O JEDNOM RIZIKOVÉM FAKTORU NAŠEHO ČLENSTVÍ V NATO

V zásadě by nemuselo jít o politický až lidsky srdceryvný problém, kdyby nebyli etničtí Rusové v některých následnických státech SSSR, tamější mocí diskriminováni, šikanováni, ba dokonce někdy fyzicky ohrožováni. Většina, především evropských postsovětských zemí, se chová k Rusům, kteří zůstali na jejich území, jako k poraženým nepřátelům. Jsou jim upírána mnohá lidská práva, především právo na svou etnicitu, ale dokonce i občanské svobody až po odmítání považovat je za občany státu, v němž žijí.

Útlak Rusů v zemích bývalého SSSR nutně v Rusku samotném budí negativní vztahy k mocenským strukturám nově vzniklých států. Mnohem horší ovšem je, že v Rusku žijící rodinní příslušníci diskriminovaných, považují jejich útlak fakticky i za svou osobní věc a je tím šířena široká paleta negativních emocí promítajících se i do mezinárodní politiky. Takže v Rusku roste nejen celospolečenský odpor k některým postsovětským republikám, ale též negativní vztah mocenských struktur Ruska vůči moci zmíněných zemí.

Nejodpudivější je, že mezinárodní společenství vůbec nevyjadřuje nesouhlas s útlakem Rusů v některých, převážně pobaltských státech. Nadtož aby proti jejich mocenským strukturám zasahovalo. Vlivné země západního světa se chovají právě naopak.

Jako vždy, i tohoto stavu využívají k prohlubování svého vlastního nepřátelství k Rusku. V prvé řadě šíří jakoby opodstatněný strach, že Ruská moc napadne sousední zemičky, aby osvobodila své krajany. Pod touto rouškou jim pak nabízí preventivní pomoc jednak členstvím v NATO, ale především masivním vyzbrojování jejich území.

To by se dalo možná ještě s velkými pochybnostmi akceptovat, pokud by sousední země Ruska byly vyzbrojovány pouze obranými zbraňovými systémy. Ovšem na území pobaltských republik je umísťováno kupříkladu enormní množství tanků, což v žádném případě není obranná zbraň.

Na území jmenovaných států NATO až příliš často provádí vojenská cvičení, která rovněž nevykazují charakter obrany proti útoku ze strany Ruska, ale spíše naznačují jinou přípravu armád Aliance. Těchto manévrů se účastní i vojáci armády ČR. A v tom právě vidím riziko pro naši zem.

Z dějin většiny válečných konfliktů posledních století je známé, že vznikly z provokací, či z neuvážených činů. Což lze konstatovat i o obou velkých válkách s označením světové. Koncentrace vojsk na hranicích Ruska, nadto častá jejich cvičení, stupňují riziko nejen záměrných provokací, ale i nechtěných incidentů.

Když se rozhoří válečný konflikt, tak se už nikdo nezajímá o to, kdo začal. Při dnešní technologii vraždění by se mohlo dokonce stát, že už nebude nikoho, koho by to mohlo zajímat.

Pro naši zem z uvedeného plyne poměrně vysoké riziko, protože v každém případě budeme počítáni za příslušníky NATO a tím za účastníky eventuálního vojenského střetu. Při obrovské převaze vojsk NATO nad Ruskem by se mohlo stát, že Rusko použije dokonce jako první jadernou zbraň, pokud bude napadeno jeho území. Je víc jak jisté, že ji nepoužije proti žádné jaderné mocnosti, ale proti svým sousedům a proti účastnickým zemím dalšího okolí.

Uvedené skutečnosti mne směrují k úvaze, zda je naši zem třeba vystavovat takovému riziku. Státy, které diskriminují Ruské etnikum, dostávají šanci vyprovokovat s Ruskem vojenské střetnutí a já nevidím žádný důvod, proč by naše obyvatelstvo mělo na jejich zneužívání moci doplatit jakoukoliv újmou, nadtož zavlečením do válečné konfrontace s jadernou mocností.

Stojí takové riziko za otázku vystoupení z NATO? To určitě ne. Ale je bezpodmínečně nutné si v NATO vyjednat výjimku. Jsem proto, aby naše vláda s velením NATO vyjednala, že naši vojáci se nebudou zúčastňovat žádných, tedy i nevojenských akcí, ve státech bývalého Sovětského svazu. Teprve, když nám velení NATO nevyhoví, měli bychom uvažovat o přerušení své plné účasti v NATO. Třeba vystoupením ze všech jeho vojenských aktivit a zůstat jen v politickém výboru aliance. Jako to kdysi vyjednal pro Francii de Gaulle. Zvláště když víme, že NATO není povinno vojensky zasáhnout v náš prospěch, pokud bychom byli napadeni.

Stanislav A. Hošek