Otevřený dopis: Je čas přizvat Rusko do NATO

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

19. březen 2010|

Der Spiegel|

29475 x

Potřeby transatlantické bezpečnosti se v posledních dvou dekádách změnily. Konfrontace mezi Východem a Západem skončila a Moskva dnes se Severoatlantickou aliancí sdílí mnoho zájmů. Nadešel čas, aby NATO otevřelo Rusku dveře, říkají němečtí experti na otázky obrany Volker Rühe, Klaus Naumann, Frank Elbe a Ulrich Weisser.

Někdejší německý kancléř Helmut Schmidt si svého času s obavami posteskl, že až příliš mnoho politiků současnosti toho o historii ví až příliš málo. A mohl k tomu dodat, že někteří politici trpí až strašidelnou nemohoucností, když řeč přijde na chápání strategie a bezpečnostních otázek. Zásadnější diskuse o budoucnosti NATO, o její podobě, budoucích strategiích či o tom, jakým způsobem by do aliance mohlo být začleněno Rusko, v Německu neexistuje. Berlín nevykazuje žádné známky ochoty převzít vůdcovskou roli a nesnaží se ani o podnícení mezinárodní diskuse.

Zatímco evropská bezpečnost zůstává trvalým úkolem NATO, nové výzvy si žádají nová řešení. Euroatlantický region potřebuje na domácí půdě mír a stabilitu, potřebuje ale zároveň ochranu před vnějšími hrozbami. Nástup multipolárního světa si jasně žádá nalezení nových způsobů, jak čelit politické, ekonomické a strategické dynamice velkých asijských mocností.  NATO ve své současné podobě není s to tyto úkoly zvládnout. Do budoucna by přitom ale aliance měla sama sebe vnímat jako strategický rámec pro tři mocenská centra: Severní Ameriku, Evropu a Rusko. Tato trojice má společné zájmy, které ohrožují stejné výzvy a které si žádají stejné reakce. Pokud chce být aliance primárně fórem pro řešení krizí - protože je to jediné fórum, kde Severní Amerika, Evropa a Rusko sedí u jednoho stolu - musí pro tento cíl vypracovat náležitý institucionální rámec už nyní. Dveře NATO by se ruskému členství měly otevřít, zatímco Rusko musí být současně připraveno přijmout práva a závazky člena NATO, stát se rovným mezi rovnými.

 

„Ruka přátelství"

Rusko bude muset bezpochyby ujít ještě dlouhou cestu, než bude s to splnit všechny požadavky na členství, nicméně severoatlantická smlouva, podepsaná v roce 1949 ve Washingtonu, jeho členství neklade žádné překážky. Praví, že členské státy smlouvy mohou přizvat jakoukoli další evropskou zemi, za předpokladu, že je s to zastávat základní principy smlouvy a přispívat k bezpečnosti severoatlantického regionu.

V 21. století přitom koncept bezpečnosti nezahrnuje už jen ochranu lidských práv, ale také respekt vůči principům ústavního státu, které předpokládají politický pluralismus, ekonomiku svobodného trhu, svobodu tisku a další základní práva. Právě respekt vůči těmto normám a principům vytváří skutečný základ evropské stability a bezpečnosti v rámci NATO i EU. V tomto směru může NATO rychle poukázat, že je také aliancí společných hodnot a že bude trvat, než Rusko plně vyhoví jeho kritériím. V minulosti to byla ale často právě vyhlídka na členství v alianci, která kandidátské země přiměla k tomu, že se začaly konsensu ohledně společných hodnot blížit.

V uplynulých letech NATO ochotně otevřelo dveře středoevropským zemím, zatímco Rusko dlouho přehlíželo a nevěnovalo mu dostatečnou pozornost. Bilaterální spolupráce se neodvíjela v duchu skutečného strategického partnerství, zatímco Rusko promarnilo své příležitosti tím, že dál vytvářelo obraz NATO coby nepřítele. Ve stejné době ale země NATO byly stále méně ochotné rozvíjet vůči Rusku politiku spolupráce v bezpečnostních otázkách - což lze dnes nejlépe vnímat při srovnání s náladou pozitivních změn, která převažovala v roce 1990, kdy předáci NATO na summitu v Londýně Sovětskému svazu nabídli „ruku přátelství".

 

Spolu s Ruskem, ne proti němu

Neexistuje konsensus, jak hodnotit Rusko a stavět se k němu. Je to zásadní otázka, která členy NATO a EU hluboce rozděluje. Jednou z příčin je fakt, že nové členské země - z historických důvodů - definují svou bezpečnost jako politiku namířenou přímo proti Rusku, zatímco imperativ pro západní Evropu říká, že bezpečnost v Evropě a pro Evropu lze zajistit jen s Ruskem, a nikoli proti němu.

Rusko dalo opakovaně jasně najevo, že se posunutím hranice NATO o tisíc kilometrů na východ cítí být odsunuto na vedlejší kolej. Nesouhlasilo ani s tím, aby se země, které kdysi spadaly pod Sovětský svaz, staly členy NATO. Severoatlantická aliance ale trvala na tom, že se členem může stát každá evropská země, která o to projeví zájem. Pokud by se obě strany v tomto sporu dostaly do slepé uličky, vznikl by potenciál pro vážný konflikt. Ruské členství v NATO by výrazně usnadnilo integraci Ukrajiny a Gruzie do evropských struktur.

Euroatlantická komunita potřebuje Rusko z mnoha důvodů: kvůli energetické bezpečnosti, odzbrojení a kontrole zbrojení, kvůli prevenci šíření jaderných zbraní, řešení problémů v Íránu, Afghánistánu a na Blízkém východě, kvůli zažehnání potenciálů krize a konfliktu ve Střední Asii a kvůli snadnějšímu utváření společných názorů a postupů v Radě bezpečnosti OSN a v rámci skupin G8 a G20. Pro NATO je nyní nezbytně nutné najít způsob, jakým by se Rusko do euroatlantického společenství dostalo.

Ruská účast v kolektivní bezpečnosti by měla vnitřní i vnější rozměr. Naprostá transparentnost aliance na základě striktní reciprocity, stejně jako politická a vojenská integrace a podíl na společném rozhodovacím procesu, by ukončily veškeré obavy Ruska z toho, že ho Západ ohrožuje. Celá aliance by ale zároveň získala díky tomu, že by měla k dispozici politický a vojenský vliv Ruska, s nímž by snáze odrážela hrozby a řešila problémy, kterým euroatlantické společenství čelí.

 

Primárně bezpečnostní instituce

Trio Severní Ameriky, Evropy a Ruska má objektivně společný zájem na překonání důsledků globální ekonomické krize, na maření rozvoje nových mocenských center na úkor starých struktur, na společném postoji vůči krizi Jihu a na spolupráci v Arktidě. Přesto se proti ruskému členství v NATO zvedne odpor.

Proto musí aliance při interních diskusích se svými východoevropskými skeptiky jasně poukázat na výhody, které postupným začleňováním Ruska pro všechny vyplynou. Definovat prozatímní konkrétní kroky ale bude v zájmu obou stran. Počátkem tohoto procesu by mohla být společná deklarace NATO a Ruska, v níž se obě strany zaváží, že proti sobě nepoužijí zbraně a že jejich jaderné zbraně slouží výhradně jedinému účelu: k zabránění jejich použití. Veškeré ruské jaderné hlavice by pak mohly být staženy do ústředních skladů, kde by byly neustále dostupné mezinárodní inspekci, za což budou z Evropy výměnou staženy všechny americké jaderné zbraně. A k tomu by mohl vzniknout společný systém protiraketové obrany, který by chránil území států NATO i Ruska.

V tomto triu by vazba mezi Evropou a Severní Amerikou zůstala zachována - je to jediný způsob, jak v tomto neklidném světě můžeme přežít. Nicméně v době, kdy už konfrontace mezi Východem a Západem skončila, už Evropa není pro USA tak strategicky důležitá, jako tomu bylo v uplynulých desetiletích.

NATO poskytlo stabilní rámec pro integraci střední Evropy do evropských struktur a umožnilo Evropské unii řešit historický úkol -- reorganizovat po studené válce Evropu a nabídnout jí mír a stabilitu. Nyní je na stole další významný úkol -- začlenit i Rusko. Ruské členství v atlantické alianci by bylo logickým završením euroatlantického řádu, v němž by NATO zůstalo především bezpečnostní institucí.

 

 

Volker Rühe v letech 1992 až 1998 zastával funkci německého ministra obrany, generál ve výslužbě Klaus Naumann býval vrchním inspektorem německé armády a předsedou vojenského výboru NATO, bývalý velvyslanec Frank Elbe byl ředitelem plánovacího výboru  německého ministerstva zahraničí a velvyslancem v Indii, Japonsku a Švýcarsku, zatímco viceadmirál ve výslužbě Ulrich Weisser býval ředitelem plánovacího výboru německého ministerstva obrany.

 

Publikováno v Der Spiegel, v Literárních novinách

 

 

Komentáře