André Gorz: Naše a jejich ekologie

Podrobnosti

ze světa / Ekologie|

26. květen 2010|

#64|

6388 x

Když zmíníte ekologii, je to stejné, jako se všeobecným hlasovacím právem: nejprve vás všichni maloměšťáci a obhájci veřejného pořádku obviní, že si přejete jejich zkázu a že jste zastáncem anarchie a tmářství. Později ale, kdy už se přirozenému vývoji a veřejnému tlaku odolávat nedá, získáte to, co vám bylo doposud odpírané, a přece se v zásadě nic nezmění.

Mnozí zaměstnavatelé stále odmítají brát ohledy na ekologické nároky. Mnoho kapitalistů se k nim však staví otevřeněji, a to v závislosti na tom, čím reálnější je vidina růstu jejich finanční moci. Už si tedy nemusíme hrát na schovávanou: ekologický boj není cílem samým, je jen etapou. Může kapitalismu způsobit těžkosti a přinutit ho ke změně. Jakmile ale kapitalismus po dlouhém odolávání silou a úskoky nakonec ustoupí, protože se už nebude moci vyhnout slepé uličce, celý proces si osvojí, tak jako si osvojil vše ostatní.

A proto si musíme nejdříve otevřeně položit otázku: Čeho chceme dosáhnout? Kapitalismu, který se přizpůsobí ekologickým omezením, nebo ekonomické, sociální a kulturní revoluce, která odstraní omezení kapitalismu a nastolí tím nový vztah člověka ke společenstvu, jeho životnímu prostředí a přírodě? Reformu, nebo revoluci?

V první řadě neodpovídejte, že je to otázka podružná a že důležitější je nezasvinit planetu do takové míry, aby se stala neobyvatelnou, protože ani přežití není cílem samo o sobe: (vždyť stejně se ptal už Ivan Ilič) Má cenu přežívat ve „světě, který se proměnil v celoplanetární nemocnici, v celoplanetární školu, v celoplanetární vězení, a v němž mají inženýři duše za hlavní úkol vyrábět odpovídající lidi pro předem nastavený úděl"?

Radši si hned na začátku zkusme zadefinovat, za co bojujeme, a nejen proti čemu. Nejdříve zkusme odhadnout do jaké míry se kapitalismus pod tlakem ekologických omezení změní, než abychom se spoléhali na to, že bude zničen samospádem.

Ale nejdříve, o co vlastně v případě ekologických omezení z ekonomického hlediska jde? Podívejme se na příklad gigantických průmyslových komplexů v Porýní, v Ludwigshafenu (BASF), v Leverkusenu (Bayer) nebo v Rotterdamu (Akzo). Každý z těchto komplexů kombinuje následující složky:

-- přírodní zdroje (vzduch, voda, nerostné bohatství), které byly doposud používané bezplatně, protože je nebylo třeba obnovovat (nahrazovat);

-- výrobní prostředky (stroje, budovy) představující nemovitý kapitál, které se opotřebovávají a které je tedy nutné nahradit (obnovit), pokud možno silnějšími a účinnějšími prostředky, čímž firma oproti konkurenci získává výhodu;

-- lidská pracovní sila, kterou je také třeba obnovovat (krmit, léčit, ubytovat, vychovat pracovníky).

V kapitalistické ekonomice má kombinace těchto složek v rámci výrobního procesu za cíl vytvořit co největší možný zisk (což pro každou firmu, které záleží na vlastní budoucnosti též znamená maximální míru moci, tedy investic, přítomnosti na mezinárodních trzích). Sledování tohoto cíle se do velké hloubky odráží ve způsobu, jakým jsou tyto tři složky kombinované.

Firma se například nikdy nezamýšlí nad tím, jak by se práce mohla stát příjemnější, jak by mohla fabrika zohledňovat přirozenou rovnováhu a lidský životný prostor, jak by její výrobky mohli sloužit záměrům lidských společenství. (...)

Jenže například právě v údolí Rýna mezitím koncentrace obyvatelstva, znečištění vzduchu a vod dosáhlo takové úrovně, že na to, aby mohl chemický průmysl dále růst nebo alespoň fungovat, musel začít filtrovat své vlastní výpary a odpadové vody, jinými slovy znovuvytvořit podmínky a zdroje, které byly do té chvíle chápané jako „přírodní" a bezplatné. Nutnost obnovovat životní prostředí bude mít jednoznačné důsledky: je nutné investovat do odstranění znečištění, a s tím navýšit objem nemovitého kapitálu; dále je nutné zajistit amortizaci (obnovu) čističek; a jejich výrobek (relativní čistota vzduchu a vody) se nedá ziskově zpeněžit.

Jde zkrátka o navyšování váhy investovaného kapitálu (jeho „organického složení"), stejně jako ceny jeho obnovy a výrobních nákladů, bez odpovídajícího zvýšení prodeje. A nabízejí se jen dvě možnosti: buď klesne poměr zisku, nebo se zvýší ceny. Firma se pochopitelně pokusí zvýšit ceny, ale nebude to záležitost jednoduchá: všechny ostatní znečisťující firmy (cementárny, kovovýroba, ocelárny atd.) budou také chtít konečnému uživateli prodat své výrobky dráž. Ohled na ekologické nároky bude tak bude mít v konečném důsledku tento dopad: ceny se budou zvyšovat rychleji než reálné mzdy, kupní sila obyvatelstva tím bude potlačená a náklady spojené s odstraněním znečištění budou zaplacené ze zdrojů spotřebitelů určených na nákup zboží.

Výroba zboží tak bude stagnovat nebo klesat, což jen posilní případné krize nebo recesi. A tento propad růstu výroby, který by mohl být v jiném systému vítaným (méně aut, méně hluku, víc vzduchu, kratší pracovní doba atd.), bude mít výlučně negativní dopady: znečišťující výrobky se stanou luxusním majetkem odepřeným masám, výsadou privilegovaných; nerovnost se prohloubí; chudí budou relativně chudší a boháči bohatší.

Ohled na ekologické nároky bude mít stejné ekonomické a sociální dopady jako ropná krize. A kapitalismus, namísto, aby krizi podlehl, ji bude jako vždy řídit: dobře postavené finanční skupiny využijí těžkostí svých rivalů, aby je za nízkou cenu pohltili, a rozšířili tak svou moc nad ekonomikou. Centrální moc posílí svou kontrolu společnosti: technokrati vypočítají „optimální" normy snižování znečištění a výroby, vydají předpisy, rozšíří oblasti „naprogramovaného života", stejně jako rozsah činnosti represivního aparátu.

Říkáte si, že nic z toho není nevyhnutné? Určitě. Ale přesně tak se to udá, pokud bude kapitalismus donucený vzít do úvahy ekologické náklady bez toho, aby byla spuštěná politická ofenzíva na všech úrovních, která by mu odebrala vedení operací a nastolila úplně jiný civilizační a společenský projekt. Zastánci hospodářského růstu totiž mají pravdu přinajmenším v jednom bodě: v současném společenském rámci a modelu spotřeby, založeném na nerovnosti, privilegiích a honbě za ziskem, může zastavení růstu nebo růst negativní znamenat jen stagnaci, nezaměstnanost, nárůst rozdílů mezi bohatými a chudými. V rámci současného způsobu výroby není možné omezit nebo zablokovat růst a zároveň spravedlivěji rozdělit bohatství, které je k dispozici.

Dokud budeme uvažovat jen v hranicích této civilizace založené na nerovnosti, masa lidí bude ekonomický růst vnímat jako příslib - byť zcela klamný - že jednou přestanou patřit do kategorie „podprivilegovaný", a zastavení růstu jako jejich odsouzení do bezútěšné průměrnosti. I proto je potřeba zaútočit nikoli na hospodářský růst jako takový, ale spíš na mystifikaci, kterou drží při životě, na dynamiku narůstajících a věčně frustrovaných potřeb, kterou organizuje podněcováním jednotlivců k vůli „vydobýt si vyšší postavení" než mají ostatní. Devizou takové společnosti by mohlo být: co je dobré pro všechny, je bezcenné. Respektovaný budeš jen když se budeš mít „lépe" než ostatní.

Jenže k prolomení ideologie hospodářského růstu je potřebné tvrdit opak: jen to, co je dobré pro všechny, je tě hodné. Výrobu si zaslouží jen to, co nikoho neprivileguje, ani neponižuje. Můžeme být šťastnější i s menším bohatstvím, protože ve společnosti bez privilegií není chudých.

Převzato z Le Monde Diplomatique, redakčně kráceno

Komentáře