Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Jaroslav Anděl: Nebyla to revoluce

  • andel
Proslov, který pronesl JUDr. ing. Jaroslav Anděl, předseda Světového sdružení bývalých čs. politických vězňů žijících v zahraničí se sídlem v Curychu, na tradičním setkání u památníku obětem komunistického teroru v Československu v sobotu 14. května 1994 v rakouském Altnagelbergu v blízkosti českých hranic.

Vážený bratře doktore Víte Tajovský, opate staroslavného kláštera želivského, vážení páni duchovní jeho průvodu a ostatní vážení hosté, vážené sestry a vážení bratři, bývalí českoslovenští političtí vězni a vězeňkyně!

Vítám vás všechny na této naší tradiční vzpomínkové pouti, věnované památce obětí téměř 42 roky trvajícího komunistického teroru a hrůzovlády. A jako pravděpodobně nejstarší z vás - 30. března mi bylo 89 roků - vás prosím, abyste si můj dnešní, na tomto místě asi již poslední, proslov nejen vyposlechli, nic také, pokud vám to bude možno, z něj vyvodili příslušné důsledky. Tento proslov nebude právě utěšený, protože se bude zabývat politickými, právními a lidskými poměry v naší zemi a z nich plynoucím dnešním morálním stavem našeho národa, jak se vyvinul za čtyři a půl roku po tzv. sametové revoluci.

Všechny tři uvedené aspekty lidského soužití nejsou v naší zemi dnes v pořádku. Lidé namísto radosti ze života, z demokracie, svobody, právní a sociální jistoty, kterou by měli konečně cítit, jsou apatičtí, převážně bez zájmu o demokratický politický vývoj v naší zemi, egocentričtí, tj. mají zájem jen o sebe a svůj prospěch a - aspoň převážně – bez pocitu národní identity a povinností k vlastnímu národu.

Jistě nepřeháním, jestliže tvrdím, že všichni z nás, tj. bývalí českoslovenští političtí vězni i nekomunistická a komunistům nepoplatná část našeho národa, jsme po rozpadu absolutní komunistické moci byli nadšeni, plni veliké radosti a přesvědčení, že po době politického teroru nastane opět demokracie a lidská svoboda, které bezesporu u nás byly po první světové válce a které jsou dnes v demokratických a právních státech západní Evropy.

Avšak bohužel mýlili jsme se a s námi se mýlili všichni, kdo - jak se za poslední čtyři a půl léta jasně ukázalo - příliš naivně věřili, že po době komunistického temna nastane ihned jas a krása práva, svobody, demokracie i právní a sociální jistoty.

Komunisté a jejich zkorumpovaní přátelé se této naší naivní víře a přesvědčení více či méně nepokrytě smáli. Věděli totiž s naprostou jistotou, že tato víra je jen iluzí, vyplývající z naší naivity a neznalosti skutečných poměrů a možností komunistů plynoucích z jejich vlivu ve všech oborech státní moci, správy i justice.

Oni - na rozdíl od nás a ostatních nekomunistů – s naprostou jistotou věděli, že se mýlíme. Věděli s určitostí dávno před tzv. sametovou revolucí, že s rozpadem komunistické moci v Sovětském svazu, počínaje nástupem k moci soudruha Gorbačova s jeho „glasností" a „perestrojkou", musí dojít k politickým změnám ve vedení státu i u nás. Měli proto dostatek času, financí a všechny prostředky se na tyto změny připravit a dokonale je zorganizovat. Tak, aby se podle starého českého pořekadla „vlk nažral, a koza zůstala celá", tedy, aby jim tyto změny příliš neublížily a aby jim jejich absolutní moc, kterou měli dokonce zakotvenou v ústavě, zůstala ve všech oborech státní správy a justice zajištěna v maximální míře.

K tomu cíli vyvinuli opravdu dokonalou strategii a taktiku k oklamání celé nekomunistické části národa i široké zahraniční veřejnosti, a to nejméně dvěma způsoby:

Předně se této své ústavou jim zajištěné absolutní moci sami, ze své vůle a dobrovolně právně vzdali. Mohli to s klidem a bez jakýchkoli obav udělat, protože věděli, že se téměř ničeho nevzdávají fakticky. A my, bývalí českoslovenští političtí vězni, a s námi celá nekomunistická část národa, jsme nad touto politickou kamufláží jásali, protože jsme v ní omylem viděli počátek návratu demokracie.

Za druhé: Vymysleli si pro udržení své moci něco, co světové dějiny dosud nezaznamenaly: Revoluci nikoliv normální, jakými byly dosud všechny politické revoluce na světě, ale revoluci „sametovou". V tom měli rozhodně světový primát, který by zasloužil být zanesen v Guinessově knize rekordů a kuriozit, a to hned dvakrát: Jednou by měli komunisté světový primát v názvu, protože nikdo na světě dosud „sametovou" revoluci neznal, a podruhé v tom, že tzv. sametová revoluce vůbec žádnou sametovou revolucí nebyla, nýbrž pod tímto názvem sloužícím k oklamání nekomunistické části národa a zahraniční politické veřejnosti, se konal jen kamuflovaný a tentokrát velmi dobře připravený puč. Puč podobný onomu v roce 1968, tentokrát však bez sovětského zásahu a vzhledem k politickým poměrům i přiměřeně úspěšný. Každý slušný člověk, za jakého se pokládám i já, má povinnost svá tvrzení dokázat, a musím to proto udělat nyní také já.

Definice politické revoluce zní - Revoluce je mimoústavní změna zákonodárné, výkonné a soudní moci ve státě. Nyní vás prosím - posuzujte sami:

1. Dne 5. prosince 1989 zplnomocnění zástupci koordinačního centra OF Václav Havel, Saša Vondra. Jiří Křižan a Petr Pithart jednali s tehdejším posledním komunistickým ministerským předsedou Adamcem o demisi jeho vlády. Při této příležitosti mu Václav Havel za podání demise nabízel úřad prezidenta republiky, tedy úřad ještě vyšší, než zastával dosud, a vůbec nejvyšší v republice. Po komunistických prezidentech Gottwaldovi, Zápotockém, Novotném, Svobodovi a Husákovi měl tedy podle nabídky Václava Havla nastoupit do nejvyšší státní funkce znovu komunista! V tomto smyslu tedy k žádné politické změně moci ve státě dojít nemělo! Žádná revoluce se proto konat neměla a plánována nebyla. Toto je naprosto dokonale dokumentovaná skutečnost.

2. Moc zákonodárnou v každém státě vykonává jeho parlament, který se u nás po tzv. sametové revoluci nazýval Federální shromáždění. Předsedou tohoto zákonodárného orgánu ČSFR se stal Alexander Dubček, od svého raného dětství vyrostlý, vychovaný a v Sovětském svazu vyškolený komunista, který o sobě sám prohlašoval, že komunistou byl, je a do konce svého života zůstane – i když nakonec z formálních důvodů se stal členem slovenské strany sociálně-demokratické. Kromě toho značná část tohoto posametově vzniklého Federálního shromáždění sestávala z komunistů, organizovaných v dosavadní komunistické straně nebo infiltrovaných do nově vzniklých politických stran. Je proto zcela zjevné a všem lidem, kteří v naší zemi tehdy žili, známé, že k žádné skutečné změně zákonodárné moci, v níž zůstalo mnoho komunistů a v jejímž čele jako předseda Federálního shromáždění stál ortodoxní komunista Alexander Dubček, nedošlo. Proto se ani v tomto zákonodárném orgánu ve smyslu výše zmíněné definice žádná revoluce nekonala.

3. Druhou částí politické moci ve státě je moc výkonná, čili jeho vláda. Do čela této první „posametové" vlády nepostavil Václav Havel, který se zatím sám stal prezidentem republiky, nikoho jiného než opět starého a ortodoxního komunistu Mariána Čalfu!

Právem každého předsedy vlády každého státu je členy své vlády, tedy její ministry, si vybrat sám. Tohoto práva využil i premiér Čalfa tím, že prezidentu republiky navrhl k jmenování do funkce ministrů bud znovu přímé, nebo bývalé komunisty, nebo jejich přátele, o kterých věděl, že jim škodit nebudou. Jako příklad může sloužil tehdejší ministr zahraničí Jiří Dienstbier, který jako šéf diplomatického sboru jmenoval v mnoha státech za vyslance opět bývalé nebo dokonce ještě současné komunisty. Zvlášť ostudné a neuvěřitelné bylo jmenování prominentní komunistky velvyslankyní ČSFR v USA.

Jestliže tedy prvním předsedou vlády po tak zvané sametové revoluci byl znovu ortodoxní komunista, zastávající vysokou státní funkci v komunistickém režimu, a ten zase sestavil prokomunistickou vládu, je tím prokázáno, že ani v druhé části státní moci, v moci výkonné, k žádné mimoústavní změně nedošlo, a tedy ani v této části státní moci se žádná revoluce (ani „sametová") nekonala.

4. Třetí částí státní moci je moc soudní. Je obecně známo, že v komunistickém režimu předsedy soudů nebo soudních senátů mohli být jen dokonale prověření a spolehliví komunisté, až snad na nepatrné výjimky, o nichž však já nevím. Kromě toho jistě i převážná část ostatních soudců a soudkyň byly jistě osoby z hlediska komunistů zcela spolehlivé. Nadto je nutno vzít na vědomí, že všichni soudci a soudkyně vystudovali a své právní vědomosti získali na komunistických a komunistickými teoriemi indoktrinovaných univerzitách.

Po „sametovém" státním puči komunističtí předsedové soudů a soudních senátů pochopili, že se na těchto pozicích neudrží, a proto buď od soudu odešli a otevřeli si vysoce výnosné advokátní kanceláře, nebo na základě pořekadla „Škatule, hejbejte se!" se nechali ve stejných funkcích přeložit k jiným soudům, kde o jejich komunistické minulosti nevěděli. Jejich nekomunističtí spolupracovníci, tehdy u soudu mizerně placení, převážně následovali své komunistické kolegy a zřídili si několikanásobně vynášející advokátní kanceláře rovněž.

U soudů tak zůstaly převážně jen mladé až velmi mladé soudkyně, jmenované předsedkyněmi senátů, případně i soudů. Na tom by normálně nebylo nic špatného, avšak v daném případě šlo o soudkyně jmenované do funkcí nebo aspoň přijaté k soudům ještě komunistickými mocipány, a proto jim vděčné. Na své vlastní cause i na řadě případů jiných jsem zažil činnost těchto soudkyň a vždycky, bez jediné výjimky, všechny rozhodovaly nejen bez ohledu na platné ústavní, ale i mezinárodní právní normy, ač tyto podle článku 10 Ústavy České republiky působí bezprostředně a mají přednost před zákonem. Ony mladé ženy však vždy jen potvrzovaly rozhodnutí dřívějších komunistických soudů a správních orgánů.

Moc soudní v ČR je pořád zoufale vzdálena demokracii, právu a spravedlnosti. Je to dnes nejproblematičtější část státní moci, kterou zřejmě vyléčí teprve noví právníci, vyškolení již na nekomunistických univerzitách. To vsak bude trvat ještě léta.

I v této třetí moci našeho státu, v moci soudní, tedy k žádné mimoústavní změně nedošlo, a proto se ani tady žádná revoluce nekonala.

Je obecně známo, že proti době komunistického teroru i v ČR došlo k mnohým pozitivním změnám. Nastala svoboda projevu a shromažďování, tisku, i neomezená svoboda cestování do ciziny. Všechny tyto změny však občanům jen zčásti vracely to, co jim komunisté vzali. Komunisty tyto změny neotřásly, ani jejich snahou po udržení moci, ani nijak neohrozily jejich zločinnou stranu. A tady se právě naskýtá otázka, co se u nás po 17. listopadu 1989 vlastně stalo a co se změnilo. Odpověď je zcela jasná, přesná a jednoznačná: Politický teror sice zmizel, byl ale nahrazen terorem ekonomickým.

Ekonomický teror - jak a proč k němu došlo, bude řečeno dále - je horší než teror politický, protože postihuje tvrdě především občany, kteří se mu nemohou nijak bránit, lidi staré, penzisty, jejichž neutěšená finanční situace se trvale a každodenně zhoršuje inflací. Ta činila v prvním čtvrtletí tohoto roku oproti stejné době roku minulého u potravin sice jen asi 4,4 procenta, avšak ve spotřebitelských cenách obecně již více než 9 procent a ve službách, tj. např. oprava bot či návštěva u holiče více než osmnáct procent. Trochu méně jsou postiženi dělníci a zaměstnanci podniků a institucí, odkázaní jen na svou mzdu, protože mzdy a platy se přece jen více přizpůsobují inflaci než důchody.

A nyní přichází opravdu kardinální otázka: Jak a proč vnikla tato situace, kdo ji umožnil, trpěl, trpí a dále podporuje. Není pochyby o tom. že nic na světě nevzniká samo od sebe. Všechno má nějakou příčinu vzniku a podmínky, které to umožní. Příčina a možnost vzniku ekonomického teroru v naší zemi spočívala v tom, že KSČ (později KSČM) nebyla ihned po 17. listopadu 1989 zakázána, rozpuštěna, její majetek zabaven ve prospěch státu pro jeho zvláštní účely a její další činnost znemožněna.

NAOPAK! Této zločinné a zavrženíhodné straně, jak komunistickou stranu po právu nazval platný zákon, byla poskytnuta možnost další nerušené existence! Její nedotčená, bezvadně fungující a finančně zajištěná činnost zůstala zachována. Jejím špičkovým funkcionářům, stojícím v čele státních podniků, kteří je z vůle a pověření komunistické strany řídili, a proto znali jejich kvality, bylo umožněno se jich tzv. privatizací zmocnit. A tak firmy, které dříve vedli jako zmocněnci zločinné a zavrženíhodné strany, jíž byli za jejich správu odpovědni, řídí nyní z pozic podnikatelů jako své vlastní a za jejich vedení neodpovídají nikomu.

Tím místo potrestání za členství v komunistické straně byli všichni tito vedoucí funkcionáři státních podniků za svou (dříve ve prospěch této strany a podle jejích příkazů konanou) činnost po „sametové" revoluci ještě odměněni! Z funkcí vedoucích se stali vlastníky a milionáři, tvůrci cen a hospodářského teroru, jímž nahradili v mnoha důležitých hospodářských odvětvích, dřívější teror politický. Dodnes se jich nikdo v našem demokratickém státě neodvážil zeptal, kde vzali mnohamilionové částky na jejich koupi, přestože je obecně známo, že v komunistickém režimu je poctivě získat nemohli. Přitom normálnímu lidskému rozumu každého občana, včetně nynějšího prezidenta republiky, musí být tato skutečnost zřejmá.

Důsledek tohoto stavu, tj. odměna zločinců místo potrestání, jejich zbohatnutí a faktické nadřazení nad normální poctivé a komunistickou činností nepoznamenané občany, působí na morální stav naší společnosti přímo katastrofálně. Lidé nepropadlí komunistickému moru, kteří po více než dvě generace teroru, bezpráví a právní zvůle očekávali návrat demokracie, práva, spravedlnosti a morálky do veřejného života, teď vidí pravý opak.

Ze špičkových komunistů se stali vlivní či dokonce nejvlivnější šéfové státní správy, nebo stejně vlivní dirigenti ekonomiky. Každý u nás vidí, že poctivost a čestné jednání v soukromém ani veřejném životě se nejen nevyplácejí, ale škodí. Morální i materiální korupce se rozšířila natolik, že se stala skoro samozřejmostí.

Tento paradox a vpravdě gigantické poškození morálky u většiny národa – i u lidí dosud tímto marasmem nedotčených - napáchaly na českém národě snad škody větší než nacismus a komunismus dohromady. Léčba tohoto stavu, tedy návrat víry v právo, spravedlnost, slušnost, poctivost a morálku jako jediný správný a trvalý základ soužití, bude trvat velmi dlouho, možná celé generace. Jak gigantická škoda na charakteru celého národa tím vznikla, nedokáže dnes nikdo odhadnout. Zákonitě se vynořuje otázka, kdo tuto situaci způsobil a kdo tedy za ni, když již ne právně a fakticky, tedy alespoň morálně a historicky zodpovídá.

Vážení přítomní, abych nedal podnět ke svému trestnímu stíhání podle § 103 nového trestního zákona, výslovně prohlašuji, že dále nebudu mluvit o panu Václavu Havlovi jako dnešním prezidentovi České republiky, ale o panu Václavu Havlovi jako prezidentovi zaniklého státu, České a Slovenské federativní republiky. Václav Havel poškodil národ tím, že vzal mnoha lidem našeho národa víru v právo, spravedlnost, právní stát a opravdovou demokracii.

Od prvního okamžiku jeho nástupu do úřadu prezidenta tohoto zaniklého státu místo aby se celou mocí a vážností svého úřadu zasadil o stíhání strůjců justičních vražd, aby potrestal zničení statisíců lidských osudů vězněním nevinných v nelidských věznicích a koncentračních táborech, rozkrádání národního majetku i majetku desetitisíců nevinných lidí, devastaci měst i přírody a zničení morálky národa, v němž platilo „kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu", místo aby jako svůj první prezidentský čin, vedoucí k návratu víry lidí v právo a spravedlnost, se zasadil o zákaz, rozpuštění a úplnou likvidaci komunistické strany, onoho strašného moru na těle a rakoviny na duchu národa, zasadil se celou svou osobností o to, aby KSČ (resp. KSČM) byla zachována a mohla provozoval svou činnost. Svými slogany jako „nejsme jako oni" nebo „tady se nebude dělat žádný hon na komunisty" (což na mě vykřikl ve své kanceláři na Pražském hradě na počátku ledna 1990 po nástupu do úřadu prezidenta) se jednoznačně postavil na stranu zločinců a proti jejich obětem.

Přirozeně nikdo nechtěl provozoval „hon na komunisty" a žádný slušný člověk nechtěl být „jako oni". Avšak za slogany prezidenta ČSFR se všichni zločinci uplynulých desítiletí úspěšně skryli, za tyto slogany se skryla celá komunistická strana, ač sám jako prezident podepsal zákon, který ji nazývá zločinnou a zavrženíhodnou.

Václav Havel soustavně zaměňoval dva diametrálně rozdílné pojmy: msta a trest. Mstít se nemá právo žádný člověk, podle bible msta náleží pouze Hospodinu. Avšak trest za spáchané zločiny není msta, ale naprosto nutný protipól trestného činu, který uvádí lidskou společnost do stavu morální rovnováhy, bez níž soužití lidí v klidu a pokoji není možné.

A je to především vina prezidenta zaniklé ČSFR, že nedošlo k potrestání nezměrného množství zločinů, že nedošlo k rozbití komunistické strany, a proto nedošlo ani k nastolení morální rovnováhy a usmíření v národě, že lidé ztratili víru v právo, spravedlnost a morálku jako základní činitele lidského soužití.

Jak známo, trestné činy se dělí na dolózní čili úmyslné, a kulpózní čili zaviněné. Netvrdím, že Václav Havel spáchal tento čin úmyslně, protože to nevím. Nevím také, zda ho spáchal ze své vůle, nebo zda k tomu byl někým nebo něčím donucen. Avšak již ve starém Římě platilo pravidlo: Coactus voluit, tamen voluit (Ačkoliv příliš nechtěl, přece chtěl). Vyhojení této rány bude trvat dlouho. Možná celé generace.

Vážení přítomní, každá nemoc se musí léčil. Začněme každý u sebe. Působme všichni a každý z nás aspoň ve svém nejbližším okolí, aby se opět lidé stali lidmi s dobrými lidskými vlastnostmi, aby lidé i navzájem cizí si pomáhali v řešení svých potíží, aby se lidé v přítomnosti jiných cítili dobře a nepřistupovali k sobě s nedůvěrou či strachem a aby přestalo platit úsloví filosofa Erasma Rotterdamského Homo homini lupus (Člověk člověku vlkem). Bude to velká a nesmírně namáhavá dřina a bude vyžadovat velkou trpělivost. Avšak výsledek tohoto úsilí všech poctivých lidí, ozdravení morálky a charakteru našeho národa, tedy každého z nás, se určitě dostaví, protože se dostavit musí. Ozdravit se musí i všechny tři obory státní moci - moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní.

Děkuji vám všem za vaši činnost na tomto záslužném díle i za trpělivost, s níž jste mě poslouchali. A přeji vám všem dobré užití dnešního dne i všech dnů příštích.

JUDr. ing. Jaroslav Anděl, Altnagelberg, 14.5.1994

zdroj:http://www.svedomi.cz/dokdoby/1994_nebyla_to_revoluce_o_sametu_na_setkani_byvalych_cs_politickych_veznu.htm

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře