Kde domov můj …? Ne v Islámském státě … !

Vážení pánové,
již delší dobou se potýkám s obrovským strachem způsobeným tématem  Islámský stát a uprchlíci. Nerozumím tomu, že tyto oprávněné obavy nesdílí  většina evropských politiků či představitelů humanitárních organizací: jsou  toho názoru, že jediným řešením současných politických, jistě obrovských, potíží, je přestěhovat celé národy z jiných kontinentů do Evropy. Je to pro mne
naprosto nepřijatelná představa, nesmyslné a obrovsky nebezpečné řešení.

Evropští politici snad chtějí zlikvidovat Evropu?!
Chtějí přestěhovat do Evropy nejen kulturou naprosto odlišné obyvatelstvo, ale  dále infiltrovat do Evropy velmi vynalézavé bojovníky Islámského státu.  K čemu vede tato evropská velkorysost a humanita? Západní Evropa přivedla  na tento kontinent milióny obyvatel převážně islámského vyznání,  naservírovala jim na stříbrném podnose bydlení, vzdělání a k čemu to nyní  vede? Tito lidé se nyní spojují s Islámským státem, vybaveni znalostí jazyka,  vzděláním, mentality Evropanů, technických vymožeností, které nyní dají rádi  do služeb vražedného, nelidského režimu „státu“, který se rozpíná do netušených rozměrů. Jeho bojovníci a jejich přisluhovači se množí jako moli
a člověk je proti nim bezmocný.

První generace přistěhovalců přišla coby sluhové Evropanů, převážně z kolonií. Jako levná pracovní síla, která byla vděčna za životní podmínky, ve  kterých v Evropě mohla žít, bytˇ byly jakkoliv skromné. Současná generace už vděčna není: chce Evropanům ukázat svou moc. Mají vzdělání poskytnuté Evropou, dokáží se orientovat ve světě a vše, co jim bylo dříve poskytnuto,
nyní obracejí proti Evropě a jsou vítanými spojenci Islámského státu.

Několik let jsem učila na Univerzitě Karlově zahraniční studenty český jazyk. Za jednoho z nich, Kurda z Iráku, v současné době blízkého spolupracovníka prezidenta Barzáního, jsem se málem provdala. Myslím, že znám mentalitu Arabů dobře. Jsou velmi spojeni se svým etnikem, poměrně nespolehliví, ačkoliv jinak pohostinní a milí. Dají se lehce zmanipulovat a vždy upřednostní
své etnikum před Evropanem. Každým dnem mne média ubezpečují v tom, jak  nebezpečné je v současné době toto etnikum podporovat a usídlovat  v evropských zemích.

Od roku 1990 pracuji v cestovním ruchu, všude ve světě mám přátele různých národností a vyznání. Procestovala jsem celý svět. Ale nechci, aby v České republice vznikly arabské ulice či jiné čtvrti jen proto, že to tak mají jinde! Jak jsem nyní vděčna za dříve uzavřené hranice a jak ráda bych je nyní
obnovila!
Vidíme, jaká je porodnost u příslušníků určitých národností: za krátkou dobu by nás pohltili. Vidíme v jiných zemích, jak musí jejich vlastní obyvatelé neustále brát ohledy na jinou kulturu a musí zatlačovat tu svou: viz případ jedné italské školy, kde ředitel odmítl vystavit jesličky, protože by se arabské děti cítily špatně! A to je pouze drobný příklad pro mne nepochopitelné vstřícnosti.

V minulém roce jsem byla na jazykovém pobytu v Anglii, mj. i v Manchestru. Chtěla jsem bydlet v původní britské rodině, poznat její kulturu, zvyky, hovořit kvalitním jazykem. První bydliště bylo u Číňanky a druhé u rodiny z Jamajky. Ostatní studenti na tom byli podobně. Když jsem jela do centra autobusem, na Piccadilly station, ulici dlouhou několik kilometrů lemovaly pouze arabské
obchody, restaurace, všude byly vidět arabské nápisy. Potkávala jsem sice obyvatele Velké Británie, ale dle barvy kůže každý mohl poznat, odkud původně ten či onen občan pochází.

Jak dobře jsem se cítila ve Skotsku, v Edinburghu, kde jsem opět mohla  dýchat, kde kupodivu tento problém nebyl. Nikdy jsem se tak netěšila domů jako po tomto pobytu v Anglii. Těšila jsem se na naši kulturu, na naše lidi, na zemi, kde nejsou masově mezi obyvatelstvem zastoupena etnika, která
Evropě ještě přinesou spoustu problémů.
Každý by měl žít ve své zemi, ve své kultuře. V rámci turistiky se ráda seznamuji s kulturou jiné země, respektuji zvyky a tradice daného národa, ale chci si zachovat vlastní identitu. Chtěla bych, aby si naše země zachovala svůj charakter. Ráda bych se ve své zemi cítila opravdu doma, chtěla bych se mít kam vracet. V rámci kulturních vztahů se navštěvujme, pořádejme festivaly pro
jiné kultury, ale každý atˇ se vrátí opět do své země. Nechci žít v „Islámské
české republice“.
Nechápu, proč nás evropští politici neustále nutí být druhou Francií nebo Británií. Pokud některé země chtějí mít jako své obyvatele v masovém měřítku příslušníky naprosto odlišných kultur, je to jejich právo. Jen nechápu, proč se dívají skrz prsty na Českou a Slovenskou republiku, které jejich názor nesdílejí. Je absurdní, viz německý tisk, apelovat na Čechy a Slováky argumentací
poskytnutím azylu v roce 1968 pro naše občany. Emigranti v roce 1968 byli pro Evropu, především pro Švýcarsko a Německo, požehnáním. Přišli tam vzdělaní lidé stejné kultury, kteří nikoho neomezovali, neohrožovali, nezabíjeli, pilně pracovali. Takové uprchlíky bychom i my vítali s otevřenou náručí!
Před několika dny jsem byla v Praze na akci v jedné rezidenci velvyslance.  Jeden z účastníků, Evropan, mi řekl, jak dobře se cítí v České republice, kde  nejsou Arabi, černoši apod. masově zastoupeni. Nechci, aby to vyznělo rasisticky. Jde o to, že lidé určité kultury by se ve své zemi měli cítit doma a toho se nedocílí tím, že se k nám nekompatibilní národy přestěhují. Pokud
někdo argumentuje tím, že bez přistěhovalců vymřeme, neboťˇ je porodnost v Evropě 1,3 dítěte na ženu, mé stanovisko je následující: raději atˇ Evropa vymře přirozeným způsobem, než abychom nelidsky trpěli v područí islamistů.
V některých částech Německa je 80% dětí přistěhovalců, budoucích voličů, kteří v rámci našich demokratických principů ovládnou v budoucnu i voličsky zemi!
Pokud u nás žili „exotičtí“ cizinci dříve, bylo to pro nás opravdu milé  obohacení, viz Mireček z filmů o „Básnících“, student se zamiloval do české dívky a zůstal zde, proč ne, pracovní důvody, naprosto v pořádku. Ale to byly případy jednotlivé, přirozeně vzniklé. Přirozená migrace obyvatelstva, která
nikomu nevadila.
Neustálým ustupováním a přijímáním desítek, stovek tisíc uprchlíků jen Evropa zve k trvalé návštěvě i další uprchlíky. Nikdy už je totiž nikdo nepošle zpět! O to více si převaděči budou mnout ruce a pokračovat ve své činnosti. Samozřejmě ten, kdo pozná evropský život, už nechce zpět do své
země. Na druhé straně jsou ale tito lidé frustrovaní a pořádně se neasimilují s evropským etnikem. A proč také? Ti lidé patří jinam, kde by měli žít tak, jak je jejich etniku vlastní. Nejsem stratég ani politik, ale vím naprosto jasně, k čemu tento masový příliv uprchlíků, cesta ústupků a pseudohumanity povede. Infiltraci nežádoucích osob, rozmachu islámu a zničení kulturní Evropy.
Asi vypadám jako člověk bez citu, který si sedí v teple a nechce pomoci lidem, kteří strádají, a to vskutku obrovsky. Tak to není. Věnuji se charitě dlouhodobě a i v této situaci jsem ochotna pomáhat, nejlépe finančně, ale směrem, jak to  navrhují Česká a Slovenská republika: v zemích, které jsou kulturně blízké mentalitě uprchlíků a vytvoření hradby zabraňující, aby se sem v takové míře dostávali. Přesně dle přísloví: „Podej prst, ….“
Pokládám si otázku, zda jsem xenofobní. Přečetla jsem si opět charakteristiku  tohoto pojmu, abych si uvědomila, jak na tom vlastně jsem.
Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu
cizímu. Je to forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z
projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.), resp. všeho, co přichází z ciziny,
případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát
apod.) V překladu tedy xenofobie značí strach z cizinců spojený s pocitem ohrožení a
nedůvěry. Xenofobní chování je založeno na rasových, etnických, kulturních a náboženských
předsudcích.
Má odpovědˇzní : ANO. V kontextu událostí posledních měsíců a znalosti situace v některých evropských zemích vím, že jsem xenofobní. Mám strach. S nostalgií vzpomínám na dobu svých gymnaziálních studií v Ostravě, kdy jsem si brala na víkendy děti (cikány) z dětského domova a nechápala jsem, proč se na mne ostatní obyvatelé Ostravy dívají spatra. Vzpomínám si také na
své první cesty do arabských zemí, kdy jsem byla nešťastná z toho, že nemám dost dárků a peněz pro všechny bosé děti, s nimiž jsem se potkala. Nespala jsem z toho a bylo mi špatně z rozdílů mezi jejich a mým způsobem života.
Redaktor Práva, pan Borovička, který nás doprovázel, mi tenkrát moudře řekl:
„Blanko, nauč se žít s pocitem, že nemůžeš zachránit celý svět“.
Vážení pánové, děkuji za Vaši trpělivost při čtení mých řádků. Jsou to velmi  upřímné názory jedné občanky České republiky, která snad není rasistka, má otevřenou náruč a velké srdce. Ale také svůj jednoznačný názor na zmíněnou politickou situaci a její řešení. Velmi Vás prosím o důrazné kroky pro
zachování naší identity. Nebudˇme druhou Francií s jejími 2200 mešitami…
Jste tady pro nás, Čechy.
Opravdu bych se za několik let nechtěla zoufale ptát, „Kde domov můj…?“

Srdečné pozdravy z Poděbrad
PhDr.Blanka Horáková