Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jsme jim jen k smíchu (možná už ani to ne): státní moc a její lid

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • capek_karel
Všechna moc v České republice patří lidu. Ten pojem se nám možná spojuje s listopadovou Letnou před dvaadvaceti lety, tenkrát se blízkost novopečené moci a lidu dala měřit na milimetry, nebo dokonce obě síly splývaly...

O deset let později už se konalo první rozvodové řízení:v akci Děkujeme, odejděte! se připomněla revoluční studentská generace a pokusila se vystavit dvěma stranám účet za opoziční smlouvu / jeden z prvních projevů čerstvě definované partokracie, oligarchické vlády využívající politických stran k likvidaci občanské aktivity/.

Dnešní poměr veřejnosti k státní moci je v rámci rozvodové terminologie asi nepojmenovatelný. Snad jen řečí podobenství by se to dalo vyjádřit: jestli se manželství mezi státní mocí a jejím lidem před deseti lety dalo přirovnat k „podezření z nevěry", dnes se domácnost nachází uprostřed harému, kde je lidu milostivě dovoleno prát špinavé šmajchl hadry, dojídat, co zbylo z tunelářských flámů /2 biliony věna jsou fuč/ a ještě tak větrat vydýchaný vzduch...

Shrnovat jen kauzy posledních let, by bylo znechucující: ono stačí jen zavolat do lesa „Kocourek, Vondra, Gross...!" a ozvěnou se ozve něco ale hodně ošklivého. Postačí, když přijmeme, že situace je horší, než si namlouváme, že je.

Jistě se nemůžeme srovnávat se západními demokraciemi, nicméně i my máme svou občanskou tradici – mladou sice, ale přece. Jedním ze zakladatelů původní české verze občanského programu byl Karel Čapek. Lid v jeho pojetí by se dnes hodil – nenechal by si líbit arogantní jednání některých ministrů, dokázal by odhalit gaunerství a sprostotu lobbistických bossů a estébáckých kapitánů čím dál otevřeněji dirigujících partaje.

Čapkova programová reforma občanství vycházela z deficitu veřejné angažovanosti, který mezi novopečenými občany Československa v říjnu 1918 byl. Podle něj se „Čechoslováci" tuze moc naučili zjednodušovat si život stereotypním viděním společnosti: stačí šikovně zahrát na nacionální notu, zaměstnat veřejnost planými a emotivními debatami o bulvárních tématech, a je to! Není divu, že v těch nejvíce septikových krajinách našich dnešních stran i Hradu se sbíhají kapitálové nitky vedoucí ke dvěma nejetablovanějším komerčním televizím: podporovat černobílé myšlení, afektové soudy a hlavně deziluzi /té špíny je tolik, že stejně nic nezmůžeme... tak to přepnem na VéKáVéčka/.

Druhým úhelným kamenem Čapkova obrodného programu je kritika stranickosti. Občanský život za první republiky dost přidušovala všudypřítomná partajnickost – ve všech spolcích, tělovýchovách, u všech shromáždění se mávalo nějakým tím stranickým praporcem. Dnes se strany nemusejí tolik namáhat, žijeme ve věku médií, proto není tolik složité vytvořit dojem, že politika je jen ta stranická, resp. profesionální. Lidu většinou stačí zamávat před očima hadrem v partajních barvách, aby „měl názor". Bude nepochybně třeba svou oprávněnou rozhořčenost zacílit právě na zavedené politické strany – omezením jejich vlivu se minimálně zkomplikuje mechanismus postupného přebírání moci nad naší zemí oligarchy. Stále lze ještě číst dobrý tisk a stále se lze ještě sdružovat a shromažďovat.

Třetí – a asi nejzažranější – zánět v těle občanského sektoru vidí Čapek v konzumismu: Čech je svou hlubokou přirozeností maloměšťák, přičinlivý budovatel domácího pohodlí, pivní flegmatik /opravdu – pivo nebezpečně uklidňuje!/ a dnes fanda hypermarketismu. No, snad bude současná krize dobrá aspoň potud, pokud trochu rozhýbe hodnotové priority české veřejnosti směrem k probuzení. Snad současná krize také ukáže, kde ve veřejném sektoru ty protunelované a rozkradené stamiliardy scházejí. A snad se také podaří vytvořit novou formu fóra občanů, které už nebude chtít za minulostí dělat tlustou čáru.

Občas propadáme představě, že proti rozkrádání republiky za bílého dne mocenským xindlem jsme bezbranní: není tomu tak – ovšem bez práce to nepůjde. Možná je to právě všeobecná nečinnost, kvůli které připadáme defraudantským recidivistům tak bezbranní a směšní...

zdroj: http://koliasjan.blog.idnes.cz/c/229836/Jsme-jim-jen-k-smichu-mozna-uz-ani-to-ne-statni-moc-a-jeji-lid.html

kráceno

Facebook komentáře