Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Na téma skutečného ukotvení České republiky

Jaroslav Tichý

28.7.2019

S ohledem na vývoj v okolním světě stává se uvedené téma velmi aktuálním a mělo by být předmětem veřejné diskuze našich občanů. Jsou to totiž právě oni, kteří jsou v demokracii oním hegemonem, který by měl v této věci rozhodovat. K tomu ale potřebují základní údaje, pokud možno v nezkreslené a uspořádané formě tak, aby věděli, jaké jsou možnosti a měli tedy z čeho vybírat. A podle toho logicky i v dalších volbách volit ty politiky, kteří budou jejich vůli nejen sdílet, nýbrž i realizovat.

  • na-tema-skutecneho-ukotveni-ceske-republiky

Přistoupíme-li k analýze a následné syntéze tohoto tématu, dostaneme se přibližně k těmto dílčím otázkám a následně pak i k níže uvedenému závěru:

1/ primární otázka, kterou si musíme položit a též zodpovědět, spočívá v tom, zda chceme jako národní stát a tedy Česká republika vůbec dále pokračovat.

Možnosti máme v zásadě dvě, a to:

a/ ano, a pak hledejme co nejvhodnější ukotvení ČR jako samostatného národního státu a s ním i prostředky, jak toho nejlépe dosáhneme.

Musíme si být ale přitom vědomi skutečnosti, že toho nelze dosáhnout při našem setrvání v EU, která usiluje sama o:

- nabytí zbytku suverenity členských zemí při jejich současné likvidaci;

- vytvoření 4. říše pod opětovným vedením Německa, kdy máme předurčen osud kolonie;

- likvidaci původních evropských národů jejich smícháním s dováženými migranty vesměs muslimského náboženství a o vytvořené nové světle hnědé rasy a

- plánovanou islamizaci takto vzniklé 4. říše;

b/ ne, a pak setrvejme v EU a trpně očekávejme náš shora uvedený úděl, o němž jsme si sami rozhodli. Pak jsou ovšem úvahy o ukotvení ČR nesmyslné, neboť nebude co ukotvovat.

Toto téma je mimořádně závažného významu, a proto je nutné prodiskutovat a řešit ho ve veřejné diskuzi našich občanů. Jejich většinové rozhodnutí nemůže být nahrazeno pouhým rozhodnutím parlamentu či vlády, neboť nikdo z nich k tomu nemá dopředu od občanů mandát. Žádná z politických stran zastoupených v parlamentu neměla totiž nic takového ve svém volebním programu, s nímž byla volena. (Podobně je tomu v případě odevzdání zbytku suverenity našeho státu do Bruselu a zrušení našeho státu).

Další úvahy na téma skutečného ukotvení našeho státu mají tedy smysl jen v případě varianty a/, pro jejíž realizaci budeme muset vytvořit nejprve potřebné předpoklady, tj. realizovat náš odchod z EU.

Řeči o reorganizaci EU jsou nesmyslné a nikam nevedoucí, neboť skutečná reorganizace EU by znamenala zásadní změnu jejích cílů (a současně i konec dlouhodobého projektu světových globalistů) a v této souvislosti i likvidaci Evropské komise bez náhrady. K tomu nikdy nedojde.

2/ Dále je třeba si uvědomit, že pouhé většinové rozhodnutí našich občanů (respektované naším parlamentem a vládou) o tom, že chceme být nadále národním státem, není ještě samo o sobě žádným ukotvením. Obzvláště ne v současném světě. Hovoříme-li tedy o ukotvení národního státu, je nutné mít na mysli jeho začlenění do určitého prostředí, do jiného spolku zemí s podobným záměrem a cíli tak, aby tyto země dohromady vytvářely dostatečně velký trh, dostatečně velkou ekonomiku, potřebnou vojenskou sílu, mohly hrát i odpovídající roli na mezinárodní politické scéně atd.

Nejvhodnější formou takového seskupení zemí je konfederace (v daném případě pak Konfederace nezávislých středoevropských států).

V čem se takový spolek států bude lišit od EU v současné podobě? Přinejmenším v těchto základních bodech:

a/ půjde o spolek národních států dobrovolně sdružených na principu rovnosti a vzájemné výhodnosti do určitého volnějšího seskupení na základě mezinárodních smluv, a to s možností jejich snadného vystoupení v případě jejich zájmu. Nikoliv tedy o tvorbu superstátu;

b/ další nezávislost a suverenita členských zemí bude garantována;

c/ nejvyšším orgánem bude Rada zástupců členských zemí, která bude místem projednávání a dohody o základních otázkách vzájemné spolupráce (ekonomická a obchodní spolupráce, jednotná celní politika, zahraniční politika, obrana a některé další, na kterých se členské země dohodnou;

d/ jednoduchý a málo početný aparát (vždyť např. aparát ESVO čítá jen 50 osob), nízké náklady na jeho provoz, který by byl hrazen poměrným způsobem z příspěvků členských zemí;

e/ žádné dotace, žádné velké platby z členských zemí do takového seskupení, jednotlivé členské země si své případné dotační potřeby (např. do zemědělství) budou řešit v rámci jednotlivých zemí a ze svých zdrojů. Tím dojde i k odstranění korupčního prostředí, tak jak ho známe z EU, kdy členské země, jejich úředníci ale i někteří občané jsou nesmyslně upláceni ze svých vlastních peněz, které předtím odvedou do EU;

f/ legislativa členských zemí bude oproštěna od nadměrné zátěže různých (často až nesmyslných či pro členské země skupiny V4 nevýhodných) zákonů a vyhlášek z EU, aniž by byla nahrazena automaticky jinými z nového zdroje;

g/ skončí tak organizovaná likvidace zemědělství a potravinové soběstačnosti v těchto zemích, ekonomika členských zemí tohoto nového seskupení bude moci snáze přejít na vlastní produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou namísto montoven atd.;

h/ členské země této konfederace budou moci postupně odstraňovat svoji záměrně vytvářenou ekonomickou a politickou závislost na EU (resp. na západoevropských metropolích), a tedy:

- lépe chránit svůj trh a podporovat rozvoj svých podnikatelů jako plátců daní do státního rozpočtu;

- upravit si ve svých zemích investiční klima podle vlastních potřeb;

- podílet se na vytváření a realizaci společné politiky v rámci konfederace a

- stavět se tak postupně znovu na své vlastní nohy;

i/ ruku v ruce s tím bude možné vytvářet podmínky pro obnovu sociálního státu na svém území, vč. podpory mladých rodin a tím i vlastní národní natality namísto dovozu nepřizpůsobivých migrantů ze zemí třetího světa při nesrovnatelně vyšších nákladech;

j/ v neposlední řadě umožní tento krok uzavření hranic nového společného prostoru a ochranu před islamizací těchto zemí. Případné přistoupení Rakouska by tedy logicky přicházelo v úvahu teprve na základě vyřešení jejich domácích problémů s migranty.

Konfederace nezávislých středoevropských států by tak byla ustanovena na původních křesťanských základech a zachovala by tudíž alespoň část původní Evropy národních států, jejich historii, jazyky a kulturu. EU není totiž totéž co Evropa, jak se nám snaží namluvit.

3/ Tyto otázky nevyřeší samo o sobě ani příp. obnovení Československa, jakkoliv se tento návrh čas od času objevuje. A to přinejmenším z těchto důvodů:

  • pouhá obnova našeho původního státu ve stávajících podmínkách (samostatné členství ČR a SR v EU) nic nevyřeší, neboť takový krok nebude mít vliv na podmínky nastavené pro oba naše státy ze strany EU;

  • za situace, kdy se zvyšuje tlak ze strany EU na odevzdání zbytku suverenity členských zemí při jejich současném zániku, by takový krok byl zcela nesmyslný.

Krom toho obyvatelé obou uvedených zemí nejsou na tuto variantu v dané chvíli dostatečně připraveni.

4/ Je třeba otevřeně říci, že v oblasti střední Evropy (chybně nazývané východní Evropou, ač jde prakticky o země V4+) probíhá střet mezi:

  • americkými zájmy formulovanými projektem Mezimoří (či též Trojmoří) s cílem zachovat si svůj vliv na tyto země (fV4+) a oddělit západní Evropu takto vytvořeným koridorem od Ruska a jeho surovin a

  • zájmy globalistů zastupovanými vedením EU na udržení EU vcelku a současně i zemí V4 jako kolonií vedoucích zemí EU.

V roli, která byla zemím V4 v EU předurčena, nemohou tyto země vč. ČR prosadit v EU vůbec nic, což se projevuje stále více i v praxi. Jednak proto, že nemají při poměrném zastoupení v Evropském parlamentu dostatek hlasů, jednak proto, že jejich poslanci hlasují v EP podle frakcí a nikoliv podle národních zájmů členských zemí. A jednak i proto, že většina námi zvolených europoslanců zpravidla nehájí v Bruselu naše národní zájmy.

5/ Zásadní otázkou přitom bude ukotvení nejen ČR v této konfederaci, nýbrž zejména ukotvení této konfederace v některé z nově se utvářejících vlivových, resp. mocenských zón ve světě jako důsledku krize současného modelu globálního liberalismu, v němž USA sice obsadily vrchol pomyslného „potravinového řetězce“, přičemž tento model se ale již vyčerpal a přinesl USA problémy, s nimiž se v posledním období potýkají.

To se promítá i do vnitřní vztahové krize mezi USA a jejími dosavadními spojenci. Nelze přitom ani pominout, že v reakci na jednání USA v této situaci vznikla politicko-vojenská aliance mezi Ruskem a Čínou, přičemž EU se dostala na vedlejší kolej, o čemž svědčí i průběh a výsledky nedávného setkání zemí G-20 v Ósace.

V nastávajícím období bude tedy teoreticky možné ukotvení celé konfederace zemí V4+ v některé z těchto mocenských zón, na které se svět dělí po rozpadu jeho unipolární podoby:

A/ americká

B/ ruská nebo

C/ čínská.

Za situace, kdy sídlo jedné z větví globálního prediktora se stěhuje postupně z Velké Británie do Číny a kdy není jasné, jaký to bude mít vliv na další plány a průběh globalizace, zatímco USA začaly procházet rovněž přestavbou, může být tento výběr pro občany nelehký. Jako pomůcku lze přitom nabídnout srovnání globalizačních plánů představitelů uvedených mocenských zón:

a/ světoví globalisté – projekt na redukci obyvatel planety na 1 zlatou miliardu, v níž bude skupina dědičně privilegovaných osob na vrcholu zredukovaného obyvatelstva, dále vojáci a úředníci a pak otroci. S ohledem na příchod technické revoluce 4.0 jejich projekt počítá dokonce ještě s nižším počtem osob na planetě, které mají přežít, přičemž budování „západní civilizace“ podle jejich konceptu je orientována čistě na technokratickou variantu rozvoje, v níž je společnost i každý člověk rukojmím touto civilizací vytvořené technosféry a umělého prostředí k životu, které se dostává do antagonistického rozporu s přírodním prostředím.

To vše v důsledku toho, že v honbě za tempem rozvoje a zisků se zapomnělo na člověka;

b/ ruský model – vychází z potřeb transformace 21. století směrem k biologické civilizaci, v níž se člověk bude naopak osvobozovat od technosféry a bude schopen žít v souladu s přírodou. To zahrnuje současně i organizované a neplýtvavé zacházení se surovinami a životním prostředím, stejně jako se zachováním obyvatelstva na planetě za podmínek další regulace jeho natality, nikoliv však redukce jeho počtu. Technologie se budou i podle tohoto modelu rozvíjet, avšak budou druhotné, nebudou cílem samy o sobě a budou napomáhat při formování nového člověka a nové společnosti, a to na principech přípustného rozvoje ve vztahu k biosféře.

c/ čínský model – teoreticky by měl vycházet z konceptu světových globalistů, lze přitom ale předpokládat, že v praxi bude modifikován o historický náhled Číny na svět a na z toho vyplývající historické zkušenosti. Vezmeme-li přitom v úvahu čínské tradice, učení filosofa Konfucia a regulaci natality v Číně před několika desítkami let, je zřejmé, že ruský model bude tomu čínskému rozhodně bližší, než je stávající model světových globalistů podporovaný ze strany USA.

Samostatnými otázkami pak je:

  • zda a jak se změní model globalizace z dílny světových globalistů a tím i jeho podpora ze strany USA za působení prezidenta Trumpa a

  • jaký vliv to bude mít na země západní Evropy, v tu dobu již islamizované a spojené do jediné říše.

Závěr

Naši občané tedy mají, jak vidno, z čeho vybírat. Aniž bych chtěl ovlivňovat jejich výběr, považuji za potřebné upozornit je na nutnost udělat si vlastní žebříček priorit a v něm např. předřadit zcela prvotní otázku možného přežití před otázku výběru mezi technokratickou variantou rozvoje a mezi orientací na přechod k biologické civilizaci lidstva. V případě opačného postupu občanů by otázka výběru mezi oběma variantami (bez předchozí volby jejich dalšího vlastního života, resp. přežití) mohla být či dokonce byla pro drtivou většinu našich občanů (a možná že i pro všechny) již bezpředmětnou.

Svět se zásadním způsobem mění a dále měnit bude. Mějme proto stále na zřeteli to, že se starými ideologickými klišé typu „patříme na Západ“ si již dávno nevystačíme. Ani ten „Západ“ již dávno není to, co býval, či jak jsme si ho vysnili. A pokud chce někdo žít stůj co stůj v islámském státě, je jednodušší pro něho (i pro další naše občany s podobnými zálibami), když se tam rovnou odstěhují a nebudou čekat na postupnou islamizaci celé Evropské unie, která v zemích západní Evropy s různou intenzitou již probíhá.

Chceme-li však zachování našeho státu jako ochránce našeho národa, území, jazyka, kultury a historie, jakož i jeho rozvoj, pak hledejme naše zakotvení tam, kde:

  • ten rozvoj již probíhá a kde existuje možnost hospodářské a obchodní spolupráce za rovnoprávných podmínek (tj. v euroasijském prostoru) a

nikoliv setrvačností a na základě klamavých informací tam, kde

  • mají rostoucí ekonomické, sociální a politické problémy. Tedy nikoliv tam, kde:

- jsou vyvolávány další války, bombardování a sankce s cílem udržet si ještě na chvíli klamavý pocit hegemona na světové šachovnici, ve který ostatní země stále ve větší míře již nevěří či tam, kde

- vedoucí představitelé nadnárodní organizace pod názvem EU, která se snaží vystupovat jako stát s cílem zlikvidovat salámovou metodou původní evropské země namísto hájení jejich zájmů, aby tak splnila své poslání, pro které byla světovými globalisty projektována, odečítají ze rtů představitelům světových globalistů v zákulisí.

(Tedy nikoliv v euroatlantickém prostoru).

Stojíme tedy na historické a podle všeho i osudové křižovatce, kde musíme učinit zásadní rozhodnutí, kam a jak dále. Uděláme-li chybu a opustíme-li národní stát, půjde o chybu osudovou a nevratnou.

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře