Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Návštěva bývalé Jugoslávie

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Můj muž má v bývalé Jugoslávii dvě sestřenice a v létě jsme se rozhodli je navštívit. Tyto dvě sestry jsou Srbky a jedna z nich, jak bylo v té době běžné, si vzala za manžela Chorvata. Vůbec jim nepřekáží, že jedna rodina je srbská a druhá chorvatská a jsou mezi nimi vřelé vztahy. Je asi zbytečné líčit půvab srbské i chorvatské krajiny a rovněž i depresivní díry ve zdech rodinných domků i činžovních domů. Většinu si již vlastníci opravili, ale i ten zbytek stačí na to, aby člověku mrazilo po zádech.

  • navsteva-byvale-jugoslavie

Chorvatská sestřenice nám říkala, že se nikdy nezajímala o politiku, žila jen pro rodinu a teď jen nechápavě sleduje, co se to s její zemí stalo. Životní úroveň prudce klesla, průmysl mají v rukou zahraniční vlastníci, sociální ochrana obyvatel je pryč a není jednoduché najít práci. Opakovala, že jsou jen prodané mrtvé duše v zemi, která jim byla ukradena.

Nejhlubší zážitek ve mně zanechalo setkání s rodinou srbské sestřenice, která žije v okrajové čtvrti Bělehradu v rodinném domku. Když vidím záběry z různých koutů světa, kde se šíří demokracie, je to hrůza. Jenže tady jsem poprvé v životě mluvila s někým, kdo bombardování zažil na vlastní kůži. Dodnes jsou tak plni tohoto zážitku, že je pro ně obtížné zaměřit se na jiné téma hovoru. Bombardování trvalo od 24. března 1999 do 10. června 1999. Během té doby věděli, že letadla s bombami přiletí, ale nevěděli kdy, jestli ráno, večer nebo v noci …. Takže byli 24 hodin ve střehu. Když začaly houkat sirény, tak všichni obyvatelé čtvrtě běželi na blízký kopec. V domech se báli zůstat, aby v případě zásahu nezůstali pod troskami vlastního domu. Na ulici se báli zůstat, aby se na ně nezřítil některý dům. Nejbezpečnější místo bylo na kopci nad městem. A tak tam v průběhu náletu mlčky seděli, pozorovali letadla, pozorovali bomby dopadající na místa, která znali a doufali, že žádná z bomb nedopadne na kopec a nebo na jejich dům a že nikdo z jejich blízkých nebude zítra chybět. A tohle se opakovalo denně po dobu víc než dva měsíce. Postupně přibývalo těch, kterým se jejich doufání nevyplnilo.

Neustále museli hlídat děti. Vyprávěli, že letadla humanitární pomoci pohazovala po městě hezké a lákavě vypadající tužky. Když ji nějaké zvědavé dítě zvedlo, tak mu v ruce vybouchla, znetvořila obličej a utrhla pár prstíků.

S pocitem bezmocnosti vůči tomu, že někdo, díky brutální síle, má moc nad jejich životy, se budou vypořádávat po celý zbytek života.

Facebook komentáře