Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Multikulturní šílenství jen přitápí nenávisti pod kotel

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

Multikulturalismus nefunguje a čím víc si teď necháme zavírat před tímto problémem oči, tím horší prozření nás čeká.

Říká se, že osobní zkušenost je nepřenosná. A já s tím musím do značné míry souhlasit. Jednu takovou jsem učinila minulý týden ve výstavní skříni evropské integrace, Bruselu. Když jsem si s kamarádkou chtěla zcela bezelstně zkrátit na kole cestu do muzea přes „muslimskou“ čtvrť. Bylo nám ovšem dáno jasně najevo, že tam nejen nejsme vítány, ale příště abychom to už ani raději nezkoušely. Musím říct, že to byla gesta a slova více než výmluvná. Začínalo to slovy „tohle je naše území a naše pravidla“, dál je to nereprodukovatelné a celkem jsem byla ráda, že máme ta rychlá kola. Musím říct, že to funguje, příště tam nestrčím nos a viditelně nejen já.

  • multikulturni-silenstvi-jen-pritapi-nenavisti-pod-kotel
  • multikulturni-silenstvi-jen-pritapi-nenavisti-pod-kotel

Donutilo mě to přemýšlet nad tím vším tak nějak z pohledu ženy. Co ostatně víc symbolizuje rozdílnost kultur, než postavení a role žen v nich. V neevropských kulturách mají ženy role tradiční, bývají hlavně matkami, vdávají se velmi mladé, vychovávají značný počet dětí a starají se o domácnost. Pracují zřídka a po omezenou dobu. Evropské ženy, poháněné různými feministickými spolky, dávají často na první místo kariéru. Je jim vštěpováno, že jsou rovnocenné, ne-li výkonnější než muži, které vlastně nepotřebují. Vždyť k těhotenství stačí nechat se uměle oplodnit, koneckonců v Anglii jsou už k dostání i speciální inseminační sady. Muž, pokud tedy není z nějaké skupiny padesáti bizarních pohlaví, je považován za něco nadbytečného, ne-li vyloženě nežádoucího. Rodina je v podstatě definována jako přežitek. Může být snad větší rozdíl dvou kultur než toto? A ptám se, jak můžeme věřit tomu, že jedna se bude bez problémů integrovat do té druhé? V tomto případě ta tradičnější, na pevných základech stojící, do té ze všech stran oslabované a zpochybňované? Chce se mi říct, jste blázni?

Když před pár lety nechal Tálibán zničit v Afgánistánu sochy Buddhů, celosvětově se zvedla velká vlna odporu proti tomuto barbarství. Svět truchlil. Za pár let odsuzoval podobně i Islámský stát za ničivý útok na monumenty v syrské Palmýře nebo iráckém Mosulu. I tyto historické památky zmizely v nenávratnu. Památky, které připomínaly rozkvět a kulturu tisícileté země. Kulturu, která už nikdy neměla být vidět. Kulturu, která měla být nahrazena jinou. Neboť co jiného je bourání soch, pálení knih, či strhávání obrazů, než pokus o popření a zneviditelnění minulosti obsazované země. Jistým způsobem se to dá pochopit, je to logické prosazení jiné myšlenkové linie, minulost má být zapomenuta. Co se ale chápe velmi těžko je to, že zde sama Evropa začíná popírat a stydět se za svou minulost. Ztrácíme poslední zbytky hrdosti na svou práci, na objevy našich předků, mořeplavců, dějepisců, astronomů, lékařů a vědců obecně. Necháme si degradovat umělecká díla, odstraňujeme sami tváře významných osobností z akademických míst, která pro nás založili a vybudovali, zpochybňujeme jejich zásluhy o náš život. O život, jaký smíme díky nim žít. V dostatku, blahobytu a relativním bezpečí.

Ptám se, na čem chceme stavět svou budoucnost, když ne na tomto. Skutečně si necháme řvoucími davy agresivních neomarxistů vnutit myšlenku, že státy bez řádu, města bez policie a masa lidí bez minulosti je fajn? A jak dlouho to tak fajn bude? Dokud bude co rabovat, čí domy a obchody obsazovat? Život bez zažitých tradic a našich pravidel? Kdo bude hasit požáry, stavět domy, léčit nemocné a pohřbívat mrtvé v případě epidemií? Tím, že před tímto budeme zavírat oči a necháme se nutit, tak jako lidé v okolních státech, dělat že se nic neděje, a že to v pohodě zvládneme, se dostaneme pouze do stejné situace. Do chaosu, násilí, atmosféry strachu. Pomáhejme lidem, kteří to skutečně potřebují. Ale chraňme si naši zemi, naši kulturu, naše rodiny, naše dědictví. Nenechme si ho zničit nikým, kdo o něj nestojí. Tak, abychom i my mohli našim dětem předat tuto zemi. Hrdou a samostatnou. Tak, jako to dělaly generace našich předků. Předků, kteří za to mnohdy neváhali položit i život.

Autor: Jana Marková


Zdroj: https://janamarkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=756324

Facebook komentáře