Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Referendum, dost bylo řečí, je třeba konat!

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Volání po referendu nezaznívá jenom v naší zemi. Opakovaně se intenzita požadavku na nějakou formu všelidového hlasování projevuje skoro ve všech demokraciích. Již jenom proto, že lidé opravdu demokracii chápou jako vládu lidu, ale především proto, že veřejnost bývá až hrubě nespokojena s činností svých zástupců jak v zákonodárných, tak v exekutivních sborech. Svědectví o tom podávají nesčetné průzkumy veřejného mínění i o důvěře v naše politiky, v politické strany, a hlavně v parlament, vládu, či prezidenta.

  • referendum-dost-bylo-reci-je-treba-konat

Troufám si tvrdit, že otázka referenda se stala v naší zemi nyní výsostným politickým problémem, který už dokonce přesahuje svůj původní význam. A to ve dvou směrech. Stal se zaprvé doslova jedním z prvků v sestavování současné vlády a tím významnou součástí pokračující politické soutěže mezi stranami, které se dostaly do sněmovny. Diskuse o konkrétní podobě případného referenda se rozšířila i do velké části politické veřejnosti. Což za druhé způsobilo obnovení široké debaty nejen o něm samotném, ale o charakteru stávajícího demokratického politického systému v našem státě, který odborníci nazývají liberální parlamentní demokracie. 

V našich médiích hlavního proudu, tedy většiny, se diskuse o referendu zúčastňují většinou celebrity politické, expolitické a z občanské společnosti pak převážně zastánci současného systému zastupitelské demokracie, který svými mechanismy zajišťuje ovládání společnosti elitami, čili faktickou nadvládu elit nad zbytkem společnosti. Pro mne iz těchto projevů plyne, že liberální demokracie je oxymóron. Řečeno otevřeně, média v rukou současných mocných prezentují pouze argumenty proti zavedení referenda. Jsou to, jako obvykle u nás, převážně elektronická média, která pak prezentují argumenty ve prospěch referenda. Nejděsivější, alespoň pro mne je fakt, že vládnoucí vrstva současné naší republiky hledá způsoby, jak kriminalizovat nejvýraznější prosazovatele referenda. Čímž politická soutěž nabývá opět zvrácené formy. Ovšem mne už tento stav nepřekvapuje, protože uvedená praxe je doslova a do písmene satanským znamením polistopadové politiky od jejích prvních dnů. Viz zneužití podvodných informací k likvidaci Josefa Bartončíka ještě v roce 1989. 

Všestranná diskuse o referendu v naší zemi je nejen legitimní, ale výsostně legální, protože o něm hovoří i Ústava ČR. 

Celostátní referendum. Už ne zda ano, či ne, ale pouze jak...

Za všechny ty dlouhé roky, co se v demokratickém světě protřásá problém referenda a mnohde se referenda i provádí, bylo o tomto politickém jevu už řečeno všechno. Čím víc se ale argumenty pro i proti opakují, tím víc se pro mne rýsuje, že politický střet o referendum a někde už o jeho konkrétní podobu není ničím jiným, než dávnověký, ne-li po celou lidskou historii existující, sociální boj mez „všeholidem“ a skupinou „lepšolidí. Přiznávám, že termín mi připadá čím déle, tím méně češtinářsky příšerný a líbí se mi mnohem víc než slovo elity, sousloví politické elity, či snad politologický pojem politická třída. 

Spor o referendum je výsostným politickým střetem dvou základních pojetí řízení společnosti. Na jedné straně vnímání řízení státu jak jeho spravování, čili zřizování institucí a udržování mechanismů sloužících ke spravování věcí veřejných a na druhé straně řízení státu jako ovládání jedněch lidí jinými, dokonce pak všeho obyvatelstva malou až menší vybranou minoritou. Odpůrcům referenda nejde v prvém plánu o fungování demokratického politického systému státní moci, o svobodu a lidská práva, jak se o tom neustále snaží přesvědčovat veřejnost, leč o zachování institucionalizovaného způsob nadvlády, čili uplatňování moci vybraných skupin občanů nad veškerou společností. 

Je naprosto legitimní, že veřejnost v jakékoliv formě demokracie se dožaduje celostátního referenda, ať již těch konkrétních, či až obecného zákona o celostátním. Je tedy výsostně legitimní a v naší zemi dokonce legální nejen debata o referendu, jak jsem již uvedl, ale každá politická činnost prosazující celostátní referendum. 

Tvrdím, že argumenty proti celostátnímu referendu jsou již vyčerpány. Pochybuji, že by někdo ještě dokázal formulovat jiný, který zastánci referenda dosud neslyšeli. Zastánci referenda u nás by proto měli ukončit debatu o tom, zda celostátní referendum ano, či ne, ale měli by přejít do nové etapy, éry prosazování celostátního referenda. Prakticky to znamená podávat zákonné návrhy, které by jednotlivé argumenty odpůrců odstraňovaly. 

Odmítám názory, že naše zastupitelská demokracie je natolik dobrá, že nepotřebuje referendum, který veřejnosti vnucuje kupříkladu Rychetský svou autoritou funkce, kterou zastává. Tím silněji odmítám tvrzení Pitharta, který se nechal slyšet že, cituji: „Celostátní referendum do systému zastupitelské demokracie nepatří“, konec citace. Což nepovažuji pouze za demagogii rádoby státoprávního odborníka, ale doslova za blud jedné ideologické víry. 


Kdo, či co stojí za svárem o referendu 

Samozřejmě, že mají pravdu všichni, kdo při úvahách o referendu se poctivě zamýšlejí nad schopností občanů rozhodovat složité státnické problémy. Jenomže jsem stejně skálopevně přesvědčen, že v našem státě je nepoměrně víc občanů, kteří k tomu mají všestranně vyšší schopnosti, než vrstvička ústavních činitelů, čítající necelých tři sta osobností. 

Každý jistě uzná, byli ještě nedávno, snad kromě Marka Bendy, obyčejnými příslušníky obce všech občanů. Tím chci říct, že se vesměs nijak nelišili od občanského průměru voličů. Nebo snad už tehdy ano? 

Co se to s nimi celkově, nebo s každým jednotlivě tedy přihodilo, že najednou, po svém zvolení, všem problémům státu rozumí, všechno o něm ví, a mají tedy oprávnění o všem rozhodovat? Copak volby jsou nějakou obdobou seslání Ducha svatého, které před dvěma tisícovkami let z prostých rybářů udělalo doktory teologie a znalce všech jazyků, jak se tvrdí? Samozřejmě, že ne. Pouze jim prý slouží celé týmy odborníků, znalců, a samozřejmě dalších „informátorů“, kteří je vzdělávají na úroveň, aby rozuměli, když už ne všemu, tak alespoň tomu, co je třeba momentálně rozhodnout. 

Z uvedeného jasně logicky plyne, že v naší zemi je mnohem víc občanů, kteří mají daleko vyšší kompetenci rozhodovat složité politické otázky, než těch, kteří jejich řešení reálně uzákoňují. Mne v té souvislosti proto zajímá první a základní otázka. Jestliže zmíněná skupina s vyšší kompetencí, tedy skutečných odborníků byla od počátků zastupitelské demokracie schopná vzdělávat, vyškolit a do pozice rozhodců vychovat „zastupitele“, jestli náhodou už dneska, ve věku informačním, to nedokáže s širší komunitou občanů. 

Když víc jak před dvěma staletími začínaly demokracie všeho typu, politická úroveň občanů, spíše tehdy ještě obyvatel, v jednotlivých zemích byla nesrovnatelně nižší než dnes. Vždyť ještě ve velkém množství existovala dokonce negramotnost. Dneska je negramotnost v naší zemi stopovou, nebo dokonce vůbec neexistuje. Za druhé, v posledních dvou staletích navíc prošla školou politického vzdělávání velká skupina občanů. Prakticky šlo o všechny aktivní členy veškerých politických stran. Ti dneska tvoří velmi početnou část naší společnosti, která má prokazatelně dostatečný rozhled o celospolečnostních problémech, aby v poměrně krátkém čase byla veřejnou diskusí o některém konkrétním problému potřebně připravena k jeho kvalifikovanému posouzení a tím o něm rozhodnout v referendu. Nechci být pejorativní, ale především všichni veřejně se projevující odpůrci referenda, pokud nepatří mezi ústavní činitele, mne dostatečně přesvědčují o tom, že počet lidí, kteří cítí oprávnění o sobě rozhodovat je nepoměrně vyšší, než komunita současně rozhodujících. Občané tedy nejsou hloupí, leč jsou jim odpírány relevantní informace. Jistě, že existuje skupina opravdu hloupých lidí, leč podle Gaussovy křivky pravděpodobného výskytu jevů, je vzhledem k jejich počtu doslova obrovské množství ostatních. Opakem hlouposti jsou hned tři druhy „nehloupých“. Jsou to moudří, rozumní a chytří. Ve společnosti je relativně mnohem víc lidí moudrých, než v komunitě politiků. V té je zase poměrně víc lidí chytrých, bohužel až moc, čili vychytralých. I ti rozumní jsou mezi politiky příliš jednostranní, řečeno slušně jsou to pragmatici. Takže z i z hlediska vyššího principu mravního je poměr mezi moudrými a tím pádem odpovědnými a těmi ostatními v občanské společnosti lepší, než v komunitě politiků. 


Poslední poznámku si už dovolím vyjádřit jen ve zkratce. Nikde, nikdy, nikdo nedokázal, že vysokoškolsky vzdělaní, disponují ve věci politického úsudku lepšími schopnostmi, než jaké má rozhodující většina občanů selského rozumu. 

Lze pomalu shrnout. Roste počet lidí, kteří nejen pociťují potřebu rozhodovat o svých záležitostech, ale především roste jejich připravenost občanská ba i odborná, aby tak mohli činit odpovědně. Lid, čili příslušníci zdroje veškeré státní moci v naší republice, jak tvrdí Ústava ČR, v neustále rostoucím počtu hodlají tuto moc realizovat sami a nikoliv pouze prostřednictvím svých zástupců. To by si velice dobře měli uvědomit všichni odpůrci referenda. Jim pak především je adresována otázka? Co jste udělali pro to, aby občané byli politicky vzděláváni a vychováváni k podílu na rozhodování. A následně proč jste tak nedělali?! 

A tady je, s vysokou pravděpodobností, jádro pudla. Nikdo z nich totiž neměl o to zájem. Zastupitelé samotní, ale především neformální struktury reálné moci, které je dokáží ovládat, si totiž nepřejí, aby „lid“ svým zastupitelům, jejich obslužným elitám a především komusi anonymnímu v zákulisí „házel vidle“ do jejich privilegovaných práv na rozhodování. Proto nikdy neprojevily zájem vzdělávat lid, ale, jak se zdá, udělají naopak vše proto, aby bránily své výsostné privilegium. 

Ukazuje se tedy, že proti referendu vystupují dneska většinou privilegovaní. Ti, kdo disponují reálnou mocí, i když anonymně, pak jejich obslužné elity, mezi nimiž komunita ústavních činitelů vytváří svérázným způsobem vybranou společnost „vyvolených“. Všichni dohromady jsou malinkatou minoritou celého našeho společenství. Není vůbec žádný důvod, aby jenom oni rozhodovali o celku. 

Závěrečný souhrn

Občané našeho společenství jsou většinově dostatečně vzdělaní. Je proto možné jim předkládat potřebné informace k odpovědnému rozhodování v široké paletě politických problémů. 

Vzdělání v občanských vědomostech, zkušenostech a schopnostech lze poměrně bez velkých nákladů podstatně zvyšovat již od samého dětství. 

Spolu s občanským vzděláváním lze od dětství v lidech pěstovat i občanskou výchovu, čili cvičit individuální odpovědnost za dění ve společnosti. 

Nelze se vymlouvat, že rozhodování pomocí referend není v naší tradici. Stačí ji začít budovat, když už jsou pro ni podmínky. 

Doslova třetí kosmickou rychlostí rostou technologické prostředky umožňující všelidová hlasování. 

Bránění v praktikování referend je jednoznačně obranou privilegií dosavadní vládnoucí vrstvy, což je nutné odsuzovat. 

Prosazování referend je proto jednou z metod omezování nadvlády minorit nad celkem, odmítání autoritářských režimů, tím spíše pak diktátorských ba až totalitářských. 

Referenda jsou demokratizací každého demokratického politického systému a ne že do některých z nich nepatří. 

Se zaváděním referend je proto bezpodmínečně nutné začít a považovat je nejen za demokratizaci, ale i za zvyšování svobody lidí a zkvalitňování lidských práv a především občanských svobod.

 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Facebook komentáře