LGBT aktivismus: otázky, které bychom si měli klást a neklademe

Aby mi bylo rozuměno: nechci vést civilní diskusi o právech LGBT menšin, chci se bavit čistě o LGBT aktivismu. O organizovaném, médii, neziskovkami a korporacemi podporovaném duhovém třeštění, projevujícím se např. pozérskými apely na evropské hodnoty ze strany EU, nasvěcováním stadiónů duhovými barvami, okázalým slavením různých LGBT svátků ve školách, povinnými kvótami na genderové menšiny, dotacemi na průvody Prague Pride, nebo stahováním odborných knih o složité problematice transgenderu z tisku pod otřepanou záminkou boje proti nenávisti. O aktivismu, který vede k tomu, že se profesoři musí opakovaně omlouvat za použití slovního spojení „těhotná žena“. A o aktivismu, pod jehož nátlakem se do školek zvou Drag gueens, aby četly dětem pohádky, jako třeba strašidelný pan/paní Xochi Mochi na obrázku níže:

Hodně jsem nad tím od minulého článku přemýšlel. Jde aktivistům skutečně pořád ještě o práva menšin? Nebo je celý aktivismus jen prostředkem k dosahování jiných cílů, a to cílů do velké míry implicitních nebo dokonce záměrně skrytých? „Nevezou“ se na LGBT aktivismu — často třebas i dobře a upřímně míněném — jiné zájmové a vlivové skupiny? A o co těmto skupinám jde?

Nějak se mi nechce věřit, že by ještě pořád šlo hlavně a především o genderové menšiny (nebinární, fluidní, trans) a menšiny sexuální (gayové, lesby, bisexuálové). Z mnoha důvodů to prostě nedává smysl.

Co na LGBT aktivismu nesedí

Proč LGBT aktivismus neslábne, ale naopak sílí?

Zaprvé je míra diskriminace sexuálních menšin na západě, minimálně ve srovnání s minulostí, malá (a menšiny genderové jsou takřka zanedbatelné). Homosexualita už dávno není vnímána jako nemoc, homosexuálové nečelí násilným pokusům o léčbu v podobě konverzní terapie, výzkum se silně přiklání k tomu, že sexuální orientace je vrozená, či přinejmenším nejde o svobodnou volbu. Ve většině západních států mají homosexuálové možnost uzavřít minimálně registrované partnerství, někde i vstoupit do manželství a adoptovat děti. Minimálně s ohledem na gaye a lesby by se tedy dalo čekat, že intenzita boje za jejich práva bude opadat, neboť vše důležité již bylo vybojováno. Ve skutečnosti jsme svědky přesně opačného jevu.

Je samozřejmě možné namítnout, že právě proto, že už bylo skoro vše vybojováno a že by společnost mohla propadnout mylnému dojmu, že už je vše v pořádku, je potřeba o to víc přitlačit na pilu. Ostatně odpovídalo by to i Paretově pravidlu, které říká, že na dosažení prvních 80% cílů stačí 20% úsilí (a na dosažení zbytku pak 80% úsilí). Jenže tohle pravidlo se dá aplikovat jen tam, kde je konečný cíl jasně a pevně daný a snaží se ho dosáhnout buď jednotlivec nebo sladěný tým lidí. Ve společnosti to tak ale není. Zatímco všichni gayové a lesby určitě hluboce trpěli, když se jejich orientace klasifikovala jako nemoc, homosexuální styk byl nezákonný a lékaři je zkoušeli léčit elektrickými šoky, zdaleka ne všichni gayové a lesby touží po registrovaném partnerství. O adopci dětí ani nemluvě. Jinými slovy společenská podpora dalších a dalších LGBT práv musí zákonitě slábnout s tím, jak je těchto práv postupně dosahováno. Stejně jako společenská poptávka po těchto právech. Proč tedy LGBT aktivismus neslábne, ale sílí?

Proč LGBT expanduje směrem k dalším stále méně podstatným menšinám?

Zadruhé je zřetelně vidět posun LGBT aktivismu k dalším a dalším menšinám. Stačí si všimnout změny akronymu — z gay-lesbian přes LGBT až po současné LGBTIQA+.

Ten posun je nejen k menšinám dalším, ale k menšinám stále méně četným. Homosexuálů je ve společnosti ještě poměrně hodně — něco okolo 4-5%. Ale transsexuálů? Než došlo k současné epidemii genderové dysforie (ROGD), shodovali se vědci na tom, že transsexuálů je v populaci nepatrný zlomek procenta. Ano, jsou to často hluboce nešťastní a společností ne právě snadno přijímaní lidé, ale proč by se měla celá společnost s takovým nasazením zabývat jejich zrovnoprávněním, když je jich tak nepatrný počet? Ono to zrovnoprávňování totiž není zadarmo a je zcela legitimní si klást otázku, zdali se dané prostředky nedají využít pro společnost nějak účelněji.

Nicméně pojďme dál. Intersexuálů je sice asi 1%, ale část z nich o své drobné genetické odlišnosti nic netuší a žijí normální životy, jako heterosexuální většina. Současná hranice přijatelné sexuální menšiny jsou pedofilové. Ne, LGBT aktivisté ještě pedofily do svého boje za lidská práva nezahrnuli, nicméně v Praze se už pedofilové otevřeně účastní pochodů Prague Pride. Také posun veřejného i odborného mínění ve vztahu k pedofilům je zřejmý.

Trochu jiného druhu je posun skrytý za písmenem „A“ v LGBTQIA+. Tento segment populace totiž nejsou jen asexuálové, ale nově i allies (spojenci). Spojencem LGBT může být každý z nás, stačí si to uvědomit a zaujmout patřičný postoj.

Čím může být způsobena tato expanze směrem k dalším a dalším menšinám na jedné straně a směrem k většinové, tzv. cis-gender společnosti na straně druhé? Nejsem si vědom, že by k podobné „inflaci“ bráněných skupin u nějakého jiného aktivismu docházelo. Nepřišlo by vám divné, kdyby třeba takový Svaz neslyšících a nedoslýchavých začal najednou zahrnovat pod svá křídla i nevidomé, anorektičky a nijak nehendikepované sympatizanty z většinové společnosti? A začal by se vyjadřovat jejich jménem?

Proč LGBT aktivisté tak usilovně bojují za virtuální práva, kterých pak skoro nikdo nevyužívá?

Zatřetí je očividné, že většina toho aktivismu je vlastně boj za pochybné kauzy a do velké míry vyfabulované potřeby. Od r.2018, kdy Německo uzákonilo možnost mít v dokladech třetí pohlaví, toho využilo pouze 1585 lidí, tj. zanedbatelných 0,0019% populace. A z toho ještě nějaká část čistě z recese. Obdobně za 14 let, kdy je možno v Česku uzavřít registrované partnerství, tak učinilo pouze 3625 párů. Za rok to dělá v průměru pouhých 260 partnerství, zatímco manželství se každoročně uzavírá něco okolo 50 tisíc. Pokud by gayové a lesby uzavíraly partnerské svazky aspoň stejně nadšeně, jako jejich heterosexuální protějšky (které se do toho také nijak nehrnou), muselo by se registrovaných partnerství — při incidenci homosexuality 4% — uzavřít asi 2 tisíce ročně. Průměrný gay tedy vstupuje do partnerského svazku takřka 8x méně ochotně než průměrný heterosexuál.

Nemyslím si, že tak velký rozdíl by byl vysvětlitelný tím, že gayové o registrované partnerství nestojí, protože toto partnerství není manželství rovnocenné (a že by se to změnilo, kdyby mohli uzavírat opravdové manželství). Ostatně lze se snadno přesvědčit, že existují i gayové považující stejnopohlavní manželství za nesmysl (zde či zde), po kterém nijak netouží. A stejně tak existují gayové považující pochody Pride za ulítlé, vnucené jim aktivisty a ve finále toleranci ze strany většinové společnosti nijak nepomáhající (je ale obtížné zjistit, kolik takových s LGBT aktivisty nesouznících gayů je; já jsem osobně poznal minimálně dva). Také halasně medializovaná adopce dětí homosexuály vypadá — posuzována optikou společenské naléhavosti — dost podezřele. Stačí si uvědomit, že právně osvojitelných dětí je v ČR tak málo a bezdětných rodičů toužících po adopci tak mnoho, že i v současnosti se na adopci čeká třeba řadu let. Kde tedy ty děti pro dychtivé homosexuální páry budeme brát? V USA situace s adopcí, zdá se, vypadá jinak, ale my nejsme USA.

Malá odbočka. Rozhodně nechci nijak zlehčovat situaci homosexuálů, kteří již nějaké dítě mají a vychovávají ho od malička ve stabilním svazku (a kteří ve vztahu k němu chtějí mít stejná práva, jako hetero rodiče). Ani situaci homosexuálů, kteří chtějí do péče osiřelé dítě blízkých příbuzných. Oba tyto případy ze svého okolí znám. Jen mám pocit, že oba tyto případy lze řešit i jinak, drobnějšími právními úpravami, než tlakem na paušální právo sexuálních menšin na adopci halasně vytrubovaném třeba na Prague pride.

Proč LGBT aktivismus tak vyčnívá nade všechny ostatní hnutí, hájícím zájmy nějak znevýhodněných nebo postižených lidí?

Začtvrté se nabízí otázka, proč se ze všech možných znevýhodněných menšin tak intenzivně bojuje pouze za práva genderových menšin a menšin daných sexuální orientací. Proč tu nemáme pochody silně nedoslýchavých lidí, kterých je např. v USA 3,6%? Proč se v Anglii nebijí korporace proti znevýhodnění lidí s poruchami vidění, jejichž počet se odhaduje na 2 miliony (3%)? Proč se nenasvěcují stadiony ve jménu diskriminace kognitivně zaostalých (lidí s nízkým IQ), když nízké IQ má ze všech osobnostních charakteristik prokazatelně největší vliv na to, že lidé upadávají do dluhů, špatně shánějí práci, končí ve vězení nebo mají nemanželské děti? Proč nestávkují barvoslepí (9% mužů a 0,4% žen) za změnu semaforů, které je neoddiskutovatelně diskriminují, a proč se Ursula von der Leyen za jejich útisk vášnivě nebije?

Jak je možné, že LGBT aktivismus už prokazatelně začíná škodit gayům a ženám?

Zapáté stojí za povšimnutí, že LGBT hnutí se tak radikalizuje, že už začíná požírat své děti. V knize The End of Gender jsou citovány postarší gayové, kteří považují za štěstí, že se narodili o generaci dříve, kdy se ještě netvrdilo, že gender je spektrum a kdy mohli v poklidu být „pouhými“ homosexuály. Výzkumy totiž začínají ukazovat, že mnoho genderově nekonformních lidí — kteří si v pubertě myslí, že jsou trans, fluidní nebo nebinární — se později vyprofiluje jako gayové. Jen tohle nelehké uvědomění nějakou dobu potřebuje zrát. Uspěchaná hormonální terapie nebo nedejbože operace těmhle budoucím gayům ve skutečnosti přivodí víc problémů, než kdyby prostě bez zásahů prošli pubertou.

Dalším absurdním důsledkem LGBT aktivismu je následující paradox. Závěr, že gender je sociální konstrukt, vlastně vymazává roky pracně budované přesvědčení, že homosexualita není dobrovolnou volbou. Pokud se každý může lehce rozhodnout pro libovolný gender, proč by se gayové nemohli rozhodnout, že budou hetero?

A konečně LGBT zcela očividně začíná utiskovat ženy, které se na unisex toaletách necítí bezpečně, které nechtějí sdílet ženské věznice s mužskými násilníky prohlašujícími se za trans ženy, a jejichž sportovní ambice spolehlivě likvidují trans sportovkyně.

Závěr

To, za co LGBT aktivisté při povrchním pozorování bojují, nedává, když se zamyslíme nad detaily, příliš smysl. O co tedy LGBT aktivismu ve skutečnosti jde? To je složitá otázka a jakákoliv odpověď na ni bude zákonitě spekulativní. Přesto mám v plánu se takovou odpověď pokusit zformulovat. Ale až někdy příště. Pokud vás to zajímá, zůstaňte na příjmu ;-).

zdroj: https://cabelka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773796