JAK UKOVAT NÁROD

Asi na světě není moc lidí, kteří by nechtěli být na něco hrdi. Na sebe, že něco výjimečného dokázali, na strom, který kdysi dávno zasadil jeho prapředek, na město, ve kterém žije, že ho každý obdivuje nebo na celý národ, který je silný a odolává věkům. Na národ, který dokáže to, co jiný ne.

Český národ měl taková období, kdy byl na sebe hrdý. Když nepočítáme okamžiky náhrady naší hrdosti za poskakování po tribunách a pokřiku "kdo neskáče není Čech", je zajímavé, že období skutečné národní hrdosti se vyskytla jen po nějakém zásadním útlaku. Jinak ne.

Například v roce 1918, po 400 let trvající německé porobě nebo v roce 1945, po porážce německého fašismu a potrestání kolaborantů nebo v letech 1968 a 1989, kdy se nám skoro podařilo osvobodit od bolševiků. To znamená, že čím více a čím déle nás někdo dusil, tím větší byla touha po svobodě a národní povědomí rostlo. A rostlo tak, až jednoho dne vybuchlo. A to byl ten okamžik naší největší národní hrdosti.

Jak je to dnes? Dusí nás někdo?

Ano, dusí a to dokonce tak, že už hrozí smrt udušením. Možná jsme si toho ani nevšimli, ale už modráme, svíjíme se a pomalu upadáme do bezvědomí, ...a roste naše národní povědomí? No, neroste. To ani náhodou. Jsme klidně dál otroky a pracujeme za přežití, jsme okradeni o naše národní bohatství i o možnost potravinové soběstačnosti, jsme napadeni hordami vraždících náboženských fanatiků, jsme opruzováni homosexuálními exhibicemi a pedofilní agendou, jsme na cestě k vykrádání dětí z rodin, jsme vyučováni učiteli s IQ šumící trávy, jsme svazováni a regulováni absurdními normami, jsme hubeni vodou, vzduchem, léky i potravinami,  a .....a děje se něco? Ne. Nic se neděje.

To je velmi divné, ne? Mělo by to být přeci naopak! Co se stalo, že národ už nezná význam slova "hrdost"? Co se ještě musí stát, abychom špínu smetli ze stolu a mohli růst? Vždyť, něco se přeci musí stát!

Porovnejme se například s Ruskem. Tato osudem věčně zkoušená země je právě na vzestupu. Je sice pravda, že za dob "prezidentování" věčně opilého poskoka západu Borise Jelcina (1991-99) si Rusko sáhlo až na samé dno. Stát se rozpadl a byl kousek po kousku rozdáván zahraničním korporacím a domácím mafiím a nechybělo moc, aby zcela zanikl. I přes rostoucí zadlužení lidé neměli co jíst a spravedlnost byla nahrazena právem silnějšího. Bylo to něco jako dnešní Česká republika, akorát 100krát horší.

S nástupem Vladimíra Putina do funkce prezidenta v roce 2000 nastal obrat a když se podíváme dnes na Rusko, tak i ten nejzarytější rusofob je nucen nad fakty smeknout. Vždyť to, co Rusi dokázali do dnešního dne - tedy za pouhých 15 let! - nedokázali ani Japonci, ani Korejci a ani Němci a to prosím ani za nepředstavitelně vydatných poválečných dotací z USA.

To ale není vše! Rusko je dnes tak silné, že ani 250 sankcí (ano, čtete dobře - 250) ze strany USA, EU a jednotlivých zemí této planety dohromady (včetně naší České republiky), které byly od roku 2014 uvaleny, Rusko nepoložilo. Naopak lze říci, že ten, kdo sankce na Rusko uvaluje, mu neuvěřitelně pomáhá. Vždyť jak jinak postavit na vlastní nohy hospodářství, které bylo doposud založené na cizích investicích? Jak jinak by se mělo stát Rusko soběstačnou a nejsilnější zemí na světě? Jak jinak lépe by ruský občan pochopil, že za hranicemi jsou nepřátelé a musí udělat vše, co je v jeho silách, aby se na ně připravil? Aby chránil svou rodinu? No přesně - sankcemi západu proti Rusku a reciproční reakcí Ruska proti západu!

Není známo, jestli úmyslně nebo neúmyslně, ale rozhodně spojené západní úsilí už skoro dva roky ková nejsilnější národ na Zemi. Ti, kteří se dnes pokoušejí Rusku škodit si ve své zaslepenosti nejsou schopni uvědomit, že díky každému jejich zákeřnému činu ruský národ vždy o kousek poporoste. Do dnešního dne ruský národ vyrostl tak, že se nesloží ani po umělé dopingové aféře, ani po havárii dopravního letadla, ani po sestřelení su24, ani po potravinové blokádě a blackoutu Krymu a ani při zákazu používání vzdušného prostoru jiného státu a ani po ničem jiném, co současná světová elita psychopatů ještě vymyslí. Naopak ho to posílí a úplně s klidným svědomím lze říci, již dnes je ruský národ morálně silný tak, že je neporazitelný.

A nyní se vraťme zase domů. Nejsme Rusi, ale jsme Slované, což je velmi silný příbuzenský vztah. Co nám tedy pomůže? Co obnoví naši hrdost a sílu v okamžiku, kdy je na nás po dlouhá léta páchána genocida? Když náš národ i naše zem tiše umírá? Podle všeho je nejlepší cestou - po vzoru Ruska - padnout na samé dno.

Tedy národe - vypráskejme tu prodejnou chamrať, která se skrývá pod názvem "politická strana", obnovme hranice, vystupme z Evropské unie, vystupme z NATO a s otevřenou náručí vítejme každou sankci, kterou na nás západ uvalí. Je to jedinečná šance na cestě k samostatnosti a obnově hrdého, silného a neporazitelného národa s vlastní budoucností. Dokázali jsme to před 100 lety, dokážeme to i dnes...

...a potom, v roce 2018 nemusíme jen sentimentálně vzpomínat na to, co bylo, ale můžeme slavit to, co je!