Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Nevybitá energie

Hodně se v minulých dnech hovořilo o fotbalových výtržnostech na stadionech, o ničení soukromého majetku, o dohodnutých místech, kde se fandové klubů sejdou, aby si ručně vyřídili, který klub je lepší.

Je mi už přes 80 let, a tak vzpomínám, jak jsme si vybíjeli přebytek energie my, poválečná mládež.

Bylo to v době, kdy země byla poničena válkou a lidé se radovali ze získané svobody.

  • nevybita-energie

Komunisté se za války, na rozdíl od buržoasních politiků, činili, a vypracovali dlouhodobý plán poválečné obnovy – Košický vládní program, který byl nakonec přijat.

Proklamoval zahraničně politickou orientaci na SSSR, konfiskaci majetku Němců, Maďarů a zrádců, potrestání kolaborantů, rovnoprávný vztah Čechů a Slováků, zřízení národních výborů, zásadní změny v hospodářské a sociální oblasti, i zákaz činnosti politických stran, které neobstály.

Na základě dekretů prezidenta Beneše z 24. 10. 1945 byly znárodněny doly, banky, pojišťovny, veškeré průmyslové podniky mající více než 500 zaměstnanců a vybrané podniky s více než 150 zaměstnanci (zejména v potravinářství). Celkem bylo znárodněno 3 000 podniků (vyrábělo se zde 75 % veškeré produkce). Byl znárodněn veškerý průmysl metalurgický, zbrojní, energetický, většina chemického průmyslu, velké závody spotřebního průmyslu. Ze znárodněných podniků byly od 1946 zřizovány tzv. národní podniky.

To vše se dělo se souhlasem naprosté většiny obyvatelstva a bylo to považováno za záruku toho, že už velký kapitál (jako dnes) nebude rozhodovat o osudu republiky. Po únoru 1948 se uskutečnila druhá vlna znárodňování. 28. 4. 1948 Ústavodárné národní shromáždění (ÚNS) schválilo zákony znárodňující všechny podniky nad 50 zaměstnanců, veškerý velkoobchod, zahraniční obchod a stavebnictví, o pár dní později přijalo ÚNS zákony o znárodnění polygrafického průmyslu, cestovních kanceláří, lázní, léčebných ústavů a nemocnic. Zbývající soukromý sektor byl ve své většině likvidován do roku 1950. Byly znárodněny nejen všechny drobné průmyslové závody, ale i převážná většina maloobchodu.

I dnešní představitelé KSČM uznávají, že mnohé bylo přehnané a že při tom došlo k četným křivdám.

Podstatou poválečného vývoje bylo převedení majetku do společenského vlastnictví, tedy do vlastnictví každého občana státu. To je podstata socialistické myšlenky, kterou novodobí zbohatlíci, ať už se majetku domohli poctivou prací, či podvody, neuznávají. Proto dští salvy pomluv a ohně na vše, co zavání socialismem, protože se bojí, že by o svůj majetek mohli opět přijít. Vybírají z minulosti jen to negativní, pojem socialista se stává sprostou nadávkou. Mají však v mnohém pravdu, protože kremelský model socialismu byl pro rozvinutou průmyslovou zemi, jakou byla ČSR, nepřijatelný a nevhodný. Bránil svobodnému rozvoji a iniciativě schopných. Vláda jedné strany považovala za hlavní úkol nepřipustit, aby ji a její kremelské poručníky někdo ohrozil, aby nedošlo ke „kontrarevoluci“. K té však nakonec stejně došlo: po r. 1989 se společenský majetek vrací do rukou domácích i zahraničních soukromníků. Přesto dosud užíváme vše pozitivní, co z té doby vzešlo. (Metro, dálnice, paneláky atp.)

Ale vraťme se k aktivitám tehdejší mládeže. Samozřejmě mezi ně rovněž patřila návštěva fotbalových a hokejových utkání, ale zejména masová účast na dobrovolných a neplacených brigádách. Existoval velký počet tzv. Staveb mládeže, kde se kluci i holky snažili manuální prací pomoci republice v jejím poválečném rozvoji. Za účast dostávali čestné odznaky, někde malou finanční odměnu. Dobrovolná brigáda byla určitým doporučením např. pro vysokoškolské studium. Sám vzpomínám na svou pomaturitní účast na výstavbě Nové hutě Kl. Gottwalda v Ostravě. Na směnu jsme chodili z ubytovny v útvaru a za zpěvu budovatelských písní. Pak jsme třeba celou noc vykládali pytle cementu z vagonů a nosili je do několik desítek metrů vzdáleného skladu. Na záda nám je z vagonu skládaly dívky, a tak se stalo, že již unavené pytel upustily, protrhl se, a cement mi zabetonoval oči.

Desetitisíce mladých se podílely brigádně na žních, na chmelu, na bramborách či řípě. Po práci byla zábava a jen málokdo litoval, že se brigád účastnil. Naopak, byli jsme na svou práci hrdí a naivně jsme věřili se spisovatelem Pavlem Kohoutem, že „zítra se bude, tančit všude, až naše vítězné vlajky rudé, na stožáry světa vyletí“.

V pozdější době už takové velké akce nebyly, ale lidé všech věků se podíleli na svépomocné výstavbě bytů, prodejen, kulturních domů apod. Tady se přetvářela státem podporovaná energie jednotlivců ve společensky prospěšnou činnost. Vznikla četná osobní přátelství a pocit sounáležitosti, který měl za následek, že si lidé ochotně vzájemně pomáhali, aniž by hleděli na finanční prospěch.

Každé společenské zřízení má své klady a zápory, i to nynější. Není mým úmyslem velebit minulost, ale snad jsem dal současníkům možnost nahlédnout do dávných let, o nichž se dnes mluví jen zle.

Ideály sociálně spravedlivé společnosti ovládaly náš život.

A já se ptám: jaké ideály má mládež dnes?

Ivo Krieshofer

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře