvrátit i finanční krize budoucí?

Nelze dosáhnout toho, aby krize zmizely zcela. Můžeme je ale učinit méně častými, méně zhoubnými, a to samo o sobě už by byl velký úspěch.

 

Thomas Schulz a Alexander Jung, Der Spiegel, převzato z webu Literárních novin

 

 

Facebook komentáře