Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Lubomír Brožek: Malé zastavení před Pláštěm svědomí

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • Broek_2
Kdo by neznal tu zvláštní sochu - schoulený plášť bez těla před Stavovským (Nostitzovým /Tylovým) divadlem, které dal roku 1781 vybudovat František Antonín Nostitz. Hrabě Nostitz, byl osvícený aristokrat, jemuž příliš nevoněl vídeňský centralismus a dával přednost spíše modernímu životnímu stylu.

 

Na svém měšickém zámku dal například instalovat hromosvod a své děti nechal očkovat. Patřil ke staré šlechtě (jeho rodokmen sahá do 13.století), která se po řadě peripetií propracovala k oduševnělému nadhledu a štědrému mecenášství kultury, čímž se zásadně lišila od dnešního panstva, které si sice říká zástupci lidu, avšak jak jí leží na srdci jeho kulturní tradice, posuď, laskavý čtenáři, raděj sám - mě už unavuje si do zblbnutí marně stýskat.

František Antonín, hrabě Nostitz, dal v každém případě vybudovat divadlo, které se záhy po svém otevření dočkalo premiéry opery oper, Mozartova Dona Giovanniho (29.10. 1787), čímž se navždy a neodvolatelně zapsalo nejenom do naší, ale světové kulturní historie.

Není divu, že ke Stavovskému/ Nostitzovu divadlu neomylně zamíří drtivá většina zvídavých turistů, kteří navštíví Prahu nejenom proto, aby si zakoupili trika s žertovnými nápisy, vyzunkli hektolitry piva a odvezli si ze zlaté matičky Prahy nějakou bizarní cetku či zajímavou venerickou chorobu.

Každý den je proto slyšet před Stavovským divadlem vyvolávat průvodce cizinců ve všech světových jazycích evangelium slavné premiéry Dona Giovanniho. A zatímco průvodci mluví a mluví, jejich posluchači pokukují po té zvláštní surrealistické soše bez tváře. Nahlížejí pod kápi, kde není nic, jen prázdný pohled tmy. Pak si třeba přečtou nápis na podstavci, že se jedná o dílo sochařky Anny Chromy s názvem Il Commendatore, které vytvořila z úcty k Mozartovi a k jeho opeře. Nakonec si u sochy zapózují, zablýskají fotoblesky a jde se na oběd.

Až se vrátí domů, budou moci vyprávět i o čemsi jiném nežli jak je v tom magickém městě na řece Vltavě šikovně okradli usměvavě úslužní loupežníci. Ostatně, co se tohohle punktu týče, můžu je uklidnit. Nejsme specializovaní na okrádání turistů. To je v podstatě jenom taková bokovka, drobný přivýdělek. Našimi hlavními kavkami, jsme totiž my sami. A ty, kteří nás obírají hlava nehlava, ty si také sami demokraticky volíme. Aby bylo jasno, milí turisté.

Nejzajímavější však je, že ještě pořád je z čeho brát. A nejsou to zdaleka jen vaše kapsy, do nichž se žádostivě sápou dlouhé prsty chmatáků. Ještě například existuje torzo kultury, jehož jednotlivé části si úporně brání specifické profesní formace. Ale jenom ty svoje - ostatní ať se postarají sami. A tak slyšíme nakladatele, kterak volají, že uvažované DPH na knihy je likvidační. Samozřejmě, že mají pravdu, jenomže v té chvíli svatého zápalu už nikdo nezajímá, že se například ve vší tichosti kompletně rozpadá naše největší spisovatelská organizace.

Je to podobné, jako když budete bránit soše nos, zatímco někdo jí bude odřezávat uši. Anebo paže. Nakonec pochopíte, že nos, který jste pracně zachránili, už nikam nepatří a je dočista k ničemu. Ale to už bude pozdě. Protože zatímco jste bojovali za svůj jedinečný sošný dílek, ze zbytku vlastní sochy nezbylo nic. Tedy kromě pláště, poměrně trefně nazvaného Plášť svědomí.

Hledíte pod kápi... Jen tma a tma. V takové chvíli si připadáte tak trochu jako turisté po vlastním osudu, kteří zabloudili, zatímco někdo volá: Úsměv, prosím!

A cvakají fotoaparáty...

Lubomír Brožek (publica.cz)

Facebook komentáře