Slavoj Žižek: Zelené barety s lidskou tváří

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

31. březen 2010|

Slavoj Žižek|

7824 x

nízkorozpočtový, nezávislý film pokořil superprodukci, jejíž technická dokonalost není s to zamaskovat prvoplánovou prostoduchost svého příběhu. Hollywood tedy podle všeho není jen mašinérií na produkci kasovních trháků, ale dokáže stále ještě ocenit marginalizované tvůrčí počiny. Možná že ano. Pravdou je ale také to, že Avatar přes všechny své mystifikace jednoznačně stojí na straně odpůrců globálního vojensko-průmyslového komplexu, zatímco Smrt čeká všude předvádí americkou armádu způsobem, jenž více či méně koresponduje s veřejným obrazem, který o sobě v nynější éře humanitárních intervencí a militaristického pacifismu tato instituce sama šíří.

Film téměř úplně opomíjí diskuse o americké vojenské intervenci v Iráku a místo toho se soustřeďuje na všednodenní traumata, jimž musí ve službě i mimo ni čelit prostí vojáci vystavení nebezpečí a zkáze války. Jedná se o příběh nebo spíše řadu obrazů vylíčených v polodokumentárním stylu ze života pyrotechnické jednotky pověřené zneškodňováním nástražných náloží. Už to mluví samo za sebe: ačkoliv jsou to vojáci, nezabíjejí, nýbrž riskují vlastní životy, když zneškodňují teroristické bomby, jejichž posláním je zabíjet civilisty. Může být naší liberální senzibilitě naservírováno vděčnější sousto? Nejsou naše armády vedoucí permanentní „válku proti terorismu", a to dokonce i tehdy, když bombardují a zabíjejí, konec konců takovými pyrotechnickými jednotkami trpělivě zneškodňujícími teroristické sítě, aby byl život bezbranných civilistů po celém světě zase o něco bezpečnější?

Film je ale pozoruhodný ještě z jiného hlediska. Smrt čeká všude opětovně v Hollywoodu oživila trend, který vysvětluje rovněž úspěch dvou nedávných izraelských snímků o libanonské válce z roku 1982, animovaného filmu Ariho Folmana Valčík s Bašírem (2008) a hraného filmu Samuela Maoze Libanon (2009). Libanon čerpá z Maozových vzpomínek na službu v armádě; většina děje se odehrává uvnitř klaustrofobicky uzavřeného prostředí tanku. Film sleduje osudy čtveřice nezkušených vojáků vyslaných „vyčistit" libanonské město rozbombardované izraelskými vzdušnými silami od zbytků nepřátel. V interview uskutečněném v roce 2009 během filmového festivalu v Benátkách se Yoav Donat, herec obsazený do jedné z hlavních rolí, nechal slyšet: „Po shlédnutí filmu si neřeknete: ‚Právě jsem viděl film.' Máte pocit, že jste skutečně byli ve válce." Samotný Maoz prohlásil, že jeho film není odsouzením izraelské politiky, ale subjektivním záznamem osobních zážitků: „Bylo chybou, že jsem film nazval Libanon, protože válka v Libanonu se v principu neliší od jakékoliv jiné války a pokus zaujmout vyhraněné politické stanovisko by podle mne oslabil poselství filmu." Toto je ideologie ve své nejprůzračnější podobě: soustředění na traumatickou zkušenost individuálních aktérů konfliktu nám umožňuje vymazat celé jeho eticko-politické pozadí.

Díky popisům každodenních hrůz a traumatických psychologických dopadů služby ve válečné zóně se příběh filmu Smrt čeká všude zdá být na první pohled na hony vzdálený takovým sentimentálním oslavám humanitární role amerických ozbrojených sil, jakými jsou například nechvalně známé Zelené barety (1968) s Johnem Waynem. Neměli bychom však ztrácet ze zřetele, že naturalistické ztvárnění absurdity války ve filmu Smrt čeká všude maskuje a tím pro nás činí přijatelnou skutečnost, že hrdinové filmu dělají přesně tu samou práci jako hrdinové Zelených baretů. Zásluhou své neviditelnosti je zde ideologie paradoxně přítomná daleko více než kdy jindy: jsme tam s našimi hochy, identifikujeme se s jejich obavami a úzkostmi namísto toho, abychom se ptali, co tom vůbec dělají.

Převzato z London Review of Books.

Přeložil Radovan Baroš

Komentáře