Slavoj Žižek: Duše strany

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

12. květen 2010|

Slavoj Žižek|

8657 x

Navzdory veškerým svým kritickým výhradám vůči katolické církvi (viz Katolická církev a její obscénní pozadí) je Slavoj Žižek všechno jiné než militantní ateista. V jeho pojetí je však křesťanství nositelem radikálně egalitářského poselství, které paradoxně dospívá ke své pravdě jen skrze její popření.

Proč se z teologie opětovně stává referenční bod radikální politiky? Stává se jím nikoliv proto, aby nám poskytla patronát božského „velkého druhého", a zaručila tak konečný úspěch našeho snažení, ale právě naopak jako znamení radikální svobody, bez velkého druhého, který by nám sloužil za oporu. Fjodor Dostojevskij si uvědomoval, že Bůh je nám zdrojem svobody a zodpovědnosti - není to žádný benevolentní pastýř, jenž nás kormidluje do bezpečného přístavu, ale někdo, kdo nám připomíná, že jsme odkázáni jen sami na sebe.

Tento Bůh se podobá spíše Bohu ze starého bolševického vtipu o komunistickém propagandistovi, který se po smrti ocitne v pekle, kde se mu ale rychle podaří přesvědčit stráže, aby ho nechali jít do nebe. Když si ďábel všimne jeho nepřítomnosti, vypraví se za Bohem, a dožaduje se, aby Všemohoucí vrátil peklu to, co náleží Satanovi. Jakmile však ďábel osloví Boha „můj Pane", ten ho okamžitě zarazí: „Za prvé, nejsem žádný ‚Pán', ale soudruh. Za druhé, nejsi ty blázen, když se bavíš s přeludy? Já přece neexistuju! A za třetí, mluv stručně, jinak zmeškám schůzi své stranické buňky!"

Právě takového Boha potřebuje autentická levice: Boha, který se beze zbytku „stal člověkem", soudruhem, jenž je jedním z nás, ukřižovaným bok po boku s dvěma dalšími společenskými vyděděnci, a který nejenom že „neexistuje", ale také o tom ví, když akceptuje vymazání své existence, cele se odevzdává lásce, která k sobě váže členy společenství Ducha Svatého (strany, emancipačního kolektivu). Katolicismus bývá často charakterizován jako kompromis mezi „ryzím" křesťanstvím a pohanstvím - co je ale podstatou samotného křesťanství? Protestantismus? Zde bychom měli učinit ještě jeden krok: vlastní podstatou křesťanství, vyvozujícího veškeré důsledky ze své fundamentální události, z Boží smrti, je ateismus. Španělský anarchista Buenaventura Duritti svého času prohlásil: „Jediná církev, která osvěcuje naše cesty, je církev, kterou stravují plameny." Měl pravdu, nikoliv však v antiklerikálním smyslu, v jakém byla jeho poznámka myšlena. Náboženství dospívá ke své pravdě jen skrze své popření.

V textu „Intelektuální bestie je nebezpečná" Brecht konstatuje: „Bestie je cosi silného, hrozivého, nelítostného; už jenom to slovo zní barbarsky." Překvapivě ale dodává: „Klíčová otázka tedy zní: jak se stát bestiemi, bestiemi takového druhu, že se fašisté začnou obávat o svou nadvládu?" Je tedy jasné, že pro Brechta se za touto otázkou skrývá pozitivní úkol, nikoliv obligátní bědování nad tím, jak se z takového kulturního národa, jako jsou Němci, mohly stát nacistické bestie. „Musíme pochopit, že také dobro se musí naučit zraňovat, zraňovat barbarství."

Jen v těchto souvislostech lze pochopit propast, která zeje mezi orientální moudrostí a křesťanskou emancipační logikou. Orientální logika pokládá primordiální prázdno nebo chaos za poslední horizont naší reality a z tohoto důvodu paradoxně upřednostňuje organický sociální řád, jehož každý element má své přesně vymezené místo. V křesťanství se však setkáváme se zásadně jiným projektem: s projektem destruktivní negativity, která neústí do prázdnoty chaosu, ale z níž se rodí nový řád, jenž je projektován do reality.

Proto je také křesťanství opakem moudrosti: zatímco moudrost nám říká, že veškeré naše snažení je marnost, že vše končí v chaosu, křesťanství proti veškeré zkušenosti trvá na nemožném. Láska, a zejména pak křesťanská láska, je všechno jiné než moudrost. Proto Pavel říká: „Zahubím moudrost moudrých." („Sapientiam sapientum perdam," jak zní jeho výrok v latině.) Slovo „moudrost" bychom zde měli brát doslovně: Pavel zpochybňuje moudrost (ve smyslu „realistického" akceptování aktuálně panujících poměrů), nikoliv vědění jako takové.

S ohledem na společenský řád to znamená, že autentická křesťanská tradice odmítá přijmout moudrost, že by hierarchický sociální řád měl být naším osudem, že veškeré naše pokusy intervenovat do něj a vytvořit jiné, egalitářské uspořádání musí nutně skončit destruktivním násilím. Agapé jakožto politická láska znamená, že bezpodmínečná, egalitářská láska vůči našim bližním může posloužit jako platforma pro ustavení nového řádu.

Konkrétní manifestaci této lásky bychom si také mohli označit jako ideu komunismu: jako nutkání uskutečnit v praxi egalitářský společenský pakt solidarity. Láska je silou tohoto univerzálního spojení, které v emancipačním kolektivu spojuje jednoho s druhým bezprostředně, v jejich singularitě, když obchází jejich nahodilé postavení v sociální hierarchii. Dostojevskij měl naprosto pravdu, když napsal: „Socialisty, který je zároveň křesťanem, je třeba se obávat více než socialisty, který se hlásí k ateismu." K tomu je ovšem potřebné dodat, že ony obavy jsou na straně jeho nepřátel.

Překvapivě výstižnou definici emancipačního zápasu podal právě svatý Pavel: „Náš zápas totiž není proti krvi a tělu, ale proti vládám, mocnostem a světovládcům [kosmokratoras] přítomné temnoty, proti duchovním silám zla v nebeských sférách." (Efezským 6:12) Neboli, převedeno do současného jazyka: „Náš zápas není proti konkrétním, zkorumpovaným jednotlivcům, ale proti všem, kteří jsou u moci, proti jejich nadvládě, proti globálnímu řádu a ideologické mystifikaci, která je jeho oporou."

Je nezbytné rozhodně odmítnout liberálně-viktimistickou ideologii, která redukuje politiku na vyvarování se tomu nejhoršímu, na opuštění veškerých pozitivních projektů a upřednostňování cesty nejmenšího zla. Jak si onehdy trpce posteskl vídeňský židovský spisovatel Arthur Feldmann: „Cena, kterou obvykle platíme za přežití, je samotný život."

 

Převzato z New Statesman. Přeložil Radovan Baroš.

Komentáře