Pokora neznamená zbabělost

Podrobnosti

Speciály CFP! / Zóna kultura|

25. únor 2010|

Ondra Mrázek|

14662 x

Sedíme v malé, zakouřené kavárně v pražských Vršovicích, pijeme vodku a ladíme své duchovní anténky na stejnou frekvenci v naději, že se rozvibrují v otevřeném dialogu. Básník a muzikant Vráťa Brabenec, jeden z posledních mohykánů českého undergroundu, si prohrábne své požehnané vousisko a pokyne hlavou. Můžeme začít.

Rád bych se zeptal, jestli...
...a co kdybychom to udělali tak, že bych se výjimečně nejdříve zeptal já vás? Pak už si mě zpovídejte, jak chcete. Je podle vás básnění cestou do blázince, jak to kdysi říkal Petr Lampl? Ptám se proto, že znám vaši umanutost ruským básníkem Daniilem Charmsem. Ten také skončil v blázinci, že?

Dosažení citlivosti a jisté jasnozřivosti, která je předpokladem básnění, s sebou nese zvýšené riziko zbláznění se. Charms se v tomto smyslu stal symbolickým příkladem. Dodnes se neví, jestli v zimě roku 1942 zemřel na psychiatrické klinice nemocnice v Novosibirsku, odkud přišel příbuzným jeho úmrtní list, nebo zešílel a umrzl ve vlaku ještě předtím. Nedá mi ale, abych se nezeptal, jak daleko je od básnění k zešílení ve vašem případě?
To snad ani nechci vědět. Ale je pravda, že na hranici bláznovství jsem se dostal, když jsme v roce 1974 s Magorem vymysleli nikdy nepublikovanou a stále otevřenou básnickou sbírku dvouslovných básní Unce slunce. Pracoval jsem na zámku v Měšicích, kde byl na střeše nainstalován první bleskosvod (takto správně tomu říkali, než to falešně přejmenovali na hromosvod), s Magorem jsme tam vylezli a on z toho měl velkou radost. A pak za námi v parku přišel nějaký pán a zeptal se, jestli nevíme, kolik váží americká unce? A já, protože jsem byl trochu ožralý, jsem mu odpověděl: unce-slunce. No a tak vznikla ta sbírka. Zatím nejlepší báseň do ní napsal Bobeš Rossler. Zněla takto: kozy kozy. Napadá mě, že když už děláme rozhovor pro Literární noviny, bylo by dobré vyzvat vaše čtenáře, mezi nimiž jsou určitě i nějací básníci, k oživení sbírky. Ať vám básně o dvou slovech posílají do redakce, pak mi je přinesete a já to zařadím.

Je pravda, že do sbírky Slunce unce se marně snažil proniknout i Egon Bondy?

My jsme ho s Magorem lákali, aby nám tam přispěl, ale on vždycky přinesl báseň, která měla slova tři. A my mu říkali: Bondy, spojka je taky slovo. A když jsme si ho začali dobírat, že v jedné povídce napsal, jak někdo „pěstoval" prasata, ale že prasata se nepěstují, ale chovají, strašlivě se rozčílil. Seděli jsme tenkrát v hospodě U Lojzy na Fügnerově náměstí a Bondy Magorovi jednu natáhl. A u výslechu pak vypověděl, že musel v hospodě Jirousovi jednu napálit, protože urážel marxismus. To jsem se po čase dočetl ve svých spisech.

Bondyho většina lidí kvůli jeho spolupráci s tajnou policií zatracovala, až nakonec emigroval do Bratislavy, kde si ho vážili jako filozofa a básníka. Přitom byl přece jednou z nejtvořivějších osobností undergroundu?
Bondy pro nás samozřejmě byl ohromně důležitý! Všichni jsme si ho vážili, já jsem byl jeden z mála, kdo si s ním tykal. Dnes, když se o tom období mluví, tak se to spojuje jenom s chlastem, ale Bondy a Magor do nás po hospodách cpali, co máme číst, abychom nebyli úplně blbí. Kvůli duchovnímu povznesení undergroundu vlastně Bondy napsal celé dějiny filozofie. Tak, aby tomu rozuměly i máničky.
Každému, kdo ho odsuzuje, říkám, uvědomte si, že to byl kamarád Záviše Kalandry, a když Kalandru pověsili v tom tunelu na Pankráci, tak Bondy prostě nechtěl být další v pořadí. A když se někdo divil, jak ho můžu obhajovat, tak jsem se ho vždycky zeptal: kolik ti oběsili kamarádů, ty vole? Bondy byl navíc upřímný v tom, že nás vždycky dopředu varoval: kluci nic mi neříkejte, já jim to musím stejně vyklopit.

V pankrácké věznici jste si v 70. letech odseděl své i vy...
Pamatuju se, že jsem tam byl na cele s jedním Cigánem, který byl moc príma, a zpíval mi před spaním „vyhodňárské" písničky. Jmenoval se Emil Tomáš. A my jsme mu říkali, hele, ty jsi Emil nebo Tomáš? A on říkal, kluci, já fakt nevím. Na pravé dlani měl vytetováno Tomáš, a na hřbetu ruky Emil. No a moje nejmilejší písnička byla tahle: „Teplá perina, ako ta Júlia, héj, diča móre, diča hej, kiva para diča, kiva para diča." Ptal jsem se, co to znamená, ta druhá půlka. A on mi říká: no tam se opakuje papriky, rajčata, papriky, rajčata. To je podle mě úplně zenový text. Dodnes to považuju za vrchol poezie.

Potkal jste i nějaké pitoreskní kriminálníky ze staré školy, na které rád vzpomínáte?
Rád na to celé nevzpomínám, ale potkal jsem tam pár tak vtipných lidí, že na to do smrti nezapomenu. Třeba Jirka Chlebeček z Vysočan, dvoumetrový chlap, převlékač mrtvol. Vyprávěl mi, jak šel jednou z fotbalu a protože se mu nechtělo mačkat se v tramvaji, ukradl záchranku a dovezl se s ní domů. Pustil houkačku a celý večer si užíval honičku s policajty. Před tím šel sedět za to, že ukradl autobus hromadné dopravy, stavěl na tramvajových zastávkách na Vinohradské třídě a říkal do mikrofonu „náhradní autobusová přeprava, tramvaje nejedou". Když měl plný autobus, odvezl pasažéry někam do Malešic na pole, tam je nechal stát a šel pryč. Dostal obecné ohrožení.
Ráno, když jsme chodili na vycházky, tak si Jirka Chlebeček vždycky stoupl do řady hned za bachaře. A jakmile jsme vykročili, naklonil se k němu a zařval mu do ucha „ vypiju ti voko". Bachař z toho byl celý rozklepaný, protože dobře věděl, co dělá Jirka za povolání, a že nikdy nekecá.
Jednou mi Jirka řekl, že se vsadil, jestli dávali v Národním v 50. letech operu podle Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Po pravdě jsem mu odpověděl, že se tam taková opera skutečně hrála. To ho ohromně pobavilo a začali si na cele tu operu vymýšlet podle sebe. Hned po ránu se kriminálem ozývalo „Fučíku, nechceš guláš? Nesu ti moták i guláš!"

 

Co si vůbec, ale teď vážně, myslíte o Juliu Fučíkovi?
Mám k němu takový zvláštní vztah, protože můj tatínek byl jeho spolužák a bydleli na Smíchově kousek od sebe. Jenomže můj dědeček, švec na Plzeňské ulici, s ním otcovi zakazoval kamarádit, protože Fučíkovi byli chudí a, jak říkal, ti mají jedny boty na dva roky. Takoví zákazníci by ho neuživili. Takže Fučík byl u nás doma tak trochu zakázaný. V 50. letech, když jsem se hlásil na školu a vyplňoval kádrový dotazník, tak jsem se otce v žertu zeptal, jestli by tam neměl napsat, že je spolužák Fučíka. No a hned jsem dostal facku!
A Fučík? Byl to nadaný člověk, ale bohužel se stal součástí propagandy. Kromě té povinné reportáže jsem četl třeba jeho esej Božena Němcová bojující a bylo to napsané hezky. On měl tehdy střílet, když si pro něj přišlo gestapo. Jenomže asi nechtěl, nebo nemohl, to se nedá nic dělat. Já taky nechci střílet. Vy snad chcete střílet? Mám pocit, že kdybychom si prošli tím samým, co oni, určitě bychom nechodili do kavárny s velkouzenáři z Vinohrad. Spíš bychom taky seděli v hospodě s lidmi, z nichž by půlka byli komunisti. Oni v tom viděli naději, těžko jim to teď, po letech, vyčítat.

Jste známější jako muzikant než jako básník. Kdy jste začal psát poezii?
Asi tak v osmnácti jsem začal skládat zvukové básně a vydrželo mi to asi do čtyřiadvaceti. Byla to taková hra se slovy, která nesla určitou melodii. A ta melodie byla občas tak výrazná, že jsem v ní nacházel jiná slova, která na ta původní navazovala a někam mizela.
Největším impulsem pro mě bylo setkání s poezií Jiřího Koláře. A když vyšel Hiršlarův překlad Šibeničních písní Christiana Morgensterna, to byla pecka!

Kdy se z vás stal textař Plastic People od the Universe?
Nikdy. Já jsem psal poezii bez toho, že bych ji plánoval zhudebnit. Až potom, po roce 1973, když jsme dodělali Bondyho, přinesl jsem pár svých věcí Mejlovi Hlavsovi. Ale byly to moje starší básničky, které jsem začal osekávat, aby to šlo na muziku. No a jinak jsem přinášel různé věci od jiných autorů, pašije nebo třeba upravené texty Ladislava Klímy.
A kromě toho mě velice zasáhly básně Osipa Mandelštama. V roce 1969 jsem potkal v Londýně jednoho Žida, který jel s Mandelštamem ve vlaku do koncentráku. A říkal, že Mandelštam už byl úplně šílený, naprosto vyřízený, což na mě tak zapůsobilo, že jsem pro něj napsal modlitbu. Pak jsem si ji taky sám zazpíval v roce 1981 v  Kerharticích, na posledním koncertu Plastic People. V takovém starém baráku, který už dávno spálili a zbourali. Tam jsem vykřičel všechnu tu jeho bolest. A rok na to jsem musel odjet ze země.
Když tu pak došlo k té revoluci, nebo jak tomu říkat, tak jsem měl zrovna v ruce dalekohled, koukal na velryby v Pacifiku a přistihl se, že mě nějaká revoluce ale vůbec nezajímá. Volal mi Magor, kterého propustili čerstvě z kriminálu, a říká: okamžitě přijeď do hospody! A já mu říkám, poslouchej, co ti řeknu, mám v ruce dalekohled, koukám do oceánu a hledám velryby.

A potom?
Potom následovalo několik let nudy, hledání textů.

Co vás přimělo se v roce 1997 vrátit?
Prostě jsem dostal chuť si tady zase zahrát.

Zpívaná poezie Plastiky vždy vyčleňovala z undergroundové scény. Velký důraz na slovo jako nositele poselství ale kladete dodnes?
Dáváme na texty velkého bacha. Spousta českých kapel zpívá anglicky a moje dcera, pro kterou je angličtina mateřštinou, z toho je zhrozená. Já tomu říkám texty „May be, baby". Byla to móda z 50. a 60. let, kdy se z rádia Luxembourg odposlouchala nějaká píseň a pak se foneticky odkvákala. Nikdo tomu nerozuměl, ale nikomu to nevadilo. Když jsem třeba slyšel Goodbye lollipops, hello lipstick, tak jsem si říkal, co mají pořád ti Američani s tím Lipskem?

Jak vznikaly texty pro vaše poslední album Maska za maskou?
To je pořád stejné. Přinesu nějaký text, vytisknu ho šestkrát, rozdám ho, a řeknu, když se to bude někomu líbit, tak na to udělejte muziku. To je celé. Po zkoušce jdeme do hospody, ostatní z kapely to různě komolí a vysmívají se tomu, tak jim říkám, ať mi to zase hezky vrátí a že když si z toho budou dělat srandu, nic jim nedám. Ale občas se stane, že za mnou někdo z nich přijde a řekne mi: to mě oslovilo, udělám na to muziku. Tak mu řeknu, dobře, je to tvoje.

Nevzpomínáte někdy se sentimentem na život undergroundového umělce v dobách největší slávy Plastiků?
Jak to myslíte? Já mám pocit, že když je někdo v undergroundu, tak je v něm celý život, pokud se tedy nespokojí s tím, co mu předkládá společnost. A je jedno, jestli je to společnost, která tu byla tenkrát, nebo ta, která je tu teď. Navíc si myslím, že by se nemělo vzpomínat, ale žít okamžikem. Carpe diem! Chodit do kaváren a hospod, povídat si, sdílet pocity s ostatními. Od toho tu přece kavárny a hospody jsou. Tak vzniká celá mluvená historie, člověk si tam sedne a řekne, něco jsem si přečetl, něco jsem viděl a pojďte si o tom popovídat, ať vím, co si o tom myslíte. Zachovávat kontinuitu vyprávění, všech těch příhod o fotrech, strejcích a ztřeštěných babkách je pro kulturu životně důležité. Kde není otevřený dialog, tam není společnost, ale každý je sám. Dnes se už lidé nechodí do kaváren potkávat, chodí tam s notebookem osamoceně zírat do monitoru.

Nemáte pocit, že dnes lidé pro peníze dělají stejná svinstva jako dříve pro komunisty? Není to jen jiná forma ohlupování a ukázňování nepoddajných do poslušného stáda?
Je to jiná forma téhož. Dalo by se samozřejmě říct, že teď je víc svobody, než bylo tehdy. Jenomže se očekávalo, že budou lidi víc cestovat, a na to má dnes málokdo peníze. A pak je tu nejhorší nebezpečí - mamon. Na ulicích stojí statisíce aut, kterými nikdo nejezdí, ale mít auto patří ke zhovadilé společenské dohodě. Je to, jako když my jsme museli mít v 60. letech džíny, protože kdo je neměl, byl považován za outsidera, nebo prostě za debila. Teď to nejsou džíny, ale chata, auto, mobil, všechny ty digitální luxusy.
Smutné je, že zároveň mizí kavárenské a hospodské společnosti, které nás držely nad vodou. Tenkrát se lidé scházeli a navzájem se potřebovali, protože tušili, že bez dialogu se nikam nedostanou. Když jsem chtěl vědět, co se třeba vystavuje ve Francii, věděl jsem, kam mám jít a za kým. A taky tam ten člověk seděl, měl u sebe čtyři nové katalogy a rád si popovídal. Nebo když vyšel na západě nějaký zajímavý filozof, tak se šlo za někým, kdo ho právě překládal pro samizdat. A ten řekl, to je skvělé, že tě to zajímá, já ti půjčím kopii a řekneš mi, co si o tom myslíš. Teď si to každý vyhledá na internetu. Proč by chodil do nějaké blbé kavárny potkávat nějaké staré, vysloužilé lidi a ztrácet s nimi čas?

Jaký máte pocit z toho, kam česká společnost směřuje?
Hrozně špatný. Je to strašidelné, odpuzující, hnusné. Absolutní neúcta k lidem, praktiky úřadů se blíží praktikám mafie 19. století. Otevřeně řečeno to jsou kreténi a nedá se to pojmenovat jinak, než že se dopouštějí zločinů. Zločinů proti pravdě, poctivosti a proti lidskosti jako takové. A nejen já sám, většina lidí už je z toho unavená, uštvaná, sotva leze. Každý den se stane téměř veřejně prezentovaný zločin, a všichni jsme svědky toho, jak z něj ti podvodníci těží. Všechny skandály se ututlají a ti lidé dál sedí ve svých křeslech. To není právní stát ani náhodou, možná něco jako pokus o demokracii, ale hodně neúspěšný. Vyžírkové vítězí. A kolikrát ještě ke všemu „in the name of Jesus Christ", ti jsou snad nejhorší, tihle falešní pánbíčkáři. Abych to shrnul: lidé, kteří nás zastupují, jsou hodně velké zrůdy.

Když to srovnáte s tím, jak to chodí v Kanadě, kde jste prožil téměř 14 let, je to hodně velký rozdíl?
Je to nesrovnatelné. Tady jsme byli od začátku příšerně namyšlení. Začali jsme všechno vymýšlet znovu, že to tak bude nejlepší. Ale proč vymýšlet znovu mechanismy, které například v Kanadě fungují více než sto let a fungují dobře? Už to tam jednou vyřešili a není s tím problém. Vezměte si jen, když tu chce člověk poslat peníze do ciziny. Musí napsat bez jediné chybičky kód Iban, což je 21 čísel. Pro člověka v mém věku je to nesmírně náročné, zbytečné a nedůstojné. Já si ta čísla pamatuju, ale stejně se třesu strachy, že když udělám chybu, tak to nedojde, V Kanadě vezmu šek, položím ho tam a banka už to vyřídí. Ale tady mám pocit, jako by chtěl někdo pořád vynalézt, jak se nejlépe nedorozumět.

 

Už vám pomalu táhne na sedmdesátku. Jste s životem spokojený, nebo si vyčítáte, jak jste žil, a rád byste to býval zkusil jinak?

Ne, já jsem spokojený, snažím se s věcmi a lidmi kolem vyrovnat, nechtěl bych žít s žádnou nenávistí. V životě se má člověk naučit odpouštět a srovnávat se, protože jinak umře v hrůze. A to by všechna ta náboženství měla důsledně opakovat, i ti pisálkové a filozofové. Ale pokora a smíření, to rozhodně neznamená zbabělost. Když člověk pocítí, že se někomu děje křivda, měl by se tvrdě ozvat. Občas mě napadá, že bych měl víc psát o věcech, které jsou pro společnost zásadní, ne si létat a vznášet se v básnických oblacích. Ale psát to někam do novin nemám sílu, tak alespoň otevřeně říkám, co si myslím.

Co pro vás znamená štěstí?

Zbavit se zbytečných starostí, neuhánět světem zběsile, s ambicí, že to všem nandám a ukážu. Nehnat se za mamonem, odolat lákadlům, to je štěstí. Dokázat si najít chvíli na lenošení, umět se zastavit, nadechnout, odpočinout, v tom se podle mne skrývá pravý pocit štěstí.
Štěstí pociťuje člověk, když dosáhne nějakého očištění, něco si krásného přečte, poslechne nebo zahraje, to úplně stačí. Nejnešťastnější lidé jsou boháči, protože se pořád musí strachovat, že jim někdo to jejich štěstí chce vzít. Ale člověk, kterému zrovna nezatéká střechou do baráku a občas si udělá třeba nějakou polívku, aby neměl hlad, tak ten, pokud si to samozřejmě uvědomí, může být šťasten. Může k tomu dojít.
Jsem přesvědčen, že lidé, kteří žijí skromně a jsou spokojeni s málem, jsou daleko šťastnější než mamonáři, kteří jsou nám dnes dáváni za vzor. Ale ono to bylo asi celé lidské dějiny stejné. Je pár mudrců, ale ty stejně nakonec někdo otráví nebo vyžene. Anebo zabije, protože když někdo říká pravdu, je to pro mnohé lidi těžko snesitelná výčitka.

 

Převzato z Literárních novin

Komentáře