Kladu si otázku, co s tím? Začněme tedy u peněz daňových poplatníků, ze kterých jsou nevládní organizace v nemalé míře financovány. Podle veřejně dostupných zdrojů jim stát svěřil v roce 2015 z veřejných rozpočtů cca 16,5 miliard korun. Pro ilustraci, jednalo se o částku blížící se letošnímu rozpočtu ministerstva životního prostředí (16,8 mld. korun) a překračující rozpočet ministerstva pro místní rozvoj (15,8 mld. korun). Možná také není od věci připomenout, že i neziskové organizace mohou generovat zisk. Každá neziskovka totiž může vykonávat takzvanou doplňkovou činnost. Asi nemá cenu zastírat, že v případě některých neziskovek se činnost „vedlejší" stává tou hlavní a vlastní neziskovost je odsunuta na některou z mnoha vedlejších kolejí.
Současně považuji za vhodné rozptýlit představu o tom, že neziskovost se automaticky rovná charitě. Existují organizace, ve kterých si manažeři nechají za svou dobročinnou práci velmi dobře zaplatit, což je ostatně jeden z osvědčených způsobů vyváděni vytvořeného zisku. Stejně tak ovšem musím na základě vlastních zkušeností zdůraznit, že především v sociální oblasti existuje řada organizací, které odvádějí mimořádně kvalitní a záslužnou práci. Vzhledem k jejich finančnímu „ohodnocení“ pak skutečně můžeme hovořit ocharitě. Těžko tedy házet neziskovky do jednoho pytle.
Podle původní logiky věci je hlavním argumentem pro existenci neziskových organizací jev známý pod pojmem „tržní selhání“. Existují totiž oblasti, které neskýtají potřebnýekonomický stimul, na straně druhé je však působení v těchto oblastech celospolečensky prospěšné a proto by tyto aktivity měly být vítány. Způsoby financování neziskových organizací jsou v podstatě dva: charitativním způsobem jednotlivými přispěvateli, nebo prostřednictvím dotací či grantů, tedy z peněz daňových poplatníků. V případě financování z veřejných zdrojů se to neobejde bez nezbytné kontroly, která by měla potvrdit, případně vyvrátit slova prezidenta Miloše Zemana o „pijavicích na státním rozpočtu.“
I v případě neziskových organizací může platit pravidlo o cestě do pekel dlážděné vskutku šlechetnými úmysly. Proč by se měla skupina lidí balancujících na hraně chudoby snažit vyřešit svou situaci prací, když je „neziskovka“ nasytí a ubytuje. A proč se v okamžiku, kdy se z pozice sociálně potřebného dozvím, že o mě bude ve městě X postaráno lépe, než ve městě Y, neposadím například do vlaku a nevyrazím za světlejšími „neziskovými“ zítřky?
