Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jaká jsou poučení z dekády excesů?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • dekada-tema
První dekáda 21. století byla ve znamení krize. Militantní islamisté zaútočili na New York, zhroutil se finanční systém, klimatu hrozí katastrofa a demokracie ztratila na své podstatě. To vše předznamenává debakl

Západu, byť internet nabízí alespoň paprsek naděje.

Philipp Blom toho o počátcích staletí ví hodně. Sedí ve vídeňské kavárně Korb, které se čas jakoby nedotkl, a srovnává počátek 21. století s počátkem století předchozího. Napsal knihu Roky závratě o Evropě mezi lety 1900 a 1914, o době, kterou označuje za nervózní. Život se tehdy zrychlil a nové vynálezy, obzvláště automobil a telefon, ho dokázaly zhustit a zdynamizovat. Pro mnohé to byla doba závratná, jejíž příznačnou chorobou se stalo nervové vyčerpání - my dnes místo toho mluvíme o vyhoření.

Zároveň to ale byla doba naděje a utopických ideálů, připomíná Blom. Lidé vzhlíželi k budoucnosti a k blahobytnějšímu, spravedlivějšímu a příjemnějšímu světu. A přišla první světová válka.

Blom vidí mezi tehdejší dobou a dneškem jak paralely, tak i rozdíly. Na počátku 21. století jsme také byli svědky přílivu inovací, které zrychlily naše životy, říká, a motorem většiny změn jsou i dnes moderní technologie, konkrétně internet. Rozdíl je ale v tom, že počátek tohoto století nenabízí žádnou naději pro budoucnost. „My budoucnost ani nechceme," říká. „Chceme současnost, která by nikdy neskončila." Není to ale tím, že by současnost byla nějak obzvlášť přitažlivá, domnívá se, ale proto, že se lidé obávají, že budoucnost bude horší.

 

Útěk k infantilitě

Ironií je, že nová dekáda započala velkými nadějemi. Oslava Nového roku v New Yorku v roce 1999 byla jedním z největších mejdanů v dějinách. Peněz bylo k mání, co hrdlo ráčilo, protože „nová ekonomika" hnaná internetem slibovala i nové bohatství. Západ ale snil nejen o něm, nýbrž i o věčném míru. Lidé stále věřili slovům Francise Fukuyamy, který v roce 1992 napsal legendární větu: „Budeme svědky nejen konce studené války, nebo přechodu určité etapy poválečné historie, ale konce dějin jako takového: koncového bodu lidské ideologické evoluce a univerzalizace západní liberální demokracie jako finální formy lidské vlády."

Sotva ale nová dekáda vůbec začala, zhroutila se „nová ekonomika" a mnohé akcie se proměnily v bezcenné papírky. A nedlouho na to, 11. září 2001, dva letouny unesené radikálními islamisty narazily do Světového obchodního střediska v New Yorku. Nastal konec konce dějin. Nová dekáda jakoby začala směřovat k dekádě ztracené: z hlediska míru, bohatství, tvůrčích schopností i demokratizace.

Mezinárodně nejúspěšnějším filmem dekády byl Pán prstenů: Návrat krále, zatímco nejúspěšnější literární postavou se stal Harry Potter. Oba tyto dětské příběhy si oblíbili i dospělí, jako bychom se stahovali do infantilního světa, v němž se hrdinové stavějí zlu. Jako by naší reakcí na krutost světa byly moderní pohádky.

Ve skutečném světě první dekády ale přitom zlo nevychází od nějakých příšer, ale od našich sousedů, kteří ani nemají nějaké zlé úmysly. Investicemi do akciových trhů naši sousedé napomohli finanční krizi, svými SUV přispívají ke krizi klimatické a neúčastí ve volbách prohlubují krizi demokracie. A teď jejich viry navíc přenášejí prasečí chřipku. S výjimkou teroristů jsou tak největšími padouchy dekády naprosto nevinní lidé.

Ukázalo se navíc, že jsme vlastně všichni sousedé všech. Před nástupem 21. století si lidé ještě totiž ani nedokázali přesně uvědomit, co že to ta globalizace vlastně je, dnes už ale vědí, že čínské znečištění vzduchu je i holandským problémem nebo, že krach amerického trhu s realitami může připravit o místo dělníka ve francouzské chemičce. V klimatickém a finančním systému je zkrátka vše propojeno se vším.

 

Krize z 9. září

Po útocích na Světové obchodní středisko v New Yorku a budovu Pentagonu ve Washingtonu tehdejší jediná světová supervelmoc přišla o opojnou euforii a propadla traumatu. Od tohoto okamžiku vývoji událostí ve světě dominoval americký strach. Profesor práv a senátor z Chicaga jménem Barack Obama později dokonce začal mluvit o „politice strachu", která vzešla právě z doby po 11. září.

Nezměnil se ale přitom jen přístup občanů k jejich vládám, ale hlavně všechny západní vlády začaly na své občany pohlížet jinak - s větší obavou, podezřívavostí a autoritářstvím. V USA to znamenalo, že se každý, kdo s vládou nesouhlasil, okamžitě stal podezřelým. Nikdy předtím nebylo odposloucháváno tolik lidí, jako v této první dekádě. Mnohým evropským politikům sice nebylo při pohledu za moře nejpříjemněji, neodvážili se však nepřijmout nové bezpečnostní zákony podobné těm americkým. Pro vládní i soukromé bezpečnostní služby první dekáda ale představovala boom. Jejich vliv rostl s každým výbuchem a každým novým údajným videem teroristů, na němž se hlásili k explozím. A jejich nejlepším lobbyistou se stal Usáma bin Ládin.

Ve věku nejistoty se vládní a bezpečnostní experti stali „vládci všehomíra". Prodávají nám protilátky proti strachu, nebo to alespoň slibují. Skutečnost, že podněcují strach, proti němuž mají bojovat, je pak jen vedlejším efektem, zcela jistě nikoli úplně náhodným.

Dalším důsledkem 11. září je návrat náboženství do obecného povědomí, a není to návrat zrovna příjemný. Ve skutečnosti jsme svědky hysterického konfliktu mezi islámem a světem, který je sice ovlivněn křesťanstvím, ale v zásadě je sekulární. Takřka vzápětí po útocích z 11. září se na Západě objevili lidé, jejichž strach se přetavil ve snahu urážet náboženské cítění muslimů, zatímco na straně muslimů se vždy rychle a ochotně najdou ti, kdo obviňují svět z urážek. Dlouhý výčet těchto případů obsahuje spor kolem dánských karikatur, berlínskou operu Idomeneo, papežské poznámky o proroku Muhammadovi, neutichající diskusi o muslimských šátcích v Německu a ve Francii nebo švýcarský zákaz výstavby minaretů. Jinými slovy, svět se stal více zbožným, nikoli však přemýšlivým. Namísto toho všude zavládla bojovná nálada.

 

Permanentní válka

Poté, co skončily války na Balkáně, slibovala dekáda naději být mírovou, proměnila se ale v dekádu permanentní války. Po 11. září Američané a jejich spojenci nejprve zaútočili na Afghánistán a poté Irák. Invaze do Iráku skončila rychle, následovalo však údobí teroristických útoků, které trvá dodnes. A v Afghánistánu, kde se dnes bojuje usilovněji než kdykoli dřív, je Tálibán v kramflecích pevný dál.

Západ prokázal neschopnost vést asymetrické války, v nichž důkladně vycvičení a vyzbrojení vojáci NATO nedokážou přemoci bojovníky v sandálech, jejichž nejúčinnější zbraní je podomácku vyrobená výbušnina.

Tyto války navíc začaly snahou zavést do okupovaných zemí demokracii, nicméně po osmi letech války proti terorismu se možná víc změnili lidé v některých zemích NATO, a to nejen kvůli životu pod dohledem bezpečnostních opatření.

Amerika ztratila svou reputaci morálního lídra. Nikdy předtím nevypadala demokracie tak nehezky, jako v Americe za vlády George W. Bushe. Jeho vláda vršila skandály, mezi nimiž bylo zneužívání vězňů v Abú Ghrajbu, vládou posvěcené mučení v Guantánamu a vyhlášení války proti Iráku na základě pustých lží. A dokonce i nynější prezident Barack Obama, muž, k němuž svět upnul své naděje, v případě Guantánama nepostupuje tak, jak se všeobecně čekalo.

 

Finanční krize

Na počátku třetího tisíciletí se do módy znovu dostává muž z 19. století, Karel Marx. Ve svém stěžejním díle, Kapitálu, napsal: „Kapitál se bojí nulového nebo malého zisku stejně, jako se příroda bojí vzduchoprázdna. S přiměřenými zisky se kapitál probouzí, při zisku 10 procent může být použit kdekoli, při 20 procentech ožívá, při 50 procentech je pozitivně troufalý, při 100 procentech pošlape všechny lidské zákony a při 300 procentech už neexistuje zločin, kterého by se neštítil, i kdyby přitom hrozila šibenice."

Marxova slova se ukázala jako pravdivá. V obavách z deprese po útocích z 11. září centrální banky zaplavily finanční systém penězi, což ve svém důsledku přimělo manažery k vymýšlení nespočetných způsobů, jak tyto peníze nechat vydělávat. Ameriku popadla nevázaná nálada, kdy všechno nové bylo automaticky považováno za přínosné. Chris Matthews, někdejší autor projevů Jimmyho Cartera, konstatoval, že se USA staly „nejrychlejší zemí" na světě. Pro většinu lidí na počátku dekády se totiž peníze staly tím nejdůležitějším. A k tomu už jen řešili otázku, jak vydělat co nejvíc a co nejrychleji.

Mezinárodní měnový fond obavy z tohoto turbokapitalismu rozptyloval a ještě ve své zprávě z roku 2006 tvrdil, že nový systém, v němž jsou rizika rozdělena na drobné segmenty a rozšířena mezi mnoho lidí, je bezpečnější, než systém předchozí. Byl to osudný omyl. V polovině roku 2008 obří bublina, která se nafoukla hlavně na americkém trhu s realitami, splaskla. Banky se hroutily jako kostky domina a reálná ekonomika padla. Útoky z 11. září tak nezničily jen Světové obchodní středisko v New Yorku a nezmařily tisíce životů, ale se zpožděním zavinily i kolaps kapitalismu.

Svět, jak jsme ho znali, se dočasně obrátil vzhůru nohama. Politici, kterým bankéři do té doby jen spílali, byli najednou volání k záchraně finančního systému. Jak se ale záhy ukázalo, finanční systém prožil jen chvilkový šok a brzy se zase vrátil ke svým zaběhaným praktikám. Žízeň po zisku je zpět, zatímco problémy zůstaly viset na krku paradoxně politikům.

 

Zpochybněné symboly

Počátkem roku 2007 Mezivládní panel o klimatických změnách (IPCC) zveřejnil údaje, které předpovídaly, že růst teploty v zemské atmosféře může dosáhnout až 6,4 stupně Celsia, což by mělo potenciálně katastrofické následky. Když ještě v roce 2001 IPCC počítal s nárůstem teploty „jen" o 5,8 stupně, což nebylo o nic méně katastrofálnější, nikdo si toho prakticky nevšímal. Až v roce 2007 si ale někteří politici začali uvědomovat riziko blížící se pohromy, která by - v případě, že by lidé do ovzduší dál vypouštěli tolik kysličníku uhličitého -- Zemi postihla v podobě hrůzných záplav, bouří a sucha. Německý režisér Roland Emmerich ve svém snímku Den poté zkusil předpovědět, jak by to mohlo vypadat. V jeho popisu katastrofických klimatických změn se vše vyvine tak, že New York přestane být obyvatelným. V tomto ohledu Emmerich i teroristé z 11. září přemýšleli podobným způsobem: Pokud se má Západu zasadit opravdu zdrcující rána, musí se něco stát New Yorku, metropoli konzumu a městu, které zosobňuje západní způsob života.

Teď se západní životní styl předmětem útoku stal už podruhé během dekády. Poselství IPCC bylo jasné: Kupujete si a projíždíte si cestu k pohromě. Od té chvíle začal být základní kámen západní společnosti - honba za lepším životem vyjádřená rychlými a stále rychlejšími auty, ještě většími domy, delšími a delšími výlety a neustále rostoucí spotřebou - zpochybňován. Je to stále ještě ten správný způsob žití? Tak zní otázka, které nyní čelíme.

Změnami přístupu ke spotřebě byl nejvíc postižen automobilový průmysl. SUV, ty naftu hltající terénní vozy, s nimiž se ale jezdí vesměs jen ve městech, dnes nacházejí stále méně zákazníků. Poté, co jejich prodej na počátku roku 2008 nejprve poklesl kvůli rostoucím cenám pohonných hmot, nyní do hry vstoupilo zjištění, že SUV opravdu není tím nejlepším symbolem společenského postavení v éře globálního oteplování.

Zatímco proměna preferencí při nákupu vozu je jen jedním z malých kroků k novému způsobu života, o to víc dokázala klimatická krize proměnit politiku. V létě 2007 německá kancléřka Angela Merkelová přesvědčila své kolegy v Bruselu, že je nutné přijmout striktní pravidla pro ochranu klimatu. Evropané si dnes ale začínají uvědomovat, jak málo jejich příklad ve světě znamená. Co se týče klimatu, je totiž opatrný i Barack Obama, který kdysi vypadal jako zosobnění naděje na lepší svět. V USA mnozí dál věří, že ochrana klimatu život zhorší, a bijí na poplach při představě, že by měli omezit svou spotřebu. To vše ze Spojených států činí globálního lídra, který nechce vést, stejně jako tomu bylo v případě finanční krize.

 

Krize demokracie

Nástup Číny coby světové velmoci je jistě příjemný pro Peking, ale nikoli pro Teng Piaa a Chu Ťiu. V září 2007 zveřejnili dopis, v němž vyzvali světové společenství, aby sledovalo dodržování lidských práv v Číně. Chu byl za to odsouzen na tři a půl roku do vězení a Teng přišel o svou právnickou licenci. Oba si pak museli uvědomit, že jejich případ nehraje v mezinárodní politice žádnou roli, stejně jako třeba osud Tibeťanů nebo Ujgurů. Čína je příliš velká a příliš důležitá na to, aby si ji někdo dovolil ostře kritizovat.

Toto dilema není nové, ale v posledních letech je stále zřetelnější. A je také projevem krize demokracie. Za posledních deset let západní politický systém přišel o svou pozici globálního vládce a není už ani jisté, zda demokracie přežije na Západě samém.

Nic nepoškodilo postavení demokracie tak, jako Abú Ghrajb nebo Guantánamo. „Doby poučování jsou pryč," prohlásil singapurský intelektuál Kishore Mahbubani. „Znám mnoho čínských intelektuálů, kteří se Západem často diskutují o otázkách lidských práv. Od Guantánama je ale všechno jednodušší, tvrdí mi a ptají se: Kde je nějaký rozdíl? Vy s lidmi zacházíte špatně, my s nimi zacházíme špatně. Jsme naprosto stejní."

A nádavkem k tomu si demokracie nevede nijak dobře i bez Guantánama. V Evropě je z ní rozčarováno stále více lidí a není to asi náhoda: Za první dekádu 21. století totiž nevzniklo žádné politické hnutí, které by dokázalo generovat skutečný entuziasmus, nic, co by dokázalo podnítit vášeň.

 

Internetová euforie

Naproti tomu 1,7 miliardy obyvatel planety používá internet. Analytik Nicholas Carr ve své knize The Big Switch přirovnává internet k elektrifikaci. Internet nás může propojit s nejvzdálenějšími kouty Země a prostřednictvím sociálních sítí můžeme být svědky událostí na celém světě. Íránská opozice se díky technologiím Web 2.0 nejenže dokázala organizovat, ale dala o sobě vědět i světu. A Barack Obama byl v roce 2008 prvním prezidentským kandidátem, který získal značnou část svých voličů a přispěvatelů právě prostřednictvím internetu.

Co to ale znamená pro politiku a společnost? Dokáže interaktivní médium povzbudit komunitu? Na počátku milénia se zdálo, že by internet díky své transparentnosti a síťovému efektu mohl posílit demokracii. Írán i Obama opravdu představují výhody, které internet nabízí, i v těchto případech byl ale internet spíš jen platformou pro vyjádření nálad, a v zemích, které nemají totalitní režim ani charismatické politiky, internet pro probuzení občanů z apatie nezmohl vůbec nic.

Největším problémem internetu je přitom vlastně jeho největší výhoda: záplava informací. Pokud jsou vědomosti k dispozici neustále, zvykneme si na to a každičká zprávička a každičký e-mail pohlcují naši pozornost, přičemž ztrácíme introspekci a propadáme úzkosti. V první dekádě jsme vpustili internet do svých životů, aniž bychom přesně věděli, co si s ním počít. Zavalila nás halda informací. Anonymita většiny diskusních fór nám nabídla možnost urážet ostatní a nikdo ani neví, co se děje s údaji, které po nás na internetu zůstávají.

 

Návrat dějin

Kishore Mahbubani nedávno publikoval v New York Times článek nazvaný „Konec čích dějin?" Fukuyamovu slavnou tezi rozšířil tvrzením, že se dějiny vracejí, a to k radosti Asiatů. „Jedinou otázkou je, zda se Západ přidá k jejich oslavám, nebo jestli bude čekat až skončí?"

Západní interpretace Fukuyamy spočívala v tom, že západní model bude vládnout světu budoucnosti. Mahbubani to označuje za „západní aroganci": „S jistotou mohu předpovědět, že západní stopa ve světě, která byla v 19. a 20. století abnormálně veliká, zmizí."

Je ústup Západu z jeho pozic opravdu tím ponaučením, které si máme vzít z počátku 21. století? Poslední dekáda tomu napovídá. Západní způsob života se dostává do kleští ze dvou stran najednou, od islámu a klimatických změn. V Guantánamu USA zradily své vlastní principy. Strach z teroristických útoků zničil občanská práva, zatímco neomezený svobodný trh zradil hráče finančního systému. A pro mnohé občany už demokracie není natolik závažná, aby kvůli ní jednou či dvakrát ročně zašli k volbám. Takový je stav věcí.

Jsou tu ale i argumenty opačné. Navzdory svým mnoha slabostem totiž Západ v první dekádě projevil i svou neuvěřitelnou sílu. Google, IPhone nebo YouTube mohly vzniknout jen díky lidem, kteří věří v nespoutanou komunikaci a v to, že má smysl mít přístup k informacím a měnit si názory s celým světem. Jinými slovy, nejdůležitější vynálezy posledních let jsou jasně spjaté s idejemi Západu.

První státy, které vzaly otázku ochrany klimatu vážně, byly země Evropské unie. Přišly na to sice tragicky pozdě, ale i tak se staly průkopníky. Znamená to, že významná část západního světa je stále schopna rozhledu a je s to se poučit z vlastních chyb.

První dekáda 21. století ukázala, že svět je stále propojenější a stává se stále více navzájem závislým, chybí mu ale odpovídající politické struktury. Neexistuje účinný mechanismus pro zachování míru. Neexistuje globální úřad pro dohled nad financemi. Neexistuje mezinárodní orgán, který by nepřetržitě monitoroval klimatické změny. Skupina G20 je možná jen zárodkem toho všeho.

Evropská unie je často kritizována, že se ke konsensu dostává velmi pomalu a těžkopádně, přesto ale určuje tvář kontinentu. A Evropa může být modelem pro zbytek světa. I z tohoto pohledu je situace na konci první dekády sice pochmurná, ale nikoli prohraná. Západ nadělal spoustu chyb, vyslal ale do světa i několik signálů naděje. Nyní je jen zapotřebí dojít ke správným závěrům. Západ může být dál silný, pokud zůstane upřímný sám k sobě, věrný svému konceptu humanity a demokracie. První dekáda je v tomto směru už ztracená, byla to ale dekáda excesů, přehánění a přemrštěných reakcí.

Pokud by se Západu podařilo najít šťastnou střední cestu, může znovu začít hrát vůdčí roli při návratu k dějinám a při hledání struktur, které by byly s to spravovat svět.

Dirk Kurbjuweit, Gabor Steingart, Merlind Theileová
Der Spiegel

Převzato z Literárních novin

Facebook komentáře