Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jan Keller: Nejistota jako styl života

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • Jan_Keller
Moderní společnost prodělala během své relativně krátké existence bouřlivý vývoj, v jehož průběhu se k nepoznání změnila. Současná sociologie poskytuje v tomto bodě množství diagnóz. Podle nich moderní společnost zestárla tak, jako dříve společnost tradiční, proměnila se z jednoduché modernity v modernitu reflexivní, je nahrazována společností postmoderní.

 

 

Někteří badatelé považují za nejcharakterističtější rys současnosti nástup globalizace, jiní hovoří o rozvoji světa pružných sítí, které nahrazují zkostnatělé organizace, další zdůrazňují narůstající potíže sociálního státu. Téměř všichni pak hovoří o nástupu postmoderních postojů a postmoderní mentality, pod kterýmžto označením si pochopitelně každý z nich představuje něco zcela jiného.

Propojíme-li všechny tyto postřehy a všechna tato dílčí stanoviska, s překvapením zjišťujeme, že zvrat, k němuž kdesi v průběhu dějin moderní společnosti došlo, přece jen získává zřetelné obrysy. Moderní společnost se po řadě neúspěšných pokusů zřejmě definitivně zřekla snahy chránit své členy před nejistotou. Právě to je společným jmenovatelem všech rysů současného vývoje, které mohou na prvý pohled vypadat tak různorodě a nespojitě.

Pyramidy formálních organizací, do nichž byl vestavěn klasický projekt moderní společnosti, měly jistě řadu nectností. Formální organizace však zároveň sloužily jako instituce, které limitovaly stupeň nejistoty, zatlačovaly ji a držely v určitých mezích. Účelem organizací je šetřit rozhodování. V jejich hierarchii jsou zabudovány cestičky rozhodování a v jejich předpisech jsou ukryty klíče, podle nichž se rozhoduje. Díky tomu organizace šetří lidské rozhodování podobně jako stroje šetří lidskou práci. Dokonalá organizace by dokázala redukovat nutnost rozhodnutí, jež musejí její členové činit, prakticky na nulu. Bohužel (či spíše bohudík) zcela dokonalé organizace neexistují. Vždy v nich zůstávají funkční místa, v nichž je nutno, aby člověk, jenž danou funkci právě zastává, nějak rozhodl. Těmto místům se v teorii organizací říká zóny nejistoty.

Protože každé rozhodování, jež musí konkrétní člověk učinit, je spojeno s určitou mírou nejistoty, formální organizace spolu se snížením objemu nutných rozhodnutí snižují také onu míru nejistoty. To patří k jejich přínosům. Cenou za tento přínos je odpovídající snížení rozsahu lidské svobody. Ten, kdo nemůže rozhodovat, příliš svobody nemá.

Mezi nevýhody formálních organizací patří nákladnost jejich provozu. Podobně jako stroje šetřící práci také tyto stroje na rozhodování mívají vysokou spotřebu a koeficient využití vložené energie v nich bývá překvapivě nízký. Právě to byl hlavní důvod, proč se firmy začaly ohlížet po jiném a méně nákladném způsobu svého vlastního uspořádání. Takový způsob našly v pružných a úsporných sítích. Lacinější sítě přinášejí kromě snížení nákladů jako prémii pro své provozovatele více svobody. Cenou za ni je ovšem další výrazný vzrůst nejistoty.

Snížení provozních nákladů firem a institucí je samo o sobě natolik žádaným přínosem, že si to zaslouží přivítat nový vynález s využitím vhodného simulacra. Proto je nejistota, jež ze všech stran zaplňuje vakuum po organizacích, oslavována jako báječná věc a proto je vydávána za přirozený stav lidstva a za velké požehnání pro všechny. Proto se tvrdí, že záruky bezpečí vždy ubírají něco z lidské důstojnosti a vyvolávají trvalou závislost, a proto je destrukce struktur schopných klást meze nejistotě vítána jako triumfální vstup do říše čisté svobody.

Globalizace přidává do roztoku nejistoty nový prvek. Jako svého pohonu využívá prostého faktu, že pohybliví jsou schopni právě z titulu své pohyblivosti a nevázanosti dávkovat nejistotu méně pohyblivým. Mobilita se tak stává novým privilegiem, které − jako každé privilegium − není dostupné ve stejné míře všem. Svoboda pohybu je deklarována jako rovné právo pro všechny a my pravidelně slýcháváme, že všichni jsme si rovni ve své mobilnosti. V praxi však zjišťujeme, že někteří jsou přece jen mobilnější, a tedy rovnější než jiní. Jaksi intuitivně cítíme, že pohyblivost válečného uprchlíka, který bloudí mezi azylovými domy, není úplně totéž jako mobilita makléře, který si vybírá mezi světovými burzami. Má-li být svoboda pohybu skutečným privilegiem, nesmí vypadat jako privilegium. Nesmí být patrné, že některým přináší právo vyhnout se nepříznivým důsledkům svého vlastního počínání, zatímco pro jiné představuje povinnost co nejrychleji se na tyto důsledky počínání druhých adaptovat. Nejistota, jež se stala heslem dne, vystupuje v mnoha podobách. Někdy ji vzýváme jako konkurenceschopnost, jindy ji chválíme jako flexibilitu, nejčastěji ji však označujeme zdánlivě neutrálním termínem deregulace.

Na příkladu flexibility je nejlépe patrné, že když dva žijí v nejistotě, není to totéž. Pro jednoho může flexibilita znamenat možnost kdykoliv opustit zemi či lokalitu, naskytne-li se mu příležitost získat někde jinde vyšší investiční pobídky, větší celní úlevy a delší daňové prázdniny. V tomto případě flexibilita znamená, že svoboda rozhodování nesmí být ovlivněna ničím jiným než jen úvahou o výši zisku pro příští období. Pro jiného tatáž flexibilita znamená pracovní smlouvu na dobu určitou, snížení sociálního zabezpečení, nutnost podrobovat se stále tvrdším evaluacím výkonu s rizikem okamžitého propuštění. Být flexibilní je pro něj příkazem, jejž musí bezpodmínečně splnit, aby se jiní mohli rozhodovat pouze s přihlédnutím k výši svého zisku. Právě v souvislosti s touto situací je užíván zdánlivě nehodnotící termín deregulace. Deregulace rozhodně neznamená, že přestává jakákoliv regulace a že z našeho života zmizí veškerá pravidla. To by přineslo pouze chaos a rozvrat, o jakém nikdy ani nesnili (a dokonce o něj ani neusilovali) anarchisté. Deregulace znamená, že svou regulační schopnost ztrácejí klasické politické instituce, tedy především stát. Do budoucna nezmizí tlaky, jež budou určovat, jak se máme chovat, v čem máme spatřovat úspěch, co dělat musíme, co konat můžeme a co činit rozhodně nesmíme. Dost možná budou takové tlaky ještě tvrdší a nekompromisnější, než byly dosud. Deregulace však znamená, že zmizí jakákoliv instance, u které bychom si mohli stěžovat v případě, že nám tyto tlaky nevyhovují, že nám připadají nesmyslné, že máme vůči nim vážné výhrady. Deregulace neznamená zrušení příkazů, ale pouze zrušení jakékoliv zodpovědnosti za tyto příkazy. Kafkův Zámek byl v tomto ohledu stoprocentně deregulován.

Nejistota jako životní způsob a jako styl života se v různých patrech budovy společnosti manifestuje sice poněkud odlišně, stále však zůstává toutéž nejistotou. A není náhodné, že i úspěšní ve světě sítí se svými postoji a svou mentalitou tak podobají podezřelým bezdomovcům. Oba dva typy jsou neustále v pohybu, neustále jsou na odchodu odnikud nikam. Žijí jen krátkodobými projekty, neplánují svou budoucnost. Nejsou vázáni na žádné trvalejší vztahy, nevidí ani důvod takové vztahy udržovat. O to dynamičtěji navazují nové a přechodné kontakty, vždy podle výhodnosti a momentálních okolností. Nevidí svůj život jako kontinuitní směřování, mají jej poskládán z pestré mozaiky nespojitých, často spíše náhodných epizod. Vyskytne-li se jakákoliv potíž, jejich jedinou jistotou je, že se při jejím odstraňování budou moci spoléhat pouze sami na sebe. Jejich největším osobním problémem v prostředí měnlivých vztahů s krátkým poločasem rozpadu je − důvěryhodnost. Jak se k ničemu nezavázat, a přitom získat od druhých přesně tolik důvěry, kolik jí potřebují pro svůj nejnovější, epizodický a vždy tak trochu nejistý projekt.

Zdroj:

Keller, Jan. „Nejistota jako styl života.“ In Politika s ručením omezením. Proměny moci na prahu 21. století. Praha: ELK, 2001, 116-119

 

Facebook komentáře

Nejčtenější