Ruská vize rovnováhy
Základním tématem Putinova projevu byla otázka konfliktu v současném světě. A základním pojmem, který v projevu opět adresoval, byla otázka „rovnováhy“ jako nástroje, který je zárukou prevence válečných konfliktů v rámci konkurence zájmů. Nutno dodat, že jde o rovnováhu velmocenskou, a tedy především o rovnováhu sil.
Vestfálský systém v 17. století, vídeňský kongres v 19. století a jaltská konference ve 20. století byly podle Putina tři příklady rovnováhy sil zakotvené v systému mezinárodních vztahů v důsledku válečných konfliktů. Než začnou kritici Putinovi vyčítat, že glorifikuje jaltský systém rozdělení sfér vlivu, dodejme, že Putin tu podtrhl naopak dohodu o vzniku OSN.
Podle Putinova vidění se svět ukončení studené války ale takového paradigmatu mezinárodních vztahů odchýlil. Přitom Putin podtrhl, že její konec ukončil ideologický konflikt, ale neučinil konec existenci odlišných geopolitických rozporů a zájmů. Hledání ztracené rovnováhy je leitmotivem ruské zahraniční politiky stále a znovu.
Ruský prezident vidí mezinárodní vztahy především prizmatem mezinárodněpolitického realismu: „U všech států vždy jsou a budou někde rozdílné zájmy. A rozvoj mezinárodních vztahů vždy doprovázela konkurence velmocí a jejich aliancí. A podle mého názoru je to zcela přirozené.“ Putin realisticky sděluje ne příliš hezky znějící vzkaz, že nerovnosti moci nadále utvářejí mezinárodní politiku. Neznamená to, že by hlásal pojetí nějakého mezinárodněpolitického darwinismu o „přežití nejsilnějšího“. Naopak, tak jako v domácí politice je hlavní snahou i tady přiblížit se ideálu stability a rovnováhy v rámci zájmové politiky a konkurence.
Geopolitická konkurence bez rovnováhy a její risky
„Hlavní je, aby se taková konkurence budovala v rámci konkrétních politických, právních a morálních norem a pravidel,“ pokračuje v těchto intencích prezident Putin. Protikladem strategické rovnováhy jsou v tomto Putinově podání dnešní snahy o vytvoření jednostranné dominanci, přičemž hrozí, že se současná (podle něj „přirozená“) konkurence v politické, ekonomické a vojenské oblasti stane „neovladatelnou“ či neuříditelnou.
Geopolitická konkurence bez rovnováhy jako dohodnutého systému pravidel a brzd vede potom v očích ruského lídra ke dvěma závažným důsledkům. Prvním je nárůst lokálních konfliktů především v příhraničních oblastech, kde sousedí a o vliv soutěží velmocenské bloky. Druhým je rozpad systému, který zaručoval omezení arzenálu zbraní masového ničení.
Ruský prezident využil dosažení dohody s Íránem o jeho nukleárním programu k přímé kritice USA a jeho politiky PRO USA (systém protiraketové obrany USA umístěný ve třetích zemích). Vladimir Putin se přitom dotkl starého bolu rusko-amerických vztahů – jednostranného ukončení Dohody o omezení protiraketové obrany (ABMT), která v ruském vidění představovala fundamentální základ světové bezpečnosti. USA k obrovskému podráždění Ruska odmítly prodloužit její platnost v roce 2002.
Pokračování v projektu PRO poté, co íránský problém užívaný jako argument pro vznik PRO byl vyřešen, znamená podle Putinových slov, „že když jsme se přeli s našimi americkými partnery, měli jsme pravdu“. Ruský prezident naznačil, že Rusko vidí projekt jako krok neodpovídající ruským zájmům a jako krok, který dál naruší „strategickou rovnováhu“, a to takovým způsobem, že umožní jednostrannou nadvládu a vnucování svojí vůle všem – nejen konkurentům, ale jak Putin podtrhl, také spojencům.
Nové ekonomické bloky představují miny pro další konflikty
V kritice USA Putin pokračoval, když řekl, že Washington se chová ke svým vlastním spojencům jako k vazalům. Zmínil, že USA využívají ekonomických nástrojů, jako jsou pokuty (Putin uvedl „epidemii pokut“ USA v poslední době vůči evropským firmám) k udržení poslušnosti vazalů a dále také sankce jako formy ekonomické války k likvidaci ekonomické konkurence.
„Také sledujeme vznik neprůhledných ekonomických bloků, přičemž proces jejich formování jde téměř podle pravidel konspirace,“ řekl Putin a popsal účel těchto bloků jako snahu o to, získat maximální rentu z vlastní nadvlády. To je téma a motiv, který už Putin adresoval při svémzářijovém projevu v OSN. Je zřetelné, že vznik těchto nových bloků – podle všeho dohody TTIP a TTP – jsou pro Rusko dalším faktorem podráždění. Ostatně ruský lídr řekl naprosto otevřeně, že „formování ekonomických bloků skrze vnucování svých podmínek silnějšími hráči neudělá svět bezpečnější“. Naopak, je cestou k založení min dalších konfliktů.
Jako protipól této politice hegemona staví prezident Světovou obchodní organizaci, v rámci které by se měly hledat kompromisy, protože „kompromisy mohou vytvořit dlouhodobý systém vztahů v jakékoliv sféře“. Světová obchodní organizace je pro Putina podobným nástrojem, jako jsou OSN a Rada bezpečnosti v oblasti mezinárodních vztahů.
Vojenská síla je a bude nástrojem mezinárodní politiky
Nebylo žádné překvapení, že Vladimir Putin se ve svém projevu na konferenci, která se týkala války a míru, věnoval obšírně situaci v Sýrii a na Blízkém východě.
Putin se neprojevil jako politický pokrytec a v době, kdy jeho letectvo bombarduje území Sýrie, nemluvil ve vzletných frázích o míru: „… budeme realisté: vojenská síla je a bezpochyby ještě dlouho bude nástrojem mezinárodní politiky.“ Otázka pro Putina stojí jinak. Je to otázka způsobu a hlavně pravidel jejího využití – toho, jestli bude využita po vyčerpání všech dostupných možností, jestli se bude využívat na základě respektování dohodnutých pravidel a norem, nebo zda se k ní bude sahat bez pravidel a k posílení vlastní moci.
Konflikt v Sýrii a na celém Blízkém východě Putin představil opět historicky. Chápe ho jako konflikt, kterému napomohlo nakupení celé řady problémů, a to jak sociálních, politických, tak i etnických a náboženských. Prezident Ruska ale jako negativní vnímal – nepřekvapivě – západní vměšování do tohoto regionu, které málokdy bralo ohled na názory a zájmy místních obyvatel. „Třaskavá směs“, jak situaci Putin popsal, pak vedla ke vzniku fenoménu terorismu s jeho globálními rysy.
Islámský stát je podle ruského lídra barbarským nepřítelem celé civilizace, lidstva a světové kultury a existuje hrozba, že by mohl dobytím Damašku nebo Bagdádu získat oficiální charakter. Prezident samozřejmě neopomněl připomenout, že taková situace představuje ohrožení pro Rusko stejně jako pro svět. A na adresu nefungující americké strategie boje proti terorismu Putin uvedl, že nefungovala proto, že byla dvojí hrou – bojem s terorismem a zároveň jeho používáním pro vlastní strategické cíle.
Strategie pro Sýrii podle Putina
Ve čtyřech krocích Vladimir Putin představil svůj program obnovení Sýrie a Blízkého východu, a tím poodkryl v hodně obecných obrysech pokličku ruské strategie pro region:
Krok první: likvidace teroristických organizací a osvobození území pod jejich kontrolou a nedovolit jim přeskupit se jinde. K tomu je třeba sjednocení dnešních sil v regionu: spojení syrské armády a iráckých jednotek s kurdskými bojovníky a další k boji proti teroru připravené opozici. Dále je nutné zkoordinovat v rámci společného boje kroky sousedních zemí a mimo-regionálních hráčů, řekl Putin.
Krok druhý: začít politický proces v rámci Sýrie, který by konflikt ukončil v politickém smyslu. Podle Putina to mají být především Syřané, kdo mají rozhodovat o svojí budoucnosti – mezinárodní společenství jim má poskytnout jen podporu. Ruský lídr varoval před rozkladem oficiální vlády v zemi, který jen podpoří nárůst terorismu – jinak řečeno, vysvětlil tak, proč je třeba nepopulárního a bezpochyby kontroverzního Asada.
Krok třetí: zahájení spolupráce na úrovni muslimského duchovenstva a muslimských zemí a využití jejich autority k prevenci terorismu a jeho ideologií. Putin velmi chytře nechce stát proti islamistickému radikalismu z pozice vnějších či západních hodnot, ale chce mu čelit zvnitřku, z pozice umírněného (či autentického) islámu.
Krok čtvrtý: už dnes začít pracovat na plánu pro obnovení Sýrie včetně výstavby zničené infrastruktury, bydlení, nemocnic a škol, které mimo jiné pomohou zastavit proud utečenců ze Sýrie do Evropy, a popřípadě umožnit řadě z nich návrat. K tomu bude podle Putina nutná mezinárodní finanční, dárcovská a investiční pomoc.
Nebyl by to Putin, kdyby svůj projev nezakončil přes veškerou kritiku konstruktivně: „Sýrie se při vší dramatičnosti dnešní situace může stát modelem pro partnerství ve jménu společných zájmů, které všechny nutí k tomu vytvořit efektivní systém regulování risků. Takovou šanci jsme měli už po ukončení studené války. Bohužel jsme ji nevyužili. Taková možnost byla na začátku století, když se Rusko a USA a řada dalších zemí střetly s teroristickou hrozbou… Dnes je důležité poučit se správně z této lekce, z toho, co bylo v minulosti a jít kupředu.“
Putin mezi realismem a obnovením prestiže Ruska
Na Valdajském fóru promluvil opět Putin – realista a pragmatik, který chápe konflikt odlišných zájmů mezi zeměmi za normální součást mezinárodních vztahů a snaží se pro něj nově definovat pravidla, na nichž by se mohlo Rusko svým dílem rovnocenně podílet.
Hledání rovnováhy je typicky putinským a snad i ruským bojem s představou chaosu, která je dlouhodobě ignorována západními kritiky. Rovnováha představuje brzdy, které znemožňují, aby se svět vydal na cestu neregulovatelné spirály konfliktů a zbrojení. Nicméně je také bezpochyby cestou, jak zaručit Rusku jako velmoci jeho vliv na celosvětovou hru.
Vojenskou moc označil ruský prezident za jeden z nástrojů v mezinárodní politice. Nicméně nemá jít o anarchii (tak podobnou chaosu), ale o nástroj, který by respektoval určitá pravidla a normy. Ostatně v době, kdy Rusko vynakládá obrovské výdaje na reformu zastaralé postsovětské armády, by bylo poněkud zvláštní, kdyby ruský prezident říkal něco jiného.
Na druhou stranu má Putinovo pojetí Ruska jako velmoci jedno slepé místo: zapomíná na to, že logika velmocenských nerovností pracuje také proti Rusku s jeho relativně slabou ekonomikou, demografií a stále nevyužitým vnitřním potenciálem. Washington tak vidí Rusko jako slabšího aktéra a svoji politiku formuluje adekvátně tomu. A tady je úhelný kámen Putinova úspěchu – nalézt (opět!) rovnováhu mezi aspiracemi a reálnými možnostmi Ruska…
A dodejme, že v této pragmatické a realistické koncepci se Rusku těžko hledá podpora u menších zemí a sousedů – ti nedostávají v Putinových slovech jasnější obrysy záruk a výhod, které Rusko v nové pozici nabízí právě pro ně. V realisticky postaveném systému mezinárodních vztahů platí egoismus zájmů totiž pro všechny a nejen pro Rusko.
Soudě podle vzkazu projevu se zdá nicméně očividné, že Rusko hledá spojence a snaží se pomocí univerzální hrozby globálního terorismu znovu si „vyrubat“ nové místo ve světových záležitostech. Syrská kampaň představuje způsob, jak si zajistit pokračování svého vlivu v regionu Blízkého východu a bezpečnost ruského jihu, ale je zcela nepochybně i ruskou strategií o „upgrade“ svého postavení ve světě. V Sýrii se bojuje o obnovení prestiže Ruska jako mezinárodního aktéra.
Těžko lze ale pochybovat o tom, že rozvoj globálního terorismu a pokračující destabilizace Blízkého východu, které vytvářejí prostor pro radikály a chaos, představují globální bezpečnostní risk. Jiná věc je to, jestli se Rusku s jeho současnou strategií v Sýrii podaří tento konflikt (na němž má Rusko svůj díl odpovědnosti) skutečně v deklarované roli mírotvorce vyřešit. Faktem nicméně je i to, že dosažení takového cíle nezávisí jen a plně na Rusku anebo jen na Putinových slovech.
Komentáře