Svět se mění velmi rychle. Spolupráce je možná.

Všichni chtějí přestoupit do klubu AIIB

Čína právě oznámila start Asijské banky pro investice do infrastruktury (Asian Infrastructure Investment Bank, AIIS). Jde o přímou konkurenci Světové banky, kterou ovládají Spojené státy. Přes naše protesty se Británie, Francie, Itálie i Německo hrnou, aby podepsaly ustavující chartu nové instituce. Jižní Korea a Austrálie je možná budou rovněž následovat.

Naši spojenci se už těší na kontrakty, které mají pomoci vybudování nové „hedvábné stezky“ z Asie do Evropy. Jenže AIIB bude mít startovní kapitál ve výši padesáti miliard dolarů – což je jen plivnutí oproti obrovské částce tří až čtyř bilionů v hotovostních rezervách, na kterých Čína zatím stále sedí. Kde myslíte, že je získala? Samozřejmě – za léta přebytků v obchodní bilanci – které svou ekonomickou politikou „vyfoukla“ Spojeným státům.

Západní spojenci se houfně připojují k nové Čínou vedené Asijské infrastrukturní rozvojové bance (AIIB), zatímco Spojené státy a Světová banka sedí na postranní čáře a poučují je o „patřičné“ finanční kontrole.

Tak to tu máte. Washington rozpoutal úplně zbytečnou potyčku s Čínou kvůli údajně vůbec spory nevyvolávajícímu tématu rozvoje infrastruktur, protože US neunesly fakt, že nadnárodní instituce pod tradiční US dominancí jsou vytlačovány ambicemi točícími se kolem Číny, a v té potyčce podlehly. Avšak Bílý dům teď zjevně bude dokazovat, že i když nemůže vyhrát válku o dolary na rozvoj infrastruktur, tak pořád ještě může vyhrát válku bojovanou kulkami, důkazem čehož jsou ty „šiky“ vojáků a bojových vozidel rozmístěných u ruských hranic.

Přidejte si MMF na dlouhý seznam těch, kdo zřejmě s Británií sdílí názor, že přidat se k Čínou vedené Asijské bance investic do infrastruktur je „bezkonkurenční příležitost“, neboť Christine Lagarde říká, že její instituce nejenže vidí ve spolupráci s AIIB „ohromnou“ příležitost, ale také tuto možnost „s potěšením“ prozkoumá.

Mezitím si údajně chystá přihlášku do AIIB podat také Švýcarsko, které je tak na jedné lodi s Indií, Indonésií a Novým Zélandem. Pro připomínku, uzávěrka pro žádost je do konce tohoto měsíce a vypadá to, že krok Británie, která se stává zakládajícím členem, náhle z AIIB udělal nejlákavější klub na světě. Čeká se, že od Austrálie přijde zdvořilé „kvalifikované ano“ zítra.

Tajemník banky Jin Liqun říká, že do uzávěrky o členství požádá 35 zemí, uvedl ale, že US se nemají čeho obávat od této instituce, o níž vysvětloval, že není konkurentem ADB, ale spíše je to „štíhlý, čistý a zelený“ talentovaný nadnárodní skaut, kterého podporují všichni kromě Washingtonu. Není se od ní čeho bát.

I přes Jinovy smířlivé poznámky v tom není možné nevidět to, čím AIIB skutečně je, tedy odklonem od US hegemonie.

Ekonomická spolupráce Číny v Africe

Když padala Berlínská zeď, nikoho ze Západu by nečekal, že Čína ovládne Afriku.  V osmdesátých letech dosahoval vzájemný obchod mezi Čínou a Afrikou jen jedné miliardy dolarů ročně. V roce 1999 už to bylo 6,5 miliardy, v roce 2005 39,7 miliardy a v roce 2011 166,3 miliardy. Když si politici v USA a Evropě, kteří po vyhrané studené válce žili pod chimérou „vítězného konce dějin“, konečně všimli, že čínský drak bere Afriku pod svá křídla, začali mluvit o neokolonialismu. Což zní z jejich úst obzvláště pikantně.

Číňan přemýšlí v kategoriích vzájemně prospěšného obchodu. Říše středu je hladová po surovinách, aby mohla pokračovat ve svém ekonomickém rozmachu, a černý kontinent je nadupaný ropou, kovy, dřevem i zemědělskými produkty.

Zároveň jako chudý region téměř bez průmyslu žíznil po levném spotřebním zboží a strojírenství, které východoasijská továrna chrlí ve zběsilém tempu. Výsledkem těchto fakt je oboustranně prospěšná symbióza, která „beznadějnému“ koutu planety zajistila v novém tisíciletí každoroční hospodářský růst o 5 procent a Číně od roku 2008 roli největšího obchodního partnera Afriky.

Číňané právě vzpomínky na koloniální pokoření, které rozvrátilo tradiční africkou společnost, rádi využívají. Dávají za vzor, jak po desetiletích bělošské nadvlády se sami dokázali vzpamatovat bez knížecích rad ze západu a hlavně bez zavádění demokracie, což je pro mnohé černošské lídry lákavý model k zopakování.

Afrika ani tak nepátrá po nějakých politických modelech, vyhledává vzájemně prospěšnou ekonomickou spolupráci a k tomu je Říše středu ideálním partnerem.

Mezi Čínou a východoafrickými zeměmi existuje spolupráce založená na rovnosti a vzájemném prospěchu.

Čína navrhla projekty za 750 milionů USD na podporu zemědělství a za 50 milionů USD na podporu malých a středních firem. Je ovšem kritizována za jasné zaměření se na nerostné suroviny a za špatnou kvalitu svých stavebních projektů. Africké země, které samy nemají dost peněz a vzdělaných pracovníků, ovšem "pomoc" z Číny vítají.

Čína nově investuje miliardy do železnice

Čínský premiér Li Kche-čchiang nedávno v keňské metropoli Nairobi podepsal předběžnou dohodu o spolupráci s východoafrickými státy na výstavbě nové železniční dráhy. Čína by měla zaplatit 90 procent nákladů na první fázi výstavby keňského úseku, zhruba 3,8 miliardy dolarů (asi 76 miliard Kč), informoval server BBC.

Trasa plánované železnice povede z Mombasy na pobřeží Indického oceánu do Nairobi a dál přes Ugandu do Rwandy a Jižního Súdánu. V Keni má nová železnice nahradit úzkorozchodnou dráhu postavenou před více než sto lety v období britské koloniální nadvlády.

Změny režimů vyjdou z „módy“, budou příliš drahé

Po téměř dvou stoletích politického a ekonomického vměšování do Latinské Ameriky pod zástavou Monroovy doktríny (1823), do velké míry vyplněných změnami režimů, se US musí nakonec smiřovat s realitou, že jejich vliv už nejenže uvadl, nýbrž se rovnou vytratil. Nejen u národů, které se třeba uchýlili k nějaké socialistické politice, nýbrž i u ostatních národů. Nedávný pokus US přimět ostatní republiky v regionu, aby venezuelskou (Madurovu levičáckou vládu) označily za bezpečnostní hrozbu, nejenže narazil na odpor od Unie jihoamerických národů (UNASUR) sestávající z dvanácti zemí, ale v podstatě přivodil konec jedné éry. Teď už je velice nepravděpodobné, že by tajnůstkářské úsilí CIA na způsobování změn režimu v Latinské Americe našlo nějakou podporu; určitě ne takovou podporu, jakou to mělo v minulosti.

Na urgentním summitu Bolivárijské aliance lidí naší Ameriky (ALBA) v Caracasu, který měl na programu americkou agresi proti Venezuele, bolívijský prezident Evo Morales varoval, že USA za vše draze zaplatí. V případě americké invaze do země bude Bolívie Venezuelu bránit.

"Bolívie je milovaným dítětem Simona Bolivára a je připravena o tuto zem bojovat a odvrátit jakoukoliv agresi Spojených států proti Venezuele," řekl Morales. Bolivijský lídr zároveň Obamu vyzval, aby se za svůj dekret, který označil Venezuelu za hrozbu americké národní bezpečnosti, omluvil.

Zástupci členských zemí ALBA americký dekret odsoudili.

Éra používání změn režimu jako zbraní masového klamu selhává.

Základ čínské strategie a Evropa

 Evropské státy, tedy alespoň některé z nich, jasně chápou, že AIIB představuje základ čínské strategie Nové hedvábné stezky, jejíž nedílnou součástí je i Rusko. Někdejší francouzský premiér Dominique de Villepin na počátku března v podnikatelském listu Les Echos konstatoval, že Hedvábná stezka nabízí Evropě příležitosti k lukrativním dohodám ve sféře dopravy a městských služeb. „Je nyní úkolem zmobilizovat Evropskou unii a její členské státy, ale také místní správu, obchodní komory a podniky, nemluvě o univerzitách a think-tancích,“ napsal Villepin. Podle jeho slov je Hedvábná stezka „politickou vizí, která otevírá evropským zemím dveře k obnovení dialogu s partnery na asijském kontinentu, který by mohl kupříkladu pomoci najít flexibilní projekty mezi Evropou a Ruskem s cílem stabilizovat Ukrajinu. Vazby mezi Východem a Západem ale musejí být teprve pevně navázány.“ Zdá se, že Villepinův „pokusný balónek“ splnil svůj účel, protože nic třeskutého nenásledovalo, a tak je zřejmé, že přinejmenším Paříž jasně vnímá posuny geopolitiky: nejprve francouzský prezident Francois Hollande označil Rusko za „spřátelený stát“ a francouzský energetický koncern Total nyní už chce svůj nový projekt v ruské Arktidě za celkem 27 miliard dolarů částečně financovat z půjček od čínských bank v místních měnách a eurech.

 Evropa, přinejmenším podle Villepinova článku, chápe, že vstupem do AIIB napomůže především čínským (a ruským) zájmům, protože banka bude zajišťovat především „pružný rámec, který může pomoci řešit problémy, jimž Čína čelí“, ale na druhé straně „v nejistém a vratkém finančním světě je nezbytné přijmout ten správný přístup k dlouhodobým projektům užívajícím mnohostranné nástroje“, vysvětluje někdejší francouzský premiér. Jinými slovy, čínská ekonomika sice aktuálně netrhá rekordy růstu, ale ta americká je na tom mnohem hůř.

S Villepinem očividně souhlasí i německá kancléřka Angela Merkelová, podle níž je Čína nejen nejdůležitějším obchodním partnerem mimo Evropu, ale i nejdůležitějším partnerem při vývoji moderních technologií. Přičteme-li k tomu německý a francouzský nesouhlas s americkou vizí, v níž si to má Evropa kvůli Ukrajině vojensky „rozdat“ s Ruskem až do vzájemného zničení, zatímco USA budou z pozadí vše řídit a uchovají si své kapacity (při současném nárůstu zisků amerických zbrojovek), jsme svědky „vnitrozápadního“ konfliktu. Na jednu stranu je zřejmé, že z celé ukrajinské krize nejvíce těží Čína, což je logičtější ve chvíli, kdy se nabízí vysvětlení celé ukrajinské krize jen jako americké snahy překazit vlivnou rusko-německou mocenskou osu. Vždy se v takových případech směje třetí. Pokud se ale k Hedvábné stezce a západnímu úprku do AIIB přidá ještě BRICS, lze očekávat nové mocenské rozvržení planety. Pokud totiž asijsko-ruský „Marshallův plán“ (Čína se tomuto označení brání) zachrání Evropu, která se starými poučkami a pod diktátem „finančních trhů“ není s to se vyhrabat z krize a přežívá jen na úkor ostatních, vznikne zcela nové paradigma.

 Je zvláštní, ale možná jen příznačné, že Obamova administrativa vývoj nestíhá a na dosud věrné spojence/vazaly už nemá takový vliv, jako ještě donedávna. Budoucí – a nepříliš vzdálená -- konfigurace světa se tvoří úplně někde jinde. Peking nikomu nevyhrožuje vojensky, nikam neposílá vojenské kolony, aby si „získal sympatie“ domorodců, naopak, nabízí všem státům podíl na „stovkách“ projektů.      

 Jinými slovy, v současnosti se ve skutečnosti nevede diskuse o tom, zda Čína zkolabuje, ale kde skončí dosavadní západní velmoci. A jak bude vypadat svět za pět, deset, dvacet let.    

Docentka Ilona Švihlíková ve své nové knize Přelom, pokládá následující otázku:

Bude pokračovat naplňování „Černého scénáře“, nebo se vývoj obrátí směrem k vizi „Velké transformace“?

Svět se mění velmi rychle. Spolupráce je možná a naděje zůstává.

Zdroj: http://www.literarky.cz/politika/svet/19568-evropsky-zapad-zamiil-na-insky-vychod

http://www.reformy.cz/zpravy/zmena-rezimu-selhavajici-americka-zbran-mezinarodniho-klamu/?utm_source=rss&;utm_medium=rss&utm_campaign=zmena-rezimu-selhavajici-americka-zbran-mezinarodniho-klamu

 http://zpravy.idnes.cz/cina-kolonizovala-afriku-na-ukor-usa-a-evropy-fam-/zahranicni.aspx?c=A140822_132344_zahranicni_jav

http://wertyzreport.com/clanek/evo-morales-budeme-venezuelu-branit