Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Ideologické banky hněvu

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • sloterdijkpeter
Německý sociolog a filozof Peter Sloterdijk (1947) je zásluhou permanentní televizní účasti v diskusním kruhu Filozofický kvartet v programu veřejné televize ZDF i publikacím politicko-sociologických esejů jednou z nejznámějších intelektuálních osobností Spolkové republiky.

V německých filozofických kruzích platil až dosud jen za tak řečeného light-filozofa, břitkého komentátora kulturních a společenských fenoménů. Tento názor je třeba korigovat nejpozději po vydání jeho eseje Hněv a čas (Zorn und Zeit), za který Sloterdijk obdržel prestižní Cenu Sigmunda Freuda za vědeckou prózu a také Lessingovu Cenu za kritiku.

Originální model

Inspirován pracemi Martina Heideggera a mladého Karla Marxe prezentuje Sloterdijk v Hněvu a času originální psychologicko-politický koncept takzvaných bank hněvu, který historicky rozvíjí od antického Řecka, přes velká monoteistická náboženství až k marxismu, komunismu a fašismu.
Jaká je podstata Sloterdijkova modelu?
Autor vysvětluje: Analogie s bankovními procesy se objevuje ve společenském životě nejen ve sféře politické, ale všude tam, kde se kulturní a psychopolitické entity - jako politické protesty, akty víry, ale i umělecká díla nebo vědecké znalosti - nahromadí do té míry, že přecházejí od formy pokladu do formy fyzického, myšlenkového nebo dokonce emocionálního kapitálu. Takové banky alternativního typu jako politické strany, církve nebo aukční domy a galerie mohou se zmíněným „kapitálem" jejich „zákazníků" hospodařit podobně jako s financemi. Navíc vykonávají i terapeutickou funkci - podobně jako reálné banky odlehčují své klienty od problémů, které by jim přinášela jejich vlastní iniciativa. Všechny tyto tak rozdílné instituce nabízejí v podstatě identickou trojjedinost, kterou lze shrnout do hesel: peníze - úspěch - prominence.

 

Banky hněvu

Tento poněkud abstraktní úvod do Sloterdijkova myšlenkového modelu je třeba konkretizovat: autor se v Hněvu a času zajímá pouze o uměle vytvořený koncept bank hněvu, který chápe v psychologicko-politickém kontextu. Hněv - toto v Homérově Iliadě ještě osudové a slavnostní slovo, které nestrpí odpor - se už v městských státech starého Řecka transformuje v thymós, tedy v sebevědomou pýchu a v úsilí o přijetí a uznání okolím. Od tohoto okamžiku přicházejí do hry zmíněné banky hněvu, jimiž jsou ve Sloterdijkově konceptu do počátku moderny velká monoteistická náboženství - přesněji křesťanství a islám. Od 19. století začínají přejímat jejich roli „kanalizátorů" hněvu radikální politické strany, především komunistické a fašistické, jimž se autor věnuje více než zmíněným velkým náboženstvím.
Sloterdijkovy banky hněvu mají dvojí charakter: rozhněvaní jedinci se již skoro tři tisíciletí mohou obracet na monoteistická náboženství, která jim za jejich morální chování, konkrétně za potlačování a sublimaci pudového hněvu, nabízejí odměnu v posmrtném životě. Od poloviny 19. století existují však i materiální banky hněvu - extrémně levicové revoluční strany inspirované učením Karla Marxe.

 

Křesťanský kompromis: mezi hněvem a láskou

V historickém pohledu zpět existuje pro Sloterdijka mezi monoteistickými náboženstvími a extrémními polickými stranami řada styčných bodů. Náboženství v minulosti nesloužila jen jako morální instituce, ale měla - a také ještě dnes mají - politickou dimenzi. Tím nemá autor na mysli jen současný islámský fundamentalismus. Jedním z posledních příkladů jsou známa slova G. W. Bushe o „Svaté válce" proti terorismu.
Křesťanství prodělalo v prvním tisíciletí po svém rozšíření transformaci - od prvotní dominance nevypočitatelného a permanentně rozhněvaného a trestajícího starozákonního Boha-otce do novozákonní podoby, která „vynálezem ďábla"(citát Sloterdijk), pozvedá trojjediného Boha do nejvyšších sfér a do role soudce. Autor provokativně shrnuje: teprve s nástupem ďábla do křesťanské teologie se dá hovořit o společných dějinách křesťanství a teroru.
V individuální sféře vynalezlo ve středověku křesťanství elegantní metodu odpustků, která transformovala strach z věčného ohně pekelného do obchodní sféry: placením odpustků bylo možno vykoupit se z hříchů mírnějším pobytem v očistci. Tento systém s elegantní lehkostí překonal bariéru mezi pozemskou existencí a posmrtným životem. Obchodem s posledními věcmi člověka vytvořila středověká církev pravzor „managementu s hněvem" pro extrémní politické strany minulého století. Sloterdijk pro tento obrat používá brilantní metaforu: Dante, putující peklem jeho Božské komedie, vidí u východu z pekla hvězdu. Při vstupu do 20. století vidí moderní poutník na zataženém nebi jen jedno světlé místo: neklidně blikající světlo hvězdy revoluce.

 

Komunistická světová banka hněvu

Marx a Engels formulovali Komunistickým manifestem projekt transformace hněvu z aktů neorganizované anarchie do jasné a přehledné dějinné perspektivy: proletářské revoluce. Ta měla být výrazem organizovaného furoru - rozhořčení jedince nad sociální nerovností se mělo „kanalizovat" do radikální politické strany. Takový individuální vklad do banky hněvu sliboval nemálo. Místo života v bídě úroky v budoucnosti, pomstu na vykořisťovatelích a krásné zítřky po vítězství proletářské revoluce. Sloterdijk s jemnou ironií komentuje: Jednotlivé energie musí být ve sběrnách hněvu shrnuty a koordinovány vizionářskou režií, aby se neopotřebovaly v drobných šarvátkách. Musí být investovány do grandiózních projektů revoluční budoucnosti.

Více než stostránková reminiscence komunistického hnutí je pro Sloterdijka nejen ironickým ohlédnutím z perspektivy jeho konceptu bank hněvu, mezi něž počítá nejen ruskou říjnovou revoluci, ale i fašistické lidové banky nacionalismu a Maovu psychopolitiku čistého furoru.

Poslední třetina 19. století nabízela podle autora tři různé způsoby hospodaření s explozivní sociální situací: anarchisticko-teroristický, komunisticko-centralistický a sociálně-demokraticky reformistický. Na prahu první světové války v srpnu 1914 ztroskotal třetí reformistický model na politicky vybičovaném nacionalismu - kapitál sociálního hněvu byl investován do chybných projektů. Autor si v této souvislosti neodpustil ironický bonmot: byl to doklad hospodářské kriminality sociálně demokratických stran.

Důsledkem tohoto reformistického krachu byla Leninova Třetí internacionála a z ní logicky odvozené podřízení jednomu vedení proletářského hnutí, a to vedení moskevskému. Strategie jediného vedení byla nejpozději zřejmá po masakru kronštadtského povstání v Leninově tezi: Boj proti barbarství nesmí uhnout před použitím barbarských metod.

Leninovy direktivy z prvního roku říjnové revoluce inspirovaly první fašistické iniciativy. Lze je shrnout následovně:

  • latentní nebo manifestovaná podřízenost vůdci
  • permanentní agitace
  • přenesení vojenských metod na hospodářskou produkci
  • rigorózní stranický centralismus a nenávist vůči jakýmkoli formám liberalismu
  • monopolizace veřejného prostoru pro stranickou propagandu
  • absolutní nedůvěra vůči individualismu, pluralismu a kosmopolitismu
  • použití tajné policie proti obyvatelstvu i aparátu strany.

Pro vývoj a stabilizaci všech komunistických systémů po dobytí moci hrála nejdůležitější roli správná „kanalizace" hněvu nespokojených mas. Sloterdijk říká: Ruská revoluce byla zachráněna občanskou válkou, Maova revoluce zase japonským vpádem do Číny. V době stalinismu nebyl živen hněv mas vnějším nepřítelem, jak tomu bylo při Hitlerově vpádu do Ruska, ale Stalin „geniálně" vynalezl kulaky jako hromosvod lidového hněvu.
Podobně si počínal i Mao, jehož „inovativní ideje" byly ještě mnohem drastičtější než Stalinovy čistky. Mao vynalezl totální guerillu - neustálou mobilizaci radikálních bojovníků proti obrovské mase málo motivovaných. Tak vznikla nejdříve kampaň velkého skoku a později kulturní revoluce, která byla rozpoutáním otevřeného boje mladých proti zbytku společnosti.

 

Diagnóza současnosti
Sloterdijk naznačuje, že komunismus je možno historicky považovat za sekularizovanou podobu křesťanské teologie hněvu nebo ho charakterizovat jako pokus o materialistickou transplantaci ideje boží říše. Vzestupující komunismus působil na své protivníky jako permanentní přízrak a vyvolával u nich paranoidní reakce, protože byl neustále schopen hrozit převratnou změnou existujících poměrů. Když se kapacita jeho hrozeb vyčerpala, byl vyřízen automaticky i jeho přízrak. K tomu autor podotýká: žádná animace na mezinárodních filozofických kongresech nepropůjčí této duté tykvi novou hrozivou sílu.
Přesto Sloterdijkova diagnóza současné situace nezastírá rezignaci: po krachu komunismu se na scéně politických idejí neobjevuje žádný přesvědčivý model. Ideologickou životaschopnost podle něho nemá v dnešním světě ani model extrémní pravice otestovaný ve třicátých letech ve fašistických „lidových bankách hněvu". Fašistická hnutí v předválečné Evropě byla sběrnami protestu, které vykazovaly výraznou podobnost s komunismem. Fašismus byl pokusem o socialismus v jedné zemi a to bez proletariátu a nároků na internacionalismus. Konkrétněji: zatavení obyvatelstva do jedné smečky sugerující jednotu národa, konstatuje Sloterdijk.

 

Co zbývá?

Co je na Sloterdijkově knize Hněv a čas nového? Změnou perspektivy, s níž zavedl model „bank hněvu", se historický vývoj objevuje v poněkud jiné perspektivě. Ideologie, ať už náboženské nebo politické, vykazují neočekávané podobnosti a chronicky známá fakta se ozřejmují v nových souvislostech.

Pro někoho to může být málo. Pokud mnohé z předmětu autorovy analýzy detailně znal nebo prožil a koncept bank hněvu považuje za příliš násilný, může se alespoň nadchnout Sloterdijkovým elegantním jazykem, který s neomylnou jistotou a přesností vytváří přesné a překvapivé metafory.
Z české perspektivy zaujmou především formulace, jimiž autor ironizuje úsilí tzv. západní nové levice (konkrétně Negriho a jeho žáků) nebo jimiž přesně postihuje současnou intelektuální setrvačnost světa idejí, který budí dojem konce dějin a konce ideologií. Odpovídající porci břitké ironie dostává v knize bezvýchodná nuda stále nesmyslnějšího globalizovaného kapitalismu, který - jako „bezradný artista v kupoli cirku" - nabízí stále nesmyslnější produkty a vyvolává virtuální potřeby, aby udržoval iluzi lesku a spokojenosti tohoto nejkrásnějšího ze všech možných světů.

Autor je publicista, žije v Německu

 

Peter Sloterdijk - Zorn und Zeit (Hněv a čas). Vydalo nakladatelství Suhrkamp ve Frankfurtu n. Mohanem 2006. Do češtiny byly dosud přeloženy jeho knihy Na jedné lodi. Pokus o hyperpolitiku (1997), Procitne Evropa? (1997) a Pluralita, skepse, tonalita (spolu s O. Marqardem, 1998).

Publikováno v Literárních novinách

Facebook komentáře