Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Volby v SRN 2009: „Yes, we gähnen!“

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • nemecky-volby
Touto anglicko-německou parafrází Obamova volebního hesla označil „hlas řadového občana", jak se německý masový bulvár Die Bild s oblibou rád tituluje, finální předvolební televizní debatu Merkelová versus Steinmeier.

Tentokráte dokonce trefil do černého, je ovšem otázkou, kde hledat důvody oné politické nudy, která občana nutí k zívání. K odpovědi se dostaneme v závěru této úvahy, nejprve se ale věnujme jednotlivým aspektům německých voleb 2009. Pokusíme se k nim přiblížit nejen na politické, ale i na psychosociální rovině.

 

Stranické mýty, volební stereotypy

Politická analytička Renate Köcherová prohlásila krátce před volbami v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung (9. září), že poklidná předvolební kampaň zdaleka nevylučuje volební překvapení. Ale přišel odliv voličů dvou velkých stran (CDU/CSU, SPD) a nárůst hlasů pro „malé" strany (FDP, Levice, Zelení) nečekaně? A především: došlo tím na německé politické scéně k překvapivým změnám?

Aby bylo zřejmé, co se pod titulkem ‚volební stereotypy' skrývá, musíme uvést několik statistických údajů. Nejprve o Unii a Sociální demokracii.

Část jejich hlasů dostaly menší strany, skoro 1/3 se stala nevoliči. Při pohledu do minulosti zjistíme, že s onou „pastí" velké koalice, kterou do nekonečna omílala masová média, na vysvětlení úbytku jejich hlasů nevystačíme. SPD a CDU/CSU platily v poválečné historii Spolkové republiky za garanty sociálního míru, jejich obecný konzens se nazýval sociální tržní hospodářství. Jednalo se o průsečík sociálně-demokratického a křesťansko-sociálního myšlenkového proudu, který v době 50. až 80. let minulého století konstituoval tzv. politický střed. Ten měl konkretní sociálně politický obsah a znamenal tedy něco zcela jiného než současná politická nirvána globálního neoliberalismu. FDP se tehdy chápala jako strážkyně liberálních svobod a garant kontinuity tzv. východní zahraniční politiky i po převzetí moci Unií na čele s Helmutem Kohlem v roce 1982. Její sklony k ekonomickému liberalismu byly vyvažovány jednak sociálně orientovaným křídlem uvnitř strany, jednak obecným národním konzensem v otázce sociálního státu.

Shrneme-li obecná klišé tehdejší doby, potom by asi zněla takto: SPD symbolizovala politiku odzbrojení a sociální spravedlnost, CDU tradiční rodinné hodnoty a hospodářskou kompetenci. O osud sociálního smíru si nedělal starosti nikdo, ten byl úhelným kamenem programu obou lidových stran, a existence sociálního státu byla zakotvena  v německé „ústavě" (Das Grundgesetz). Počátkem 80. let navíc vstoupili do reálné politiky Zelení, jejichž tehdejší program spojoval pacifismus s požadavkem radikální sociální a ekologické přestavby společnosti.

Na tomto pozadí je zřejmé, jaký dramatický vývoj prodělala německá politická scéna od přelomu 80. a 90. let. Obě unionistické strany a SPD nyní reprezentují 56,8 procenta odevzdaných hlasů, v roce 1994 to bylo plných 77 procent. Ještě dramatičtěji se jeví situace těchto dvou stran v relaci ke všem oprávněným voličům. V roce 1972 reprezentovaly 82 procent, v současnosti je to pouhých 38,1 procenta.

Zaměřme se nyní na přesuny hlasů uvnitř politického spektra i mimo něj. Začneme stranou, která utrpěla největší ztráty - SPD. Oproti roku 2005 jí uniklo více než 6 milionů tzv. druhých hlasů. Podle televiznich stanic Phoenix a Tagesschau odešlo sociální demokracii na 540 000 k FDP, 890 000 k Unii, 1 220 000 k Levici, 890 000 k Zeleným a 1 860 000 k nevoličům. Největší ztráty zaznamenala právě mezi její tradiční klientelou - námezdními pracujícími a nezaměstnanými. FDP získalo o 1,7 milionu více než před čtyřmi lety, z toho cca. 1 milion od CDU/CSU, Zelené volili nejčastěji lidé mladší 30 let.

Zbývá Levice. Ta dostala oproti minulým volbám takřka 2,1 milionů hlasů navíc, čímž se stala čtvrtou nejsilnější parlamentní silou. Vzhledem k tomu, že ještě nedávno byla v západním Německu mimo politickou hru, se jedná zejména po psychologické stránce o klíčový okamžik, jak pro tuto stranu, tak i pro Německo jako takové.

Tyto na první pohled velké změny jsou ovšem dramatické pouze uvnitř stranického spektra - lidově řečeno v boji o tučně dotované prebendy. Podíváme-li se na celou záležitost z hlediska „funkčnosti" systému neoliberálního modelu, neznamenají krátkodobě zhola nic. Oprostíme-li se od verbální kategorizace na levici a pravici, která ve vztahu k CDU/CSU, SPD, FDP a Zeleným již dávno ztratila smysl, zjistíme následující. Všechny tyto strany tvořily během 90. let černo-žlutou, červeno-zelenou a černo-červenou koalici a jsou tedy zodpovědné za prosazení neoliberální politiky a její postupnou militarizaci. Jedinou reálně existující politickou sílu zastoupenou ve Spolkovém sněmu, která stojí mimo tuto systémovou platformu, představuje Levice.

Jak si tedy vysvětlit, že při narůstající krizi a jejím tíživém sociálním dopadu občané přesto volí strany, které v předvolebních projevech chtějí napravovat to, co samy způsobily? Jak je možné, že ze tří stran, které byly v posledních osmi letech přímo zodpovědné za bourání sociálního státu a válku v Afganistánu (60 procent občanů je proti), za stoupající počet nezaměstnaných a dramatický nárůst nízkovýdělkového sektoru, jednou větou za největší přerozdělení majetku zdola nahoru v dějinách SRN, byla dramaticky potrestána de facto pouze jedna? Jak je možné, že FDP, o které se všeobecně ví, že chce přerozdělovat ještě více, zaznamenala rekordní volební výsledek? Kde hledat na pozadí masových protestů a všeobecné nespokojenosti vysvětlení?

Konzervatismus německého voliče nespočívá ani tak ve vztahu k politickému programu, jako spíše v jeho přístupu k volbám - v metodě volby. Oč byla předvolební kampaň chudší na konfrontaci různých politických programů, o to víc se v ní našlo sugestivní oživování mýtů z minulosti. Unie sugerovala hospodářský rozvoj Erhardtovy éry, FDP čerstvou liberální dynamiku, Zelení možnosti růstu ekologicky orientovaného hospodářství. Nepřekonatelným zážitkem byla jedna z předvolebních reklam SPD. Slibovala v ní všechny ty sociální jistoty, které během éry Schrödera a jeho nástupců spolu se Zelenými a Unií zlikvidovala. V pozadí byla fotografie F.-W. Steinmeiera - ze 70. let, s dlouhými vlasy.

Souhrně lze říci, že zatímco nová koalice staví na mýtu tzv. hospodářského zázraku z 50. let, Zelení těží především z minimální zkušenosti mladých voličů se sociální realitou a z toho, co by se dalo nazvat „Starými pověstmi zelenými". Navíc se jedná o myšlenkové stereotypy v době, kdy se národní politika nechala nadnárodním kapitálem zbavit své aktivní společenské role, kdy je ale zároveň nucena hledat nové legatimační mechanizmy, kterými by si udržela přízeň občanů. Skončila doba paradigmat, nastal čas mýtů.

 

Evropská realita

Vraťme se na okamžik k volební katastrofě SPD a výše uvedené statistice o úbytku jejich hlasů. Drtivou část těch, kteří se k ní otočili zády, tvoří přeběhlící k Levici a nevoličům. Připočteme-li k tomu odliv k Zeleným (v této souvislosti je nutné připomenout zřejmou orientaci mladých voličů na zelený ideál, nikoliv zelenou realitu), potom lze konstatovat touhu po systémové změně uvnitř sociálně demokratického voličstva. Pokud německá Sociální demokracie nechce klesnout ještě hlouběji bude muset provést radikální personální a programovou obrodu, nejen kosmetickou úpravu. Ta ale bude daleko složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Z hlediska hodnověrnosti celého procesu bude muset být tématizován vztah k postmaastrichtské EU a Lisabonské smlouvě. Tento úkol čeká ostatně s různým důrazem na jednotlivé problematické úseky evropského vývoje i ostatní strany - za předpokladu, že budou chtít do budoucna zachránit jádro své ideové identity.

Proměna obsahu pojmu ‚politický střed' šla ruku v ruce s tím, co se obecně - a naprosto nereflektovaně! - nazývá evropskou integrací. Bylo by bezesporu záslužnou politologickou prací empiricky prozkoumat souvislosti mezi vývojem Evropské unie od počátku 90. let a vnitrostranickými procesy uvnitř etablovaného politického spektra včetně personálních změn, zejména vznik tzv. moderní levice. Z vedení všech parlamentních stran byly vytlačeny ty osobnosti, které reprezentovaly autentické hodnoty jednotlivých myšlenkových proudů, odmítaly militarizaci německé politiky a které se zasazovaly za nedotknutelnost poválečného sociálního modelu Spolkové republiky. Klíčovým bodem při „návratu ke kořenům" bude problém vztahu evropské legislativy a národní politiky. Nikdo totiž není ochoten před voliči přiznat diskrepanci mezi nárokem (a zároveň ústavním úkolem!) politických subjektů / stran reprezentovat vůli občanů a v jejich zastoupení aktivně utvářet národní společenství a reálnými možnostmi, které k tomu dává Evropská unie. Jednoduše řečeno: evropské směrnice, direktivy a zákony natolik zúžily prostor reálného politického spektra, že se programová pluralita stává imaginárním pojmem. Ironicky by se dala popsat jako volba mezi šrotovným a žonglováním s daněmi.

Závěrem prognoza do budoucna. Tábor nevoličů při spolkových volbách narostl o 7 procent, na úrovni zemských voleb je úbytek voličů ještě dramatičtější, nezájem o evropské volby je všeobecně znám. Národní volby tedy i nadále představují nejsilnější identifikační mechanismus občana s demokratickým státem. Problém je v tom, že jejich reálná politická hodnota již dnes neodpovídá tomu, co občanům sugerují „moderní" strany středového mainstreamu. Je otázkou, jak bude lid, podle ústav národních států politický suverén, reagovat, až mu tato skutečnost dojde. Jedna z možností je další nárůst těch, kteří k volebním urnám nepůjdou, druhá posilování dosavadní „pravé" i „levé" politické periferie.

V několika evropských zemích tento proces již započal - „napravo od středu" pod vlajkou vulgárního nacionalismu. Německý volič zatím vyčkává, situace je ale pod pokličkou zdánlivého klidu dramatičtější než by se na první pohled mohlo zdát. Další vývoj bude záviset především na tom, jak se ony dvě velké lidové strany (Volksparteien), SPD a CDU / CSU, postaví k vlastním kořenům. Zda budou reprezentovat lid ve smyslu německé ústavy a nebo zda budou i nadále fungovat jako převodové páky bruselských direktiv.

 

Lehce zkrácená verze tohoto textu byla publikována v Literárních novinách

Facebook komentáře