Tereza Spencerová: Odbojáři proti komunismu? Nehlaste se všichni, sakra!

Podrobnosti

Z domova / Podoteky|

5. srpen 2010|

#64|

13954 x

Takže Petr Nečas s Karlem Schwarzenbergem a Radkem Johnem zašli na pohřeb jednoho z „mašínovců", Milana Paumera, a dostali tam nápad. Přišli na to, že je do programového prohlášení jejich vlády třeba zařadit také uznání protikomunistického odboje. A jak si řekli, tak i udělali - ještě téhož dne odpoledne.

Podle Schwarzenberga tak bude boj proti komunismu odnynějška „stejně legitimní jako odpor proti vládě nacistů u nás" a podle Johna zase budou „odbojáři z doby komunismu stejně vážení jako odbojáři z boje proti nacismu."

Dovolím si k tomuto jistě záslužnému kroku, kolem něhož se ještě svede spousta slovních přestřelek, pár poznámek:

-- Nevím, třeba se pletu, ale podle mého chápání slovo „boj" předpokládá cosi jako násilný střet, konflikt, útok nebo tak něco, rozhodně ale za „boj proti komunismu" nepovažuju útěk před komunisty na Západ, byť při něm bratři Mašínové a spol zastřelili něco „pilířů" tehdejší moci.

-- Vzhledem k nedostatku skutečných bojovníků proti komunismu (navíc za situace, kdy disidenty a chartisty naše doba moc v lásce nemá) se obávám, že budeme muset do této uctívané kategorie zařadit nejspíš i různé ty řezníky, zelináře, pingly, veksláky a tak podobně, neb oni svou zlodějnou vlastně hrdinně podkopávali nenáviděný komunismus, pravidelně na něj v rodinném kruhu neohroženě nadávali a svým záslužným postojem tak přispěli k jeho pádu.

-- Pokud se někomu nebudou tehdejší zloději coby hrdinové pozdávat, alternativně navrhuji, aby vláda poctila svou přízní a nějakou tou plaketkou většinu svých voličů, neb dnes, dvacet let poté, se u nás proti komunismu bojuje rozhodně urputněji, než když tu ještě jeho podivní předáci panovali.

Mimochodem, věděli jste, že ještě dlouho po druhé světové válce se partyzánům v Lotyšsku a v Estonsku prostřednictvím sabotáží, přepadů nebo zabíjení místních komunistických činitelů dařilo narušovat konsolidaci sovětské moci? Ti partyzáni si říkali Lesní bratři a s pomocí především amerických a švédských tajných služeb, které jim dodávaly zbraně a zajišťovaly logistickou podporu, se drželi v bojeschopném stavu a představovali pro Rudou armádu reálnou hrozbu až do roku 1952. Po Stalinově smrti jim Moskva v roce 1953 nabídla amnestii, které mnozí z nich využili. Akce menších ozbrojených skupin se ale v Pobaltí objevovaly až do roku 1960 a v ojedinělých případech i v osmdesátých letech minulého století, tedy v době, kdy obyvatelé Československa (až na naprosté výjimky) svou „poctivou prací budovali socialismus".

Mají ti Pobalťané ale kliku, co? Bertold Brecht kdysi prohlásil, že je mu líto národa, který potřebuje hrdiny. Lze dodat, že ještě hůř je na tom národ, který si hrdiny musí vymýšlet - a zařazení do vládního programu na tom nic nezmění.

Komentáře