Volit či nevolit? Co volit? - A trocha reminiscenčních úvah

Podrobnosti

Z domova / Podoteky|

25. květen 2010|

Jaroslava Richterová|

4847 x

Ach ta levice, pravice! Ach to dělení společnosti. Můžeme polemizovat, nakolik toto dělení společnosti plní funkci hlídacího psa, když známe i situace, kdy se to „levé" a „pravé" spojí ke společnému vládnutí.

Stranickost lidi rozděluje. To je evidentní. Člověka napadne, jak by asi život běžel bez toho vládnutí. Když si představím nějakého moudrého stařešinu rodu, tak se mi jeví užitečným, že - přímo či nepřímo - určitou pospolitost vede, řídí. Známe ale mnoho příkladů, a to z historie dávné i nedávné, a někdy až moc trpce i ze současnosti, kdy motivem k vládnutí je a byla snaha ovládat ty druhé. Motivy bývají různé, ale tak často společné. Chtít mít ty druhé k obrazu svému, moci řídit běh života podle svých představ a ne se podřizovat ostatním, cítit se důležitější, nebo získat pro sebe z vládnutí materiální či nemateriální výhody. Ach jo, kam až tohle dojde. Ale přiznejme si, že bývalo v dějinách mnohem hůř.

Kam až docházíme v současném dělení společnosti? Ve světě. A u nás. K mnohým absurditám. A mnohým rozepřím mezi lidmi. Mnohdy jakoby naschvál podněcovanými. No, heslo „rozděl a panuj" napadá mnohé.

Když jsem začínala „rozum brát", některé návštěvy k nám chodili málem s pozdravem, „kdy to praskne?" No není divu. Rodina drobných živnostníků, malé krámky vydřené usilovnou prací, a najednou, v padesátých letech,  jim to nějaký „mocný" sebral, prohlásil je za nepřátele národa, a ztěžoval jim podmínky k dalšímu žití, až to odnesli špatným zdravotním stavem. Toť trpká zkušenost z dětství. Přesto všechno se mi, někde uvnitř, líbily ideály hlásané komunisty. Ale ta skutečnost byla sakramentsky jiná. Propaganda. Strach, od dětství automatické poznávání, že upřímná sdělení lze vyslovit jen doma nebo v okruhu blízkých, jinak nastávají problémy, odsudky, nedoporučení na studium, menší ohodnocení, ztráta zaměstnání. Uzavření „v kleci", před světem.

V osmašedesátém a devětašedesátém mi, jako studentce, bylo dáno, se trochu rozhlédnout po světě, aspoň po Evropě. Tehdy „za babku". Za pár peněz z občasných brigád. Na začátku roku 70 už mi v noci vystáté vízum prohlásili za neplatné a šmytec. Pak jsem se věnovala rodině, práci sociální pracovnice, zájmům.

Asi po roce 86 jsem začala větřit změnu. Dokonce i v politické škole, kam nás z úřadu povinně nahnali. Začala jsem číst Rudé právo (co taky tehdy jiného?), přihlásila se za nástěnkářku (koukám, že PC pravopis toto slovo nezná, užívá se vlastně ještě dnes?), říkala si „Kefalínka":-), začala  vyvěšovat články s náznaky změny. Skoro nikdo nechápal. Vždy mě šlo a jde o to, aby lidi nebyli až takové ovce.

Já žádné disidenty neznala. V roce 77 jsem se stala maminou, to jsem měla jiné starosti. A na dosah jen tehdejší naše média a namísto Svobodné Evropy jakoby zvuk vrtačky. Až v roce 88 se to prolamovalo. Rádio Hlas Ameriky začalo být slyšet, první povolená demonstrace, srocení lidí a vodní děla 28. října na Václaváku. Budilo to ve mně nadšení. Lidi se zvedají! Hurá! Přihlásila jsem se do HOS (Hnutí za občanskou svobodu), jako aktivistka jsem si zakusila výslechy StB, osmačtyřicítku v cele, jako prevenci  před mou případnou účastní na demonstraci 28. října, pokusy o můj vyhazov z práce - ale to už nestihli. A tak jsem se dál věnovala sociální práci.

K té skupině HOS v Praze 4 se mj. přihlásil i Martin Bursík. Ten pak předsedal našemu Občanskému fóru. Ha, první jméno, které mi do tohoto textu vlítlo. No, navazuje na současnou trpkou zkušenost. Schopný, ale netušila jsem, čeho všeho.

V roce 2006 jsem se rozhodla pomáhat k udržení života na Zemi přes Stranu zelených. Mohutně jsem se zapojila do kampaně a přesvědčovala kdekoho, aby volili Zelené. Šedesát let jsem byla bezpartijní a pak 3 roky v SZ. Trpká zkušenost. Líbilo se mi tam mj. že se nevyhraňují „nalevo napravo" a s programem jsem hodně souzněla. Postupně přicházelo rozčarování. Podvodným manipulativním praktikám jsem zpočátku nechtěla ani věřit, bohužel se z mnoha stran potvrzovaly. K tomu se už od léta 2006 přidávalo téma „radar", od něhož se špičky SZ různě odtahovaly, vykrucovaly. Pro Martina to téma nejdřív „neexistovalo", pak „nebylo důležité" - až pro radar zvedl ruku. A přibral k tomu Džamilu. A bylo vymalováno. První varovný signál, červené světýlko, jsem dostala, když se v SZ začal objevoval Karel Schwarzenberg. „Co ten tu dělá?" nepříjemně se ozýval můj vnitřní hlas. Nepěkný pocit se mi pak potvrzoval, když se pan kníže stal ministrem, tak absurdně za zelené! Snad že je ten lesník? I kdepak. Někdo SZ prostě ukradl. Což se postupně potvrzovalo a potvrzovalo, hlasováním „zelených". Pro radar,  i  v mnohém dalším spolu s ODS.  Zelení strpěli hlasování „zeleného"(!) ministra proti zákazu používání ochuzeného uranu! ČR se tedy, tak absurdně (!) stala jednou z mála zemí, které tento způsob mrzačení lidí neodsoudila, nepřispěla k jeho zákazu.

A tak jsem opět šťastně bezpartijní, radostně svobodná ale neradostně sledující současný vývoj světa. Od začátku, tedy od léta 2006, jsem aktivistkou Iniciativy Ne základnám. Samozřejmě v činnosti nepolevujeme, i když jsme završili jednu etapu, etapu protiradarového „boje", která je mj. - částečně - zaznamenána ve filmu Český mír.

Když už máme tu demokracii, a nemáme nic lepšího, tak do toho mluvme! Chceme snad další a další zbrojení? Podporu zbrojního průmyslu? Poklonkování dalšímu Velkému bratrovi, tentokrát z opačné světové strany? Podporu rozvoje velkokapitálu, nadnárodních společností, zasahujících k nám do politiky prodlouženou rukou Bilderbergů a podobných, zformované do nové politické strany, TOP 09? Vnímám ji jako založenou na pomoc pravici, která svou současnou politikou, z velké části také trapným prosazováním radaru, ztrácí hlasy. A jako tu prodlouženou ruku „Světových nadvládců", Nového světového pořádku (NWO).

Takže aktuálně. Volit, či nevolit? Když, tak koho? Zase nějaké to menší zlo? Lidé z mého bližšího okruhu, které znám jako spíš moudré a rozvážné, říkají, že je třeba volit levici, tedy když nic lepšího nemáme, tak tu podivnou sociální demokracii. A já mám nutkání volit komunisty (pro mne absurdně, vzhledem ke shora nastíněnému mému CV), z trucu. A taky proto, že jediní jasně odmítali radar a chtějí vystoupit z vojenské části NATO. No, upřímně řečeno, nejsem si jistá, jak by se titíž stavěli k event. řeči o nějakém východním bloku..J, ale za současné situace chci změnu, nechci aby dál pokračoval současný vývoj naší společnosti. Taky proto, jak se zachází s parlamentní stranou. Jako by byla prašivá. Jakoby se kdekdo bál s nimi vést opravdu demokratické diskuse. Stupidně a trapně nás naši pravičáci straší minulostí. A podněcují k tomu mladé lidi. To mi moc vadí. Asi proto, aby odvrátili pozornost od současnosti. Od jejich současných praktik. Snaží se, aby lidi volili ze strachu. Ze strachu před minulostí?!

Takže: osvícené vůdce nemáme, jiný systém spravedlivého a pokojného fungování společnosti také ne, a tak - ke změně zbývá volit levici. Velká škoda, že se k ní Zelení nepřidávají. Nedovedou si ani uvnitř zvolit takové své zástupce, kteří by jednali demokraticky, čestně a plnili volební program.  Ale z důvodů malé akčnosti, někdy malé prozíravosti a často bohužel s ohledem na své sobecké, úzké zájmy (třeba „teplého" místečka) volí tyhle představitele.

Mluvme s lidmi - ať se zamyslí, ať nevolí jako v soutěžích o populární zpěváky.  Podle povrchních dojmů. To, že se někdo navenek projevuje formálně slušně, ještě není zárukou politiky pro co nejvíc lidí. Pro dobré lidské soužití.

Autorka je sociální pracovnice, důchodkyně, aktivistka Iniciativy Ne základnám

Komentáře