Co jsi v životě dokázal?

Žijeme skutečně proto, abychom se na sklonku svého života mohli pochlubit, jaký majetek jsme dokázali nashromáždit nebo jakého postavení jsme dokázali dosáhnout ve společenské hierarchii? To má být ten "úspěch"?

To už větší smysl dávají vzletná slova (řečnické otázky) komunistů ve smyslu „Co jsi ve svém životě udělal pro společnost?“ nebo patrioticky založených mentorů „Co jsi udělal pro národ?“.

Ale i takto položené otázky jsou vnímány jako nepříjemné a našim uším znějí protivně. Copak je život soutěž o to, kdo sklidí větší uznání za to, co vykonal pro společnost či národ?

Život jsme dostali proto, abychom ho žili. Je to ten nejcennější dar, jaký si můžeme představit. Život jednotlivce je souhrn toho, co dáváme a co dostáváme. Ale samozřejmě nikoli v pokřiveném trhoveckém smyslu „něco za něco“.

Život je láska, kterou dáváme a přijímáme. A nejde o lásku v jakémsi sexuálním smyslu slova, nýbrž o konání, ale také přijímání dobra. Dobro nelze konat, pokud by tu nebyl nikdo, kdo by ho vděčně přijímal...

V posledních desetiletích dostalo „páchání dobra“ poněkud negativní nádech, protože si toto sousloví uzurpovali lidé, kteří „vědí“, co je pro společnost či pro lidstvo „nejlepší“, a rozhodli se nám to vnutit třeba i proti naší vůli.

Každý jednotlivec podvědomě dokáže velmi dobře rozlišit, co je dobré a správné, a co je naopak špatné a jako dobro se jen tváří. Je jen otázkou svědomí, nakolik se tímto svým podvědomím bude řídit.

Tak jak tedy odpovědět na otázku, „co jsi v životě dokázal“? Za prvé nesmíme sklouznout k představě, že se jedná o nějakou fyzikální či dokonce ekonomickou veličinu, která se dá exaktně vyčíslit v jakýchsi přesně definovaných jednotkách. Je dokonce otázkou, zdali je něco takového vůbec nějak měřitelné.

Ale odpovědět je samozřejmě možné: Dokázal jsem to, že jsem žil jako slušný člověk. Dokázal jsem to, že jsem nežil na úkor jiných lidí. Dokázal jsem to, že jsem miloval a zasloužil si lásku jiných lidí. Dokázal jsem to, že jsem vychoval potomky, ze kterých se rovněž stali další slušní lidé.

A že jsem přitom neshromáždil velký majetek? Že jsem neudělal závratnou kariéru a neodcházel do důchodu z postu generálního ředitele nějaké nadnárodní společnosti? Směšné...

Komu prospěju tím, že nashromáždím velký majetek, který mi nesplní nic víc než nějaké zbytné luxusní „potřeby“? Naopak: Tím, že dostanu nějaké hodnoty pod vlastní kontrolu, znemožním jejich využití jiným lidem, kteří by je potřebovali více než já... Komu prospěju tím, že dosáhnu nějakého postavení? Proč by to vůbec měl někdo oceňovat? Je snad úspěchem schopnost vzbuzovat závist?
Bohatí lidé s vlivným postavením se často chlubí svou „filantropií“, jakýmsi svým „lidumilstvím“. Ze svých milionů či miliard blahosklonně „utrousí“ pár tisíc na dobročinné účely.

Za prvé tak nikdy nečinní nezištně, nýbrž si tím dělají reklamu a hojí si své špatné svědomí. Za druhé: Kdyby byli tak nezištně lidumilní, jak by vůbec mohli nashromáždit takový majetek? Skutečný lidumil přece rozdává a o vše se dělí od samého začátku, a ne až když v podstatě na úkor ostatních lidí nashromáždí obrovské majetky...

Dobročinnost se v žádném případě nedá měřit částkami, které dotyčný věnuje na bohulibé účely. Měřítkem nemůže být dokonce ani procento příjmu či majetku, které dotyčný na tyto účely věnuje. Jediným relevantním měřítkem dobročinnosti je, kolik si dotyčný nechá pro sebe.

Každá padesátikoruna od babičky s průměrným či dokonce podprůměrným důchodem má daleko větší hodnotu než miliony od miliardáře.

A mimochodem: Kdyby nebylo lidí, kteří shromažďují majetky, které o celé řády přesahují jejich potřeby, vlastně by ani žádné dobročinnosti nebylo zapotřebí. Zbylo by dost pro všechny...