Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Ira Chernus: Vraždy v Tel Avivu odrážejí izraelské obavy

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • xirachernusx
Čím se vraždy gayů v Izraeli liší od všeho ostatního antigayského násilí? To je otázka, kterou jsem si položil poté, co muž s pistolí zastřelil v mládežnickém gay středisku v Tel Avivu dva lidi a dalších patnáct jich zranil. Jako otec mladého gaye jsem byl zděšený. Jako Žid jsem byl vystrašený.

Jako aktivista usilující o izraelsko-palestinský mír jsem byl ale zmatený. Přemýšlel jsem, jestli homofobie v Izraeli může nějak souviset s mnoha lety konfliktu s arabskými sousedy, s dvaačtyřiceti lety Izraele coby okupační síly a se vším tím násilím, které Izrael za tu dobu spáchal, stejně jako sám prožil.

Izrael není nijak zvlášť velkou baštou homofobních předsudků. Izraelská policie na příkaz vlády neútočí na gay pride pochody, jak to dělá policie v jiných zemích. Ortodoxní judaismus, který je největším zdrojem homofobie, není konzervativnější než nejkonzervativnější odnože náboženství živících homofobii v jiných zemích. Právě naopak, náboženští reakcionáři mají u izraelské veřejnosti menší respekt, než například ve Spojených státech. A v Izraeli navíc proti gayům vystupuje jen jedna náboženská skupina, zatímco v takových USA se na této hnusné věci shoduje hned celá mezináboženská koalice.

Přesto je Izrael unikátní, a to proto, že se jeho politická kultura tak dlouho odvíjela na základě strachu z arabských sousedů, obzvláště Palestinců, a nenávisti k nim. Dřív byly všechny nenadálé výstřely, jaké padly v gay centru v Tel Avivu, motivovány vždy právě izraelsko-palestinským konfliktem.

Izraelští míroví aktivisté už dlouho upozorňují na to, že se morální otrlost, živená okupací a s ní spojeným násilím, jednou vrátí a zakoření do židovského života Izraele. Může být tento útok důkazem, že měli pravdu? Nemůžeme to říct s jistotou, dokud nebude znám vrah, a i pak by asi bylo velmi pochybné s určitostí tvrdit, že izraelská politika nadvlády a násilí přiměla vraha k činu. A tato politika navíc nijak přímo nevyvolala ani onu homofobii.

Spojení mezi nimi je jemnější. Spočívá v pochopení, co se stane, když se strach promění v základ veřejného života. Izraelská politická kultura je prostoupena pocitem nebezpečí a nejistoty ohledně samotné existence státu. Tato nejistota nemá s realitou nic společného. Izrael má zdaleka nejsilnější armádu v regionu a stále si užívá podpory jediné světové velmoci. Strach, že by vznik palestinského státu zničil Izrael je stejně realistický jako strach z toho, že rovná práva gayům zničí izraelskou - či americkou - rodinu, jak ji dnes známe.

Když ale nejistota ovládne celou společnost, argumentovat realitou nemá valného smyslu. Proto jsou mnozí Izraelci s to říct na adresu Palestinců i ty největší absurdity, stejně jako když homofobové absurdně argumentují proti gayům a lesbám, nebo proti všem, kdo nezapadají do jejich genderových stereotypů.

Vytváření stereotypů je přitom v obou případech zásadní. Izraelci až příliš často vznášejí rozmáchlá obvinění proti Palestincům, jako kdyby byly miliony Palestinců vytesány z kamene podle jednotného modelu, a naneštěstí příliš mnoho Palestinců činí to samé vůči Izraelcům. A přesně tak, vesměs velmi hloupě, generalizují i homofobní síly po celém světě.

Mezi vytvářením stereotypů a strachem existuje vazba. Proč se nejistí lidé uchylují ke stereotypům? A proč jsou tito lidé ve svém politickém rozhledu vesměs tak konzervativní, tak reakcionářští? Těmto otázkám se věnoval bezpočet studií.

Tým psychologů se před pár lety podíval ne studie provedené v posledním více než půlstoletí a zjistil, že v zásadě docházejí ke stejným závěrům. Takřka všechny důvody, které lidi vedou k tomu, aby byli konzervativní, „vycházejí z psychologických pokusů zvládnout nejistotu a strach. A tyto dva pocity se pak vztahují ke dvěma základním aspektům konzervativního volního odmítání změn, pokud tyto změny (ze své přirozené podstaty) mění existující realitu a hrozí nejistotou. Strach může být jak příčinou, tak i důsledkem podporujícím nerovnost; rodí a ospravedlňuje soutěž, boje o dominanci a někdy i násilné konflikty."

Jinými slovy, konzervativci chtějí žít ve světě, kde jsou rozdíly mezi lidmi zafixovány, jasně vymezeny a rozčleněny do zjednodušených hierarchií lepšího a horšího, protože právě takový svět je podle nich udrží v bezpečí. A tak svůj svět potřebují mít zorganizovaný podle nejzákladnější hierarchie ze všech: „My jsme lepší, než vy."

Kdo jsme to „my" a kdo „vy" není až tak důležité. Mohou to být heterosexuálové vůči gayům, Izraelci vůči Palestincům, Židé vůči Arabům, nebo jakýkoli jiný pár protikladů. Vítána je jakákoli dichotomie, která učiní svět na pohled jednodušším, neměnným a proto i bezpečným.

A klíčem k této psychologické strategii je vytváření stereotypů. Mění komplikované trojrozměrné lidi do dvourozměrných obrazů, díky čemuž svět vypadá jaksi řiditelnější. Pokud jsou stereotypy o „nich" negativní (což je ve většině případů), ospravedlňují víru v nerovnost a nadřazenost „našeho druhu lidí", což je základem konzervativismu.

Jak si všimli psychologové, pocit nadřazenosti pak ospravedlňuje soutěž, dominanci a někdy i násilí. Je snadné si představit, že vrah z Tel Avivu pocit zadostiučinění cítil také. Existuje bezpočet důkazů, že násilí páchané Izraelci - vesměs, ale nikoli vždy - na rozkaz vlády na Palestincích, doprovází pocit ospravedlnění. Koneckonců, „Palestinci chtějí zničit Izrael";  to je stereotyp, z něhož vychází většina izraelské politiky.

A pod tímto stereotypem se nachází iracionální strach, který komentátor Haarecu Doron Rosenblum nazývá paranoiou. Rosenblum vlastně píše o „nejméně dvou významných rysech Izraelců: agresivitě a paranoi", přičemž dodává to, co zjistily už psychologické studie: „Tyto dva rysy jsou dvěma stranami jedné mince."

Opakuji ještě jednou, že nic z toho nedokazuje, že izraelská politika nadvlády a násilí způsobila vraždy v Tel Avivu nebo že by vyvolala izraelskou homofobii. Vražda ale může posloužit jako zrcadlo, v němž Izraelci, američtí Židé i všichni ostatní mohou vidět, co se stane, když převáží iracionální obavy ze změny a různosti, ať už se to týká mysli jednotlivce nebo celé společnosti. Hlavní tragédií každé pravicové strategie, ať už mluvíme o homofobii, antipalestinismu či antičemukoli, ale je, že jsou odsouzeny k zániku. Snahou odvrátit změny konzervativci jen vyostřují konflikt, který s největší pravděpodobností ve svém důsledku povede ke změně mnohem větší.  Snahou ovládat ostatní si konzervativci jen pojišťují fakt, že se jim svět vymkne kontrole o to víc. Představa, že lze dosáhnout pocitu bezpečí tím, že budu bránit změnám a komplexnosti světa, je totiž jen iluze.

Je to ale iluze, která ne a ne zmizet. A zatímco umírá velmi pomalu, její oběti - v Tel Avivu, na okupovaných územích a kdekoli jinde ve světě - umírají také.

 

Autor je profesor religionalistiky na Coloradské univerzitě v Boulderu. Své texty publikuje na blogu

Facebook komentáře