Petr Schnur: 11. září 2001 - jeden velký otazník

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

12. září 2009|

Petr Schnur|

14925 x

Článek o vážných nejasnostech kolem 11. září jsem napsal na přelomu r. 2001 / 2002 v naivní naději, že to český tisk zaujme. Nezaujal. Nakonec vyšel v Sedmé generaci v roce 2002 a na stránkách 4D Ivana Davida. Wordová verze, kterou CFP posílám, je vydání v Britských listech z roku 2005. Jedná se, stejně jako v případě Sedmé generace a 4D, o původní, neupravený a neaktualizovaný text.

 

Prolog

Podle oficiální verze americké vlády stojí za událostmi kolem 11. září minulého roku Bin Laden a jeho teroristická organizace al-Quaida. Ale je tomu opravdu tak? Při pozornějším sledování událostí zjistíme, že ani sedm měsíců po ničivém útoku na symboly americké moci se naléhavým otázkám nedostalo odpovědí, ba naopak. K těm, které zůstaly, se přidaly další, a všechny společně čekají na odpověď. Ty tento článek v rámci svého rozsahu i metodiky dát nemůže, za dané situace je jeho záměr skromnější: nastínit ty nejzávažnější rozporuplnosti, které se objevily na pozadí „faktů" prezentovaných věřejnosti oficiálními vládními místy i (proti všem pravidlům žurnalistické etiky nekriticky a nereflektovaně) většinou masových médií. Otázka, která stojí na vrcholu oné pomyslné pyramidy, totiž kdo a jaké zájmy za atentáty stojí, by za daného stavu informací i při systematickém vyhodnocování indicií nepřekročila spekulativní charakter. To ovšem v žádném případě neznamená zpochybnění její legitimity, ba naopak. Tu potvrzuje doslova každým týdnem narůstající angažmá té části americké veřejnosti a jejich politických reprezentantů, která své občanství chápe v jeho původním významu. V tomto smyslu lze chápat projev poslankyně Cynthie McKinneyové v americkém Kongresu z 12. dubna tohoto roku (viz internetové stránky Georgia online), ve kterém položila následující otázky: jak velkou roli hraje ve vojenské politice současné vlády otázka ropného importu, jakou roli hrají osobní vztahy Bushovy administrativy k ropnému a vojenskému průmyslu a co věděl prezident Bush osobně o přípravách atentátu.

Doklady viny Bina Ladena a al-Quaidy do dnešní doby nepřesáhly rámec tvrzení, jejichž průkaznost byla doložena pouze několika problematickými, mnohdy si navzájem odporujícími a v mnoha případech nezávislými odborníky zpochybněnými „doklady". Některé původní informace byly postupně úplně či částečně odvolány (do této kategorie patří např. údajné ohrožení prezidentova letadla Air Force One, zprvu podpořené tvrzením o teroristových znalostech tajných informací včetně tajného kódu prezidontova letadla), mnohá tvrzení (původce antraxových zásilek, údajná spleť podzemních chodeb a bunkrů s chemickými a biologickými laboratořemi v afghánských horách a jiné) se ukázala v lepším případě jako mylná, v horším coby záměrná propaganda a manipulace světové veřejnosti.

 

1. „Crash"

V případě útoků se mělo jednat o dlouhodobě plánovaný sebevražedný útok arabských teroristů, kteří za tímto účelem absolvovali v USA (proč zrovna tam na „horké" půdě?) výcvik v letecké škole. Z hlediska techniky letu a složitosti manévrů by se ve všech případech dle vyjádření odborníků muselo i v případě zkušených pilotů-profesionálů jednat o opravdový husarský kousek. V kabinách strojů však seděli amatéři a samouci. Tak například dle verze rozšířené v tisku (např. Der Spiegel) existují záznamy rozhovoru kontrolního centra s Victorem Saracinim, kapitánem letadla, které jako druhé narazilo do jižní věže WTC. Pilot v něm v 8.38 h potvrzuje vizuální kontakt s prvním uneseným letadlem, které se podle jeho údajů nacházelo ve výšce 28-29 000 stop. Z toho plyne, že únosce musel během necelých 8 minut „stáhnout" letadlo z ca. 9-10 km výšky na „nulu", onu známou „ground zero". Představíme-li si rychlost letounu a tvar věží, které se z únoscovi perspektivy musely jevit jako dvě svisle postavené tužky, musíme uznat, že pro amatéra bez letecké praxe se jedná o více než slušný výkon. Zpráva zároveň prozrazuje, že existoval čilý radiový provoz, který byl, jak je to zvykem při každém letu, registrován. Přesto tyto rozhovory nebyly uveřejněny, ba dokonce nebyly vyhodnoceny ani zachovalé černé skříňky. Nic než prvotní útržky plné rozporuplných informací, nad kterými se záhy rozprostřela rouška mlčení... Pro osvěžení paměti malá rekapitulace.

První dvě letadla typu Boeing 767 narazila do věží WTC (let 11 American Airlines, 175 United Airlines), třetí - Boeing 757 - do Pentagonu (American Airlines 77) a čtvrté letadlo stejného typu se za dosud nevysvětlených okolností zřítilo do polí Somerset County v Pennsylvanii (United Airlines 93).

Ponechme nyní stranou první, druhý a čtvrtý stroj, a podívejme se podrobněji na „případ Pentagon".

Dosud neobjasněné otazníky kolem okolností letu AA77 se nevztahují pouze na jeho závěrečnou fázi. Zprávy (např. The Telegraph, Der Spiegel) hovořily o tom, že toto letadlo původně směřovalo na Bílý dům, aby posléze změnilo kurz na Pentagon. Z těchto zpráv dále vyplývá následující: a) nebyla to vojenská, nýbrž civilní vzdušná kontrola (zapojen do akce byl washingtonský Reagan National Airport a jejich kolegové z Dullesu), která varovala Bílý dům před blížícím se neautorizovaným letadlem; b) ve chvíli, kdy začala evakuace prezidentského sídla, změnil stroj směr letu a zamířil na Pentagon, který není ‚obdobným' způsobem střežen; c) pokud by se letoun dostal do větší blízkosti Bílého domu, byl by ‚zřejmě' sestřelen Bezpečnostní službou (Secret Service SS ), o níž se předpokládá, že má k dispozici rakety země - vzduch typu Stinger. Toto „selhání" obrany vzdušného prostoru bylo podobně jako v ostatních případech, o kterých bude řeč, vysvětleno ‚konfúzí' (např. The Washington Post). Konkrétně tedy máme co dělat s následující situací: civilní ochrana vzdušného prostoru FAA varovala, jeho vojenský protějšek NORAD tak neučinil a civilní varování se k ministru Rumsfeldovi očividně nedostalo, jinak by musel reagovat.

Nejen nečinost vojenských složek, nýbrž i náhlá změna směru letu vyvolává otázky, neboť v tak logisticky komplikované akci se náhlá záměna cíle dá jen těžko vysvětlit pouhým rozmarem či nerozhodností atentátníků (ujasnili si teprve během letu, že Pentagon představuje snadnější cíl?). Jak ještě uvidíme, zapadá tato nečinnost ze strany bezpečnostních složek státu do celkového „nepořádku a zmatku" v situaci, která nebyla jednorázového charakteru, nýbrž se rozvíjela a gradovala.

Vezmeme-li v úvahu velikost letounu (rozpětí křídel 38,0 m, kol 7,3 m, výška 13,6 m, délka 47,3 m), jeho váhu (bezmála 115 t plus 75 t kerosinu, což odpovídá energii přibližně 490 kg TNT) a minimální rychlost (ca. 400 km/h), potom je s podivem, jak „malou" škodu na budově napáchal. Ta byla minimálně poškozená, náraz se naprosto nedotknul její funkčnosti. Poškození vypadá, jako by bylo způsobeno pouze přední částí stroje. K dispozici není žádná fotografie, která by jasně dovolila identifikovat trosky letadla jako Boeing 757, žádnému televiznímu týmu či novinám nebylo dovoleno na místě filmovat či fotografovat, všechny snímky pocházely z vojenských pramenů. Let AA77 byl dle oficiálních zpráv sledován stíhacím letounem F 16, do budovy Pentagonu narazil podle informace mluvčího ministerstva obrany v 9.37 h, severoamerické obranné komando vzdušného prostoru NORAD stanovilo okamžik nárazu o minutu později. V Pentagonu je denně přítomných asi 23 000 zaměstnanců, náraz měl mít za následek něco přes 125 obětí (cestující v letadle a posádku nepočítaje), převážně z řad civilních zaměstnanců. Pentagon je největší administrativní budova na světě, složená z pěti „kruhů" ve formě pentagramu, každý z nich má pět poschodí, vzájemně propojených deseti chodbami (282 m dlouhými, 24 m širokými). Poté, co se letadlo „dotklo" přistávací plochy pro vrtulníky a přeletělo venkovní osvětlení, mělo pro manévrování až do fasády budovy k dispozici pouhých 125 metrů. Na některých fotografiích je rovněž vidět nepoškozená skupina vzrostlých stromů v bezprostřední blízkosti budovy, nacházejících se přímo v dráze „letu". Satelitní snímky jasně ukazují, že přes enormní ničivou sílu letadla byl poškozen pouze první, vnější kruh A, konkrétně jeho první dvě poschodí. Ostatní patra se zřítila později, v 10.10 h. Na dalších fotografiích, tentokrát z vnitřní části, je v druhém kruhu B vidět díra, která musela být způsobena průraznou setrvačnou (?) silou něčeho těžkého. Požár neměl ničivý charakter, nijak se nerozšířil, neboť právě na místě nárazu (západní fasáda) je zabudovaná ohnivzdorná stěna ( k „problému Pentagon" viz m.j. internetové stránky Réseau Voltaire z 8. 10. 2001 ).

Setkáváme se zde se souhrou hned několika „zázraků" a šťastných náhod najednou, a to na pozadí neuvěřitelné letecké akrobacie? Nejprve již zmíněný bravurní manévr směrem k Pentagonu („umělecká" spirálovitá otočka o 270° směrem dolů), přelet dálnice vedoucí kolem něj ve výšce zhruba 20 stop (ca. 6,1 m; v tomto místě bylo silniční osvětlení smeteno) a posléze precizně směrovaný hloubkový let v rozmezí nějakých 200 m a při rychlosti zhruba 400 km/h? A to vše měl dokázat pilot-terorista Hani Hanjour, o kterém všechny zprávy shodně tvrdí, že absolvoval letecký výcvik s obrovskými potížemi. Ačkoliv právě v prostoru, kde přistávají helikoptéry, se musí nacházet strážné kamery, které jsou stále v provozu, jejich filmové záběry nárazu „neexistují", tak jako nebyl zveřejněn obsah černé skříňky, nalezené o tři dny později, tedy 14. září.

K atentátům se vyjádřil (rozhovor s listem Al-Ahram a stanicí CNN z 15. 11. 01) i Hossni Mubarak, bývalý dlouholetý bojový pilot. K případu Pentagon uvedl, že vzhledem k velmi nízkému charakteru stavby by musel dotyčný pilot disponovat precizními znalostmi lokality a musel by mít za sebou mnoho hodin letu v onom prostoru, aby se s tak velkým civilním letadlem dokázal strefit do tak speciálního místa. K celkovému charakteru atentátů dodal, že se dá jen těžko uvěřit tomu, že by lidé po absolvování osmnáctiměsíční letecké školy na Floridě dokázali takto bravurně a precizně ovládat velké dopravní letadlo. Egyptský prezident dále připomněl skutečnost, že letecké osvědčení pro tento typ letadel je spojeno s mnoha podmínkami, které se dají realizovat pouze dlouhodobě studiem a cvikem. Prezident Mubarak doslova: „Mnoho letových hodin je zapotřebí ke kvalifikaci druhého pilota, natož pak kapitána takového letadla".

 

2.Obrana a ochrana

„Zpravodajský a kontrolní systém, který vzdušnému provozu v Rusku nařizuje protiraketová obrana, nepřipouští nekontrolované lety, které by nevedly k okamžité reakci tohoto obranného systému. Jakmile se něco takového přihodí, budu o tom okamžitě zpraven a v několika minutách budeme ve vzduchu." Takto komentoval události z 11. 9. devět dní poté vrchní velitel vzdušných sil Ruské federace Anatolij Korunkov. Jeho závěr: již pouze z hlediska pevně a jasně stanovených pravidel ochrany vzdušného prostoru a mechanismů protivzdušné obrany státu je nemožné provést teroristický útok podle takového scénáře. S tímto názorem není sám, i ve Spojených státech samotných sílí kritické hlasy kladoucí otázku po důvodech podivné pasivity armádních složek zodpovědných za ochranu amerického vzdušného prostoru. Jak je možné, že protivzdušná obrana zůstala během oněch kritických 81 (!) minut (doba mezi prvním nárazem do severní budovy WTC v 8.45 h a zřícením čtvrtého stroje UA93 v Pennsylvanii v 10.06) ve stavu naprosté nečinnosti, a to navzdory skutečnosti, že alarmující signály automaticky musely uvést do pohybu její spouštěcí mechanismy. Kdo je zodpovědný za to, že celý obraný systém zůstal ve stavu utlumení (stand-down) i v době, kdy již musel být smysl únosů naprosto jasný a dalším evidentním cílem byl Bílý dům, sídlo nejvyššího představitele USA?

Dle oficiální verze ministerstva obrany byly ve vzduchu celkem čtyři stíhací letouny; dvě F-15 ze základny Otis na Cape Cod před pobřežím nedaleko Bostonu (směr New York) a dvě F-16 z Langley ve Virginii (směr Washington). Všechny stíhačky své cíle minuly nebo přiletěly pozdě, jako důvody byly udávány překvapení a zmatek, jakýsi novodobý Pearl Harbor.

Pentagon uvedl, že vojenské komando na obranu vzdušného prostoru NORAD bylo alarmováno v 8.38 h, zmíněné F-15 vzlétly v 8.44 h. Když UA175 narazila do jižní věže WTC (9.02 h), měly se F-15 nacházet asi 100 km před New Yorkem. Při porovnání vzdáleností Otis - New York City, rozlohy městské plochy a rychlostí Boeingu 767 a F-15 vychází, že bojové letouny měly ještě 2-7 minut na to, aby dotyčné letadlo ještě před Manhattanem zachytily. Otazník nad tím, proč se tak nestalo, se ještě zvětší, když si uvědomíme, že na poplach byly schopny reagovat nejen letecké základny Otis (Národní garda a Pobřežní stráž), nýbrž prvořadě základna armádního letectva Edwards, jejíž úkol spočívá v ochraně vzdušného prostoru nad hlavním městem a jeho okolím. K ochraně severovýchodu Spojených států je zde vyčleněno celkově osmnáct F-15 ‚Eagle'. Je ovšem otázkou, zda uvedené F-15 vůbec ve vzduchu byly. Zajímavé je, že ve stanovisku dvoustránkové zprávy základny Otis z 12. 9. (Cape Cod Times, autory jsou písaři štábu James Kinsella a Kevin Dennehy) o těchto dvou letadlech není zmínka.

Stíhačky F-16 měly vzlétnout v 9.35 h, tedy 2-3 minuty před nárazem na Pentagon! Proč s takovým zpožděním, když a) nejpozději po druhém nárazu na druhou věž WTC (9.03 h) muselo být jasné, o co jde; b) letadlo AA77 samotné již přinejmenším 38 minut letělo „mimo program" (v 9.00 h se otočilo o 180° a nabírá kurs na Washington). A pokud se první dvě stíhačky F-15 nacházely v 9.02 h 100 km před New Yorkem (je záhada, proč vlastně, když jejich let ze základny Otis do NY může trvat nanejvýš nějakých 10-12 minut), potom to znamená, že jejich vzdálenost od Washingtonu byla pouhých 400 km. Nicméně největší otazník visí nad nečinností snad nejznámější americké letecké zakladny Andrews, pověřené ochranou Washingtonu D.C.. Ta se totiž nachází - dle vlastních slov na její webové stránce ‚pouze několik mil' - v bezprostřední blízkosti hlavního města (ca. 24 km). A vzdálenost k Pentagonu? Přibližně 15 km.

Neschopnost či falešné zábrany? Jen těžko tomu uvěřit. Obraný mechanismus se při nekontrolovatelných aktivitách ve vzdušném prostoru automaticky a rutinně dává do pohybu. V daném případě se jedná o východní pobřeží, tedy o oblast, ve které se nacházejí centra politické, vojenské a hospodářské moci; území, jehož vzdušný prostor je pod neustálou civilní a vojenskou kontrolou. Buď se tato mašinérie vůbec nerozjela, což by znamenalo celkové selhání celého obranného systému, které by se neobešlo bez radikálních politických a nípersonálních důsledků.. A nebo se rozjela, potom ji však někdo musel pozastavit. Kompetentní k takovému kroku jsou v rámci vojenského velení pouze tři osoby: prezident, ministr obrany a vrchní velitel štábu (Chairman of the Joint Chiefs of Staff).

Humánní zábrany při sestřelení uneseného civilního letadla v rámci chladnokrevné a racionální vojenské doktríny nepřipadají v úvahu. Nejpozději po zkáze druhé věže WTC bylo naprosto evidentní, oč se jedná. Počet obětí atentátů vysoce převyšuje počet obětí eventuálního sestřelu. Navíc bylo ohroženo sídlo hlavy státu, tudíž byla situace naprosto jasná a nebyl důvod váhat. Několik dnů po atentátu potvrdil mluvčí velení NORADu major Barry Venable a posléze i víceprezident R. Cheney v rozhovoru s novinářem Timem Russertem (Meet the Press, transkript ze 16. září), že piloti stíhacích letadel jsou autorizováni k sestřelení takových civilních letadel.

 

3. Prezident

Údiv budí i chování samotného George W. Bushe a jeho ochranky. Dne 11. září 2001 absolvoval prezident druhou část dvoudenního pobytu ve městě Sarasota na Floridě, kde byl v dopoledních hodinách v době atentátů na návštěvě Emma E. Booker Elementary School. G. Bush junior ji nepřerušil ani po zprávě o druhém útoku v New Yorku a dalších dvou unesených letadlech, z nichž jedno směřovalo na Bílý dům. Prezident odletěl svým speciálním strojem teprve v 9.55 h, tedy 17 minut po nárazu AA77 do budovy Pentagonu.

Tyto skutečnosti vybízejí k následujícím otázkám: a) kdy se prezident skutečně dověděl o teroristickém útoku; b) proč i nadále pokračoval v nedůležitém programu dne; c) jakou roli hrály bezpečnostní složky, mající na starost prezidentovu bezpečnost, popř. do jaké míry svoji úlohu splnily či nikoliv. Materiál, který je v tomto směru k dispozici, ukazuje, že chování uvedených osob a institucí zcela vybočuje z bezpečnostního standardu platného pro hlavu státu.

Georg W. Bush byl na své cestě po Floridě doprovázen mj. redaktorkou agentury Associated Press Sonyou Rossovou. Ta se o prvním atentátu dověděla prostřednictvím mobilního telefonu od svého kolegy v okamžiku, kdy prezidentova kolona zastavila před budovou školy. Protože ani z agenturní centrály nemohla dostat konkrétnější informace, snažila se dostat k zástupcům Bílého domu, ale nikdo z nich nebyl do 9.05 h k dispozici (AP z 12. 9.). Z této zdánlivě banální informace plyne, že zkušená novinářka logicky předpokládá u prezidentových úředníků nejlepší informovanost. Toto zjištění je důležité při hledání odpovědi na první otázku.

John Cochran z agentury ABC rovněž doprovázel prezidenta na jeho cestě. V jeho aktuálním zpravodajství z onoho rána (‚ABC News') popisuje následující scénu: když prezident opouštěl hotelovou suitu, přistoupil k němu vedoucí štábu Bílého domu Andy Card a něco mu šeptal do ucha. Jeden z přítomných reportérů se ho zeptal, zda ví, co se děje v New Yorku. Prezident odpověděl, že ano, že se k tomu ale vyjádří později a že jeho první část programu začíná za půl hodiny ve zmíněné škole.

Co z toho vyplývá? Prezident věděl o incidentu předtím než opustil hotel. Při sdělení zprávy nedělal překvapený dojem a nijak na ni - např. vůči A. Cartovi - nereagoval. Stanovisko k událostem chtěl sdělit později, po konzultaci s vedoucím štábu a ostatními spolupracovníky.

Bylo prezidentovi, jeho štábu a ochrance jasné, že se nejedná o neštěstí, nýbrž o plánovaný útok? Odpověď dává viceprezident Cheney v již zmiňovaném rozhovoru s T. Russertem. Z něho vyplývá, že Bezpečnostní služba měla stálý kontakt s FAA a že toto spojení bylo po prvním úderu na WTC okamžitě uvedeno do chodu. Nuže - co věděla FAA? Ta připustila, že již v 8.20 h měla podezření na únos AA11, což v 8.40 h hlásila NORADu (jeho severovýchodní sekci NEADS - Northeast Air Defense Sector). Krátce po tři čtvrti na devět (první úder) tudíž musel být prezidentův bezpečnostní štáb uveden do stavu pohotovosti.

Definitivní potvrzení přišlo krátce poté. Nejpozději tři minuty po deváté (útok na druhou, jižní věž WTC) musel být každému průměrnému občanovi charakter i smysl „nárazů" jasný: útok na politické a hospodářské symboly USA. Bezpečnostní orgány musely vědět, že se ve vzduchu pohybují další dvě unesená letadla, z nichž jedno směřuje na hlavní město.

Ochranou prezidenta je pověřen Secret Service, čítající na 4 000 zaměstnanců, disponující nejmodernější technikou a udržující přímý kontakt s ostatními bezpečnostními složkami. Jeden ze scénářů prezidentova ohrožení počítá již od dob studené války ze sebevražedným útokem ze vzduchu prostřednictvím uneseného civilního letounu (viz mj. Time Magazine, 1994). Škola E. Bookerové se nachází necelých 5 mil od letiště Sarasota-Bradenton, prezidentův program byl veřejný, každý mohl vědět, kde se v oněch kritických chvílích nachází. Není těžké si spočítat, jak atraktivním cílem případného útoku by byl prezident Spojených států amerických, nejvyšší státní symbol.

 

4. Atentátníci

CNN.com z 13. března 2002 roku přinesla následující zprávu: letecké škole Huffman Aviation, kterou navštěvovali dva piloti-atentátníci, Mohamed Atta a Marwan al-Shehhi, byly šest měsíců po teroristickém útoku od Imigračního a naturalizačního úřadu (Immigration and Naturalisation Servis INS) doručeny kopie jejich studentských víz, které opravňují cizince k absolvování leteckého výcviku na území Spojených států. Analýza významu této informace přesahuje rámec tohoto článku, je však jisté, že není jedinou podivnou věcí ohledně identity teroristů.

Seznam údajných sebevražedných atentátníků obsahuje devatenáct jmen a fotografií. O to překvapivější byla zpráva od Arab News z přelomu roku o tom, že alespoň sedm z nich se u různých agentur a úřadů přihlásili jako živí: tři z letadla AA11, po dvou z UA93 a AA77. Nejzajímavější údaje se týkají čtyř z nich. Walid M. al-Shari (AA11) se ohlásil z Casablanky. Novináře ujistil, že s atentátem nemá nic společného a že v tom smyslu kontaktoval saudskoarabské a americké úřady. Dále uvedl, že se obě jména shodují a že skutečně navštěvoval leteckou školu v Dayton Beach, ale že opustil USA v září roku 2000. Po návratu do vlasti začal pracovat jako pilot Saudi Arabian Airlines, momentálně je prý na školení v Maroku. Abdalsis al-Umari (AA11) tvrdil, že je jako inženýr zaměstnancem saudského Telekomu, během studia v Denveru měl ztratit svůj pas. Said al-Ghamdi (UA93) poskytl rozhovor arabskému deníku Asharq al-Awsat, vycházejícímu v Londýně, ve kterém tvrdil, že jiný podezřelý, Chalid al-Midhar (AA77) je rovněž na živu.

Podle ředitele FBI Roberta Muellera se jedná o dvojníky, což zajisté vyloučit nelze. Naopak je jisté, že v kontextu celkových nesrovnalostí by tento aspekt ze strany federálních vyšetřovatelů zasluhoval víc pozornosti. Jednoznačnou odpověď by u obětí z UA93 přinesla analýza DNA, ta však do dnešního dne buď nebyla provedena a nebo s ní nebyla veřejnost seznámena (do 27.10. 01 bylo identifikováno 34 z 44 cestujících). Již na první pohled je nápadná diskrepance mezi rychlostí, s jakou byli viníci identifikováni (během necelých 24 hodin) a jejich předchozím volným pohybem, včetně vstupu na území Spojených států (mělo se jednat o osoby, které byly léta sledovány americkými a evropskými bezpečnostními službami, Atta a al-Shehhi měli být již po léta observováni během pobytu v Hamburku). V popředí informací stojí zejména Mohammed Atta jako hlava celé skupiny. On a jeho partner A. al-Umari se podle oficiálních informací měli nejprve letecky dopravit z Portlandu do Bostonu, kde mezi 7.25 a 7.45 h společně s dalšími třemi atentátníky nastoupili na palubu letadla AA11. Na zveřejněných fotografiích z odbavování Atty a Umariho na portlandském letišti jsou vidět dva časové údaje, 5.45 h ve střední, 5.53 h v dolní části (v mnoha případech je tento údaj „useknutý", což mnozí označují za technický div). V této souvislosti hned několik otazníků.

Zaráží, že atentátníci, kteří se na tento osudový okamžik připravují několik roků, přicházejí do letištní haly k odbavení na poslední chvíli ( 7-8 minut ). Riskují tím zmeškání letu, což by znamenalo ohrožení, ne-li zkázu celého podniku. Zároveň je s podivem, že tamní letecká společnost několik minut před startem ještě nechá běžet odbavovací pásy na zavazadla. Jedná se mj. o tašku, která se v Bostonu „zatoulala" a byla o něco později objevena. Její obsah (Attova závěť a příručka pro islámské sebevražedné atentátníky), sloužil jako doličný předmět (jeho autenticita byla mnoha předními západními orientalisty zpochybněna). Atta ale se ztrátou tašky nepočítal, chtěl tudíž vzít ony písemnosti na palubu letadla, o kterém věděl, že bude nárazem a výbuchem rozmetáno. K čemu je pak závěť? A existují-li videové záznamy Atty z Portlandu, musí existovat i z Bostonu, právě tak jako snímky ostatních členů komanda. Proč je veřejnost neviděla?

Ještě „zázračnějším" dojmem působí údajný nález cestovního pasu jednoho z únosců v sutinách WTC (!) či jejich bezprostřední blízkosti (mj. Süddeutsche Zeitung, Der Spiegel). Jak právě pas mohl přežít náraz, výbuch, plamenné inferno a po tom všem nebýt zasypán stovkami tisíc tun prachu a popele, je vskutku otázka na hranicích metafyziky, nemluvě o tom, proč si dotyčná osoba s sebou bere pas na vnitroamerickou linku, kde se doklady nevyžadují.

Ale i ostatní nálezy mají své háčky. Tzv. Attovy dopisy, jeho tři exempláře, společně představené ministerstvem spravedlnosti a FBI, měly být dle výpovědi ministra Ashcrofta nalezeny na rozličných místech: v Attově zavazadle, v autě u Dulles Airport a ve vyhořelých troskách (sic!) letadla UA93, zříceného u Shanksvillu. FBI mluvila o ‚návodech k letu', nalezených krátce po atentátech v autech, zaparkovaných před letišti. Podle nich byli pachatelé ještě téhož dne identifikováni jako Arabové. Nezávisle na rychlosti nálezu, který i v tomto případě kontrastuje s předchozí nečinností, by bylo zajímavé vědět, o jaké letecké podklady se jedná, jestliže nebyly v angličtině, řeči mezinárodního leteckého provozu, nýbrž v arabštině? A proč si je dotyční vůbec brali na poslední cestu s sebou a zvyšovali tak riziko prozrazení? Bylo snad nutné si v autě ještě nějaké věci narychlo zopakovat?

V souvislosti s osobami, které se měly podílet na útoku, otazník největší - seznamy cestujících. Jak již bylo řečeno, americké úřady hovoří o 19 arabských teroristech, rozdělených do čtyř skupin, třikrát po pěti, jednou o čtyřech (UA93) mužích. Problém je v tom, že prvotně zveřejněné listiny posádek a cestujících všech čtyř letounů neobsahují ani jedno jediné arabské jméno (srv. internetové vydání The Guardian z 13.9.). Světové veřejnosti byla ale již necelých 48 hodin (13./14. září) po atentátu představena téměř kompletní (18 z devatenácti jmen) listina atentátníků (CNN, Der Spiegel), dokonce se dvěma fotografiemi. Je otázkou, kde se vzala a jak se CNN i Spiegel k těmto fotografiím tak rychle dostaly. Ze seznamu cestujících pocházet nemohla, tam tato jména nefigurovala. Jejich záměrné odstranění z bezpečnostních důvodů odporuje logice, jelikož byla vzápětí uveřejněna ve zmiňovaných sdělovací prostředcích. Odpověď dává sám Spiegel. Jeden z atentátníků letu UA93 měl prý podle poznatků FBI rovněž bydlet v Hamburku, jeho jméno prý ale německé úřady zatím utajují, aby nebylo narušeno pátrání po dalších osobách v pozadí. Je zřejmé, že seznam teroristů musely dodat bezpečnostní orgány, což je další příklad jedné z mnohých, do dnešní doby nevysvětlených diskrepancí.

 

Epilog

Výše uvedené nesrovnalosti, pochybnosti a otazníky z pochopitelných důvodů neodpovídají na - jak již bylo uvedeno úvodem naprosto legitimní- otázku, zda oficielní verze americké vlády odpovídá skutečnosti popř. kdo a jaké zájmy za zářijovými událostmi minulého roku stojí; nebyla to ani jeho intence. To ovšem v žádném případě neznamená, že tuto otázku nemůžeme položit. Onen osudný den má svoji návaznost na minulost, aktéři dramatu na obou stranách barikády mají své osobní politické a hospodářské zájmy a vazby. S určitou fascinací bychom při bližším zkoumání zjistili, že mnohé z nich se vzájemně protínají, jako např. rodin Bushových a bin Ládinů. Zajímavá by byla rovněž otázka, kdo vlastně bin Ládin, připomínající svým bytím-nebytím mysteriózní postavu Fantomase ze stejnojmenných francouzských filmů, je a jakou hraje roli, on i celá al-Kajída. Jakou roli hráli nejen v Afghánistánu a některých afrických zemích, nýbrž zejména v Bosně-Herzegovině a Kosovu.

Na druhé straně je potřeba si uvědomit, jak úzké osobní a obchodní vazby pojí americkou politickou elitu nezávisle na stranické příslušnosti se světem bank a průmyslu. Rodinné klany často v sobě spojují obojí, texaská rodina Bushů je toho nejlepším příkladem. Pro pochopení motivů současné americké politiky je rozhodně důležité, ne-li rozhodující, zamyslet se nad prezidentovými (před)volebními sponzory a průběhem resp. výsledkem voleb, tak říkajíc způsobem jeho „výhry".

Výčet dalších otazníků z „pozadí", znamenajících přinejmenším jakési „tušení stínu", tím rozhodně nekončí. Rouškou mlčení je do dnešního dne zastřena kupříkladu vlna prapodivných burzovních spekulací, které se odehrály během dvou týdnů před útokem. Následné neuvěřitelné skandály kolem Enronu a dalších firem ukázaly nejen prohnilost celého současného hospodářského systému, nýbrž i bezohlednou dravost americké hospodářské elity. Je otázkou, zda se jedná o izolované nemorální praktiky ve vedení několika firem, či zda je tento skandál, jehož dimenze m.j. zdaleka neodpovídá decentnosti, s jakou je s ním zacházeno, v širších souvislostech součástí hospodářsko-politické expanze, jíž se - ať již přímo či nepřímo -, dotýkají události kolem 11. 9.

Tabuizovány jsou rovněž dřívější vztahy mezi Talibánem, největšími americkými ropnými koncerny a oficielními vládními místy; ExxonMobil, Texaco, Unocal, BP Amoco a Shell plánovaly již v letech 1991-1997 investice v oblasti kavkazských republik ve výši několik desítek biliónů dolarů, ropovod měl být veden přes Talibánem spravovaný Afgánistán. Jednání o podmínkách tranzitu z konce r. 1997 / počátku 1998 skončila neůspěšně. Nevysvětlena zůstává rovněž skutečnost, že americké bezpečnostní orgány systematicky ignorovaly množící se varování tajných služeb z jiných států, přičemž samotné americké zpravodajské služby vyvíjely nejpozději od konce r. 1999 čilé aktivity včetně kontaktů k zahraničním partnerům. Odpovědi na tyto a mnohé jiné otázky by světovou veřejnost jistě přivedly pravdě o něco blíž.

Zatím můžeme s jistotou konstatovat jedno: nejpodivnější na celé věci je skutečnost, že evidentní rozpory a nesrovnalosti zásadního charakteru s sebou nenesou - podobně jako v případě atentátu na J. F. Kennedyho -, sebemenší právně-politické konsekvence. Tak jako v jeho případě i zde platí staré pravidlo: chceš-li znát původce věcí, polož otázku, kdo z nich má největší užitek.

Závěrem je nutné poukázat na dvě „zvláštnosti", které k vlastní průkaznosti nepotřebují investigativní žurnalistiku, pátrající po skrytých informacích. První se týká reakce Bin Ládina na obvinění, že on je původcem útoku, druhá faktu, že i rok poté máme na všech vyšších i nižších zodpovědných místech USA co do činění se stejnými lidmi.

V první reakci Bin Ládin sice „poblahopřál" autorům atentátu, svoji účast na něm však popřel. Totéž učinil opakovaně i několikrát poté. Jako důkaz jeho „autorství" prezentovala americká strana mysteriózní videokazetu, nalezenou údajně v sutinách jednoho rozbořeného ( ! ) domu během válečných operací v Afgánistánu. Již procedurální pořadí kauzy vzbuzuje z hlediska zásad právního státu podiv ( obvinění, válka, důkaz ), nemluvě o tom, že oficielní překlad textu mizerné zvukové kvality vzbudil kritiku mnohých nezávislých odborníků. Byl-li ovšem původcem útoku skutečně Bin Ladin a al-Kajida, proč svoji účast na tomto z jejich hlediska „heroického" činu popírali? Teroristické útoky, a zejména ty, které jsou z pohledu jejich stratégů „úspěšné" (a tento jím nepochybně byl), jsou „ozdobou" jejich původců. Právě ona symbolická hodnota teroristického útoku vyžaduje evidenci pachatele, který jeho prostřednictvím posílá adresátovi a okolnímu světu poselství. Bez „adresy odesilatele" by byl takový to čin z hlediska symboliky bezcenný. „Zapírání" činu postrádá tedy v dané souvislosti jakoukoliv logiku.

Druhá podivnost se týká zodpovědných amerických míst. Jdou-li okolnosti a průběh teroristického útoku na konto ‚omylů, zmatků a nedůsledností', kterými je katastrofální selhání celého bezpečnostního systému oficielně vysvětlováno, jak je potom možné, že tyto skutečnosti s sebou nepřinesly ve své konsekvenci radikální personální změny? Úředníci, vojenští velitelé, ba ministři odstupují popř. jsou odvoláváni ze svých míst za nesrovnatelně menší „prohřešky". V tomto případě žádná změna ve vedení tajných a bezpečnostních služeb či armády, žádná demise ministrů: útok jejich pozici naopak jen posílil. A tak jsme konfrontováni pouze se dvěma důsledky 11. září: zvýsená kontrola občanů a společnosti, agresívní militarizmus navenek.

Na závěr slova jednoho z předních britských advokátů Anthonyho Scrivenera, která pronesl v The Times v souvislosti se zahájením válečných operací v Afgánistánu: „Myšlenka, že k odsouzení drobného zloděje je za potřebí lepších důkazů, než k zahájení války, je na pováženou."

Prameny: anglosaská, německá a francouzská masová media, internetové stránky nevládních popř. nezávislých organizací, institutů i jednotlivců; velká část shromážděných údajů byla získána z internetového archivu Mezinárodního institutu pro mediální analysu a mírový výzkum ( Internationales Institut für Medienanalyse und Friedensforschung ). Konkrétně m.j.: ABC News, Arab News, Associated Press, CNN-online, The Guardian, Junge Welt, Konkret, Meet the Press, Le Monde, Der Spiegel, Süddeutsche Zeitung, Réseau Voltaire-online,Die Tageszeitung, The Times, The Time Magazine, The Washington Post; zvláštní poděkování platí emperors-clothes.com.

Komentáře