Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Adam Michnik: Výdobytky roku 1989 jsou ohroženy cynismem

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • adam-michnik
Polsko a další země střední Evropy od pádu komunismu v roce 1989 prosperovaly. Dnes ale přesto čeká Evropu velká zkouška. Přední polský novinář a bývalý disident tvrdí, že evropskou svobodu získanou teprve před dvěma dekádami nově ohrožují cynismus a vábení k autoritářství.

Jaké bylo pozadí za událostmi před dvaceti lety? Nejbanálnější odpověď na tuto otázku říká, že se komunismus projevil jako ekonomicky neúčinný. Přesto ale dnes navzdory této neúčinnosti komunistické země existují dál: Kuba, Severní Korea, Vietnam, Čína. Proto by nás taková odpověď uspokojovat neměla.

Rok 1989 byl rokem zázraků, annus mirabilis. Ale vysvětlení pádu komunismu se liší. Američané vám řeknou, že to byl důsledek politiky Spojených států. Demokrat bude tvrdit, že svou roli sehrála politika lidských práv zahájená Jimmym Carterem, konkrétně „uvolnění mezinárodního napětí s lidskou tváří". Republikáni zase vyzdvihnou politiku Ronalda Reagana, která odstartovala závody ve zbrojení, jež sovětská ekonomika nemohla utáhnout.

Ve Vatikánu pro změnu můžete slyšet, že komunismus padl hlavně díky Janu Pavlu II. a jeho akcím, které systém zbavily legitimity, obzvláště pak v Polsku. Pokud žijete v Kábulu, budete tvrdit, že komunismus zkolaboval kvůli sovětské invazi do Afghánistánu v roce 1979 a následnému afghánskému hnutí odporu, které dokázalo zahnat sovětské impérium do bezvýchodné situace. V Berlíně si zase myslí, že se komunismus zhroutil v důsledku rozumné Ostpolitik, která přiměla Sovětský svaz mluvit o věcech, o nichž nikdy mluvit nechtěl. V Moskvě vám však každý řekne, že to byl důsledek Gorbačovovy perestrojky a ve Varšavě se tak prý stalo díky nezávislému odborovému hnutí Solidarita a jeho předákovi Lechu Walesovi.

Na tuto otázku zkrátka existuje více než jedna odpověď. Komplikovaný balík nejrůznějších skutečností přivedl politickou elitu Sovětského svazu k poznání, že určitý stupeň demokratické modernizace je nevyhnutelný, jinak by socialismus nepřežil. Jsem přesvědčený, že sovětský vůdce Michail Gorbačov chtěl modernizovat socialismus, ale nechtěl přitom zničit Sovětský svaz. Komunismus se ale ukázal být čímsi podobným, jako ševcovy kalhoty ze starého židovského vtipu. Když mu jeho žena řekla, ať si je nechá vyprat, rázně ji odmítl. Když naléhala a chtěla vědět proč, Mordechaj nakonec přiznal: „Jo, vím, že jsou čím dál špinavější, ale když je vyperu, tak se úplně rozpadnou."

Právě to se stalo se Sovětským svazem. Komunismus se zhroutil paradoxně proto, že sovětská elita věřila, že ho lze reformovat. Oni ho ve skutečnosti nechtěli měnit a zastánci tvrdé linie měli tehdy pravdu. Nevíme, jak dlouho ještě vydrží komunismus v Číně, na Kubě či v Severní Koreji. Z historické perspektivy je odsouzen k zániku. Přesto ale může přetrvávat ještě několik generací. A z tohoto pohledu lze proto na rok 1989 nahlížet jako na náznak, že cosi končí, aniž by přitom kdokoli věděl, jak to skončí a kdy.

 

Rozpolcenost svobody

Komunismus dokázal systematizovat svět, dokonce i pro lidi ze Západu. Ukázal jim, že základem světa je konflikt mezi demokracií a totalitářstvím. Konec komunismu pak odhalil některé procesy, o jejichž existenci jsme do té doby neměli ani ponětí. V první řadě to, že lidé bojující proti komunismu měli vesměs silný cit pro občanské svobody. Pád komunismu nicméně prokázal, že bezpečný a předvídatelný život je nejsilnější lidskou potřebou. Navzdory svému zjednodušujícímu vztahu vůči demokratickým hodnotám komunismus lidem neustále vysvětloval, že vzhledem k neexistenci nezaměstnanosti jsou v bezpečí - a z toho se zrodil typický stockholmský syndrom. Každý, kdo byl někdy ve vězení, ví, že vězni sní jedině o svobodě. Když je pak vězeň propuštěn, svět je krásný, barvitý, ptáčci zpívají, tráva je zelená, lidé vysedávají po kavárnách, vězeň kráčí po ulici - má prostor.

Po čase si ale uvědomí, že není v bezpečí. Ve vězení přesně věděl, kdy může jíst, kdy smí zajít do sprchy, že ho přijde ostříhat holič a hlavně, že se má kde vyspat. On ale najednou bloumá městem a neví, co se stane. Začíná mu chybět příkazový život za mřížemi. A cosi podobného dnes, pár let po pádu komunismu, pociťujeme my. Ačkoli se to disidentům zdá nepochopitelné, je to tak. Ve vězení mělo vše své místo - a najednou zavládl chaos.

A nejinak na tom byl celý svět. Pád komunismu nastartoval nečekané a rozporuplné procesy. Komunismus podkopal národní a náboženské tradice a svým pádem lidem umožnil, aby se k nim zase vrátili. Tyto tradice ale přitom nemusejí být synonymem svobody. V dnešním Rusku například pravoslavná církev určitě není faktorem, který by přispíval k upevňování demokracie; podřídila se státu. V Polsku také nemůže žádný rozumný člověk popřít antidemokratické tendence v církvi - protože opravdu existují. Nepřevládají, ale přehlédnout je nelze.

 

Dělnická třída, která svrhla komunismus, se stala první obětí transformace

V Polsku to byla dělnická třída, kdo svrhl komunismus, a stala se také první obětí transformace. Představte si velký průmyslový podnik, který byl stávkami s to ty nahoře přimět k ústupkům. Ten podnik vyráběl busty Lenina jako těžítka na pracovní stůl. Dělníci pracovat uměli a nepřestali být dobrými dělníky ani po roce 1989. Dnes ale busty Lenina nikdo nepotřebuje. Trh tu firmu zničil. Dělníci, kteří stávkami pomohli k nástupu svobody, se stali jejími prvními obětmi. To je paradox demokracie v Polsku.

Druhý paradox spočívá v tom, že ty největší podniky, jako například loděnice v Gdaňsku, byly baštami Solidarity. Proto se zdálo přirozené, že Solidarita dostala hlavní roli a slovo při rozhodování, kdo se stane šéfem okresu, kdo ředitelem, kdo se uplatní v bankovním sektoru, v tajné službě nebo třeba v armádě. Už jen tím přitom demokratický systém vcelku pochopitelně ztratil svou legitimitu. Objevily se nové druhy konfliktů. Všechny historické utopie vykreslovaly svět bez strukturálních konfliktů. Pro opozici v komunistických zemích touto utopií, takřka všude, byla utopie vlády lidu. Vycházela z komunismu, ale jaksi bez komunismu. Ve všech komunistických zemích se začaly rodit snové vize o jakýchsi třetích cestách mezi komunismem a kapitalismem, přičemž všechny úvahy skončily poznáním, že tato třetí cesta vede jen do třetího světa. Tyto výplody fantazie se přitom objevovaly nalevo i napravo, mezi těmi, kdo se hlásil ke konzervativním, náboženským či národním hodnotám, stejně jako mezi těmi, kdo se myšlenkami hlásil k levicovým tradicím a idejím vlády lidu.

Žádný představitel opozice by před rokem 1989 neřekl, že budeme bojovat o kapitalismus. Nikdo nepožadoval privatizaci, nikdo o ní snad ani nepřemýšlel. A přesto se ukázalo, že právě to bude naprosto bezpodmínečné. Právě to myslel Francis Fukuyama, když psal, že jsme dosáhli konce dějin. Fukuyama chápal, že jsme se ocitli v situaci, v níž si nikdo nedokáže reálně představit lepší politický projekt, než nabízí tržní hospodářství, parlamentní demokracie a neomezený respekt vůči lidským právům. Fukuyama si to neuměl představit a já si myslím, že měl pravdu. Pro miliony lidí ale tento systém tím nejlepším nebyl ani zdaleka. Fukuyama byl tedy ve skutečnosti stejně naivní jako ti, kdo věří ve vládu založenou na dělnických radách.

Dodnes vycházejí knihy, které se zabývají smyslem a významem transformace. Jejich autoři soudí, že lidé jsou rozdráždění tím, že se skoro nic nepovedlo, že oněch uplynulých dvacet let nebylo ničím jiným, než hromaděním katastrof a chyb. Faktem je, že ne vše se podařilo, ale přesto si myslím pravý opak. Událo se mnoho špatného, ale myslím si, že s výjimkou Balkánu a Ruska, postkomunistické země ve svých moderních dějinách - a v případě Polska v posledních 300 letech - neměly dosud nikdy tak dobrých dvacet let, jako oněch po roce 1989.

 

Svádění k autoritářství

Začněme s Ruskem. Lidé tam věřili v modernizaci socialismu, ale jejich naděje vzaly brzy za své. Proč se Rusko vydalo právě takovou cestou? Na to je hned několik odpovědí.

Je běžné, že se historické změny odvíjejí jaksi cikcak. Ruské elity začaly demokracii velmi rychle vnímat jako děrmokraciji (děrmo v ruštině znamená cosi jako šmejd nebo spíše ještě něco smradlavějšího), čili cosi jako bahnokracii plnou žvanění, korupce a kriminalizace každodenního života. Šéf petrohradské televize se mi jednou svěřil, že televize za Brežněva byla příšerná. Nic jste nesměli říct, prostě jste jen četli oficiální prohlášení. Večer jste ale mohli bez obav vzít svou malou dcerku na procházku do města. V 90. letech jste sice mohli Jelcina nebo nějakého gubernátora označit za ochlastu, alkoholika a zloděje, ale večer už jste ven nešli, protože jste se báli únosu. To je velmi dobrý příklad toho, jak Rusové vnímali perestrojku a demokratizaci. Proto má dnes v Rusku Putinovo autoritářské řešení takovou podporu. Dostal nezákonnost pod kontrolu a k tomu ještě zajistil, že se mzdy a penze vyplácejí včas.

V Polsku se tento chaos projevil dvěma způsoby: Zaprvé návratem k tomu, co nám bylo dobře známé. Týká se to i Litvy, Bulharska, Rumunska, Slovenska a Maďarska a vysvětluje to úspěch postkomunistů. Jinou cestu, tedy přerod v nacionalismus, zvolili třeba ruský Gennadij Zjuganov či Slobodan Miloševič.

Kritici demokratické transformace v Polsku tvrdí, že nám posledních dvacet let přineslo více špatného než dobrého. Připomínají, že na potrestání stále čekají pachatelé největších komunistických zločinů, že lustrace a dekomunizace nebyly komplexní, že se šíří korupce a že ve společnosti vznikly velké sociální rozdíly. Navazují na hořké stížnosti „dětí revoluce Solidarity", kteří mají pocit, že za takové Polsko rozhodně nebojovali. Mají také za to, že už neplatí měřítka, podle nichž se dříve označovali hrdinové, a dodávají, že v roce 1989 byli komunisté v defenzívě, a tak byly všechny ty kulaté stoly s nimi chybou.

Někdy mám pocit, že lidé v Polsku - stejně jako v ostatních postkomunistických zemích - marně svádějí války s minulostí. V roce 1989 byl Sovětský svaz stále dost jistě v sedle a nikdo jeho sebezničení předvídat nemohl. Polský experiment americká vláda a vlády západní Evropy vnímaly jako model. Den 4. června 1989 se stal symbolickým datem. Toho dne se v Polsku konaly svobodné volby. Nebyly ještě zcela demokratické, ale byly skutečné v tom, že sebraly komunistické diktatuře legitimitu. Téhož dne vyrazily tanky na prodemokratické studenty na pekingském náměstí Tchien-an-men. Každý, kdo dnes tvrdí, že tehdy bylo už všechno jasné, zastírá fakt, že sám tehdy ani nemukl. A dnes také neříká, že zná datum a okolnosti, za nichž se zhroutí komunistické režimy na Kubě či v Severní Koreji a nic na tom nezmění jeho tvrzení, že porážka komunismu byla vždy jasná.

V našich zemích dál snadněji předvídáme minulost než budoucnost. Minulost se přitom ale stává stále hůře dešifrovatelná, protože její obrázek je kreslen „antikomunisty na poslední chvíli" - lidmi, kteří dnes obviňují disidenty z kontaktů s komunistickou policií. Mám dojem, že přepisování historie až do takové míry může vytvářet úrodnou půdu pro nový autoritářský systém.

Zrod antikomunistického autoritářství dnes můžeme vidět v mnoha zemích. V Maďarsku je tento trend zosobněn Viktorem Orbánem, lídrem strany Fidesz. Orbánova cesta je zajímavá. Začal jako zázračné dítě budapešťské liberální inteligence a strana, kterou stvořil, měla antikomunistickou fasádu míru a harmonie. Dobře si pamatuji předvolební billboard jeho strany: Byly na něm dvě fotografie. Na jedné se Brežněv líbal s Honeckerem, na druhé se dívka vášnivě objímala s fešáckým chlapcem. Byly to dva různé světy. Orbán svou stranu ale brzy zavedl doprava - k autoritářskému, radikálně revanšistickému antikomunismu, který spojoval konvenční konzervativismus s maďarským etnonacionalismem. V Polsku bylo srovnatelné dvouleté vládnutí strany Právo a spravedlnost. V Rusku cestu k autoritářskému vládnutí vydláždil Jelcin, který radikálně odhodil tradice a ideologii bolševismu, ale antibolševické slogany využil k prosazení metod, které měly k demokratickým standardům daleko. Dnes neexistuje větší spor o tom, že prezidentské volby v Rusku v roce 1996 byly zfalšované. V té době jsem byl coby demokrat na straně svých ruských přátel, kteří tvrdili, že je potřeba za každou cenu zastavit komunisty a kteří by se za žádnou cenu nevzdali své nově nabyté moci.

 

Proti cynické Evropě

Po dvaceti letech je potřeba vnímat Evropu jako zcela novou, jako Evropu bez utopií. Tato Evropa záměrně posiluje politický a kulturní pluralismus. Zároveň je to ale Evropa bez pevného kánonu hodnot. Síla demokracie vychází ze silných tradic národních států, které záměrně umožňuje pluralismus, úctu k lidským právům a principům tolerance. Kde tyto tradice už chybějí, vidíme berlusconismus, kdy o vládě rozhodují jen obratné hry, sociální technologie, cynismus a peníze: koalice byznysu, politiky, médií a mafie. Není pochyb, že hrozba komunismu - kdysi velká dokonce i ve Francii a Itálii - prostě zmizela. Ve Francii se komunisté scvrkli do mikroskopické skupinky, v Itálii se z nich stali sociální demokraté.

K tomu ale v Evropě sílí duch sobectví a nihilismu, strachu a úzkosti. V tomto směru je velmi důležitý projekt Evropské unie, který ale zároveň stojí na tak vratkých nohou, že je neustále a z mnoha stran napadán.

Postkomunistickým zemím přitom nejvíc hrozí, že přijmou zkušenost putinismu. Tedy, cosi jako novou verzi latinskoamerických systémů, v nichž demokratické instituce na papíře sice existují, ve skutečnosti ale vládne někdo jiný. Klasickým příkladem je samozřejmě Vladimir Putin, ale stejný model vznikl i v Polsku během dvou let vlády Kaczynského PiS. Instituce občanské společnosti byly v té době silně oslabeny jeho neustálými výpady proti nezávislosti justice a médií.

Existuje jedna Evropa? Myslím, že ne, ale nepovažuji to rovnou za katastrofu. Evropa vyrůstala v průběhu časů pospolu přes krize a nová vzepětí. Dál je to dynamická entita, která se neustále utváří. Důležité je, že se vynořilo evropské sebeuvědomění, zvláště mezi mladými lidmi v postkomunistické Evropě. To ale nemusí vést k evropskému izolacionismu. Evropa by se například neměla odvracet od Ukrajiny. Evropa by měla šanci, kdyby se naučila inteligentně vyvážet svou „soft power". Kdyby se měla uzavřít před okolím, upadne do neoizolacionismu a prohraje. Evropa by měla být demokratický projekt a pochodní pro celý svět.

A co ji ohrožuje dnes? Na jedné straně je to cynismus, který oslabuje a vyprazdňuje všechny doktríny a systémy hodnot. A na druhé straně jsou to všechny autoritářské a takřka totalitní projekty. Mluvíme o multikulturní Evropě, což je samozřejmě dobře. Pokud ale budeme mít značnou část občanů z islámského světa, kteří budou jako menšina v rámci evropských principů žádat svá práva a zároveň je upírat jiným jako většina na základě zase svých principů, musíme usilovat o to, aby Evropská unie tvrdě hájila své demokratické hodnoty. Jistě, nyní silně zjednodušuji, ale je to paradox demokracie: vždy toleruje své nepřátele.

Druhým problémem, který dnes už možná není tak naléhavý, ale před deseti lety takovým rozhodně byl, jsou lustrace a dekomunizace. Může demokratický systém tolerovat vědomý konsenzus směřující k vyloučení a diskriminaci specifické skupiny lidí jen proto, že byli neformálními kolaboranty nebo členy minulého režimu? Ne, přesně to totiž vede k diktatuře. V Československu po válce diktatura začala vyhnáním a vražděním Němců, kteří koneckonců byli občany republiky, čímž se situace lišila od Polska, kde Němci byli z Německa. V Československu vyhnání podporovala většina. Byl použit princip kolektivní odpovědnosti. Usnadnilo to cestu k převratu. Vůči těmto signálům bychom měli být citliví - možná až přecitlivělí - abychom mohli podobné chování do budoucna odvrátit.


Autor je bývalý přední polský disident a šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza
Zkráceno z Der Spiegel

 

Převzato z Literárních novin

Facebook komentáře