Svatý Václav: Na Němce, zrádce Boží! Cizí nechceme, svoje nedáme! Historik hovoří o málo známých skutečnostech o našem národním světci

Vy jste napsal knihu o českých pověstech Český rytíř, kde zmiňujete i svatého Václava. Můžete zmínit nějaké pověsti s ním spojené, které mají pro náš národ zvláštní důležitost?

V pověstech se vždycky nějakým způsobem odráží skutečnost. Buď jde o ohlas nějaké epizody z reálného života historických osob (i když často přibarvený či zjednodušený), nebo o literární symbol odkazující ke konkrétním duchovním či politickým idejím (například k přemyslovské tradici), anebo se jedná o „exemplum“, tedy srozumitelný příklad, poskytující obecně platné morální poučení. To poslední platí zejména o motivech a syžetech, které v minulých staletích kolovaly z jedné jazykové oblasti do druhé a v každé nabývaly poněkud jiné znaky. (Tak například příběh o Popelce mají mezi svými pohádkami téměř všechny evropské národy, avšak jen česká verze se neobejde bez tří oříšků).

Mezi pověstmi o svatém Václavu najdeme všechny uvedené typy vyprávění. Zlidovělé pasáže z legendárních životopisů, které mohou zachycovat světcovy skutečné činy, ale i typizovaná ideální líčení ve stylu „hladové sytil, nemocné navštěvoval“, která známe i z textů o zcela jiných světcích a která byla s Václavovou osobou spojována asi až dodatečně, různé alegorické bajky i skutečně silné motivy symbolického charakteru.

Osobně považuji právě symbolickou rovinu za nejvýznamnější. Svatý Václav je totiž skutečným tisíciletým symbolem české státnosti, garantem její nezpochybnitelnosti. To vyjadřuje jeho obraz na středověkých mincích i barokní zemské korouhvi, to je smysl svatováclavského zasvěcení koruny českých králů, to je ideový obsah Myslbekovy sochy na pražském Václavském náměstí.

Tuto symbolickou důležitost mají mezi pověstmi o našem světci zejména tři příběhy: Zaprvé je to podání, jež ho líčí jako vůdce bájných rytířů z Blaníka, kteří přispějí zemi na pomoc v časech nejvyšší nouze. Světec tu má roli eschatologického hrdiny. Je to ztělesnění české naděje, že „nedá zahynouti nám ani budoucím“.

Dále je to pověst o ochranném obraze čili „paládiu“ české země. Vztahuje se ke kovovému medailonu s reliéfem Bohorodičky, jež prý Václavovi darovala jeho babička, svatá Ludmila. Pověst přisuzuje medailonu byzantský původ a praví, že jej Ludmila získala od moravského arcibiskupa Metoděje. Jde tedy o pozoruhodné propojení svatováclavské a cyrilometodějské tradice. Medailon má gotickou formu, podle historiků umění asi z druhé půlky 14. století, tedy nikoli z doby svatého Václava, to však nikterak neubírá uvedenému podání na síle. (Ostatně nelze vyloučit ani možnost, že byl starší medailon přepracováván).

Podstatné je, že jde o poselství symbolické, poukazující na naše slovanství, odkaz Velehradu a spojení Čech a Moravy (připomínám, že svatý Václav je také patronem Olomouckého arcibiskupství), a spolu s tím také na potřebu rozhlížet se při obhajobě našich národních zájmů opravdu do všech světových stran. Tak jako svatý Václav, o němž legendy uvádějí, že uměl číst i psát staroslověnsky, latinsky i řecky.  

Třetí a poslední příběh, který chci v této souvislosti zmínit, je působivé podání o tom, jak svatý Václav za zimních nocí roznášel chudým lidem dřevo na otop a různé dary, doprovázen svým sluhou Podivenem. Sluhovi byla zima na nohy, Václav mu proto doporučil, aby vstupoval do jeho šlápějí ve sněhu, že prý se zahřeje. Sluha Podiven to učinil a skutečně pocítil v nohou hřejivé teplo a bylo mu dobře. Mimochodem, tuto pověst v 19. století mezinárodně zpopularizoval anglický pastor  J. M. Neale, který ji zpracoval do známé koledy „Good king Wenceslaus“, jež patří k anglickým Vánocům stejně neodmyslitelně jako cesmína a poleno v krbu. Pro nás Čechy má ovšem popsaná epizoda hluboký symbolický vzkaz, říká nám totiž, že nám bude dobře tehdy, půjdeme-li ve stopách Václavových.

Jak se vlastně stalo, že svatý Václav je patronem vinařů a sládků, což má i za důsledek, že se ke konci září konají často pivní slavnosti a vinobraní?

No, vinobraní by samosebou patřilo k podzimu, i kdyby byl svátek svatého Václava v květnu, ale máte pravdu, že byl Václav od středověku ctěn také jako cechovní patron vinařů a sládků. Vztahuje se k tomu zajímavá pověst o posmrtném zázraku svatého Václava i jedna pražská umělecká památka. Pověst praví, že kdysi byli nevinně odsouzeni k smrti dva muži, otec a syn. Byli obviněni ze zločinu, který nespáchali, a čekali v okovech ve vězení na vykonání rozsudku. Bylo to právě v čase, kdy nechal kníže Boleslav převést tělo svého zavražděného bratra z místa vraždy ve Staré Boleslavi do Prahy. Vůz se světcovými ostatky prý projížděl právě pod okny věznice, kde byli ti nevinní muži, když se voli, kteří ho táhli, zastavili a odmítali jet dál. Z truhly, v níž vezli Václavovo tělo prý vycházela jasná záře a nevinně vězněným náhle spadly okovy. Tak všichni, kdo to viděli, poznali, že jde o zázrak a propustili je. Ti zachránění vězňové pak z vděčnosti postavili sloup s Václavovou sochou.

Protože byli povoláním vinaři, nechali sloup obrůst vinnou révou a jejich nástupci u něj každoročně slavili cechovní slavnosti. Na nároží kostela svatého Františka, na Křižovnickém náměstí v Praze, dodnes stojí barokní sloup ozdobený reliéfem s vinnými listy a hrozny a sochou svatého Václava. Je známý jako Vinařský sloup a je to prý nástupce původního sloupu, který už se stářím rozpadl. Podle mírně pozměněné verze uvedené pověsti byl jeden z nevinně vězněných mužů vinař a druhý sládek. Proto se k téže tradici jako vinaři hlásili i čeští sládkové a pivovarníci. 

V čem podle vás spočívá význam svatého Václava pro český národ?

Každý národ, který ve svých dějinách přijal křesťanství, má své světce a mezi nimi i svého hlavního patrona. Francouzi svatého Diviše, Angličané a Rusové svatého Jiří, Maďaři svatého Štěpána. V tomto smyslu je svatý Václav jako národní světec jakousi standardní kulturní „výbavou“ spoluutvářející naši národní svébytnost, podobně jako třeba státní znak. Význam svatého Václava u nás byl však vždy ještě o něco větší. Ve středověku byl označován za „věčného panovníka“ českého státu a jednotliví králové byli považováni za jeho „pouhé“ zástupce či náměstky (podobně jako je papež „náměstkem Kristovým“). Proto kdykoli chtěl některý z českých králů ozdobit své skráně korunou (uloženou na Václavově lebce), musel za její „zapůjčení“ zaplatit Svatovítskému chrámu symbolický poplatek.

Tento koncept „věčného panovníka“ byl ve středověkém světě zcela ojedinělý a jeho jedinou analogií bylo již zmíněné pojetí moci papežské. Svědčí to o ohromné úctě, jíž se u nás svatý Václav těšil. Z hlediska čistě duchovního je pak v katolickém (ale například i v pravoslavném) prostředí vnímán jako mocný přímluvce u Boha. Kališníci v něm pak viděli vzor hodný následování a svědka starobylosti českého křesťanství. 

V čem je vzorem a v čem se od něj můžeme inspirovat i dnes?

Je toho určitě více: opravdovost víry, vzdělanost, osobní obětavost, milosrdenství… Jako specificky společenské poselství mi ovšem tane na mysli další pověst. Totiž příběh o Václavově boji proti náčelníku kmene Zličanů Radslavovi, který se pokusil urvat Čechům část území. Václav nevedl dobyvačné války, neváhal však bránit to, co mu náleželo. Když protivníka nadpřirozenou mocí porazil, ponechal mu jeho území a s napomenutím jej propustil. Epizodu, literárně zpracovanou již v 11. století legendistou Kristiánem, lze shrnout do hesla, které je trvalým vyznáním českého dějinného étosu: Cizí nechceme, svoje nedáme!

Josef Pekař napsal: „Vyložil jsem jinde, že je to síla a vůle národního vědomí, jež je nosnou silou, bijícím srdcem našeho dějinného života, řekl jsem výše, že tradice svatováclavská je v nejvlastnější podstatě výrazem touhy po nadpřirozeném posvěcení, po nebeském autorisování, po zbožnění citu a vědomí národního. Ta snaha smířiti a spojiti v jedno profánní a svaté, lidsky národní a božské měla a musila míti nemalou sílu mravněvýchovnou: nemohla dovolávati se pomoci svatého patrona národního, leč tam, kde modlitba její byla srovnatelná se zásadami práva a pravdy.“ Co si o tom myslíte?

K tomu nejde mnoho dodat. Je tomu skutečně tak. Svatý Václav je symbolem, který v sobě spojuje naše nejvyšší duchovní a pozemské hodnoty, podobně jako silueta Hradčan. Národní idea je tím zušlechťována a legitimizována. Zápas o budoucnost národa je spojením se svatováclavskou tradicí navázán na dávné právo a stává se synonymem boje za svobodu a spravedlnost vůbec.

Co říkáte tomu, že byl označován za německého kolaboranta. Za protektorátu Němci dokonce udíleli cenu Svatováclavská orlice…

To je mimořádně zlé a nutno dodat ryze moderní falšování svatováclavské tradice, o kterém není ve středověku či v baroku ani stopy. Základ k tomu bohužel položil omyl Františka Palackého. Ten si povšiml jedné zmínky Kosmovy kroniky o určitém poplatku, který prý byli Čechové zavázáni platit císaři už od časů Karla Velikého (respektive jeho syna Pipina), a bez jakéhokoli důvodu spojil placení tohoto poplatku s Václavovou osobou. Jakýsi poplatek vyjadřující spojenectví českého státu s říší patrně skutečně existoval, neznamenal však žádnou podřízenost a především nijak nesouvisel se svatým Václavem. Platila ho knížata před ním i po něm. Pozdní veršovaná kronika takřečeného Dalimila dokonce tvrdí, že Václav naopak Čechy poplatnosti zbavil!

Nacistům se ovšem hodilo znehodnotit a pošpinit všechno, co je Čechům drahé, a udělali z Václava vzor kolaborantství. Komunistům se po válce takové ponížení starobylé tradice také hodilo do krámu a nechali ho působit dál. A co je nejhorší, některým lidem právě takové vylhané „pojetí“ národního světce konvenuje. Protože sami mají lokajskou duši, rádi by ji implantovali i svatému Václavovi a vydávali ji za „státnickou moudrost“. To je ale naštěstí prokazatelný nesmysl.

Naši překrásnou státní, duchovní a v neposlední řadě také bojovou svatováclavskou tradici je třeba proti podobným lžím bránit. Nedávno jsem cosi psal o atentátu na Heydricha, a prohlížel jsem si proto památné předměty, které se dochovaly po členech výsadku Anthropoid. Mezi nimi jsem si povšiml prostřelené zakrvácené knížky, kterou měl při přestřelce s nacisty Jan Kubiš v kapse košile na levé straně prsou. Byla to legenda o svatém Václavu. Víc k tomu, myslím, není potřeba říkat.    

Se zpochybňováním svatého Václava souvisí otázka Boleslav versus Václav… Za tvůrce státu bývá některými označován právě Boleslav…

Ano. To je taková psychologická z nouze ctnost. Jestliže nám výše uvedená falzifikace pošpinila Václava, uděláme hrdinu z bratrovraha Boleslava. Tak to svého času pojal například Dušan Třeštík. Taková zkratka je, jak jsem snad již objasnil, docela zbytečná. Boleslav I. byl nepochybně velký a mocný panovník. Vraždy se dopustil ve velmi mladém věku, pod vlivem svých tehdejších rádců. Později patrně tohoto zločinu litoval. Nechal totiž Václavovo tělo oficiálně převést na Pražský hrad, což byl úřední akt, takzvaná translace, který v raném středověku znamenal totéž co prohlášení za svatého. Boleslav také rozšířil svou moc daleko na východ, až ke dnešní Ukrajině. Na druhé straně, nic z toho není důvodem, proč přisuzovat vytvoření státu až jemu. Český stát nezaložili ani Boleslav, ani Václav, ale již jejich dědeček Bořivoj.

Jak se ke svatému Václavovi stavěly další velké osobnosti či myšlenkové směry českých dějin? Velkým ctitelem svatého Václava byl Karel IV. A co třeba husité, které jste zmínil?

O Karlu IV. je známo, že byl nesmírným ctitelem svatého Václava, dokonce sám sepsal vlastní verzi Václavova životopisu. Karel také dal vyzdobit Svatováclavskou kapli a zadal Petru Parléřovi vytvoření světcovy sochy. (Parléř přitom pracoval s Václavovou lebkou a vytvořil ve své soše dosti pravděpodobný portrét svatého knížete). Ale také husité svatého Václava ctili. Je známo, že býval často zpodobňován na husitských pavézách. Existuje například známé vyobrazení, kde svatý Václav třímá v ruce meč s nápisem: Na Němce, zrádce Boží!

Velkou debatu nyní vyvolala otázka obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Co si o tom myslíte? S naším tématem to souvisí, protože některými lidmi je ten sloup považován za symbol poroby českého národa Habsburky či za symbol germanizace…

Víte, bourání pomníků, které jsou někomu drahé, nejde-li tedy přímo o pomníky masových vrahů, považuji za mimořádně nešťastný způsob, jak měnit historii a projev jakobínsko-trockistické posedlosti. Příkladem jsou nedávné útoky na pomníky konfederačních vojáků ve Spojených státech amerických. Ti rádoby antirasističtí „aktivisté“ tam trpí stejným druhem agresivního zmatku v hlavě, jakým trpěl Franta Sauer a další účastníci někdejšího stržení pražského mariánského sloupu. Jistě existují pomníky, které nesou určité politické poselství, jež se stane v nějaké vyhrocené době nevhodným. Tak tomu bylo například s pomníkem (jinak skvělého) maršála Radeckého. Ten pomník za Rakouska stával na pražském Malostranském náměstí. Ve zjitřené atmosféře po první světové válce se ukázal jako zbytečně provokující, a byl proto řádně, bez jakéhokoli vandalství a na státní útraty, dopraven do muzea. Dnes si jej můžeme prohlédnout v prostorách Lapidária na Holešovickém výstavišti.

Jeden z potomků jižanského generála Leea se nedávno v jakémsi novinovém rozhovoru vyjádřil, že proti takovému postupu by nic neměl, ale barbarské rozbíjení soch lze akceptovat dost těžko. A totéž si myslím i já. Další otázkou je, zda sochu Panny Marie vůbec lze beze zbytku vykládat jako politický symbol habsburské vlády, byť byla vystavěna na poděkování za obranu Prahy před Švédy na konci třicetileté války (a tedy udržení Prahy pro Habsburky). Myslím, že Pražané tomu museli rozumět poněkud jinak. Švédský vpád totiž neměl za cíl vymanění Čech z habsburské sféry vlivu, ale prostě jen vyrabování Prahy.

Na druhou stranu, byť stržení považuji za odpudivý čin a osobně by se mi na Staroměstském náměstí sloup líbil, měl jsem z konkrétní podoby soudobých snah o jeho obnovu již od počátku poněkud rozpačitý dojem.

Ano?

Minimálně ze dvou důvodů. Jednak z podstaty věci. Náprava historických chyb „ex post“ je věcí natolik složitou, že prostě musí vycházet ze společnosti samotné. Z nitra srdcí. To se nedá obejít.

Druhou příčinou rozpaků byla různá smířlivá „ekumenická“ gesta z katolické strany, která záměr obnovy provázela. Chápu připomínky katolických komentátorů o mariánské úctě u Mistra Jana Husa, i nápad obnovit symbol kalicha na fasádě Týnského chrámu, značně problematický je však záměr vypustit při obnově sloupu z projektu podstavec s výklenkem pro obraz Panny Marie Rynecké a sochami politicky nekorektních andělů „bojujících s herezí“. Taková úprava je dost nešťastná, mohlo by se totiž stát (a osobně jsem se s takovou interpretací setkal), že sloup nakonec nebude poctou Panně Marii, ženě „sluncem oděné“, ale nějaké nadkonfesijní „bohyni dobra“ v postmoderním duchu. A to by snad bylo horší, než nechat na tom rynku prázdné místo...    

Když jsme u těch pověstí a symbolů našeho národa, v souvislosti s Lidlem jsem si vzpomněl na pověst o sv. Hostýnu. Zdali Panna Marie Hostýnská nepřijde o své blesky, kterými zahání Tatary…

No, ono to tu vlastně už dávno je. Třeba z etikety pivovaru Braník, z portfolia Staropramene nenápadně zmizel právě obraz svatého Václava, který kdysi, jako logo pivovaru navrhl Mikoláš Aleš. A nejde jen o náboženství. Tak třeba na etiketě likéru Stará myslivecká byla, jistě v zájmu našeho zdraví, retušována myslivcova porcelánová fajfka. Je to až k smíchu, tahle hyperkorektnost, kdyby to nebylo k pláči. Jde totiž o naši svobodu a zbytky zdravého rozumu. Tedy tak trochu o všechno. Ten mor totiž nenechá na pokoji nic z toho, co máme rádi.           

Vaše kniha končí dobou Karla IV. To už nejsou nějaké další pověsti z doby Václava IV., doby husitské, baroka? Nebo například z obrany Vídně před Turky 1683 apodobně? Pokud ano, můžete nějakou zmínit?

Ale jistě. Spousta příběhů. Ale to by musel vyjít ještě nějaký třetí díl té knížky…

Se svatým Václavem je spojena pověst o Blanických rytířích, kterou jste zmínil. Myslíte si, že se blíží doba, kdy vyjedou? Jak tuto pověst chápat?

Podobné pověsti mají různé národy. Pozoruhodným způsobem (i z hlediska duchovního) zpracoval motiv „rytířů z hory“ v jednom díle Pána prstenu J. R. R. Tolkien. U nás ale pověst právě spojením se svatováclavskou tradicí nabyla charakteru skutečného národního mýtu. Osobně vůbec nepochybuji, že se u nás a v nás spící rytíři probudí. A možná to bude třeba už brzy.

zdroj:http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Svaty-Vaclav-Na-Nemce-zradce-Bozi-Cizi-nechceme-svoje-nedame-Historik-hovori-o-malo-znamych-skutecnostech-o-nasem-narodnim-svetci-505865