PŮLMĚSÍČNÍ HROZBA. (III. část)

Migrace je sebe-posilující proces. Myron Weiner tvrdí: „Řídí-li se migrace nějakým zákonem, pak tím, že jakmile jednou migrační proudění začne, samo sebe posiluje. Vystěhovalci totiž umožňují emigrovat svým

přátelům a příbuzným doma – poskytují jim informace, jak vše zařídit, ale také prostředky a v nové zemi jim pomáhají najít práci a bydlení.“ To má pak za následek, řečeno Weinerovými slovy, “globální migrační krizi“.

Do 70. let 20. stol. byly evropské země přistěhovalectví celkem nakloněné, kupř. Německo či Švýcarsko imigraci podporovaly, neboť potřebovaly doplnit nedostatek pracovních sil. Když USA v roce 1965 zrušily kvóty na počet přistěhovalců z Evropy a značně změnily své zákony, vedlo to v 70.-80. letech k velkému nárůstu imigrace. Od konce 80. let se postoj k imigraci a imigrační politice Evropy a USA změnil díky vysoké míře nezaměstnanosti a převážně neevropskému původu čím dále většího počtu imigrantů, noví přistěhovalci přicházeli především z nezápadních společností.

Fakta ohledně migrace v 90. letech 20. stol. v USA a některých částech západní Evropy

V roce 1990 na základě průzkumů se 76% francouzské veřejnosti domnívalo, že v jejich zemi žije příliš mnoho muslimů, 46% zastávalo názor, že je tam příliš mnoho černochů, 40% že ve Francii žije příliš Asijců a 24% si myslelo, že je v jejich zemi příliš Židů. Z této doby lze doplnit ještě následující: Francouzi do svých zastupitelských orgánů přijímali černé Afričany mluvící dokonale francouzsky, ovšem do škol nepřijímali muslimské dívky, které nosily závoj. V roce 1990 Jacques Chirac prohlásil, že imigrace musí být naprosto zastavena, ministra vnitra Charles Pasqua žádal v roce 1993 nulovou migraci, proti-přistěhovalecké postoje zaujímali také Francois Mitterand, Edith Cresconová, Valery Giscard d´Estaing a další politici hlavních stran. Ve volbách roku 1993 zvítězily konzervativní strany a vládní politika se ohledně přistěhovalectví zpřísnila.

V roce 1994 odpovědělo 47% dotázaných Němců, že by v sousedství svého bydliště raději neměli Araby, 39% nechtělo Poláky, 36% Turky a 22% Židy. Znepokojení nad problémem imigrace vyjádřil rovněž německý spolkový kancléř Helmut Kohl a spolu s ním i ostatní němečtí politici. Nejvýraznějším projevem těchto obav byl dodatek k článku XVI německé ústavy, podle něhož bude azyl udělován “pouze lidem pronásledovaným z politických důvodů“ a dojde ke snížení příspěvků poskytovaných žadatelům o azyl. V roce 1992 přišlo do Německa požádat o azyl 438.000 lidí, v roce 1994 pouze 127.000.

Velká Británie přistěhovalectví radikálně omezila na 50.000 imigrantů ročně již v roce 1980, proto zde tento problém vyvolal menší napětí a méně projevů nesouhlasu než na kontinentě. Nicméně v letech 1992 až 1994 Velká Británie snížila počet těch, jimž byl každoročně azyl udělen, z více než 20.000 na necelých 10.000.

Celkově lze tedy říci, že v polovině 90. let západní evropské země neúprosně mířily k omezení, ne-li eliminaci počtu přistěhovalců z neevropských zemí.

V USA vystoupil problém imigrace do popředí o něco později než v Evropě a zdaleka nedosáhl takové emocionální intenzity. USA byly vždy zemí otevřenou přistěhovalcům, samotné se jako takové chápaly a v jejich dějinách docházelo k velice úspěšným procesům asimilace. Navíc v osmdesátých a devadesátých letech byla míra nezaměstnanosti v USA podstatně nižší než v Evropě, a strach ze ztráty zaměstnání tak nebyl rozhodujícím faktorem, který by utvářel postoje vůči přistěhovalectví. Navzdory těmto faktorům se však čtvrt století poté, co byl v roce 1965 přijat zákon umožňující masivnější asijskou a latinskoamerickou imigraci, americké veřejné mínění změnilo. V roce 1965 si pouze 33% lidí přálo nižší počet přistěhovalců. V roce 1997 to bylo již 42%, roku 1986 49% a v letech 1990 a 1993 dokonce 61%. Výzkumy veřejného mínění z devadesátých let konzistentně vykazují 60 nebo i více procent lidí, již touží po omezení počtu přistěhovalců.

V roce 1994 změnil svůj dřívější postoj i Clintonův kabinet — přikročil ke zpřísnění imigračních kontrol, pravidel pro udělování politického azylu, posílení Imigrační a naturalizační služby, pohraniční stráže a k výstavbě fyzických bariér podél mexické hranice. V roce 1995 navrhl Výbor pro imigrační reformu ustavený Kongresem v roce 1990 snížit počet přistěhovalců ročně z 800.000 na 550.000 s tím, že přednost se měla dávat malým dětem a oddaným párům, nikoli příbuzným imigrantů, kteří již získali americké občanství, což notně “popudilo asijsko-americké a hispánské rodiny“. Mnohé z návrhů komise realizovala legislativa a objevila se i další opatření omezující přistěhovalectví. O těchto opatřeních Kongres jednal v letech 1995-1996.

V polovině 90. let se Evropa stejně jako USA vydaly cestou omezování počtu imigrantů z neevropských zemí. Muslimské komunity, ať již turecké v Německu nebo alžírské ve Francii, se neintegrovaly do kultury v hostitelské zemi, a je celkem zjevné, že ani nemají ochotu se integrovat. Jaen Marie Doménách v roce 1991 prohlásil: ,,Po celé Evropě roste strach z muslimské komunity přetínající evropské hranice a vytvářející tak jakýsi třináctý národ Evropského společenství.“ A dále se mladí nezaměstnaní příslušníci druhé generace Arabů a Turků ve Španělsku, Francii, v Itálii a Německu s většinovou společností neztotožňují a značně se radikalizují.

Koncem 20. století mířilo nejvíce přesídlenců a uprchlíků z jedné nezápadní společnosti do jiné. Podle odhadů žilo v roce 1990 v USA na 20 milionů přistěhovalců první generace, v Evropě 15,5 milionu, v Austrálii a Kanadě 8 milionů. V největších evropských zemích tvořili přistěhovalci 7-8% celkové populace. V USA to v roce 1994 bylo 8,7%, což je dvakrát více než v roce 1970. V Kalifornii tvořili přistěhovalci dokonce 25% obyvatelstva a v New Yorku 16%. Během celých 80. let se do USA přistěhovalo zhruba 8,3 milionu lidí, v necelé první polovině let 90. to bylo již 4,5 milionu.

V Německu v roce 1990 žilo l.675.000 Turků, hned po nich následovali Jugoslávci, Italové a Řekové. Do Itálie zase proudili přistěhovalci především z Maroka, Spojených států (patrně z větší části vracející se američtí Italové), Tuniska a Filipín. Ve Francii žilo v polovině 90. let na 4 miliony muslimů, v západní Evropě jejich celkový počet činil 13 milionů. V padesátých letech byly dvě třetiny přistěhovalců do USA z Evropy a Kanady, v letech 80. pocházelo zhruba 35% z mnohem vyššího počtu imigrantů z Asie, 45% z Latinské Ameriky a z Evropy a Kanady pouze necelých 15%. Přirozený populační růst je ve Spojených státech malý, v Evropě prakticky nulový. Přistěhovalci se vyznačují velkou porodností, a tudíž v budoucnosti budou tvořit většinu popu-lačního růstu západních společností. Počátkem devadesátých let tvořili muslimové dvě třetiny přistěhovalců do Evropy.

Do roku 2020 má podle odhadů počet obyvatel arabských zemí stoupnout z 280 miliónů na 410 až 460 miliónů, což bude zhruba odpovídat populaci všech 25 členských států EU. Většina těchto lidí bude mladší 30-ti let a podle nedávné studie arabských odborníků hodlá asi polovina všech Arabů, jimž dnes je kolem 30-ti let, z rodné země odejít, třetina až polovina přitom chce emigrovat do Evropy. Pokud v arabských zemích nedojde k žádným změnám, budou se desítky miliónů mladých lidí snažit vyměnit Blízký východ za blízký západ. Proto mírová hospodářská a politická transformace Blízkého východu není tedy především v zájmu Ameriky ale Evropy. Ovšem pokud migraci podněcuje demografický tlak, je možné, že muslimská imigrace by mohla v roce 2025 být již o moc menší.