Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Rozskřípaný mýtus české státnosti

  • cesky-mytus
V posledních dvaceti letech se zdá, že Češi nemají jasno v tom, jak se dívat na své dějiny. Byli husité hrdinové nebo „lupičská cháska"? Úpěli jsme za Rakouska, nebo jsme se měli dobře?

Tradiční způsob výkladu - tradiční mýtus jakoby začínal skřípat. Máme sice celkem jasno, jaký ten tradiční pohled je, ale mnozí už mu jaksi nevěří. Knihy a články o dějinách se často pyšní tím, že nabourávají tradiční mýty, ale abyste si v anotaci knihy přečetli „tradiční, důvěrně známý a uklidňující pohled na české dějiny", to se vám nestane.

K posunům v historickém vědomí dochází zákonitě. V českých zemích k tomu došlo po roce 1989 s nebývalou silou. Tato skutečnost byla možná o to více znejišťující, že šlo o změnu nečekanou. V logice předrevolučních zkušeností bylo lze očekávat, že se prostě vrátíme k pravdivým dějinám, jak byly vykládány za idealizované první republiky. Málokdo si tehdy uvědomoval, že první republika byla plná velmi živých historických diskusí, kontroverzí a rozdílných pohledů na dějiny. Představa jediného správného pohledu na historii odpovídala spíše éře komunistické než prvorepublikové.

Pokusme se uchopit tento problém „rozskřípaného národního mýtu". O čem to vypovídá? A je to dobře nebo špatně? Pokusím se postupně ilustrovat tyto proměny na příkladu třech historických témat - údajného keltského původu Čechů, interpretaci husitství a soužití se sudetskými Němci. Než k tomu však přistoupím, musím upozornit na určité myšlenkové východisko, o které se budu opírat.

 

Především nepřisuzuji slovu mýtus primárně význam „falešné či nepravdivé líčení dějin". Mýtus je pro mě jakýkoliv obraz dějin, který obsahuje morální či hodnotící kritéria, který se snaží dát dějinnému příběhu smysl a čerpat z něj poučení pro současnost. Mýtus je to, jak skrze dějiny vysvětlujeme současnost. Věrohodnost mýtu se opírá o dvě kritéria - jednak o soulad s historickými fakty a jednak o soulad se současným hodnotovým systémem. Pozitivistická představa o čisté vědě nahrazující mýtus byla iluzí, kterou způsobil dříve nevídaný rozmach vědeckých metod. „Znáročnili" jsme svá kritéria pro ověřování historických faktů, ale to nás nezbavilo nutnosti rozumět dějinám po svém - podle svých hodnot a preferencí. Nezbavilo nás to nutnosti pracovat kreativně s historickými fakty - to, co nazýval historik Dušan Třeštík provokativně slovy „vymýšlet dějiny". Vědecká teorie jakéhokoliv empirického oboru je ovšem vždy kreativním výkladem dostupných faktů.

Kromě toho je potřeba si uvědomit, že pohled společnosti na dějiny neurčují historici. Na jeho tvorbě se podílí přinejmenším tři rozdílné skupiny lidí. Prvními jsou odborníci, druhou skupinu tvoří umělci a novináři a třetí skupinu všichni ostatní, kteří se hlásí k jakémukoliv dějinnému názoru. Obecně panuje tendence přínos oné třetí skupiny přehlížet, nejspíš však neprávem. V této „neidentifikovatelné neintelektuální mase lidí" dochází k závažným posunům v chápání dějin, na něž nemají intelektuálové vliv, resp. jejich vliv je jen dílčí. Tvrzení intelektuálů jsou zde často přijata jinak, než byla zamýšlena. Naopak také intelektuálové musí mnohdy nějakým způsobem teprve dodatečně reagovat na posuny v historickém vědomí „mas".

Historické příběhy je možné posuzovat z hlediska jejich souladu s historickými fakty, ale také z hlediska toho, jak odpovídají aktuálním společenským potřebám či předsudkům. Tento přístup se uplatňuje např. při studiu pověstí, u nichž se předpokládá vágní souvislost s realitou a velká míra dobových předsudků. O naší vědecké historiografii předpokládáme, že je historicky věrná a předsudků prostá. Vypravěči pověstí si však o svých příbězích nemysleli nic jiného.

 

Proč byl praotec Čech Kelt?

Jedním z projevů posunu českého historického vědomí je oblíbené tvrzení, že Češi jsou vlastně poslovanštění potomci Keltů. Můžeme se ptát, nakolik je tento názor historicky opodstatněný, můžeme se ale také ptát, proč je tato myšlenka tak populární.

Ve chvíli, kdy si Češi v 19. století nárokovali svoji národní svébytnost oproti nároku na německou kulturní hegemonii v Čechách, zdůrazňovali svoji spřízněnost s ostatními Slovany. Když jsme se po roce 1989 vymanili z obětí „ruského bratra", nabral nečekaně na popularitě mýtus keltský. V pozadí je přinejmenším podvědomě přítomné přání, abychom patřili k západoevropskému civilizačnímu okruhu a abychom se distancovali od Ruska.

Slovinský filosof Slavoj Žižek píše v knize, která vyšla ve slovenském překladu pod názvem Raduj sa zo svojho národa ako zo seba samého, že ve Slovinsku se stalo v devadesátých letech módou vážně tvrdit, že Slovinci jsou vlastně poslovanštěnými potomky Etrusků. Je za tím možné tušit podobnou společenskou potřebu jako v českých zemích, ale na rozdíl od „keltského mýtu" vzbuzuje etruský původ Slovinců na tváři českého posluchače pobavený úsměv. Mohli bychom zde říci spolu s Horatiem: Quid rides? Mutato nomine, de te fabula naratur. (Proč se směješ? Změň jméno a příběh bude vyprávět o tobě.)

Věrohodnost novodobého mýtu o keltském původu je dokládána různými argumenty, např. oblibou piva u Čechů a u Irů, údajnou podobností českých pohádek s keltskými, aniž se bere v potaz podobnost všech evropských pohádek či obecná obliba piva v oblastech, kde se již nedařilo vínu. Závažnějším argumentem je vlastně pouze keltský původ některých místních jmen. Alternativní argumentační strategií, jak udržet věrohodnost keltského mýtu v konfrontaci s odborníkem, je vyžádat si jeho souhlas s tezí, že jsme tady vlastně ve střední Evropě všichni promícháni.

Pozoruhodně se nikdo nepokouší dokládat germánský původ Čechů, ač Germáni zde žili mezi Kelty a příchodem Slovanů 500 let. (V prvních ročnících studia historie jsem se ovšem setkal se spolužákem z Moravy, který zastával postoj, že Slované jsou možná Češi, ale Moravané jsou „povrchně poslovanštění" potomci Langobardů.) Nikdo si také neklade otázku, za jakých podmínek je možné, aby lid na pokročilejší civilizační úrovni přijal jazyk a kulturu primitivnějších přistěhovalců. Celá tato záležitost je zajímavou ukázkou toho, jak lidé mají tendenci věřit tomu, čemu věřit chtějí. Fakta jsou pro ně jen kostkami v kreativní hře - „nehodící se" se nepoužije.

 

Spor o husitské bojovníky

Asi důležitějším kamenem v naší znejistěné historii je postoj společnosti k husitství. Základním ústně tradovaným argumentem, který dokáže přesvědčit „prosté lidi" o negativním významu husitství je ten, že husité ničili kulturní památky. Dále se upozorňuje na to, že Žižka byl ve skutečnosti lapka a že husité se dopouštěli na svých nepřátelích ukrutností.

Na druhou stranu můžeme postavit pozitivní pohled, který francouzský historik Ernest Denis vyjádřil v jediné větě. Když se ho jeden z profesorů na pařížské Sorbonně při obhajobě disertace zeptal, jestli si uvědomuje, že by v 15. století byl býval upálen, kdyby se na této univerzitní půdě zastával husitů, odvětil Denis: „Vím též, že oněm statečným husitům a vítězným zbraním jejich děkuji, že dnes upálen nebudu." Husitství chápal jako důležitý krok ke svobodě náboženské víry a tím i světonázoru.

Spor mezi různými pohledy na husitství je však mnohovrstevný. Může být interpretován jako rozpor mezi preferencí materiálních či duchovních hodnot. Na jedné straně je zachování hmotných uměleckých památek, na druhé straně svoboda slova. Možná překvapivou paralelou může být osud dvou evropských velkoměst za druhé světové války. Je zde zničená Varšava, kterou Poláci houževnatě hájili při německém útoku na Polsko po tři týdny, na druhé straně máme Paříž vyklizenou bez boje, aby nedošlo ke zničení kulturních památek. Je třeba dodat, že Poláci celkově způsobili německé armádě větší ztráty než Francie, přestože byli početně i technicky na tom hůře. Poláci uhájili svou čest a ztratili historickou architekturu, Francouzi naopak. Který z obou přístupů je vám sympatičtější? Myslíte si, že historická fakta nám řeknou, který z obou přístupů je ten správný?

Tento příklad odjinud nám umožňuje nahlédnout, že spor o interpretaci husitství má svůj hodnotový rozměr a pokud si ho neuvědomíme, můžeme neuvěřitelně dlouho snášet historická fakta na dvě opačné hromádky, aniž bychom dospěli k rozuzlení problému.

Je možné připojit ještě další vrstvy, které se do našeho hodnocení mohou promítat - sklon ke konzervatizmu a upřednostňování společenské stability nebo naopak víra v pokrok skrze revoluci. Jiná je situace nestátního národa, který doufá ve zlepšení svého postavení skrze převrat, a jiná je situace národa v stabilizovaném suverénním státě. Další otázka je, jestli považujeme za hodnotné, když si někdo stojí neústupně za svým názorem proti všem, nebo preferujeme-li ochotu ke kompromisu a vyjednávání. Jiným sofistikovanějším problémem pro intelektuály může být, zda Palacký „nefalšoval dějiny", když prý husitství interpretoval takřka jako nacionalistické hnutí.

K rovině „neústupnost versus kompromis" je možné uvést jeden zajímavý příklad. Málokdo si v laické veřejnosti povšiml, že došlo mezi historiky k proměně interpretace bitvy u Lipan. Většina laiků má stále bitvu u Lipan zapsánu v kategorii „naše slavné prohry". Pohled historiků je však takový, že bitva u Lipan umožnila důležitý kompromis. Radikální křídlo bylo poraženo, pročež se otevřela možnost k dohodě s církví. Můžeme to chápat tak, že díky bitvě u Lipan vlastně husitství zvítězilo místo toho, aby se v nekonečné válce vyčerpalo. Samozřejmě by kompromis nebyl možný bez všech předchozích vítězství nad křižáky.

Zajímavé ovšem je, že latentní posun ve vnímání husitství není způsoben revizionistickými pracemi historiků, ale jinými mechanismy, jejichž podstaty se můžeme jen domýšlet. Je to snad únava a znechucení ze zneužití husitství komunistickou propagandou? Je to dříve potlačený hlas katolické církve? Nebo snad za tím stojí posun k materiálním hodnotám? Popravdě nevíme a ani bez odpovídající sociologické studie vědět nemůžeme.

 

Praotec Němec, praotec Žid a praotec Cikán

Dalším klíčovým bodem českých dějin je soužití Čechů se sudetskými Němci. V posledním dvacetiletí došlo především k integraci českých Němců (ale i židů a Romů) do českých dějin. Tato změna je znát při pohledu do dějepisných učebnic a historik Zdeněk Beneš to před časem v rozhlasovém pořadu Káva o čtvrté označil nadneseně za „velkou operaci", kterou historikové po roce 1989 provedli. Na rozdíl od keltské a husitské tématiky je tento posun více patrný i v oficiální historiografii.

Část intelektuální veřejnosti mimoto objevila Bernarda Bolzana a jeho „koncepci" dvojjazyčného národa - tedy představu formulovanou na počátku 19. století, že obyvatelstvo Čech tvoří jeden národ o dvou jazykových větvích. Mnozí naznačovali, že obrozenci udělali chybu, když nenásledovali Bolzana, ale přiklonili se k jazykovému pojetí národa, které hlásal Jungmann. Nyní pro nás nemusí být důležité, že Bolzanova představa zjevně nebyla reálnou alternativou a že šlo vlastně o názor, který se vůbec k širší veřejnosti nedostal. Přesvědčivě to ukazuje historik Miroslav Hroch v knize Na prahu národní existence. Důležitější je, jakou pozornost vůbec Bernard Bolzano ex post vzbudil.

Ve skutečnosti si Bolzanových názorů povšiml již na sklonku šedesátých let filosof Jan Patočka v eseji Dilema v našem národním programu - Jungmann a Bolzano. Již tehdy došlo v intelektuálním prostředí k významné proměně: uvědomění si nesamozřejmosti etnicky definovaného národa.

V období normalizace nebyla šance, aby tyto názory byly dále diskutovány. Na druhou stranu existoval jiný způsob, jakým se česká společnost začala vypořádávat s myšlenkou, že „německé" může být součástí naší národní identity. Tento způsob se našel v umění. Jako by Češi poté, co se radikálním způsobem zbavili svých německých sousedů, neměli již takovou potřebu se vůči Němcům vymezovat. Přinejmenším se nyní dokázali na toto vymezování podívat s jistou dávkou sebeironie. V Divadle Járy Cimrmana se lidé již za normalizace smáli tomu, že Cimrman si přál „uvidět svou vlast Böhmen" nebo slovnímu spojení „Liptákovský rodák - starý vlastenec - Kurt Heinlein". V porevoluční hře Záskok nechají tvůrci Járy Cimrmana vystoupit na horu Říp i praotce Němce, praotce Žida a praotce Cikána, čímž jakoby v symbolické rovině potvrdili již zmíněnou integraci národních menšin do českých dějin.

Samozřejmě stále přežívá tradiční odpor vůči sudetským Němcům a obavy z jejich politických požadavků vedle novější otevřenosti a zájmu o jejich kulturu. (A také vedle různých snah převyprávět celý příběh tak, aby se Češi jevili jako viníci a sudetští Němci jako oběti.) Existují lidé, kteří strachu z Němců využívají ve své politické kariéře, existují na druhé straně české folklorní soubory, kterým nevadí zpívat sudetoněmecké písně a tančit sudetoněmecké tance, což by bylo dříve nemyslitelné.

 

Kam směřuje český mýtus?

Stálo by snad za to probrat v rámci naší procházky po rozkolísaném národním mýtu taktéž rok 1918 (vzhledem k pochybnostem některých lidí o účelnosti rozbití Rakouska-Uherska). Z úsporných důvodů však ponechávám toto téma i některá další (nacistickou okupaci) stranou.

Vraťme se ještě k tezi, že procesy v historickém vědomí národa se odehrávají i mezi prostými lidmi, aniž by byly určovány odborníky, intelektuály či jinými veřejně činnými osobami. Tyto procesy nebyly systematicky zkoumány a je obtížné je postihnout a zdokumentovat. Nicméně určité indicie máme.

Signifikantní může být skutečnost, že Karel IV. zvítězil v televizní soutěži o „největšího Čecha". Setkal jsem se na internetové diskuzi s tím, jak se Slováci posmívali Čechům, že si za největšího Čecha zvolili „Němce". V 19. století by byl patrně u nás etnický původ Karla IV. problém. Zajímavé je ale i to, že v práci historiků a novinářů nemůžeme najít nic, co by mohlo beze zbytku tyto sympatie pro Karla IV. vysvětlit. Karel IV. totiž není velké téma pro veřejné debaty, neboť je jednoduše řečeno zcela nekontroverzní. Někteří historikové komentovali tento fakt s tím, že z Čechů se nyní po desetiletích samostatnosti stal státotvorný národ, proto už nejsou pro nás tak přitažliví rebelující husité, ale raději panovník budovatel.

Tento posun ke státnímu vědomí, ke státní identitě oproti identitě etnické je vlastně pozitivním podhoubím procesů, které vedou mj. k rozkolísání tradičního národního mýtu. Češi jsou zřejmě nyní do určité míry připraveni přijmout postupně představu státního národa běžnou na západě - tedy představu, že národem jsou příslušníci jednoho státu, aniž by museli být nutně z jednoho etnika. Z toho by plynulo, že i ti, kdo mají mateřský jazyk německý nebo jsou romského původu, mohou být Češi.

Samozřejmě toto téma je živější mezi kriticky naladěnými intelektuály, kteří tvrdí, že by to tak „mělo být" (protože to tak je v Británii, USA či ve Francii) a své spoluobčany, kteří chápou národ jako pospolitost jazyka a původu, viní z morálně zpozdilého nacionalismu. Otázka je, nakolik bude představa státního národa implikovat tezi, že nemělo smysl vytvářet český národ potažmo rozbíjet Rakousko, a jaké to může mít další důsledky.

Na znevěrohodnění určitého historického příběhu lze zareagovat přinejmenším dvojím způsobem - buď jeho odmítnutím en bloc a příklonem k jakémusi antipříběhu nebo jeho jemnější reformulací. První přístup, jak se zdá, vede ke známému a údajně typicky českému národnímu flagelantství, jak ho ironizuje Benjamin Kuras ve své knize Češi na vlásku. Druhý přístup vyžaduje jemnější metodu. Volal po něm svého času Dušan Třeštík, když vyzýval historiky, aby znovu „vymysleli" české dějiny.

V tomto smyslu reprezentují současný český antipříběh texty Tomáše Krystlíka nebo nověji recenze Jana Čulíka na knihu anglické historičky Mary Heimannové. Problém antipříběhu je ovšem víra v totálně konzistentní dějiny. Hlasatelé antipříběhu se zpravidla nedomnívají, že tradiční příběh selhává, protože se změnily společenské podmínky, ale domnívají se, že selhal, protože byl faktograficky chybný. To ale není pravda.

Sympatičtější je z tohoto hlediska nadhled Erazima Koháka plynoucí z vědomí, že dějepisné vyprávění, je vždy zároveň mýtus. O historickém pohledu německých autorů F. Seibta a G. Tietze píše: „Ani to sice není ta proklamovaná PRAVDA o nic víc než naše české mýty o staletém úpění, o dokonalé republice a mnichovské zradě, avšak otevírá to cestu k porozumění. Připravuje to naše mýty o monopol na pravdu, která je vždy složitější než kterýkoliv monopol." Z hlediska dopadu těchto myšlenek je ovšem nesporná síla antipříběhu v jeho rezolutnosti a nároku na tu „konečnou pravdu".

Zdá se, že v pozadí současných mýtotvorných procesů jsou přinejmenším tři principy: přihlášení se k západní evropské civilizaci, tendence ke státnímu chápání národa a (možná s otazníkem) i větší důraz na materiální než duchovní hodnoty. O tom, jak tyto procesy dopadnou, rozhodne budoucnost sama, vybojovávat je ovšem musíme už dnes. Historikům do toho mluví intelektuálové i trochu tajemný a méně transparentní vox populi. Dokážou historikové na tyto samovolně probíhající mýtotvorné procesy najít přesvědčivou odpověď? Tou by měl být takový obraz českých dějin, který logicky interpretuje historická fakta podle vědeckých metod, zároveň však odpovídá celospolečenskému hodnotovému konsenzu.

 

Publikováno v Literárních novinách

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře