Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Landovský vzpomíná na Václava Havla

  • havel_s_landovskym_small-1
Kdy jste se s Václavem Havlem viděli poprvé?

Poprvé jsme se potkali ve Viole, protože Václav byl noční pták. Jako ostatně každej. Byly večírky, večírky... Vím, že jsme si nějak padli do oka. Václav mi vždycky říkal: „Já jsem takovej tvůj příser. Jak ty furt rozhazuješ těma rukama, tak tě pustí v noci do T-klubu..."

 

Tehdy vám bylo kolem dvaadvaceti?

Tak nějak, ano. To už jsem byl v Šumperku v divadle. Ale měl jsem motocykl, čili jsem byl v Praze každý večer. Byl jsem strašně vitální. Nakopl jsem stroj a už jsem tady byl! Pamatuji si, že mi Jirka Štaidl říkal: „Mě ten Lanďák sere, mně to je úplně jedno, že píše a hraje, ale kdy to dělá? Vždyť je každej večer ožralej ve Viole!"

Kdo z vás dvou byl zpočátku na večírcích dominantní postava?

Jak dominantní? Já jsem tenkrát slovo dominantní ani neznal! To byli strašliví lidi... Knap, Juráček... Tady mám od Havla dopisy, které mi psal třeba z Hrádečku. Člověče, ten nejdůležitější mi ukradl Miloš Forman. Říkal mi: „Ukaž, já si to zkopíruju!" Ježiš, tohle je krásnej dopis... „Milý Pavle, především tě zdravím a dále mám na tebe prosbu. Jak víš, naše přítelkyně Jana je zřejmě zbouchnutá. A zřejmě ode mě. Já si na to sice moc nepamatuju..." Zbytek není k publikování, protože české čtenářsko je odkojeno bulvárem a není na takové věci připraveno.

Jak ta věc s onou přítelkyní dopadla?

Ona takhle oslovila asi pět chlapů a každý jí dal peníze na potrat. Přečtěte si to!

Mimochodem, k té ženě – vás tehdy taky oslovila s tím, že jste ji oplodnil?

No jistě.

Také jste zaplatil?

Samozřejmě. Nejvíc nás sralo, že v tom byl taky Knížák. Toho jsme neměli rádi.

S Havlem jste se znali ještě předtím, než se oženil...

Ale v té době už se Šplíchalkou (pozdější Olgou Havlovou – pozn. red.) chodil. Ona dělala Na zábradlí biletářku.

Jak jste si vy a Olga rozuměli? Asi nic moc, že?

Neměla mě moc ráda, protože když se Havel vrátil po třech dnech domů, tak řekl, že byl se mnou. Jenže ona mě za ty tři dny čtyřikrát potkala.

Na Hrádečku se taky pořádala častá setkání. O Václavu Havlovi se říká, jaký byl výborný kuchař...

To jo. Z té doby si pamatuju, jak jsme kradli kabel policajtům. Havel si mi stěžoval, že ho na Hrádečku odposlouchávají. Měl tam jednoho souseda, který pracoval v Trutnově, ten měl na půdě pořád otevřené okno. Říkám: „Tak to prozkoumáme." Obešli jsme chalupu a z jednoho zadního traktu vedl pod okapem kablík. O kousek dál byl zakopaný. Nádherný, devítipramenný, drahý kabel. Jedenáct korun metr. Oni nešetřili!

Tak jsem za něj zatáhl a vytáhl jsem asi metr. Šel jsem dál, pokračovali jsme do lesa, pořád jsem vytahoval ze země ten kabel. Počítal jsem to, už jsme měli asi sto metrů. Havel pořád říkal: „Už to uřízneme!" Já ale, že ne. Že půjdem až na kopec. Takovej novej káblík! Takhle jsme došli až k dětské ozdravovně SNB. Tam jsem to už ucvakl. Měl jsem asi sto padesát metrů kabelu. Svinul jsem to a Havel začal protestovat: „Tak to ne, to ne! To se hodí na smetiště!"

Byl jsem z něj vyjevenej. Ale on byl takovej poctivec: „Nebudu vydělávat na porobě národa!" Na to jsem mu řekl: „Tak to já zas klidně ten kabel prodám." Ale nic, naložili jsme to a dovezli na smetiště. Havel to tam metnul ze svahu... Jeli jsme zpátky a já jsem pak povídal: „Musím zpátky do Prahy." To víš, že jsem se vrátil na smetiště, vzal jsem kabel, naložil ho a prodal!

Řekl jste mu to pak?

Jistě. Hned druhý den: „To si myslíš, že jsem se nevrátil? Tak to se mýlíš!"

Propili jste tržbu?

No pochopitelně. My jsme propíjeli všechno. Ale taky jsem měl plno dětí, alimenty, kupoval jsem jim dárky...

Zpět k Havlovi. On byl velice tolerantní k estébákům...

To byl. Taková lidská tvář. Říkával, že estébáci jsou taky jenom lidi. Klidně mezi nás přivedl estébáka s prostřelenou nohou, každýmu ho ukazoval a říkal: „Vokaž to!" A nám tvrdil: „To je slušný člověk, toho postřelili v šestačtyřicátým!" My na to: „No a co? Teď je to fízl!" Václav byl prostě takový. S tou Kadlečíkovou to bylo stejné. Vylezli jsme z hospody, Havel už byl v té době prezident a říkal: „Pojď, navštívíme Martu Kadlečíkovou." Ptal jsem se proč a on mi odpověděl: „No aby si nemyslela, že se jí vyhýbáme, protože byla fízl!"

S oblibou objednával estébákům pití v hospodě...

Tak to jsme dělali všichni. Ze srandy. Aby si nemysleli, že o nich nevíme. To bylo krásné třeba v Rottiserii, kam jsme chodili. Sedával tam plukovník Dvořák a dělal, že nás neposlouchá. Jednou jsme tam přišli, opět tam seděl plukovník Dvořák a volal na nás: „Mládenci! Už jsem v penzi! Už jsem v penzi! Už nejsem ve službě!"

Když byl prezidentem, jak často jste se vídali?

Prostě když jsem ho viděl, tak jsem ho viděl. Já jsem na ten Hrad moc nelezl. Víš, co to je, být prezidentem? To je blbost! Nemá čas!

Ale ještě jste spolu občas do hospody chodili.

No jo, to ještě žila Olga. Kolikrát jsem mu dělal zeď... Dal si se mnou sraz u Glaubiců nebo U kocoura. Přišel jsem já, pak přišla Dáša, a pak se šoural Havel. A pak utekli.

A pak už jste začal říkat, že jste rád, když je Havel v nemocnici, protože ho aspoň máte šanci potkat.

To je pravda. Třeba jsem ležel ve Střešovicích s nějakým neduhem, seděl jsem na CT na chodbě a najednou vidím, že vedou Havla. Za ním nějaký lokaj nesl baňku... Ani ho chudáka nenechali, aby to doležel. Vezli ho na jehle, narkomana. Zastavil se u mě a řekl: „Tak takhle už to zůstane. Budeme se potkávat v přítmí nemocničních chodeb, posléze na prosektuře."

Jak byste Václava Havla charakterizoval pár slovy?

Na mě dělal dojem tím, že vždycky tvrdil, že politika se nikdy nemá prosazovat lží a sám lhal od rána do večera. Jinak to nešlo. Zatloukal, zatloukal, zatloukal.

Na Hradě v samotném počátku dokonce fungoval systém ptáků...

Co to je?

Vyprávěla o tom jeho tehdejší sekretářka Bára Štěpánová. Jakmile měl schůzku s nějakým doktorem Pěnkavou nebo inženýrem Sýkorou a podobně, znamenalo to, že má půl hodiny volna. Dokud jim na to tedy nepřišel Michael Žantovský.

O tom nic nevím. Já tam nechodil. Ale Václav z Hradu zdrhal. To jo. Podívej se, on byl velice čestný člověk, ale když někdo žije v konspiraci, tak prostě musí od rána do večera lhát.

A ty lži pro něj tedy byly utrpením?

Tak utrpení to pro něj zas nebylo. Ale nic jiného mu nezbylo, když si chtěl zachránit kejhák. My jsme spolu měli průserů... Třeba když jsme nabourali mercedes!

Vyprávějte.

To ani nejde. Ale máma měla pravdu, když mi někdy ve roce 1963 nebo 1964 říkala: „Pavlíku, pamatuj si, ty se s tím Haulů stejně jednou do něčeho namočíš."

http://www.rosinanta.estranky.cz/clanky/ROZHOVOR/landovsky-vzpomina-na-vaclava-havla.html

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře