Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Manifest Josepha Andrewa Stacka

  • joe-stack
Joseph Andrew Stack malým letadlem naboural do budovy finančního úřadu v texaském Austinu. Na svém webu po sobě zanechal text, který hostingová firma na žádost FBI z internetu stáhla. Přesto ale přežil na jiných webech a jako dokument doby stojí za přečtení.

 

Pokud čtete tyto řádky, nepochybně se ptáte: „Proč se to muselo stát?" Pravdou je, že je to složité a schylovalo se k tomu mnoho let. Psát jsem začal před mnoha měsíci, jako terapii tváří v tvář hrozbě poznání, že na světě není dostatek terapie, která by mohla zhojit to, co je skutečně zlomené. Netřeba dodávat, že moje řečnění by mohlo zaplnit bezpočet tlustých knih, kdybych se nedržel zkrátka a uváděl jednotlivé případy, jeden za druhým. Přitom ale zjišťuju, že psaní je proces frustrující, nudný, a pravděpodobně i zbytečný ... tím spíš, že nejsem s to elegantně formulovat myšlenky, které se mi bouří v hlavě. Nejsem si proto jistý, co je na tom vlastně terapeutického, ale zoufalá doba vyžaduje zoufalé činy.

Už jako děti se učíme, že bez zákonů by nebyla žádná společnost, jen anarchie. Je smutné, že už od raného věku je lidem v této zemi vymýván mozek, aby uvěřili, že za jejich snahu a službu jim vláda na oplátku zajistí spravedlnost pro všechny. Mozek je nám vymýván i proto, abychom uvěřili, že je tu svoboda, a abychom byli připraveni položit svůj život pro vznešené ideály nastavené otci-zakladateli. Vzpomínáte? Jedním z nich byl princip „žádné daně bez zastoupení". Strávil jsem celé roky své dospělosti tím, že jsem se snažil zbavit se tohoto blábolu, který mi v hlavě pevně uhnízdil během pár let dětství. Každý, kdo by se dnes k tomuto principu chtěl hlásit, bude okamžitě označen za „blázna", zrádce ba i něco horšího.

Jen velmi málo pracujících lidí by dnes asi řeklo, že nemá svůj spravedlivý podíl z daní (jak tvrdím já), zato ale můžu s velkou mírou jistoty prohlásit, že tu nikdy nebyl žádný politik, který by po zvolení myslel na mě nebo na moje zájmy. A stejně tak se nezajímají ani o to, co říkám.

Jak je možné, že několik gangsterů a rabovačů může páchat nepředstavitelná zvěrstva (a v případě vedení GM i během desítek let), ale když se jejich koryta začnou hroutit pod tíhou jejich žravosti a naprosté hlouposti, federální vláda se nerozpakuje a celou svou vahou jim přispěchá na pomoc, a to během několika dní, ne-li hodin? A pak tu máme ten vtip, kterému říkáme zdravotnický systém, včetně farmaceutických a pojišťovacích společností, který ročně povraždí desetitisíce lidí, okrádá mrtvoly a mrzačí své oběti, ale vůdcům této země to nepřijde tak důležité jako finanční výpomoc několika jejich hnusným, bohatým kamarádíčkům. Politická „reprezentace" (i když lepší by bylo mluvit o zlodějích a lhářích) má přitom nekonečně mnoho času, aby rok za rokem seděla a diskutovala o „hrozném problému zdravotní péče". Je jasné, že žádnou krizi neuvidí, dokud mrtví lidé nezačnou padat do cesty jejich korporátním ziskům.

A spravedlnost? To si snad děláte legraci?!

Jak může racionálně uvažující bytost vysvětlit ty nepochopitelné hlavolamy, na nichž stojí náš daňový a vlastně i celý právní systém? Máme systém, který je příliš komplikovaný i pro ty nejbystřejší mozky učenců. Přesto ale nemilosrdně „vede k zodpovědnosti" své oběti a tvrdí, že jsou zodpovědné v souladu s právními předpisy, kterým nerozumí ani odborníci. Zákon „vyžaduje" podpis na konci daňového přiznání, nikdo ale nemůže po pravdě říct, že opravdu ví, co podepisuje. Pokud tohle není „pod nátlakem", tak co to tedy je? Pokud tohle není měřítkem totalitního režimu, pak už jím není nic.

Jak jsem se do tohoto bodu dostal?

Mé seznámení se skutečnou americkou noční můrou započalo někdy počátkem 80. let. Po více než 16 letech škol jsem kdesi získal absurdní, pompézní pocit, že bych mohl číst a rozumět běžné angličtině. Přátelé mě tehdy seznámili se skupinkou lidí, kteří četli a diskutovali o „daňovém kódu". Obzvlášť se soustředili na ty části, které se týkaly báječných „výjimek", které institucím typu vulgární a zkorumpované katolické církve pomáhaly k tak neuvěřitelnému bohatství. Pečlivě jsme studovali zákony (s pomocí několika „nejlepších", vysoce placených daňových právníků), a pak začali dělat přesně to, co dělali „velcí kluci" (jen jsme nevykrádali peníze naší kongregace a ani jsme ve jménu Boha vládě nelhali o našich závratných majetcích). Dali jsme si značnou práci, aby vše bylo přehledné, podle pravidel, přesně tak, jak zákon říkal, že je třeba postupovat.

Chtěli jsme tím dosáhnout přehodnocení zákonů, které umožňují příšerám organizovaného náboženství, aby se vysmívaly obyčejným lidem vydělávajícím si na živobytí poctivou prací. Tehdy jsem ale pochopil, že existují dvě „interpretace" každého zákona, jedna pro velmi bohaté, a jedna pro nás ostatní ... Jo, a jsou to právě ta monstra, kdo vytváří a prosazuje právní předpisy; inkvizice v této zemi stále žije a daří se jí dobře.

Tato malá lekce vlastenectví mě stála více než 40.000 dolarů, deset let života a mé plány na důchod se vrátily zpět do bodu nula. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že žiju v zemi s ideologií, která je založena na totální a naprosté lži. Uvědomil jsem si ale nejen to, jak naivní jsem byl, ale také onu neuvěřitelnou hloupost americké veřejnosti, která se věší na kecy o své „svobodě" ... a činí tak s očima zavřenýma před ohromujícími důkazy a vším, co se jí děje rovnou před nosem.

Ještě předtím, než jsem se vůbec začal zotavovat ze životních lekcí o tom, co vlastně znamená spravedlnost v této zemi (kolem roku 1984, po studiu na technice a pěti dalších letech placení „poplatků"), jsem dostal pocit, že je na čase, abych konečně zkusil své štěstí a splnil si sen stát se nezávislým inženýrem.

Sny o inženýrství a nezávislosti, když trochu odbočím, jsem zdědil po svém otci, spolu s fascinací pro tvůrčí řešení problémů. Uvědomil jsem si to už ve velmi mladém věku, skutečný

význam nezávislosti mi ale došel až mnohem později, během prvních let na univerzitě, když jsem si jako student pronajal byt v pensylvánském Harrisburgu. Mé sousedce bylo přes osmdesát a bylo to vdova po dělníkovi z ocelárny. Její manžel pracoval v ocelárnách celý život, přičemž mu velký byznys a odbory slibovaly, že za 30 let práce bude mít na důchod penzi a zdravotní péči. Místo toho byl ale jedním z tisíců, kteří nedostali vůbec nic, protože nekompetentní vedení oceláren spolu se zkorumpovanými odbory (o vládě ani nemluvě), vyrabovaly penzijní fondy a důchod jim ukradly. Sousedka proto musela žít na sociálních dávkách.

Při zpětném pohledu mi to přijde k smíchu, protože jsem tehdy žil o chlebu s burákovým máslem (nebo o sušenkách Ritz, když jsem si je zrovna mohl dovolit). Když jsem ale poznal tu ubohou ženu a vyslechl její příběh, dělalo mi to větší starosti, než můj vlastní osud (koneckonců jsem žil s pocitem, že mám vše teprve před sebou). Jednou mnou ale opravdu otřáslo, když jsme si povídali o svých životech, a ona mi s babičkovskou laskavostí poradila, že budu žít zdravěji, když budu jíst kočičí konzervy (jako ona) a nesnažit se přežívat jen s chlebem a burákovým máslem. Neudělal jsem to, ale cosi se ve mně změnilo. Rozhodl jsem se, že nikdy nebudu věřit velkému byznysu, že se o mě postará, a že starost o svou budoucnost vezmu do svých rukou sám.

Tehdy na počátku 80. let jsem začínal jako čerstvě vystudovaný softwarový inženýr ... a o dva roky později, díky zákulisnímu a utajovanému úsilí mizerů z vedení firmy Arthur Andersen (titíž lidé nám později nadělili Enron a další pohromy) a stejnému mizerovi, senátorovi za New York Patricku Moynihanovi, jsme byli v roce 1986 svědky reformy daňového zákona a jeho oddílu 1706.

 

SEC. 1706. Zacházení s určitými technickými pracovníky.

(a) obecně - § 530 Zákona o příjmech z roku 1978 se mění dodatkem na konci této tyto nové podsekce:

(d) výjimku. - Tento oddíl se nepoužije v případě fyzické osoby, která na základě ujednání mezi daňovým poplatníkem a jinou osobou, poskytuje služby pro další osoby, jako inženýr, konstruktér, kreslič, programátor, systémový analytik, nebo jiný podobně kvalifikovaný pracovník zabývající se podobnou branží.

(b) DATUM ÚČINNOSTI. - Změna tohoto oddílu nabývá platnosti pro odměny a služby poskytované po 31. prosinci 1986.

 

Je pravda, že si musíte text přečíst, abyste ho pochopili, ale zase tak složitý není. Pointa je v tom, že do bodu D mohli rovnou napsat moje jméno. Kromě toho, už by nebylo ani moc neomalenější, kdyby přišli a rovnou mě otevřeně označili za kriminálníka a otrockého ne-občana. Dnes, o dvacet let později, stále nemůžu uvěřit vlastním očím.

V roce 1987 jsem utratil téměř 5000 dolarů a strávil nejméně 1000 hodin svého času psaním, tiskem a rozesíláním dopisů všem senátorům, kongresmanům, guvernérům a jiným hlavounům, kteří by mohli naslouchat, oni se ale svorně tvářili jako že je okrádám o čas. Strávil jsem bezpočet hodin na dálnicích do L.A. cestou na jednání různých dezorganizovaných profesních skupin, které se snažily rozpoutat kampaň proti tomuto zvěrstvu. A to vše jen proto, abychom posléze zjistili, že naše snahy lehce zhatilo několik donašečů z řad brokerů, kteří si právě začínali užívat plodů z neočekávané deklarace jejich nové „svobody". Těmito aktivitami jsem samozřejmě přicházel o práci, kterou jsem nemohl klientům vyúčtovat.

Po měsících těchto snah jsme pochopili jejich marnost. Dosáhli jsme jen toho, že mluvčí berního úřadu prohlásil, že se bod D nebude vymáhat (rozuměj, že se nebudou obtěžovat inženýři a vědci). Okamžitě se ale ukázalo, že je to lež, a už jen pouhá existence dodatku začala nepříjemně ovlivňovat mou finanční situaci, což byl samozřejmě zamýšlený účinek.

Znovu jsem vrátil své plány na důchod do bodu nula a odsunul je stranou. Kdybych měl rozum, vykašlal bych se na život nezávislého inženýra a ani se přitom neohlédl zpátky.

Místo toho jsem ale pracoval naplno, celé týdny po stovkách hodin. Pak ale do L.A. na počátku 90. let přišla deprese. Naši vládní představitelé se rozhodli, že už nepotřebují všechny ty letecké základny v jižní Kalifornii, a prostě je zavřeli. Výsledkem byla ekonomická devastace regionu. Protože ji ale způsobila vláda, nikdo se ani h---o nestaral o všechny mladé rodiny, které ztratily své domovy, nebo o ulice plné opuštěných domů, které se stávaly kořistí bohatých úvěrových firem, jež obdržely státní fondy, aby ten „pád" zastavily. Opět jsem přišel o svou penzi.

O několik let později, po rozvodu a neustálém boji, díky němuž se mi podařilo postavit své podnikání jakžtakž na nohy, jsem se znovu začal rozjíždět. Pak ale přišel krach „dot.com" byznysu a noční můra z 11. září. Naši vedoucí představitelé rozhodli, že všechna letadla byla uzemněna v hangárech snad na celou věčnost, zatímco dlouho poté pro změnu následovaly například v oblasti San Franciska bezpečnostní pohotovosti  trvající celé měsíce. Kvůli tomu se můj dostup k zákazníkům takřka likvidačně prodražil. Je ironií, že poté, co vláda provedla, pomohla leteckým společnostem miliardami z našich daní ... jako obvykle mě nechali hnít a chcípat, zatímco pomáhali svým bohatým kumpánům Z MÝCH PENĚZ! Po těchto událostech šel můj byznys k ledu, ale nějaké úspory na penzi mi přece jen ještě zbyly.

V té době mě napadlo, že nastal čas na změnu. Dal jsem vale Kalifornii a řekl si, že na chvíli zkusím Austin. Přestěhoval jsem se, ale jen abych zjistil, že je to místo s velmi vybičovaným pocitem vlastní důležitosti, kde se ale ve skutečnosti dělá jen málo poctivé inženýřiny. Nikdy předtím jsem nezažil takové problémy při shánění práce. Ceny tam jsou třetinové oproti tomu, co jsem vydělával před krachem, protože tam platí sazby určované třemi nebo čtyřmi velkými firmami, které se snaží po vzájemné dohodě tlačit dolů ceny i mzdy ... a to vše se děje jen proto, že ministerstvo spravedlnosti s--e na službu komukoli či čemukoli a hledí si jen sebe a svých bohatých parťáků.

Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem vykuchat své poslední úspory i sny o důchodu. Stalo se tak po roce mamutích výdajů a nulových příjmů. Toho roku jsem nevyplnil daňové přiznání, protože jsem si myslel, že není třeba, když jsem neměl žádný příjem. Vláda lumpů ale rozhodla, že s tím nesouhlasí. Neoznámila mi to ale včas, abych mohl vznést právní námitku, takže když jsem se snažil podat u soudu stížnost, řekli mi, že už nemám právo na spravedlivý proces, protože můj čas na protest vypršel. Snaha najít oporu v justici mě stála 10 tisíc dolarů.

A tím se dostáváme do současnosti. Po předchozích zkušenostech jsem si přísahal, že už nikdy nevstoupím do žádné účetní kanceláře, ale jsem znovu ženatý a mám haldu nedoložených příjmů, nemluvě o drahé nové kanceláři a klavíru, který ani netuším jak zdanit. Po dlouhém přemýšlení jsem dospěl k názoru, že by bylo nezodpovědné NECHTÍT profesionální pomoc; obří chyba.

Když nám vrátili formuláře, optimisticky jsem si myslel, že jsou v pořádku. Všechny údaje jsem odnesl Billu Rossovi, který se dopracoval k výsledku velmi podobnému tomu, který jsem očekával -- jen s výjimkou toho, že opomněl započítat příjem mé ženy Sheryl, který činil 12.700 dolarů. Co bylo ale horší, Ross o této chybě věděl celou dobu, ale zmínil se o ní teprve v polovině auditu. V tu chvíli jsem v celé brutální nahotě pochopil, že zastupuje sám sebe a nikoli mě.

Dostal jsem se kvůli tomu do situace, kdy jsem musel začít bojovat o transakce, které neměly nic společného se zdaněním. Bojovat o právní kličky, o nichž jsem předtím neměl ani tušení, o mé ženě nemluvě. Konečným výsledkem je ... no, jen se podívejte.

Vzpomínám si, jak jsem čítával o krachu na burze před „velkou" krizí, a o tom, jak tehdy bohatí bankéři a podnikatelé skákali z okna, když si uvědomili, že to zvorali a přišli o všechno. Není ironií, jak daleko jsme se v této zemi dostali za 60 let, kdy už umíme řešit „malé ekonomické problémy" tím, že prostě okrademe střední třídu (která nemá žádné slovo a volby jsou jen vtip), abychom uchovali prdele bohatých a jejich „běžný byznys"?" Dnes, když to bohatí pos---u, chudí pro jejich chyby klidně ať umřou... Není to snad chytré, čisté řešení?

Vím, že sotva budu první, kdo už toho má dost. Je to jen mýtus, že lidé v této zemi už nemusejí umírat pro svobodu. Vím, že takových lidí bylo bezpočet přede mnou a bezpočet jich bude i po mně. Vím ale také, že pokud do tohoto výčtu nepřidám své tělo, jen zajistím, že se určitě nezmění nic. Rozhodl jsem se, že už nebudu odvracet oči a nedívat se, jak „velký bratr" ohlodává moji zdechlinu, rozhodl jsem se, že už nebudu ignorovat, co se děje kolem, rozhodl jsem se, že už nebudu předstírat, že by „obyčejný byznys" mohl skončit; mám toho dost.

Mohu jen doufat, že tato čísla narostou natolik, že budou až příliš velká, aby je mohla společnost ignorovat, že se americká zombie probudí a vzbouří se; nic menšího nemá smysl. Mohu jen doufat, že můj úder do nervu stimulujícího existující dvojí metr donutí vládu k reakci, která vyústí v drakoničtější hloupá omezení, a lidé se probudí a začnou vidět pompézní politické lupiče a jejich bezduché přisluhovače takové, jací jsou. Ačkoli jsem strávil celý svůj život ve víře, že násilí není řešením, dnes vím, že je řešením jediným. Krutou ironií je, že ti největší grázlové tam nahoře to vědí celou dobu a jen nám tuto formulku s pobaveným úsměvem opakují. Nám, mně a podobným hlupákům.

Kdysi jsem četl, že šílenství se definuje jako neustále se opakující proces, v němž člověk věří, že se jeho výsledek najednou změní. Konečně jsem připraven toto šílenství zastavit. Ne, Velký Bratře z Berňáku, pojďme zkusit něco jiného, vezměte si moji libru masa a spěte dobře.

Komunistické krédo: Z každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeby.

Kapitalistické krédo: Z každého podle jeho naivity, každému podle jeho chamtivosti.

 

 

Omlouvám se za případné krkolomné formulace, při překladu jsem si vypomohla (nejspíš naposledy) Googlem...

T

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře