Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

OTEVŘENÝ DOPIS SPD - Jejím ústavním činitelům, členům, voličům – ale nejen jim.

Hodnocení uživatelů:  / 4
NejhoršíNejlepší 

Problematika přímé demokracie hýbá nejen naší zemí, ale zájem o ni roste v mnoha jiných státech. Jde o jednu konkrétní oblast dlouhodobých snah o zvyšování podílu občanů na spolurozhodování o celospolečenských věcech, o různé participování občanů na správě obcí, regionů a států. Metody přímé demokracie se ovšem u nás zúžily z velké části na problémy referend, či přímé volby prezidenta. Je to celkem pochopitelné, protože vyjadřují snahou o zapojení všech občanů do politiky, ale také proto, že jsou na první pohled nejjednodušším způsobem realizace účasti občanů na řízení státu. Podle mého soudu ovšem jen zdánlivě.

  • otevreny-dopis-spd-jejim-ustavnim-cinitelum-clenum-volicum-ale-nejen-jim

OTEVŘENÝ DOPIS SPD

Jejím ústavním činitelům, členům, voličům – ale nejen jim.

Problematika přímé demokracie hýbá nejen naší zemí, ale zájem o ni roste v mnoha jiných státech. Jde o jednu konkrétní oblast dlouhodobých snah o zvyšování podílu občanů na spolurozhodování o celospolečenských věcech, o různé participování občanů na správě obcí, regionů a států. Metody přímé demokracie se ovšem u nás zúžily z velké části na problémy referend, či přímé volby prezidenta. Je to celkem pochopitelné, protože vyjadřují snahou o zapojení všech občanů do politiky, ale také proto, že jsou na první pohled nejjednodušším způsobem realizace účasti občanů na řízení státu. Podle mého soudu ovšem jen zdánlivě.

Průzkum zájmu občanů o politickou angažovanost.

Každý politik, který chce odpovědně zvyšovat participaci občanů na politice, správě věcí veřejných, či jiném systému spoluúčasti v demokratickém politickém systému, by si měl v prvé řadě provést výzkum reálného zájmu lidí o politiku, či o celospolečenské problémy. Nápady a metody spoluúčasti totiž musí odpovídat v prvé řadě zájmu občanů, aby se politik nedostal do situace, že někomu něco vnucuje, či celému společenství dokonce diktuje.

Již v šedesátých letech se na Západě pokoušeli zkoumat, v rámci průzkumu životního stylu, i stupeň zájmu občanů podílet se na spolurozhodování o věcech veřejných až po politickou angažovanost. U nás takové výzkumy ze současnosti známé nejsou. Prozatím alespoň nějaký přehled o situaci mohou poskytnout dvě základní čísla. Na příkladu účasti ve volbách se lze domnívat, že existuje minimálně třetina, někdy až polovina občanů, kteří se o politiku vůbec nezajímají, s výjimkou těch nejkritičtějších okamžiků. Viz události v poslední dekádě minulého století. Za druhé, počet členů politických stran alespoň zčásti naznačuje, kolik občanů je ochotno se aktivně podílet na politickém rozhodování a kolik se dokonce chce politice věnovat profesionálně. Pamatuji se, že za profesi si politiku nehodlalo v polovině minulého století vybrat ani celé jedno procento občanů. Zájem o podílnictví na rozhodování nevykazovalo víc jak 15 procent občanů. Což už tehdy v mých očích nebylo povzbuzujícím pro prosazování participace na rozhodování a tím méně o zavádění metod jejího užšího chápání, které se dneska označují za přímou demokracii.

Myslím si proto, že vaše strana by se měla zabývat v prvé řadě zmíněným problémem, než začne do našeho právního systému prosazovat zavádění vysoce sofistikovaného systému všelidového hlasování, který osobně pokládám za nejvyšší stupeň participace na státní politice.

Problém universálnosti a specializovanosti veřejné angažovanosti.

Každý, kdo se pokoušel o realizaci spoluúčasti na řízení společnosti, narazil v prvé řadě na fakt, že celospolečenské problémy jsou tak složité, že si vyžadují určité specializace. V dějinách podílu na správě věcí veřejných proto vznikaly specializované instituce jako kupříkladu zaměstnanecké odbory, ale také rady zaměstnanců, či výrobní výbory, podnikatelské komory, instituce sdružující různé profese či zájmové činnosti. Všechno obvykle jako demokratizační prostředky v ekonomické oblasti.

Podobně později vznikala občanská sdružení, spolky všeho druhu, ovšem vždy specializované, kupříkladu od sdružení spotřebitelů, až po ochránce životního prostředí. V rozumně řízených státech se všechny zmiňované mohly ze zákona podílet na rozhodování správy, alespoň s poradním hlasem, či s vyšší participací.

Univerzalistická občanská sdružení, častěji hnutí, jež by se zabývala celým spektrem politické činnosti, pokud vůbec vznikají, tak se velice rychle stávaly a především dneska stávají, politickými stranami.

Politické strany, které hodlají prosazovat přímou demokracii, by si podle mého úsudku měly uvědomovat, nakolik se budou snažit do právního sytému země zapojovat občanské spolky tak, aby byly jednak školou občanské spoluúčasti na řízení, ale především opravdovou reálnou silou občanů v systému profesionální samosprávy od obcí, přes regiony po správu státu.

Zajímavým jevem, alespoň pro mne, je v tom směru Česká pirátská strana, která ze specifického hnutí, ba až jednostranné iniciativy, se snaží přetransformovat do univerzální politické strany.

Obecně o všelidovém hlasování.

Specifická hnutí angažovaných občanů se mohou, pokud se opírají o odborníky, poměrně snadno vkomponovat do právního řádu země, protože ze zkušenosti každý ví, že mnohdy zanícený amatér je v daném oboru rovnoprávným profesionálním odborníkům. Zvláště v běžných občanských oborech lidské činnosti.

Mnohem složitější je to se zapojením občanů, nadtož všech občanů, do rozhodování o politicky univerzálních problémech.

V prvé řadě bych si troufal prosazovat, aby se všelidová hlasování rozdělila alespoň na několik kategorií. V prvé řadě na plebiscity, obecná referenda, specifická referenda a na volby funkcionářů. Plebiscitem by mělo být všelidové hlasování, které státní moc může a v některých případech dokonce musí vypsat. Povinnost vypsání plebiscitu by dokonce měla být zakotvena v Ústavě či zákoně stejné právní síly. Více o plebiscitu v tomto textu není zapotřebí psát.

Ke všelidovému hlasování je, podle mých zkušeností, zapotřebí veřejnost vychovat a v mnoha případech i vzdělávat. Vždyť už jenom volba funkcionáře se musí vžít natolik, aby nezavdávala příčiny k trvalému sociálnímu boji. Rozumně řízený stát by při zavádění přímé volby funkcionáře, vysokého státního úředníka, nezačínal asi volbou prezidenta, zvláště když to vyžadovalo zásah do právního řádu státu. Experimentálně by si to vyzkoušel napřed na volbě některého hejtmana. Vždyť každá novinka se v rozumně spravované společnosti napřed vyzkouší.

Nevidím až tak velký problém ve specifických referendech, třeba o tom, zda mají osoby stejného pohlaví mít právo uzavírat „manželství“ a v něm vychovávat děti. To je totiž situace, ke které každý občan dokáže mít vlastní názor, aniž by podléhal nějaké velké vzdělávací, či manipulační proceduře. U takových referend by bylo snad jenom důležité stanovit hranice jeho platnosti. Dovoluji si jenom jednu poznámku v této souvislosti. Rozumně řízený stát by neuzákonil výsledky takového referenda, pokud by převaha jedné strany nebyla alespoň dvoutřetinová.

V této části textu už jenom jedna poznámka. Zásadní otázkou je účast v referendu. Přikláním se k povinné účasti, která ale nemusí být zajištěna přímou účastí na hlasování. Lze totiž otázku položit tak, že neúčast je ku prospěchu jedné z odpovědí.

Referenda o obecných politických problémech.

Volby funkcionářů, či referenda o specifických problémech, mají binární charakter, takže jsou pro rozhodování občanů velice jednoduchá. Další možnosti přece neexistují. Ovšem u naprosté většiny politických referend tomu tak není. Ilustrací může být referendum o našem vystoupení z NATO. Předesílám, že považuji jakékoliv všelidové hlasování o našem „fungování“ v Alianci za legitimní. Opravdu odpovědná vláda, či zákonodárci, ovšem nikdy nezačnou proces takového referenda hned finální otázkou mezi dvěma krajními možnostmi, čili „vystoupit“ – ano, či ne. Třeba jenom proto, že si pamatujeme, že už dávno prezident Francie de Gaulle, našel pro svou zemi možnost třetí. A jistě by dneska mocenské struktury našly i další. Stejně, ba mnohem složitější, je to s naším setrváváním v EU. Nelze přece postavit občana, byť by byl ve věci sebevzdělanější, aby odpovědně zvažoval o našem setrvání v EU systémem ano, či ne. Politická rozhodování nelze provádět v černobílém vnímání světa, tedy ano, či ne. Poskytuje vždycky více alternativ.

Naznačil jsem již v předešlé části textu, že občany, ba dokonce již jako děti, je třeba k odpovědnému občanství vychovávat a vzdělávat. Na tomto místě si neodpustím výtku všem těm „lepšolidím“, kteří upírají občanům právo rozhodovat o těch nejdůležitějších věcech, které dokonce limitují jejich existenci. Považuji sice za oprávněné výhrady, jež prezentují poctivě uvažující, především politiky, kteří se hrozí možnosti, že by laici rozhodovali o věcech nesmírně komplikovaných. Ale jako „řadového“ občana mne hluboce uráží, když nějací nositelé jediné pravdy mne odsuzují k tomu, abych jen mlčel, maximálně psal ponížené supliky proti jejich rozhodnutí. Všech příslušníků obou uvedených skupin se ale velice ostře ptám: „Co jste za čtvrt století udělali proto, abyste vzdělali občany? abyste tím zvýšili jejich oprávněnost spolurozhodovat o sobě samých?“ Troufám si konstatovat, že nic, takže teď to rychle napravujte, ať naše společnost nastoupí na cestu zkvalitňování demokracie, kterou se tak všichni zaklínáte. Pokud neprokážete viditelnou snahu o opravdové zvýšení občanské odpovědnosti lidí, posílíte jenom mé přesvědčení, že záměrně odmítáte participaci občanů na politických rozhodováních, protože chcete nad „lidem“ vládnout a nikdy jste ho opravdu nepovažovali za zdroj veškeré státní moci, jak se chvástavě vyjadřujete dokonce v Ústavě ČR.

Abych nepsal příliš nekonkrétně, dovolím si ukázat jeden příklad velice jednoduché výchovy voličů, na primitivní volbě funkcionáře. V naší zemi jsme museli uzákonit dvoukolový systém volby prezidenta, který ve druhém kole vybičoval až patologické emoce. Ve vyspělých demokratických společenstvích jej dokáží zvolit už v jednom kole, třeba i v případě deseti kandidátů. Stačí k tomu uzákonit dvě pravidla. Každý volič na kandidátce určí pořadí prvních pěti, které by si vybral za prezidenta. Za druhé je potřebné stanovit systém váhového výpočtu celkových preferencí. A tak se může dokonce stát, že ani jeden volič nedá na první místo kandidáta, který volby nakonec vyhraje třeba proto, že jej devadesát procent voličů dalo na místo druhé. Takové hlasování je ovšem poměrně složité a lidé se ho musí naučit.

Ale zpět k oněm obecným referendům o složitých politických problémech. Jak jsem naznačil, nelze občana postavit hned před otázku, která by měla být až finální. Nelze to udělat především, ne-li jenom proto, že jsme u nás zanedbali občanskou vzdělanost, která začíná již v základní škole. Za první republiky se například občanská výchova učila již na obecné škole, tedy nejpozději v páté třídě se děti učily i o některých pasážích základního zákona státu. Rozumně fungující exekutiva se proto v současnosti při přípravě referenda o EU, pokusí například publikovat nějakou inventuru kladů a záporů našeho členství v EU. Postupně si zjistí, které faktory jsou pro většinu občanů tak významné, že mohou rozhodovat o setrvání či vystoupení z EU. Takové problémy pak začne projednávat s exekutivou EU a při tom k nějakému kompromisnímu řešení získávat i vlády jiných zemí. Když se nepodaří vyjednat kompromis, může pak „praštit do stolu“, čili vypsat dokonce plebiscit o našem setrvání v EU.

Když jsme po celou dobu zanedbávali občanskou výchovu a vzdělávání, musíme tak činit nyní za pochodu. Proces výběru kriterií pro posouzení odchodu z EU se z toho důvodu musí provádět veřejně, odborníky počínaje a laiky konče, nebo i naopak, ale naprosto bezvýhradně bez ideologických brýlí všeho druhu. A to si přiznejme, rovněž bez manipulací agentur cizích zájmů, které prokazatelně na našem území působí. Rovněž vyjednávání s byrokraty a politickými reprezentanty EU musí se dít na očích našich občanů a ne někde v přítmí donucovacích až vyhrožovacích kabinetů.

Vím, je to proces dlouhý a pracný, ale určitě zodpovědný. Nelze přece zemičku, jako je ta naše, vehnat do problémů, jaké má nyní Británie. Tím chci naznačit, že je možná jednoduché prosadit zcexit, jenže? Co dál! Než politická moc nechá zbrkle hlasovat o našem odchodu, musí mít již předem zajištěno další fungování, protože bez spojenectví s nějak supervelmocí, či alespoň regionální velmocí, se vydáme spolehlivě na cestu svého zániku.

Nakonec jeden osobní apel. Používám metodu otevřeného dopisu proto, abyste jej jen prostě nehodili do koše. Možná že navíc probudí i debatu, tak potřebnou k realizaci metod přímé demokracie v naší zemi.

Stanislav A. Hošek

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře