Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

New York Times opakuje mýty, že Izrael bojoval v roce 1967 o samotné přežití

Hodnocení uživatelů:  / 12
NejhoršíNejlepší 

25. ledna 2015 uveřejnil NYT článek své izraelské dopisovatelky Jodi Rudorenové o novém izraelském filmu Censored Voices, který měl premiéru na Filmovém festivalu Sundance. Film Censored Voices, natočený Morou Loushyovou, je „poslední z řady filmů levicových izraelských filmařů, kterým se dostalo zahraničního ocenění, když nelichotivě líčili svou vlastní společnost.“ Film pojednává o izraelských válečných zločinech, které byly spáchány v roce 1967 během války mezi Izraelem a Egyptem, Sýrií a Jordánskem. Článek Rudorenové sice vykonává dobrou práci v tom, že na film upozorňuje, zároveň ale opakuje jeden z ústředních mýtů o této válce.

 
  • new-york-times-opakuje-myty-ze-izrael-bojoval-v-roce-1967-o-samotne-preziti

Film Censored Voices, založen hlavně na rozhovorech s izraelskými vojáky, které se uskutečnily v roce 1967 a které tehdy byly silně cenzurovány, dokumentuje, jak izraelští vojáci „masově popravovali zajatce a vyklizovali arabské vesnice, a to způsobem, který jeden z bojovníků přirovnal k nacistickému zacházení s evropskými Židy.“ O izraelských zločinech v této válce se vědělo již dlouho, ale film je zajisté mocně jší médium než noviny.

Tento film (který jsem dosud neviděl) je, jak se zdá, důležitý. A je obzvlášť užitečný v době, kdy je izraelská armáda vyšetřována za zločiny spáchané při nedávných útocích v Gaze. Je čím dál více obtížné, aby člověk věřil, že izraelští vojáci jsou „obdařeni zvláštními morálními hodnotami,“ jak zaznělo v roce 1995 v prohlášení úřadu tehdejšího premiéra (a v roce 1967 náčelníka Generálního štábu) Jicchaka Rabina. Článek Rudorenové také přináší důležitou informaci o tom, že cenzurován byl dokonce i samotný film Censored Voices a že tudíž nevypráví celý příběh o válečných zločinech, ke kterým došlo: „Izrael zakázal filmařům odhalit, co vše byli donuceni pozměnit, a úřad vojenského cenzora se odmítl o tom bavit.“

Nicméně Rudorenová a zjevně i Loushyová poskytly krajně nepřesný kontext zločinů, které byly v roce 1967 spáchány. Rudorenová popisuje tuto válku jako konflikt, ve kterém Izrael „zahájil boj… za své samotné přežití.“ Tento film, jak říká Rudorenová, by mohl poskytnout munici kritikům Izraele, pokud by se „nebrala v úvahu existenční hrozba, které Izrael tehdy čelil.“ Tento film, píše, „vykresluje bezprostřední hrozbu Izraeli – a následně omračující obrat, který vojenští historici dlouho považovali za zázrak.“ A je citováno vyjádření Loushyové, že: „Toto je př& iacute;běh o mužích, kteří šli do války s pocitem, že musí bránit své životy, a samozřejmě měli pravdu…“

Pravdu však neměli, a Rudorenová či Loushyová také ne.

Ano, izraelští vojáci, tak jako mnoho lidí na celém světě, tehdy věřili, že Izrael čelil existenční hrozbě, poněvadž arabské armády stály na izraelských hranicích a Rádio Káhira vysílalo děsivé hrozby. Nicméně, čelní představitelé armády a zpravodajských služeb v Tel Avivu i Washingtonu měli lepší informace.

Zamysleme se nad svědectvím Menachema Begina, který byl předsedou vlády v červnu 1967: „V červnu 1967 jsme opět měli na vybranou. Soustředění egyptské armády na Sinaji nedokazovalo, že Násir na nás chce skutečně zaútočit. Musíme být upřímní sami k sobě. My jsme se rozhodli ho napadnout.“

Nebo nad svědectvím generála Mattiho Peleda, jednoho z dvanácti členů Generálního štábu izraelské armády v roce 1967:

„Jsem přesvědčen, že náš Generální štáb nikdy neřekl vládě [Leviho Eškola], že by egyptská hrozba Izraeli měla nějaký reálný základ, nebo že nejsme schopni rozdrtit Násirovu armádu, která se s bezpříkladnou hloupostí vystavila zničujícím úderům ze strany našich sil…. Když jsme přikročili k plné mobilizaci, žádný rozumně uvažující člověk si nemohl myslet, že všechna tato síla byla nutná kvůli naší ‚obraně‘ proti egyptské hrozbě…. Tvrzení, že egyptské síly, soustředěné na naší hranici, mohly ohrozit existenci Izraele, není pouze ur&a acute;žkou inteligence každého, kdo je schopen takovou situaci analyzovat, ale je to hlavně urážkou Tsahalu [izraelské armády].“

Nebo nad svědectvím generála Ezera Weizmana, velitele operací Generálního štábu v roce 1967 a později předního pravicového politika, který prohlásil, že: „Nebezpečí vyhlazení nikdy neexistovalo,“ a že o této hypotéze „se na žádné důležité schůzce nikdy neuvažovalo.“  

Nebo nad svědectvím Chajima Bar-Leva, zástupce náčelníka Generálního štábu v roce 1967 a pozdějšího člena vlády: „V předvečer Šestidenní války nám nehrozila genocida a nikdy jsme o této možnosti nepřemýšleli.“

Nebo nad svědectvím Mordechaje Bentova, ministra vlády v roce 1967 a člena levicové strany Mapam, který hlasoval proti zahájení války v roce 1967, protože byl přesvědčen, že nebyly vyčerpány politické a diplomatické prostředky k zamezení válce: „Celý tento příběh o hrozbě vyhlazení byl naprosto smyšlený a dodatečně vykonstruovaný, aby ospravedlnil anexi dalších arabských územ&iacu te;.“

Stejný pohled zastávali ve Washingtonu. 26. Května, řekl ministr obrany Robert McNamara, že: „USA souhlasily s izraelským názorem, že by Izrael v konfliktu zvítězil, i kdyby s nepřátelskými akcemi začal Egypt.“ Generál Wheeler, náčelní k Sboru náčelníků štábů armády USA, zopakoval americký názor na izraelskou vojenskou převahu, když řekl, že ačkoli uznáváme, že ztráty by byly větší než v roce 1948 a 1956, Izrael by vyhrál.“ Prezident Lyndon Johnson řekl: „… pokud by byl Izrael napaden, tak by jim to podle našeho soudu natřel,“ a sdělil izraelskému ministru zahraničí, že: „pokud SAR zaútočí, ‚vymlátíte z nich duši.‘“ CIA předpovídala nejen to, že by Izrael vyhrál, ale i den, kdy se tak stane.

Existují tedy zdrcující důkazy, že tvůrci izraelské politiky nešli do války kvůli existenční hrozbě. Proč na tom všem záleží ještě dnes? Pokud bylo izraelské dobytí Západního břehu a Gazy (a stejně tak i Golanských výšin) pouze neúmyslným důsledkem války proti existenční hrozbě, potom je izraelská odpovědnost za okupaci poněkud snížena.

Samozřejmě, i kdyby byl Izrael nucen jít do války kvůli existenčnímu ohrožení, stále by měl možnost volby. Mohl Palestincům nabídnout buď vlastní nezávislý stát, nebo dvounárodní stát. Spravedlnost byla vždy možná. Kdykoli po roce 1967 měl Izrael na vybranou, zda chce odvolat okupaci a usilovat o bezpečnost prostřednictvím budování vazeb s Palestinci, nebo rozšiřováním své tyranské okupace. Izrael soustavně volil to druhé. Stejně tak měl Izrael na vybranou kdykoli po roce 1947, zda přivítat zpět uprchlíky, nebo zda pokračovat v jejich vyvlastňování. Izrael opět neustále volil to druhé. Je nicméně důležité vědět, co se stalo v roce 1967, protože absence existenční hrozby podkopává hlavní izraelský argument pro pokračující okupaci.

5. června 1967, když Izrael zahájil svou ofenzívu, premiér Eškol veřejně prohlásil, že Izrael nemá žádné územní ambice a ministr obrany Dajan sdělil svým jednotkám: „Vojáci IDF, my nemáme žádné dobyvačné cíle.“ Když později během léta americký ministr zahraničí Dean Rusk připomněl ministru zahraničí Abbovi Ebanovi ono Eškolovo prohlášení, Eban „prostě pokrčil rameny a řekl: ‚Změnili jsme názor.‘“ [1] My ale ve skutečnosti víme, že několik klíčových politi ckých představitelů v Izraeli, chtělo získat více území, ještě než byl vypálen první výstřel. Ministr práce Jigal Allon napsal článek před vypuknutím bojů, v němž prohlásil, že „nesmíme přestat bojovat, dokud nedosáhneme úplného vítězství, územního naplnění země Izrael.“ [2] Premiér Levi Eškol sdělil večer před válkou své manželce: „Musíme získat zpět Jeruzalém.“ [3]Obecněji se vyjádřil David Ben Gurion po roce 1949, že izraelský neúspěch při dobývání východního Jeruzalému a Západního břehu za války za nezávislost je „nářkem budoucích generací.“ Tento slovní obrat používalo mnoho izraelských politiků během následujících osmnácti let. [4]

Okupoval Izrael tato území, aby pak mohl činit ústupky při jednání o míru? To sotva. Téměř okamžitě anektoval východní Jeruzalém, vyhnal několik set tisíc palestinských obyvatel z okupovaných území, a začal přesunovat na okupovaná území osadníky [5] – což je politika, o níž Izraelcům jejich právní poradce Theodor Meron sdělil, že odporuje mezinárodnímu právu. Tohle děláte, když chcete vytvořit „faktický stav“ pro trvalé změny hranice, a nikoli činit ústupky při jednání o míru.

Celá tato historie je uzavřena komentářem Rudorenové, že válka v roce 1967 představovala existenční ohrožení Izraele. Rudorenová samozřejmě nemusela ve svém novinářském článku předkládat nějakou vyčerpávající historickou analýzu války roku 1967, s pečlivým vyhodnocením veškerých důkazů. Ale nabízet tento proizraelský mýtus, jako by šlo o nesporný fakt, je zkrátka a prostě propaganda.

  



[1] Dean Rusk, As I Saw It (1990), str. 388.
[2] Michael Brecher (ve spolupráci s Benjaminem Geistem), Decisions in Crisis: Israel, 1967 and 1973 (1980), str. 100. Allonův článek byl publikován po válce, ale byl napsán před ní.
[3] Doneld Neff, Warriors for Jerusalem: The Six Days That Changed the Middle East (1984), str. 195.
[4] Benny Morris, Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881-2001 (2001), str. 321.
[5] Benny Morris, Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881-2001 (2001), str. 327-329. Viz také Tom Segev, 1967: Israel, the War, and the Year That Transformed the Middle East (2005, přeloženo v roce 2007), str. 523-542. Zdroj: www.mondoweiss.net, překlad: Karel Hyka
 

Komentáře

Pro přidávání komentářů se musíte přihlásit / registrovat

Komentáře  

#2 damirr@volny.cz 2015-03-13 17:38
Chazarský idiot Victorin bloumá celé noci u PC a namáhá si svůj mozek a šedou kůru, aby nám předvedl vlastní debilitu.
#1 danpoisel@seznam.cz 2015-03-12 12:23
1) O tom, jaká je souvislost mezi komentářem pana Kolka k tomuto článku a mezi komentáři pana Kolka k článkům pana Viktorina, ví asi jen pan Viktorin sám. Mně ale pointa jeho reakce jaksi uniká.
2) Cit.:"Chování izraelských vojáků v roce 1967 nepokládám za ničím aktuální pro současnost." Tak to jste asi jediný, pane Viktorine, kdo tam žádný vztah nevidí.

Facebook komentáře