Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Luboš Blaha: Smutné historické selhání

  • katolik
Typickým příkladem konzervativního myšlení byl evropský katolicismus, který až do poloviny minulého století projevoval velmi málo porozumění pro hodnoty demokracie a parlamentarismu. V jeho prostředí převládaly protidemokratické a elitářské nálady, které hraničily až s fašistickými názory. Stačí si vzpomenout na ambivalentní vztah Svatého stolce k Hitlerovu rasismu a antisemitismu, nemluvě o tom, že mnozí církevní pohlaváři pomáhali po válce nacistickým zločincům při útěku z Evropy.

 

Karl Jaspers, významný německý existencialistický filozof, vzpomínal, jak se ho zmocnila hrůza, když v roce 1933 uzavřel Vatikán konkordát s Hitlerem: "Jednání vedl papež. Bylo to první velké potvrzení hitlerovského režimu, nesmírně prestižní zisk pro Hitlera ". Jak ho doplňuje český filozof Milan Valach, stejně potupná byla v počátcích reakce na teror rozpoutána vůči Židům. Švýcarsko a USA odmítaly přijímat uprchlíky, ale o to ochotněji tyto a mnohé další státy přijímaly nacistické zlato.

Dodnes se diskutuje o mlčení papeže Pia XII., Který se nikdy nevystoupil proti masovému vraždění Židů, ani když se odehrávalo pod okny jeho komnat v Římě. Vznik křesťanskodemokratického myšlení, díky kterému se politický katolicismus definitivně přiklonil k hodnotám moderní demokracie, podnítila až 2. světová válka a odpor proti hitlerovskému nacismu. Neofašizmus a pravicový extremismus, který se rozmohl v posledních dekádách 20. století, má své kořeny v konzervativním myšlení. Není vyloučeno, že moderní konzervatismus se v konečném důsledku poddá fašistickému myšlení i v budoucnosti, podobně jako před 2. světovou válkou.

Zároveň je třeba mít na paměti, že Hitlerovi dopomohla k moci i Velká hospodářská krize. Vždyť ještě v roce 1924 podporovali NSDAP pouze necelá tři procenta německých voličů. Potvrdilo se, že demokratické režimy fungují pouze v případě, pokud se mohou opřít o stabilitu a společenský konsensus na základních pravidlech hry. Tento křehký konsensus se otřese pokaždé, když je ohrožena ekonomická stabilita a prosperita. Bez ní se ztrácí legitimita liberální demokracie, což vysvětluje i to, že demokracii se nedaří v zaostalých rozvojových zemích. Nemluvě o tom, že demokratické vlády optimálně fungují v dobách, kdy nemusí příliš mnoho a rychle rozhodovat.

No když padá světová ekonomika, třeba jednat rázně. I to byl důvod, proč v meziválečném období neměly myšlenky demokracie zdaleka takovou podporu jako dnes.

Neohrozí současná globální hospodářská krize demokratické mechanismy i v současném období?

Netřeba zapomínat, že demokracie není pro pravici neměnný ideál. V 19. století trvalo velmi dlouho, dokud se pravičáci začali smiřovat s demokracií, protože ji považovali za přímou cestu k socialismu. I v minulém století se u meziválečných konzervativců těžce rodila podpora liberální demokracie. Představitelé kapitálu o ni neměli eminentní zájem. Autoritativní fašistické režimy jim totiž přinášely řadu výhod. Nemuseli se obávat dělnického hnutí a politické levice, mohli se spolehnout na podporu státu při upevňování pracovní kázně a pod. A rozhodně neprotestovali, když nacisté jako prvních poslali do koncentračních táborů dělnické lídry.

zdroj: http://voltaire.netkosice.sk/index2.html

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře