Liberalismus jako náboženský směr. Krysí závody. Chytili jste se?

Carl Gustav Jung byl švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Jung má významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie. Byl nejcitovanějším psychologem ve 20. století.

Právě C. G. Jung si povšiml skutečnosti, že každý člověk má v sobě náboženské cítění, které se projevuje různě. U věřících lidí se projevuje toto cítění otevřeně, u ateistů se projevuje třeba vírou v ideály pokroku nebo vědy, které ačkoli často nemají nic společného s náboženstvím dostávají formu náboženského uctívání. Jako dobrý příklad poslouží víra osvícenců v rozum jako řešení všech problémů nebo víra pozitivistů ve vědeckotechnický pokrok jako spásy lidstva.

Podobný vztah mají někteří lidé k liberalismu. Má to být jakýsi posvátný princip, který vše uvede na pravou míru. Stát nebude obtěžovat podnikavé jedince a ti co nejsou schopni bojovat o místo na slunci „přirozeně" zanikají a tím nejsou přítěží pro společnost. Díky konkurenčnímu boji budou na trhu jen ty nejlepší výrobky a ceny a tím budou zákazníci přivedeni do konzumního ráje. Má dokonce i svá neviditelná a svou podstatou metafyzická božstva jako Ruka trhu, která i u nás těm správně vzývajícím uděluje vily ve Švýcarsku či tučná bankovní konta. Ekonomický systém s trhy a působící neviditelnou rukou trhu je v Bohatství národů traktován jako nebeský systém. Zatímco ten je držen pohromadě gravitací, pojítkem ekonomického systému v nejvyšším stadiu společenského vývoje – společnosti založené na spolupráci a směně – je neviditelná ruka trhu. Existence neviditelné ruky trhu, která lidi vede na cestě za vlastním prospěchem, prospívá veřejnému zájmu (Lucová 2001, 56).

Málokoho by napadlo, že liberalismus má v sobě ukryt metafyzické prvky již ve svém zárodku. Nezapomínejme,že náboženství opravdu často působí spíše jako opium, než cokoli jiného. Ostatně ona netolerance a vehementnost s jakou si liberalismus razí cestu, je podobna fanatickému šíření nějakého náboženství. Věřící liberálové jsou obvykle ortodoxní. Debata s nimi není dost dobře možná, neboť všichni nevěřící jsou nerozumní, protože nechtějí přijmout jediné a „přirozené" uspořádání společnosti, které je jediné dobré pro všechny. Neznají kompromisu ve své věrouce. Kdo není s nimi je buďto komunista, nebo zmatený socialista, který nerozumí ekonomii. To, že ekonomové nerozumí člověku jako takovému a ani se o něj nezajímají, pokud v tom nehraje roli zisk, zjevně není překážkou k tomu, aby právě tito lidé určovali směr jakým se má společnost vydávat.

To pak vysvětluje necitlivost liberálů k jiným náboženstvím a chybění jistého druhu etického cítění.

I liberální svoboda slova má své meze: Do Charlie Hebdo se pouští bývalý editor i papež.
Útok na francouzský týdeník Charlie Hebdo byl označován jako útok na svobodu slova. S tím ale nesouhlasí zakladatel i bývalý editor Henri Roussel a také papež František.

Zakladatel a bývalý editor Henri Roussel vyjádřil pochybnosti nad zabitým editorem Stephanem Charbonierem. Roussel jej obvinil ze smrti novinářů a řekl, že hrál nebezpečnou „hru nadřazeného" zvláště po žhářském útoku na redakci v roce 2011. „Co jej nutilo zatáhnout tým do takového přehánění? Neměl to dělat, v září 2012 to ale udělal znovu." napsal pro Nouvel Observateur. „Domnívám se, že jsme byli blbci, kteří podstoupili zbytečné riziko....Několik let, dokonce i dekád, to byla provokace a jeden den se obrátila proti nám."

Roussel také prohlásil, že management týdeníku a zvláště editor Philippe Val týdeník proměnili v „sionistický a islamofóbní orgán." A to zvláště po incidentu v roce 2009, kdy týdeník vyhodil politického karikaturistu Maurice Sineta kvůli kresbě, která zesměšňovala vztah syna bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho s bohatou židovkou. Sinet komentoval šířící se zprávy o tom, že Sarkozyho syn Jean se chce překonvertovat z katolicismu na judaismus, aby si z finančních důvodů vzal židovku. Val se urazil a požádal Sineta o omluvu. Následně čelil obviněním ze antisemitismu a podněcování nenávisti a čelil žalobě Mezinárodní ligy proti rasismu a antisemitismu.

Do Charlie Hebdo se opřel i papež František. I když ve čtvrtečním prohlášení útok na magazín odsoudil jako úchylku, odsoudil i nejnovější karikatury týdeníku. „Existují hranice. Každé náboženství má svou důstojnost. Nemůžu si utahovat z náboženství, které respektuje lidský život a osobu...„Pokud by někdo urazil mou matku, taky by dostal pěstí do nosu."

Na svém blogu se tedy zamýšlím zda je skutečně nutné zesměšňovat to či ono náboženství. Rád bych napsal, že Listina základních práv a svobod v článku 9 hovoří o tom, že každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání.
Je holým faktem, že svoboda náboženského vyznání a přesvědčení může podléhat omezením, které jsou stanoveny zákony a které jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti...

Z historie známe, že křesťanství bylo ve své době šířeno mečem...Řád templářů toho byl názorným příkladem.
Původním úkolem řádu bylo zajistit bezpečnost pro zástupy poutníků z Evropy, putující z přístavu Jaffa do Jeruzaléma po jeho obsazení. Řád natolik zesílil, že se začal účastnit bitev, čímž se jeho původní poslání změnilo na ochranu celého nově založeného Jeruzalémského království proti nepřátelským muslimským sousedům.

Neúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi.

Chtělo by se říci, že dnes jsme svědky dalších křižáckých výprav na Blízký východ. Vím, mnoho lidí se mnou nebude souhlasit, Junga nazvou bláznem, mne zmateným pisálkem atd. Dle libosti. Bohužel je to ale můj osobní pohled na věc a nenutím nikoho, aby mé postřehy sdílel, zároveň se nikoho nepokouším urážet kvůli jeho vyznání... článek je psán za účelem krátkého zamyšlení nad tím zda my všichni se tak trochu nestáváme otupělými cynik, pro které niterné hodnoty druhých lidí naprosto nic neznamenají.

"Já samozřejmě nesouhlasím s tím teroristickým činem, nejsem ani proti vydávání toho časopisu, myslím, že ke svobodě patří, je to daň za svobodu, že vycházejí i takovéhle časopisy, ale jsem proti tomu, aby se z něho dělal symbol naší kultury," vysvětlil Halík, proč práci časopisu nezavrhuje, ale proč zároveň napsal článek s titulkem: Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost. Příspěvek vyvolal vlnu nesouhlasné kritiky.

Například komentátor Lidových novin Martin Zvěřina Halíkovi vysvětluje, že označovat se veřejně jako "Je suis Charlie" nelze vykládat jako schvalování veškerého obsahu časopisu za posledních 40 let, jde o symbolickou identifikaci s oběťmi nepřípustného násilí.

Podle Halíka, filozofa a religionisty, který se dlouhodobě věnuje dialogu mezi náboženstvími, totiž Charlieho karikatury znevažují posvátné symboly: "Když jsem viděl karikatury časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejenom jako urážku posvátných symbolů tu židovství, tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury," uvedl nositel Templetonovy ceny za rok 2014, které se přezdívá Nobelova cena za náboženství. Podle Halíka je touto hodnotou úcta k druhým, která není nižší než svoboda tisku.

Teolog Halík nevidí svět černobíle. "Jestliže říkám NE těm teroristům, a to říkám naprosto vážně, tak to neznamená, že říkám ANO všemu, co dělali ti redaktoři," podotkl Halík. Tohle jsou podle něj dva extrémy, mezi nimiž je "prostor pro slušné lidi, kteří říkají naprosté NE terorismu, ale říkají, že urážet druhé lidi je také nesprávné".

Jakkoli s panem Halíkem mnohdy nesouhlasím v tomto pohledu vedoucího k úctě mezi lidmi se k jeho názorům přikláním.

Podle Halíka karikaturisté satirického časopisu v řadě případů překročili hranici slušnosti. Tu prý musí rozpoznat především autoři sami, protože není zcela definovatelná zákonem: "Existují zákony ve Francii, podivné zákony, které zakazují nosit islámské šátky, zakazují nosit křesťanské kříže do školy, židovské jarmulky, někdy je tam tlak i na to, aby se nevystavovaly betlémy, aby tyto symboly neurážely muslimy. A zároveň je možnost, aby se muslimové uráželi karikaturami proroka Mohameda," podotkl Halík s tím, že v tom vidí něco nezdravého.

Jen bych dodal, že mi připadá celá naše Západní společnost poněkud nezdravá, bezcitná a neschopná se vcítit do druhých lidí.

Nejsem žádného vyznaní, nemodlím se, nejsem angažován politicky, neúčastním se krysích závodů a snad právě proto úpadek naší Západní civilizace jsem schopen pozorovat a citlivě intuitivně i vnímat. Myslím, že naše víra v něco vyššího a svým způsobem obohacujícího, byla nahrazena vírou v pokrok, liberalismus s neviditelnou rukou trhu a nekonečným zvyšováním HDP s vidinou osobního bohatství. Kdo přistoupí na tuto hru stává se účastníkem krysích závodů. Krysy běhají na svém kolotoči do padnutí.

Náš současný systém stojí na principu trvalého růstu výroby a logicky také spotřeby. Kdo má víc, nebo kdo je výš (ve společenské, podnikové či jiné hierarchii), je zpravidla ten úspěšnější a obdivovanější. Potřeba úspěchu a obdivu je zakódována do nejistého lidského ega, které potřebuje ujišťovat, soutěžit, vyhrávat a získávat obdiv. A tak se snažíme vyškrábat se na vyšší a vysoké posty a také vydělat hodně peněz. Za ty si pak kupujeme věci, které v podstatě nepotřebujeme, abychom předehnali lidi, které většinou nemusíme. A zpravidla platí staré moudro, že s jídlem roste chuť, a tak čím víc vyděláme, tím víc utratíme. Najednou máme pocit, že potřebujeme věci, o kterých jsme včera ještě ani nevěděli.

Čím víc věcí potřebujeme, tím víc peněz musíme vydělat. Čím víc peněz musíme vydělat, tím více času trávíme prací. Čím více jsme v práci, tím méně času máme na lidi a aktivity, které nás skutečně naplňují a baví. A tak je to neustále dokola. Kolotoč: nákupy – peníze – práce – další nákupy – víc peněz – víc práce – méně radosti. A jedem, jako ta krysa... Odtud tedy termín „krysí závodění".

Pokud jste v tomto krysím kolotoči pak nemáte čas na empatii, lásku, porozumění. Jste závodník, který nemá na nic čas, nevidí kolem sebe. Vidíte jen svou dráhu, svůj kolotoč. Na sklonku svého života pak poznáte holou skutečnost. Poznáte, že nic z toho co máte a vlastníte jste ve skutečnosti nikdy nepotřebovali...

Realizace individuálního egoismu nevede k míru a harmonii; znamená slast z vlastnictví a nikoli sdílení; důsledkem je chtivost a cílem je mít; člověk nemůže být nikdy spokojen - závidí těm, co mají víc, a má strach z těch, co mají méně.

Pěkně na toto téma píše na svém blogu pan Tomáš Hajzler. Krysí závod. Běžíte ho také? http://blog.tomashajzler.com/clanek/krysi-zavod-chytili-jste-se

Zdroje:
http://wertyzreport.com/clanek/i-svoboda-slova-ma-sve-meze

http://blog.tomashajzler.com/clanek/krysi-zavod-chytili-jste-se